• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Životní příležitost

Autor: Tempaire

Někdo do mě bušil. Docela velkou silou, zdálo se mi. Moje tělo se otřásalo pod těmi údery. Mělo by cítit bolest, ale ta se nedostavila. Byly to prostě jen tupé údery.
Pálení v plicích zesílilo a já měla nutkání kašlat. Cítila jsem, jak se mi voda vrací průdušnicí zpátky do pusy a nosu. Vykašlávala jsem jí a zároveň se mělce nadechovala. Někdo mě převalil na bok, aby se mi lépe dýchalo.
„Bože,“ zašeptal Andyho hlas někde nade mnou. Zněl vyčerpaně. Držel mě opatrně a položil si čelo na moje rameno.
„Tohle bylo o fous,“ Georga, jak jsem zjistila po otevření očí, klečela přede mnou.
„Proč jsi sakra neplavala?“ Zeptal se mě naléhavě Andy a já se bála mu podívat do očí. Sama jsem nevěděla a měla jsem strach, že se na mě bude zlobit, že jsem třeba něco pokazila.
„Nemohla jsem,“ zašeptala jsem a hlas mi přitom přeskočil a já se opět silně rozkašlala. Oba mi pomáhali do sedu. Andy mi třel záda a starostlivě zabořil svůj obličej do mých úplně mokrých vlasů.
„Dobrý?“ Zeptal se mě mírným hlasem. Jen jsem přikývla.
„Měli bychom se vrátit zpátky,“ oznámila nám Georga a podávala Andymu jeho tašku přes rameno. Ten z ní vytáhl svoje náčiní a začal kreslit. Aniž bych se mohla na něco zeptat nebo něco udělat, zase se mi zatmělo před očima.

Probrala jsem se opět v zaplněném letadle plném cestujících. Po vodě a spoušti, kterou po sobě zanechala, nebylo ani památky. Ale já jsem pořád cítila stažené plíce, takže jsem se rychle nadechovala a vydechovala, abych rychle doplnila chybějící kyslík ve svém těle, které se klepalo zimou, ačkoliv moje oblečení už bylo suché.
„Lepší?“ Nahnul se ke mě Andy a sevřel mi ruku. „Už jsem požádal o deku.“
„T-to j-je d-dobrý,“ kodrcaly mi zuby. Mimoděk jsem si sáhla do vlasů a i když nebyly mokré, cítila jsem studené vlhko.
„Všechno nemůžu vychytat,“ omluvně se usmál, když jsem se na něj tázavě podívala.
„Vaše deka,“ objevila se Nancy a podávala mi složenou přikrývku.
„Díky,“ vydechla jsem a Andy mi pomáhal se do ní zabalit.
„Budeme si muset promluvit o tom, že ti zaplatím kurzy plavání.“
„Nechápu to,“ podívala jsem se mu do očí a pak rezignovaně zavrtěla hlavou. „Nemohla jsem se pohnout, celou tu dobu!“
„Asi toho na tebe bylo moc. Strach dokáže udělat hodně.“
Opět jsem zavrtěla hlavou. Měla jsem strach, to ano, ale měla jsem pocit, že v tom bylo něco jiného. „V tom to nebylo.“
„Dá se to pochopit, že jsi byla v šoku a prostě jsi ztuhla,“ vedl si pořád svou.
„Ne,“ utnula jsem ho. „Vím to. Bylo v tom něco jiného.“
Divně si mě měřil, jako by přemýšlel, zda mám všech pět pohromadě. Možná si myslel, že ještě doznívá můj údajný šok.
„Co byli zač?“ Zeptala jsem se, abych odvedla naši konverzaci od toho ožehavého tématu. Věděla jsem, že by to chtěl rozebírat, než by mě přesvědčil, že jsem opravdu byla v šoku.
„Specialisté na boj a iluzi. Překvapili jsme je, nečekali útok od nás.“
„A co dělají ti iluzionisti?“ Zajímala jsem se.
„Uvedou se do určitého stavu, který je přenese do jiné reality a oni pak pomocí myšlenek mohou navodit jakýkoliv obraz. Vytvoří iluzi, která je velmi přesvědčivá.“
„Opravdu? Takže tu vodu udělal on?“
Zavrtěl hlavou. „Iluzionisté neumějí zhmotnit svoje iluze.“
„Takže ty?“ Vytřeštila jsem oči. To on mě málem utopil?
„Kreslíři neumějí zhmotnit přírodní živly,“ usmál se.
„Tak kdo?“ pak mi to došlo. „Georga?“ nepatrně přikývl. „A co ta je vlastně zač?“
„Umí zhmotnit iluze i živly, všechno.“
„Ale jak ta voda? Umí jí zhmotnit z pouhé vlastní myšlenky na ni?“ Vyptávala jsem se, protože mi to dosud nebylo jasné.
„Nakreslil jsem vodu v letadle, která by se ale nedokázala zhmotnit jako to ostatní. Umím do té reality zhmotnit zbraň, umím navodit situaci a prostředí si můžu upravit podle svých potřeb. Jediné co nemůžu, je zhmotnit přírodní živly, oživit neživé a navodit pocity.“ Vysvětloval trpělivě. Vytahoval ten první obrázek ze své tašky, ani jsem nepostřehla, jak si je tam předtím zandává. Opatrně jsem si ho od něj vzala a podívala se na něj.
Letadlo bez lidí, plnící se vodou. Pět osob, čtyři spolu bojují a já..já stojím.
„Tys,“ nadechla jsem se, protože mi pár věci začalo dávat smysl, „nenakreslil, jak plavu.“ Roztřásly se mi ruce.
„Cože?“ Vzal si ode mě ten papír a pak šokovaně pohlédl do mé zsinalé tváře.
Malá chyba a mohlo být po mě, uvědomila jsem si.
„Proto jsem se nemohla hýbat,“ vysvětlila jsem roztřeseně. „Na všech tvých obrázcích jsem něco dělala, seděla jsem ve vlaku na sedadle, poslouchala za rohem, seděla na podlaze a povídala si, nebo jsem prostě byla schovaná za krabicí. Prostě jsem byla nakreslená v pohybu.“ Vyjmenovávala jsem mu. „Všechno to bylo součástí nějakého tvého záměru a plánu, jak nás z toho vysekat.“
V tu chvíli, kdy to kreslil si to neuvědomoval.
„Seph,“ vydechl a aniž mě nějak dopředu upozornil, popadl mě rukama a přitiskl si mě k sobě. „Promiň, jsem idiot! Omlouvám se, byla to moje vina. Mohlo být po tobě…“
Svíral mě tak pevně, až mě po chvilce začaly brnět ruce.
„To je dobrý,“ snažila jsem se vymanit z jeho příliš pevného objetí. „Jsem naživu, pro příště už víš, co máš dělat, že máš myslet na mě.“
Něco zamumlal, ale nepustil mě.
„No mohl bys mě prosím tě už pustit?“ Požádala jsem ho opatrně.
„Mrzí mě to,“ zakňoural mi do ucha.
„Já se nezlobím, jen mě prosím tě pusť nebo aspoň povol ten tvůj ocelovej stisk. Začínají mi odumírat ruce,“ zaskuhrala jsem naoko.
Rychle mě pustil. „Promiň, vždyť říkám, že jsem idiot!“
Konečky prstů jsem mu přejela po tváři a hned si za to nadávala. Muselo to vypadat fakt hloupě, v naší situaci.
Díval se na mě překvapeně a já se vztekem na sebe kousla silně do jazyka, až se mi bolestí zkřivil obličej. „Co je?“ Zeptal se nechápavě.
„Nyc,“ zablekotala jsem s bolavým jazykem. „Kousla sem se do jasyka.“
„Aha,“ pobaveně se usmál, ale hned zase zvážněl. „Je mi opravdu líto. Příště už se nic takového nestane. Můžu udělat něco, čím bych to odčinil?“ Udělal na mě doslova psí oči.
„Noo,“ protáhla jsem. Měla jsem v hlavě tolik otázek, tolik představ, jak by to mohl odčinit. A za nějaké bych si ihned nafackovala. „Georga a Gabriel.“ Řekla jsem jenom a čekala na jeho reakci. Dost ostře se odtáhl a překvapeně na mě zamrkal.
„Cože?“ Zeptal se pomalu a já vytušila, že jen získává čas, aby vymyslel nějakou příhodnou výmluvu nebo lež.
„Tys mě slyšel.“ Přišlo mi, že se jeho výraz měnil. Hleděl na mě skoro jako na nepřítele a vzápětí se uvolnil a sklonil hlavu.
„To není důležité,“ zamumlal.
„Já myslím, že ano,“ řekla jsem pevně. „Nejsem ta, co odsuzuje nebo soudí.“ Ani nevím, proč jsem to řekla, jako bych snad měla vytušit, co přijde vzápětí.
„Gabriel je,“ ještě se zarazil a podíval se mi zpříma do očí. Zaleskly se, a pak se z nich vylilo pár slz. „Je to náš mrtvý syn.“
Co?!