• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Šedivý den II.

Autor: Abrir los ojos…

Jeho byt ve třetím podlaží mu poskytoval příjemný výhled i klid, ale schody opravdu nesnášel. Než mohl odemknout, musel jich překonat bezmála šedesát.

Přesně tyto stupínky mu nyní ztěžovaly kvapný odchod z domu. Kvůli jejich letitosti se neodvažoval běžet. Každý schod byl jinak vysoký a neopatrný chodec mohl snadno přijít k úrazu. To by tak ještě potřeboval! Sotva se dostal na ulici, dal se do běhu. Na obědě by měl být včas, zvláště když je hospůdka, na které se dohodli jen pár minut od jeho vchodových dveří. Neměl rád opozdilce a byl ochoten udělat nemožné, aby se jím dnes nestal on.

Kamil se protáhl na posteli, pohledem přelétl celou místnost až se mu pohled zastavil u hodin na protější stěně: „Půl desáté, to mám ještě dost času“, pomyslel si a vyhlédl ven.

„Také zdravím a doufám, že budeš brzy v lepší náladě! Takových zakaboněnců už tu bylo dost.“ Pozdravil s úsměvem nový den, jak bylo řadu let jeho zvykem, pak vstal. Hodil přes sebe župan a pomalu se odšoural na záchod (to byl další ranní rytuál). Hlavou se mu honily představy dnešního odpoledne, na které se těšil. U stropu tiše bzučela mouch poletující ze strany na stranu. Otevřel okno, aby mohla vyletět, ale mouše se do studeného mokra deštivého rána nechtělo. „Víš, že se ti nedivím? No, tak si tu zůstaň, já tam musím.“ S těmito slovy otočil kličku, spláchl a vyšel na chodbu. „Teď mě čeká návštěva sprchy“, ujasnil si další pravidelnou záležistost, čekající ho v příštím okamžiku. Po vstupu do koupelny otevřel okno, otočil oba kohoutky, počkal až odteče studená voda a nechal se hýčkat příjemně hřejivým proudem, který z něj smyl poslední zbytky nočních snů (ne že by nedokázal snít ve dne). Kapky vody mu postupně zmáčely celou hlavu a na chvíli zkrotily jeho neposedné vlny. „Mohl bych si zajít k holiči“, pomyslel si, když se po koupeli podíval do zmatnělého zrcadla. „Ale na druhou stranu… No, ještě to není tak akutní.“ S úsměvem sobě vlastním odstoupil od zrcadla a na délku vlasů brzy zapomněl. Jeho mysl se teď zabývala důležitější otázkou: „Půl desáté – ideální čas pro snídani! Něco mi říká, že se budu muset vypravit na nákup. Kdy jsem tu vlastně nakupoval naposled? “ Nemohl se upamatovat. Vzhledem k tomu, že se domů vrátil teprve před několika dny, nebylo se čemu divit, že si poslední návštěvu oblíbených krámků nevybavuje.

Oblékl se a vyrazil na další dobroudružnou cestu po schodech dolů, kolem dveří bytné, které zase dlužil za činži a hurá ze dveří – přímo do veliké louže. „Tys tu na mě jistě čekala!“, vzdychl si při pohledu na zmáčené nohavice. „No co, stejně by se dřív nebo později namočily“, řekl si však v zápětí, když se vydal přímou cestou do své pekárny. Zahnul za roh, prošel stromovou alejí, uhnul projíždějícímu automobilu, přešel náměstí, pozdravil známého z vedlejší ulice. Právě v tuto chvíli ho mocně zasáhla, jak dobře mířená střela, vůně máku, vanilky a mandlí. „Ó sladký domove!“, poskočil si radostí a zrychlil krok.

Pekárna stála na opačném konci náměstí, na úpatí kopce. Byla tudíž vidět z daleka. Zvolna se přibližovala a Kamil měl pocit, že nikdy neviděl hezčí stavbu. Vítala ho stejně přívětivě jako v dobách, kdy si chodil každé ráno pro koláč ke svačině. „Jak je to blízko i dávno. Kolik věcí se od té doby změnilo.“ Vstoupil do vonící prodejny, zařadil se do fronty a nechal se unášet vzpomínkymi na vzdálené chvíle.

„Dobrý den, co to bude?“ Příjemný hlas paní prodavačky ho vrátil do reality. Chvíli se rozhlížel, nakonec řekl (ostatně jako pokaždé): „Krásný den i Vám! Tvarohový koláč, jablečný řez a něco dobrého podle vašeho vkusu.“ Svou objednávku završil milým úsměvem, kterým si dokázal získat každého. „Jak je ctěná libost,“ odvětila prodávající žena zatímco její kolegině začala skládat objednané kousky na papírový tácek. Když byla hotova dodala ještě její kolegině: „Dá si pán ještě něco dalšího?“ Zahleděl se na zákusky a rozhodl se, že objednávku okrášlí o několik lákavých kousků.

Se dvěma úžasně vonícími balíčky v rukou se rozloučil, popřál příjemný den a vykročil zpět do šedivého prostoru před budovou. Déšť mu stékal po tváři a příjemně studil. „Ještě se zajdu podívat do zeleninového ráje“, umínil si. Zamířil dolů z kopečka a odbočil do první postranní uličky. Na jejím opačném konci stál odnepaměti krámek pana Vokurky.

Vzal za kliku, vešel a náhle se ocitl v barevném světě čerstvé zeleniny.

Jako malý neměl zeleninu vůbec rád, ale pan Vokurka mu byl tak simpatický, že sem pravidelně chodil na nákup sepsaný maminkou. Ještě teď si živě vybavil moment, kdy poprvé ochutnal kedlubnu. Od té doby se sem vracel stejně pravidelně, jako se vracejí vlaštovky do svých hnízd, téměř každý den již dvacet let.

Stejná tvář, úsměv – jakoby nestárnoucího pana majitele, několik laskavých slov, plný koš skvělých plodů zelinářovy práce (rajčata, okurky, kapie, kus melounu, hlávka červeného zelí, svazek mrkve, celer, několi paliček česneku, šalotka a čibule).

Loudal se kalužemi podél kraje ulice domů a sumíroval si v hlavě, co by ještě mohl potřebovat na dobrý salát. Potraviny, které právě minul mu připomněly bílý jogurt a sýry.

Když za ním zapadly vchodové dveře bylo téměř jedenáct. Uvařil si Earl Grey, rozbalil jeden z vonících pekárenských balíčků, umyl jednu mrkev a konečně se pustil do snídaně o jaké již dlouho snil. „Jak je krásné být opět doma!“, uvědomil si, když se s chutí zakousl do koláče.