• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Dámy a já

autor: kuba.zeman@centrum.cz

Sešlo se nás osm.

Slušná účast, vzpomenu-li na fakt, že o reklamu jsem nikde nezavadil a účastním se jen proto, že mi o kroužku řekla paní Líba.  Té to prý řekla paní Květa, které to prý řekla paní Miluše, které…

O paní Líbě snad jen toto : „co neví, to nepoví“, stačí? Taky mi paní Líba řekla, že pan Karel si koupil něco nové …a jiné zvěsti či novinky mi prozradila.

Ten kroužek měl prý začínat v pondělí vetři, nebo v sedm, pakliže nezačne v úterý tentýž čas či jiný den.  Chodil jsem denně dvakrát. Začínali jsme ve středu ve tři. Kupodivu všichni účastníci až na jednoho znali paní Líbu. Ten jeden uchazeč, který neznal paní Líbu, znal paní Květu.

Všichni budoucí frekventanti kroužku, až na mne, byly dámy. Možná jsem si mohl položit otázku: Co to bude obnášet? Možná jsem měl vytušit, že to bude kroužek určený ženám. Možná jsem mohl odejít. Neprovedl jsem nic a zůstal.

Místnost, ve které jsme se sešli byla nevelká. Snad již při její volbě počítali s nevalnou účastí. Dvě středně velká okna vrhala světlo na tři žíněnky opatřené po stranách uchy, což naznačovalo, že se dřív jednalo o výbavu školní tělocvičny. Dveře, kterými jsme vešli, měly instalované brano a zavíraly se rychlostí formule jedna. Jedné pomalejší dámě skříply prst na levé ruce, a ta pak nosila decentní tmavé rukavice – asi stínka.

>Po deseti mlčenlivých minutách vešla, ne vcupitala, ladně klopýtajíc paní Stela.Upoutala pozornost – na hlavě měla klobouk ve stylu Elisabeth II. Pohlédli jsme na ní s tázavým výrazem, zda ona je paní vedoucí, zda ona nás bude mít na starosti? Ale ukázalo se, že paní Stela je jen jedním z nás – známá paní Líby či paní Květy. Posadila se na jednu z mnoha volných židliček – též asi kdysi školních a čekala na další pokyny.

Konečně. Po dalších deseti nekonečných minutách se pootevřely dveře. Někdo silou vnikal dovnitř. Byl však sláb a dveře vítězily. Pozorovali jsme tento boj a nikoho nenapadlo (nebo možná napadlo) pomoci. Mě to napadlo, ale styděl jsem se vstát, neboť jsem v té době měl na tváři uhra.

Boj skončil a dovnitř vklouzla malá, na deset vypadající dívka. Ukázalo se však, že je starší.

„Dobrý den, jmenuji se Magda Malátná…. ale říkejte mi Magdo….a povedu tento kroužek….tento kroužek, který by měl vás, naše mladé ženy  připravit na nelehký úkol života ve společnosti…..“ vtom její pohled zabloudil ke mě „….a mladé muže….samozřejmě…a snad proto…právě proto jsem tomuto kroužku vybrala jeho název. Napadl mě sice až po dlouhém přemýšlení…. ale myslím, že vystihuje skutečnost, že my, jak jsme tady… a zajisté i ti, co tu nejsou, chceme… tedy chtěli bychom všem dokázat, že být hubený a krásn&y acute; a chytrý je…no…přežitek…. přežitek, jistě! Protože se stačí podívat na USA, jako na vzor moderního života…a uvidíte, že vyspělost se řídí konzumem a kalorickou hodnotou….“

Magda pověsila na bývalou školní tabuli arch  s fotografií nechutného tlouštíka právě dojídajícího hamburger. Tlouštík byl zabalen do americké vlajky. Vlajka byla hustě pokrytá drobky.

„…asi 40 procent Američanů už je takto krásných… a každý den jejich počet roste…. ani Evropská Unie nezahálí… jen ti Řekové, Italové a Španělé jí to kazí… ale Česká Republika se rok od roku lepší…“

Dovnitř vběhli jacísi dva pánové v bílých pláštích a po krátkém souboji znehybnili Magdu ve svěrací kazajce. Magda stále volala něco jako „tuk…tuk… tuk“ ale její slova pomalu umlkla. (možná, že to bylo „ťuk, ťuk, ťuk“ kladívka zvenčí)

Dveře se překotně zavřely. Seděli jsme a čekali. Nic se asi dvacet minut nedělo. Pak paní Stela musela pro děcko. Zas nás bylo osm. Pak se zvedlo sedm z nás a odešly. Pak jsem taky odešel.

Hmmm… tak holt začnem ve čtvrtek.