• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Šedivý den

Autor: Abrir los ojos…

Již od šerého jitra tiše pozoroval okolní svět, který se zvolna měnil s každým novým nádechem. Mléčný opar se pomalu zvedal vzhůru. Probudil se i lehký vánek, rosa si našla nová útočiště v zelených záhybech listoví, ptáci spustili chvalozpěvy nového dne. Kocour ze sousedství se zvolna blížil prostředkem ulice (zjevně se vracel z noční výpravy) a v onen časný okamžik byl vskutku jejím hlavním hrdinou. Šedivá obloha se pomalu jasnila do světlejších odstínů až nakonec dosáhla lesklé šedi říčních perel. Nebyla to vlastně obloha, nýbrž nekonečný, neprostupný pás mraků, který přikryl celý kraj jako péřová duchna. Jen východní cíp této přikrývky zvolna růžověl; zahořel jasněji a nakonec na chvíli ustoupil. Rudý kotouč, jenž každého rána počínal svou pouť se na moment vynořil, aby pozdravil kraj pod sebou.

Celý prostor za oknem působil právě jako dokončené plátno mistrného impressionisty – pár nevšedních tahů, množství rozličných odstínů, které se vzájemně propojují v úchvatné harmonii; pocit okamžiku a snad i odraz kousku vlastního já. Neuplynulo ani pár minut a slunce se opět skrylo za palisádu mračen, za níž zůstane po zbytek dne.

Kocour zmizel v protější zahradě a první chodci spěchali pod deštníky; do práce, do pekařství nebo někam úplně jinam? Vítr byl nyní natolik silný, že na svých perutích odnášel okvětí keřů tvořících živý plot zahrady. Náhodný pozorovatel mohl v tomto tanci bílých plátků vidět pravou vánici. První kapky (předvoj blížícího se lijáku) srážely kousky květů do kaluží a na kamenné dláždění. Brzy ulice vypadala jako účastnice svatebního průvodu zasypaná konfetami.

Na protější komín přilétla samotářská hrdlička. S jejím příletem se vytrhl ze zamyšlení a v tu chvíli postřehl další změnu: klenba nebe připomínala bílý hedvábný šál, který se mimo nadání uvolnil majitelce z krku a svůj bezhlavý let ukončil vodní lázní; snad, aby ochladil svá křídla zmožená náhlou námahou. Špice modřínů se vlnily pod nápory větru stejně, co tanečnice kopírující pohyby svých partnerů. Spodní vrstva mraků se dala do pohybu – nad střechy domů se vbrzku dostaly šedofialové žínky nasáté vodou. Chvíli otálely, jakoby váhaly, co dále. Pak se však mračna protrhla a na došky, vlnité plechy, deštníky pěších, trávníky a louže včerejšího večera se začal snášet vytrvalý, ševelící déšť.

Usoudil, že v příští hodině nedojde k žádné převratné změně počasí, proto otevřel okno mající na dosah a opět se natáhl na postel, aby se mohl ještě chvíli prospat. Přepadl ho spánek neústupný jak dešťové kapky bubnující na okenní římsy. Když se probudil blížil se čas oběda. Nebylo divu, vždyť v poslední době toho mnoho nenapsal a nyní měl konečně možnost tento deficit odstranit. Jeho zaměstnání polykalo většinu času, takže chtěl-li tvořit, musel odbývat spánek. V tichu nočních hodin se před ním rozprostíraly jiné světy a on komponoval mistrněji než kdy dříve. Zatímco jeho přátelé malíři trávili večery nad sklenkou, spočíval on nad svou černobílou partií ve snaze překonat sám sebe. Čím méně očekával, tím více byl s výdledky svého snažení spokojen.

Teď však na svou hudbu nemyslel. Posledních pár dní ho zaměstnávala natolik, že již neměl sílu se na ni soustředit. Snažil se zapamatovat si atmosféru tohoto sobotního dopoledne prosiceného lezavými chuchvalci mlhy a neustálým šumem mokrých prstíků na okapy, okenní tabulku, listy stromů… Až nebude tolik unaven, může se pokusit zaznamenat tento dubnový koncert vodní tříště.

Z úvah ho vytrhlo odbíjení hodin – půl dvanácté, náhle si vybavil nedávné setkání s přítelem, kterého již neviděl několik let, a proto si smluvili společný oběd. Pokud měl dorazit včas, musel se spěšně zvednout z lože a ustrojit se. Tolik věcí se za těch několik zim, co se neviděli změnilo a on hořel nedočkavostí až si se svým přítelem opět nerušeně pohovoří.