• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Honza Nebojsa

autor: Karolina Laurichová

Byla krásná noc. Někde na druhé straně nebe si kdosi pohrál se špendlíkem a propíchal černé stínítko oblohy tak, že dírkami prosvítalo světlo. Hvězdy tvořily pitoreskní obrazce a já v nich viděl všechno, jen ne určená souhvězdí. Fantasie pracovala na plné obrátky a já si z mihotavých sluncí skládal děsuplné příběhy. Měl bych s tím přestat. Ano, to říká každý. Přestaň s tím už! Když vyprávím příhody z krutého života pracujícího člověka, když maluji bytosti, které neexistují, a přesto se jich lidé bojí, když… když soukám nitě z toho, co lidé chtějí a nechtějí slyšet. Jsou vlastně zvláštní, bojí se rádi. I já se bojím rád. Bezpečně. V teple rodinného krbu, u dobré knihy, či kvalitního horroru. Ale co ten strach nebezpečný, vždyť jsem ho nikdy nezažil. Snad i proto jsem se sem vydal. Sem, na místo vzdálené od lidí. Na místo s pochybnou minulostí a ještě pochybnější pověstí.

 

Ležel jsem na břiše a čekal. Netrvalo dlouho a měsíc, krátce po úplňku mi připravil krásné divadlo. Vyhoupl se nad obzor do naprosté tmy. Ano, je půlnoc. Ten pravý čas, vypravit se na místo. Najednou mi můj důlek v trávě přišel ještě útulnější. Teplý a přívětivý jako matčina náruč, jako ženský element, který mi tak chyběl. Proč vlastně? Snad kvůli mé ztřeštěné povaze. Díky ní nikdy nebudu manželem, otcem, dědou… nejspíš. Táta by mi řekl, že na házení zbraní do obilí je vždycky času dost. A měl by pravdu. Teď mi ale táhne na čtyřicet, biologické hodiny netikají, ale řvou a já už se nedívám do výstřihů krásných osmnáctek ale do kočárků půvabných třicítek. Něco na tom bude. Ale já se nevzdávám. Ani vysněné budoucnosti ani šílených nápadů, které mě provází. Vždyť i ten dnešek, jako by vyšel z pera bláznivého spisovatele. Sedmatřicetiletý muž se vloupal na městský hřbitov v touze po dobrodružství. Až na ten věk je to aktivita každého chlapce… Jenže já už bych měl sedět někde u piva, nadávat na politiku a ne trapčit po nocích na hřbitovech. Avšak chtěl jsem poznat ten strach.

 

Osud je mrcha vrtkavá, rozmýšlí si, jak moc si člověka pustí k tělu, anebo, jak dalece ho pošle do háje.

 

Přelézal jsem zeď hřbitova a hned za ní se leknul. V zahrádkách zaštěkal pes. Zklamaně jsem se díval na špičky svých tenisek, hrajících do oranžova, po krvavém přísvitu měsíce. To není ono. Obyčejné leknutí. Z toho bude buď opar, nebo hnědý proužek na trenýrkách.  Ale ne, tak velké to leknutí nebylo.

Procházel jsem se mezi hroby a vzpomínal na vše, co se o tomto hřbitově vypráví. Stanul jsem u velkého náhrobku se sochou truchlící dívky. I jeho příběh jsem znal, ale více než děsivý, je smutný. Rov patřil místní bohaté továrnické rodině. A jak to tak bývalo, v té době se nehrálo na sňatky z lásky ale z rozumu. Mladý sochař, továrníkův syn se zamiloval do děvčete, a ne do ledajakého. Tedy pro něj. Dívka byla z prosté chudé rodiny, příběh jak z Anny proletářky, jen trochu poetičtější. Když starý továrník vznesl ortel a pohřbil klíčící lásku, dívčino srdce to nevydrželo. Rukou svou nevinnou ukončila pouť životem. Na věčnou památku si ji mladík vytesal z bílého mramoru tak, jak si ji pamatoval. Tak, jak vypadala po zjištění strašlivého osudu. Po té odešel za svou láskou. Dlouho, předlouho stála socha v továrníkově vile, a když zemřel i on, doprovodila ho na onen svět, aby jeho černá duše nikdy nenalezla klid. Starý příběh… ale bílou sochu provází i novější. Čas od času se do ní někdo zamiluje, čas od času se ji někdo snaží vzkřísit. Podle pověsti se povede jen tomu, kdo ji pojmenuje a utře slzy, které neustále stékají z jejích kamenných očí a zanechávají po sobě v prachu čisté stružky. Opravdu tam byly. Svítily do měsíční noci jako z fosforu.

 

Snad ke každému hřbitovu se váže nějaká pověst, ale já ani zdaleka neznal všechny. Sedl jsem si na lavičku u továrnického hrobu a zase čekal. Na co vlastně? Snad na střípek inspirace, snad na chvíli, kdy se ze hřbitovní půdy začne linout ektoplasma… Nedočkal jsem se. Snad není ta pravá noc, nebo to není to pravé místo. Po tom, co jsem trochu ulevil znaveným chodidlům, vydal jsem se dál. Nevšední klid malé části hřbitova mne ponoukal k tomu, abych se podíval do té větší. Působila zpustlejším dojmem a i proto o dost strašidelněji. Naposledy jsem se ohlédl po zděné hrobce v koutku hřbitova. Kdysi tam ležela rodina von Schneider, ale ty doby jsou dávno pryč. Z kaple je pomník padlým Francouzům, a kam se poděly ostatky šlechtické rodiny, nikdo neví. A kdo ví, nechává si to pro sebe. I k nim se váže stará pověst, ale věky je tak zdeformovaná, že nikdo nezná její znění. Škoda, třeba by právě to, mohlo být ono. To, co hledám.

Minul jsem zdi probouraného vchodu, a jako by na mne padl stín. Tady byly stromy o mnoho vyšší, hustší a zdálo se že šeptají příběhy, které ještě nikdo nenapsal.  Ačkoliv bylo jasno, mezi hroby se válely chuchvalce mlhy jako zbytky potrhaných papírových kapesníků. Stejně bílé a nehnuté. Jakési neviditelné ruce mě držely, abych zůstal tam, kde jsem, ale zvědavost je přemohla. Věděl jsem, že pokud chci zažít něco nevšedního, zažiju to tam.  Nebo jsem v to alespoň doufal. Vzadu v hlavě malý ďáblík strašil, že jsem jen starej trapák, kterej si jde něco dokazovat na hřbitov jak puberťák. Ale okolní atmosféra onen hlásek docela úspěšně umlčovala. Pomalu už mi konečně začal běhat mráz po zádech. Citelně se ochladilo. Nejvíce asi ve chvíli, kdy jsem zaslechl usedavý dětský pláč. Ne pláč novorozeněte, o němž vypráví jedna z pověstí, vázajících se k tomuto místu. Byl to nářek, který jsem sám velice dobře znal.

Stromy všude okolo hrozily, že spadnou spolu s tmou, která houstla každým okamžikem. Zvířata v lese se chovala přirozeně, vydávala typické zvuky lesa. Malému chlapci se ale zdály více než strašidelné. Nejhorší byla ta samota…

 

Věděl jsem to. Tehdy jsem zažil strach z neznáma. Ale byl to jistě jiný strach, než ten, který zažije dospělý člověk, při setkání s nadpřirozenem. Trochu jsem si připadal jako Honza v jedné z mnoha pohádek. Také byl neohrožený a neuměl se bát. Ať tu pláče kdokoliv, musím ho najít a pomoci. Kdykoliv jsem se ale pohnul směrem, ze kterého jsem vzlykot zaslechl, jako by ho odnesl vítr někam jinam. Šedivé ticho monumentálních, i malých a nenápadných pomníků mne mátlo víc, než dokonale. Dal jsem si nový úkol, o něco jednodušší, než ten, který mě sem přivedl. Musím se uklidnit, a soustředit se na to nebohé dítě, vždyť by tady mohlo zemřít hrůzou, nebo přinejmenším přijít k nějaké újmě na duši. Jestli se to už nestalo, protože jsem si nedokázal vysvětlit, kde se tady jinak vzalo.

Konečně jsem koutkem oka za jedním z náhrobků spatřil bílý stín. Něco v podvědomí se mě snažilo přesvědčit, že se mám obrátit a odejít, že to, co uvidím, není určeno mně a mým očím, ale zvědavost a především touha pomoci byla silnější. Jenomže čím více jsem se blížil, tím vice jsem pochyboval. Nářek odezněl a po hřbitově se rozprostírala neproniknutelná duchna ticha, tak tíživého, že by se jeden zalknul. Trochu špatně se mi polykalo, ale knedlík jsem spolkl hned, co jsem nakoukl za náhrobek, který prve zaujal mou pozornost. V trávě tam seděla dívenka tak osmiletá, na podušce zářivě blonďatých vlásků povadlý věnec z pampelišek. Zakašlal jsem, nechtěl jsem, aby se mě lekla, vždyť, kdo by se nebál muže na osamělém nočním hřbitově? Děvčátko zvedlo oči a usmálo se. Na tvářích, poněkud ušmudlaných prachem, byly vidět stružičky po slzách, stejné, jaké měla socha milé továrnického synka. A ty oči, V odlesku měsíce měla duhovky tak světlé, že jsem měl až pocit, že skrze ně prosvítá rudá sítnice. Přidřepl jsem si k ní.

„Kdepak máš rodiče, malá… kde ses tu vzala? Kde bydlíš?“

Najednou jsem chrlil otázky, tak strašně praktické a potřebné k uspokojení základních potřeb toho dítěte. Neodpovědělo. Místo toho se postavilo a rozhlédlo kolem sebe. Teprve teď jsem si mohl všimnout, co měla holčička na sobě. Bílé šatičky samý krejzlík a volánek, v pase přetnuté širokou růžovou stuhou mi přišly poněkud nemoderní, ale dnes jsou rodiče schopní navléknout na své děti cokoliv, jen aby byli zajímaví.

„Wo ist meine mutti?“ otočila se na mne. Zatroleně, německy umím tak akorát mlčet. Pochopil jsem ale, že hledá rodiče. Dost, odvedu ji z této ponuré scenérie. Na policejní stanici už stejně strážníci usínají nudou, tak jim trochu zpestřím život. Sice se asi budu muset zodpovídat ze své noční návštěvy hřbitova, ale dobro toho děvčete je na prvním místě. Chtěl jsem ji předtím ještě nějak oslovit, uklidnit a tak jsem doloval z paměti těch pár německých slov, která uvíznou v podvědomí každému obyvateli pohraničí. Selektoval jsem výrazy, které se mi mohou hodit. Fusekle, kšandy a šraňky, jsem zavrhl hned, tante je teta, to také nebude ono. Nakonec jsem ze sebe něco vysoukal.

„Was ist daine name?“ Vůbec jsem si nebyl jistý, jestli je to tak správně, ale odpovědi jsem se dočkal.

„Ich bin Elissa.“

„Ich bin Hans, Elissa, teď mi dej ruku, ať ti můžu pomoct. Hilfe, ja?“ Snad mé českoněmčině porozuměla, nebo jí můj záměr došel z gesta, každopádně mou ruku přijala. Ušli jsme pár kroků, když se mi vytrhla a klekla si před náhrobek, v jehož měsíčním stínu předtím seděla. Došel jsem za ní a koukal na kámen z části zarostlý břečťaněm. Zlatá písmena hlásala jména pohřebených. Elisabeth und Heinrich Starken. Pod Elisebeth bylo ještě*2.3.1902 a +24.12.1938 a pod Heinrichovým jménem *8.11,1895 a +24.12.1938. Hm, zemřeli ve stejný den. V zápětí mi došlo, že tady něco nehraje. Tito lidé nemohou být dívčini rodiče, vždyť zemřeli před více než sedmdesáti lety!

„Komme, Ellisa, das ist nicht daine…“ Jak jen se řeknou rodiče?

„Meine Eltern!“ Doplnila mě dívenka, jako by věděla, kde jsem zaváhal. Tón jakým to řekla, mě vyvedl z míry, bylo v něm cosi nedětského a mě se konečně začal zmocňovat strach. Něco tu nesedělo a já se začal obávat, že má pravdu. Co když se někde proloupla časoprostorovou smyčkou? Mé vlastní příběhy jsou takových úkazů plné a teď když možná  stojím před jedním z nich, bych neměl věřit? Snad viděla, že jsem se zarazil a začala natahovat moldánky.

„No tak Ellisa, neplač, něco uděláme, jen odsud pojď pryč.“ Děvčátko ke mně zvedlo uslzené oči, ale pak se opět otočilo ke kameni.

„Ich habe niemands seit. Umführt mich!“ zaprosila, ale já nevěděl, co chce. Tohle už bylo mimo mé znalosti. Zavrtěl jsem hlavou a pokrčil rameny na znamení toho, že tentokrát nemám ani páru co říká.

„Warum?“ stoupla si a zvedla ke mně ruce. Tohle vždycky dělávala moje malá neteř, když chtěla ne ruku. „Umführut mich!“ tak jsem to zkusil.  Jak jsem se k ní ohýbal, znovu jsem za slabým závojem téměř bezbarvých duhovek zahlédl bezednou červeň sítnice, ale snad to byl jen klam oranžových sodíkových lamp, jejichž světlo sem svítilo z urnového háje odděleného betonovou zídkou. Strach zase sklouzl někam do pozadí a já se cítil tak trochu v moci téhle dívenky z minulého století. Nadzvedl jsem ji, byla lehounká jako pírko. Okamžitě mě rukama objala kolem krku a hlavičku mi natiskla pod bradu jako malé mazlivé zvířátko. Jak dlouho tu asi čekala na někoho, kdo by ji měl rád?

Přemýšlel jsem, jaký byl její osud, a proč se zjevila tady, u hrobu svých rodičů. Malé racionální Já, uvnitř mě křičelo, že je to všechno hloupost a ta holka si vymýšlí. Najednou se pravou rukou pustila a začala se mi probírat vlasy, tak jak to dělávala svého času má přítelkyně. Pokračovala na tvář, a přes sanici dolů. Chvíli se mi zdálo, že se přesvědčuje o rysech mé tváře, ale pak se mi prsty zahnízdila na krku a téměř smyslnými pohyby mě na něm hladila nahoru a dolů. Trochu jsem se odtáhl a pohlédl jí do tváře. Vypadala spokojeně, ale já nevěděl, co dál. Vidět nás takhle někdo, tak mě zavřou za mravní narušování mládeže, jestli ne rovnou do blázince. Ale nechal jsem ji, bylo to příjemně uklidňující.

„Ich gebe dir Küsschen, ja?“ Ačkoliv jsem jí za mák nerozuměl, kývl jsem. Cítil jsem její rtíky na tváři. Pusinkovala mě jako každé malé dítě, tisícem malých hubiček. To už příjemné nebylo, trochu jako by mě olizoval pes, ale držel jsem. Na mých ústech ale naznačila polibek hodný zralé ženy. Jako by mne bodla jehlou. Sklepal jsem ji ze sebe a ruce zkřížil na prsou.

„Tak to ne, mladá dámo, na tohle jsi ještě moc malá!“ Možná jsem se choval nepatřičně, ale to co udělala, mi opravdu přišlo nevhodné. Omotávala si mě kolem prstu a to víc, než by mi bylo milé.

„Was?“ Ne, nechtěl jsem se nechat ovládat. Otočil jsem se k odchodu. Ať je to, kdo je to, zažil jsem právě dost. I na ten strach před chvílí došlo. Tuhle holku, která by mě dostala jen do maléru, jsem už nechtěl ani vidět. „Halt, Hans!“  Kupodivu jsem se zastavil. Zase ten hlas, který mi z žaludku dělal mechovou kouli. Věděl jsem, že to není dobré, ale otočil jsem se. Dítě mělo v očích zlobu a hlad, a jeho pootevřená ústa věstila neštěstí. „Ich bin Hunger!“

„Já nemám jídlo,“ odvětil jsem česky beze stopy odporu. Bylo mi tak divně, že jsem se až divil, že je můj hlas slyšet.

„Du bist Essen!“ Rozuměl jsem jí, a přesto nechápal, co řekla. Já jsem jídlo? Pěkná blbost. „Kommen sie hier!“ ukázala před sebe na místo, kde předtím klečela u náhrobku. Něco způsobilo, že jsem nedokázal neposlechnout. Připadal jsem si už jako loutka v rukách té malé holky.

„Gut?“ zeptal jsem se s nejistotou v hlase, jako by mi na tom doopravdy záleželo.

„Ja. Umführt mich!“ Znovu jsem ji zvedl, a když se mi uvelebila v náručí, měl jsem strach z toho neznámého, co jsem věděl, že musí přijít. Hladila mne, pusinkovala a já se hnusil sám sobě. Bylo mi to příjemné, protože jsem z ní cítil cosi ženského, co odporovalo vzhledu té malé dívenky. Dýchala mi na krk a já přivřel oči. Když už tu musím být, budu si představovat něco, co se mi líbí. Ale prudká bolest na krku mě připravila o představy i o stabilitu. Padal jsem po zádech a Ellis na mě byla stále přisátá jako klíště. Ve snaze se něčeho zachytit, jsem prsty zavadil o břečťan rozpínající se po části náhrobní desky. Prudký náraz na zem mě málem zbavil vědomí, ale přesto jsem ještě zahlédl to, co skrývala popínavá rostlina

 

Kleine Ellisa Starken *1.6.1930 +22.12.1938

 

Najednou jsem měl pocit, že vím, jak zemřeli její rodiče.