• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Životní příležitost

Autor: Tempaire

Překvapeně jsem na ní civěla s otevřenou pusou. Na tohle jsem neměla co říct. Moje vlastní mladší já se na mě usmívalo a pořád se prohrabovalo v písku. Měla jsem pocit, že mluvím s někým cizím a zatím…
Zavrtěla jsem nepatrně hlavou a radši se zahleděla stranou k hloučku stromů.
„Tohle se mi zdálo, když jsem byla jako ty,“ neptala jsem se, protože jsem to věděla. Vzpomněla jsem si na ten sen. Tedy na to prostředí, co přesně se v něm odehrávalo, o čem jsme spolu mluvili, jsem si nepamatovala.
„Je to pro tebe příliš složité,“ zvážněla malá Sephora.
„Člověk se takové věci nedovídá každý den.“
„To jistě ne,“ přikývla a vzala mě za ruku.
„Ale jak jsem to všechno mohla ve tvém věku vědět, a pak na to zapomenout?“
„Nebyl tu nikdo, kdo by ti to připomínal,“ usmála se vlídně.
„Kdo?“ Byla jsem zmatená, nikoho jsem si nemohla vybavit.
„Spíš se zeptej, co tě čeká,“ mrkla na mě.
„Ty to víš?“ Zalapala jsem po dechu.
„Ano vím,“ přisvědčila, ale hned zase zvážněla. „Dneska se vidíme naposledy. Odchází.“ Sklonila hlavu.
„Proč? Kdo?“
Zase se na mě podívala a usmála se. „To je jedno. Nemáme tolik času, musíme se dostat k věci. Musíš dávat pozor, musíš si všechno zapamatovat. Rozumíš?“
Přikývla jsem.

Trhla jsem s sebou. Rozhlížela jsem se po letadle a nakonec se můj pohled ustálil na Andym, který podřimoval vedle mě.
„Nechtěla jsem vás rušit,“ šeptla letuška Nancy a sklonila se nad námi. „Spali jste, když jsem roznášela jídlo. Mohu vám tedy teď něco nabídnout?“
„Děkuju, já nebudu jíst,“ zavrtěla jsem hlavou. Žaludek jsem měla pořád jako na vodě, takže představa jakéhokoliv jídla mě děsila.
„Určitě?“ Chtěla se ujistit, ale já ji zase odpověděla zavrtěním hlavy. „A váš přítel?“
„Andy?“ Zahleděla jsem se na něj. „Něco mu přineste, pokusím se ho vzbudit.“
Nancy se usmála a odešla. Naklonila jsem se k němu a zatřásla s jeho ramenem. Lehce něco zamumlal, ale nevzbudil se. Druhý pokus. Pomalu otevřel rozespalé oči a zmateně se rozhlížel okolo. Poté se malinko uklidnil a lehce se protáhl.
„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho.
„Je ráno?“ Zase se mu ve tváři mihl výraz zmatení.
„Spíš odpoledne,“usoudila jsem. V tu chvíli k nám s vozíčkem přijela Nancy a nabídla Andymu jídlo. Ten si vybral lososa a poděkoval.
„Víš k tomu poslednímu rozhovoru,“ začal opatrně.
„Ne, je to v pořádku,“ usmívala jsem se na něj.
„Není,“ odporoval. „Tohle by se tě nemělo týkat, měla by sis užívat ve škole. Ne takhle to nemůže být.“
„Je to v naprostém pořádku,“ ujistila jsem ho. „Věř mi, jsem si tím stoprocentně jistá. Přesně tohle musím udělat.“
„Ne jsi přeci ještě,“ včas se zarazil, ale i tak mi došlo, co chtěl říct.
„Možná,“ připustila jsem zamyšleně. „Jen teď už vím, že v tom vlaku to rozhodně nebyla náhoda. Náhody se stávají, ale tolik pohromadě je už trochu podezřelé. Ber to tak, že to nedělám, že bych chtěla, ale proto že musím.“
„To nechápu,“ zamumlal a podezřívavě zamhouřil oči. „Něco skrýváš.“
Zadívala jsem se do těch jeho očí a věděla, že si tím je jistý.
„Nerada vyrušuju váš poklidný dýchánek,“ zasyčela Georga stojící v uličce.
„Pak jsi měla zůstat sedět,“ otočil se na ní Andy značně rozzlobeně.
„Možná by vás mohlo zajímat, že ti dva pánové sedící až úplně vzadu na druhé straně letadla tu nejsou jen tak,“ to už se dívala jen na mě, jako by čekala, až vydám nějaký pokyn.
„A kvůli čemu tu jsou?“ Zeptala jsem se opatrně tušíc problémy.
„Co jsou zač?“ Zeptal se se zájmem Andy.
„Jeden z nich je iluzionista,“ oznámila mu zcela neslyšně a snažila se chovat nenápadně. „Druhého nerozeznám. Možná specialista na boj, ti jsou nejhůř k poznání.“ Uvažovala.
„Co teď? Přece se nebudete bít tady? V letadle?“ Začala jsem lehce panikařit.
„Vytáhnout zbraně v letadle by bylo dost nebezpečný. Kulky by mohly udělat díru v plášti,“ Andy vzhlédl do Georgina obličeje. Ta jen němě přikývla.
„Budu ale potřebovat tvojí pomoc,“ zašeptala po chvíli a já sledovala, jak Andy vytahuje své speciální pero a čistý list papíru, aby se vzápětí jeho ruka neskutečnou rychlostí roztančila po jeho povrchu.
Všechno se seběhlo neskutečně rychle. Ve zlomku setiny se mi zatmělo před očima. Když jsem se probrala, seděli jsme v letadle jen my tři a dva cizí muži. Ti se ihned zvedli a zaujali každý svůj postoj. Jeden se držel vzadu a spínal podivně ruce a ten druhý byl připraven bojovat.
„Plav k přední části letadla,“ pošeptal mi ještě Andy do ucha, než se postavil do uličky a zíral na toho chlápka v černém, který chtěl bojovat.
Netušila jsem, co se chystá. V té rychlosti jsem neviděla, co Andy nakreslil nebo co má Georga za lubem. Vzápětí jsem se to měla dozvědět. Trup letadla se neskutečnou rychlostí začal plnit vodou a ten druhý muž, co se držel vzadu, překvapeně zamrkal očima.
Měla jsem jako by zpomalené reakce. Všechno se na můj vkus odehrálo strašně rychle. Takže jsem strnule stála u svého sedadla a pozorovala, jak se mi voda dostává ke kolenům a šílenou rychlostí stoupá k mému pasu. Byla docela ledová, takže jsem za chvíli své nohy ani necítila.
„Plav!“ Slyšela jsem spíš zdálky něčí křik. Několikrát to zopakoval. Ale já stála bez hnutí. Voda mi sahala už k bradě a nadzvedávala mé nehybné ruce, takže se s každým šplouchnutím zavlnily.
„Tak plav!“ Křik zesílil a já po jeho směru otočila hlavu. Dva byli zaklesnutí do sebe a prali se. Šlo jim to dost ztěžka, každá rána byla zmírněna odporem vody. A nějaká dívka někoho topila. Opožděně mi došlo, že je to Georga.
Voda mi znemožnila dýchat. Nad hladinou jen vyčnívaly moje oči, která se z posledních sil snažily zachytit situaci.
A pak zmizely i ty.
A to je můj konec, pomyslela jsem si.
Ocitla jsem se v tichu a všechno kolem mě bylo rozmazané. Spotřebovávala jsem poslední zbytek kyslíku v mých plicích. Jakmile zpozorovaly, že už víc nemám, bolestivě se stáhly a já pokojně zavřela oči.

„Tati, kam jdeš?“ Křičela jsem na tátu v kuchyni.
„Musím jít,“ odbyl mě a otočil se ke dveřím, ani se neotočil.
„Marku!“ zavolala nešťastně máma a vyběhla za ním na trávník.
A já stála ve dveřích a pozorovala tátova záda. Máma ho doběhla a chytla za paži. Něco jí začal vysvětlovat a ukazoval přitom na mě.
„Musím jít!“ Křičel na ní a pak jsem jen zaslechla, jak říká: „Kvůli ní!“

„Musím ti říct něco důležitého, Sephoro. Pamatuj si to, jednou ti to zachrání život. Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o talentech? Nikdy se ho nesnaž hledat, protože je to to nejzrádnější, co existuje. Talent tě k sobě přimkne a za svoje sobectví a vidinu vlastní slávy, zaplatíš nejvyšší cenu.“

„Mír s tebou,“ políbil mě někdo na čelo.
„Počkej!“ Chňapla jsem ho za rukáv a on se ještě naposledy otočil.
„Musím jít,“ usmál se.
„Ne,“ vyhrkla jsem.
„Je to ta nejlepší věc, jakou pro tebe můžu udělat.“
Nechala jsem si jeho rukáv vyklouznout z mých malých prstů a sledovala, jak odchází.
Vím, že jsem plakala.
Nedostával se mi vzduch do plic.
Pocítila jsem pálení a bolest.
Kdesi na hrudníku…
A pak ta tma, ta co mě tak rozklepala. Nedalo se to vydržet.