• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Přítel

autor: Karolina Laurichová

Stál a vnímal tu neotřesitelnou sílu přírody. Přicházela tak znenadání  a rozechvívala každý nerv v jeho těle. Nadechl se, cítil jak jím prostupuje s vůní vzduchu, cítil ji i pod sebou, kde jemně šimrala jeho bosá chodidla. Klekl si a zabořil obličej do vlhce vonící trávy. Každé stéblo hrálo svou melodii a ta se teď odrážela kdesi  hluboko v jeho hlavě. Nakyslé aroma a sladko kořeněná vůně zeminy tvořily dokonalou harmonii. Otevíraly brány tam, kam se Martin tolik chtěl dostat. Do říše Bohů…

Sedl si pod strom a vstřebával nové pocity které s cvičením získal. Ten pocit duševní svobody a nezávislosti na fyzičnu  byl nenapodobitelný.  Nic takového neznal dokud nenašel Stadhu. Již dlouho znal sílu run, ale teprve teď se mu ukázaly v celé své kráse. Odin dal lidem neocenitelnou věc, a s ní i sílu spojení. S Bohy, s přírodou ale i se sebou samým. Vždyť nejtěžší cesta je do vlastního nitra. Martin se opřel zády o hrbolatou kůru stromu. Nevěděl proč, ale připadalo mu, jako by ho strom zkoumal. Cítil z něj stáří, vždyť se mu říkalo Staletý, ale i jeho tichou důstojnost, jakou mají jen jasany a duby. A tohle jasan byl. Mladík zvrátil hlavu a nechal své oči bloudit po koruně. Husté větvě, vinoucí se v podivných zákrutech, připomínajících kaskády z vodopádů, obrostlé zelenými, jako dlaň velkými listy se zuby po okrajích, krájely paprsky jarního slunce. Náhle pocítil ke stromu ohromnou úctu a chuť ho obejmout. Postavil se, ale pak si vzpomněl na ty, kteří objímali stromy ve snaze načerpat z nich energii. Každý by jen bral, a nikdo nechce dávat. Jak sobecký je tento svět. Hladil prsty členité záhyby kůry a v duchu promlouval ke stromu.

„Neboj, já ti nic brát nebudu, chtěl bych jen obejmout tvou majestátnost.“

„Udělej to, a já ti budu vyprávět příběhy lesů a skal, Bohů i lidí. Příběhy předávané ze stromu na semínko. Nošené na křídlech větru, střežené silou  kamene…“ Martin nečekal že by mohl dostat odpověď. Vylekaně se rozhlédl kolem sebe ale nikde nikdo. Jen kdesi v dáli, u velké lesklé vodní plochy se střídaly maminky s kočárky. Konečně si uvědomil že hlas slyšel ve své hlavě. Zeptal se, tentokrát již nahlas, jako by nevěřil vlastním myšlenkám.

„To ty?“ Pohlédl znovu do koruny.

„Ano já. Jsem Hróald, strážce příběhů. A ty jsi ten, kterého jsem si vybral. Kvůli lidem, kteří ničili mé semenáčky nemám komu své příběhy předat. Tys první z těch, kteří nectí kořeny,  kdo si nepřišel jen brát. Viděl jsem, jak zarůstáš do země, jsi s ní spojen stejně jako já. Vracíš se k půdě, ze které jsem vzešel.“

„Já jsem Martin“ Tlak z vnějšího světa ho upozorňoval, že by se měl cítit jako blázen, když se představuje stromu. Měl by, ale necítí. „Vybral sis mne? Opravdu mne?“ Zavalil ho nepoznaný pocit vlastní důležitosti. Nikdy nevěřil, že by zrovna ON mohl být někomu užitečný.

„Ano ty…věř si a důvěřuj i mně. Jen si opět sedni a poslouchej…“ Hróaldův melodický hlas přenesl Martina mimo čas i prostor. Poslouchal příběh o kováři Völundovi, a jeho krásné zakleté ženě, která mu utekla…o obryni, které se pak dvořil. O jeho sedmi magických mečích i o osmém královském, který ukoval pro samotného otce Bohů, Odina. Martin byl u vytržení, tyhle příběhy z Eddy neznal a přesto věděl že jsou pravdivé. Najednou si uvědomil že konečně získal přítele. Ale ne ledajakého, tenhle si ho přímo vyvolil, a vůbec nevadí že není člověk. Právě naopak. Nikdy lidem příliš nevěřil, špína a podrazy ho ponaučily. Pár lidí sice bylo naladěno na stejnou vlnu jako on, ale s těmi se vídal jen několikrát do roka, na bitvách či oslavách Beltainu a dalších germánských svátků.

Poslouchal, a nevšímal si že den se protahuje do večera, maminky od rybníka již dávno odešly uložit své ratolesti, a rudě zbarvený obzor sliboval větrnou noc.

„Měl bys jít domů…“ zašeptal Hróald.

„Zítra přijdu znovu, smím?“

„Měl bys…budu  rád. Nemám komu vyprávět své příběhy. A ty nesmí upadnout v zapomnění. Teď už vážně jdi, kéž Bohové provázejí tvoje kroky.“

Martinovy myšlenky se točily ve vírech kolem stromu, který nalezl cestu do jeho duše. I v noci se mu zdálo o vyslechnutých legendách.

Ráno se připomnělo řinčivým hlasem budíku. Martinovi ještě nikdy nepřišel ten zvuk tak odporný. Musí přežít dlouhý den v práci, než zase bude moci do přírody. Zacvičit si a odtrhnout od sebe chapadla konzumní společnosti. Ale navzdory ranní nechuti se nový den přehoupl překvapivě rychle. Konečně tu byl park a ještě silnější propojení s přírodou. Tentokrát vítr hladil jeho tvář a i runa Raido dávala cvičení dynamiku. Ano dnes byl její den, příjemný a svižný. Přes to všechno byl Martin  už trochu duchem jinde. Těšil se jak malé dítě na večerní pohádku. Dokončil cvik a šel pozdravit svého zeleného přítele.

„Buď zdráv, Hróalde.“ Přejel očima příkopy kůry a svraštil obočí.

„Co to je?“ Ukázal prstem na růžovou značku na kmeni, zhruba ve výši ramen. „Zase nějací vandalové?“

„Ne, vždyť ti již neexistují.“ odvětil jasan. Martinovi došlo že myslí germánský kmen Vandalů.

„Já myslím ty lidi, kteří malují kde mohou a ani stromy jim nejsou svaté. Zničí kde co a ještě se pod to podepíšou…“

„Vím o nich, ale ti to nebyli. Neboj se, nic to neznamená.“ Martin tušil že před ním Hróald něco tají, ale zatím nevěděl co. Ale když to tvrdí on, tak to asi opravdu nebude nic důležitého. Snad…

Uklidnil se tedy a nechal se kolébat dalším příběhem. O dlouhé cestě krásné Heleg a jejího vyvoleného pod křídly valkýr. Další dávný příběh z pokladnice starých Vikingů. V duchu provázel mladou ženu při putování do arabských zemí a zpět, i při vnitřních cestách v Srdci lesa. Stejně napjatě pozoroval Tinista a jeho marné hledání. Vždyť jen s pomocí Bohů to dopadlo dobře. Starý jasan dovyprávěl a chlapci tekly po tvářích slzy. Stydlivě se je snažil setřít, jen nerad ukazoval svoji slabost. Vždyť už od pradávna platí  že muži nepláčou. Nesmí…neměli by plakat.

„Nemáš pravdu…slzy nejsou slabost, jen uvolnění. Očista duše. Jenom když přijmeš sám sebe takového jaký jsi, budeš moci pořádně poznat i ostatní. Možná i je pak uvidíš v jiném světle.“

Dny plynuly a s každým novým poznával Martin další a další příběhy. Bylo jich mnoho ale on si všechny pamatoval. Jako by je Hróald zapisoval neviditelným perem do pergamenu podvědomí. Kdo ví…Léto předalo své žezlo podzimu a ten se pomalu ale jistě chystal přivítat s královnou Zimou. Přes den bičovaly kraj plískanice a v noci již vládla mrazivá ruka královny. Martin ale nikdy nevynechal. Den co den navštěvoval přítele z říše stromů a naslouchal jeho vyprávění.Místní lidé už ho měli za podivína který si chodí povídat se stromem, ale dokud nedělá nepořádek, nebo neobtěžuje ostatní, nikdo proti němu nic nemá. Alespoň že tak. Jen těžko by vysvětloval jaké pouto ho se starým jasanem pojí. Jednoho dne Hróald chlapci prozradil, že dnes mu bude vyprávět poslední příběh.

„Všechno mé vyprávění již znáš a poslední příběh jsi vytvořil sám. Jen ho musíš zachovat, aby se dochoval tak jako ty ostatní.“ Teprve teď si Martin všiml že pod vybledlou růžovou značkou se objevila číslice napsaná žlutým sprejem. Nespokojeně přešlápl v opadaném jasanovém listí. Bylo tam číslo 2210 a Martinovi to až příliš podezřele připomínalo aktuální datum, vždyť právě dnes je jednadvacátého října. Ale pro teď se tím nemohl zabývat, neboť Hróald spustil vyprávění a mladíka až bolestně dojímalo, když se podíval jeho očima zpět. Poslouchal do chvíle než se vyprávění dostalo do současnosti. Teď by měl příběh končit, ale Hróald pokračoval dál.

„Druhý den se stalo něco, co strom už dlouhé měsíce očekával. Jeho čas vypršel. Už dávno cítil, že není tak silný jak vypadá a proto svému chlapci předával svá vědění. Již tehdy kdy přijeli muži v oranžových vestách a přilbách a učinili na jeho kůře znamení smrti.“  Martin nevydržel a skočil mu do řeči:

„Ne! Co to povídáš, to přece není pravda. Nemůže…nesmí!!“ Chlapec vzlykal a přesto věděl že se jen marně upíná k nereálným myšlenkám. Rozhodl se že něco udělá. „Ne Hróalde, nemůžu je nechat  aby tě zabili.“

„Uklidni se, smrt je jen brána do světa Bohů a já se chci vrátit. Jsem tu již dlouho a mě nitro je prázdné i když vypadám zdravě. Vím to já a ví to i lidé. Oni ukončí mé trápení abych je neohrožoval a mně tím prokáží laskavost.  Prosím pochop to!“

„Ne, to nejde! Ne!“ vykřikl Martin a s pláčem utekl. Věděl že to tak nemůže nechat, vždyť Hróald je jeho jediný opravdový přítel. A teď ho chce opustit? Vzpomněl si na jednoho dávného známého.Martin se mu kdysi smál, když vyprávěl jak se s kamarády z ochrany přírody  přivazovali ke stromům aby je dřevaři nekáceli. Teď mu to už tak směšné nepřipadalo. Vzal tedy do ruky mobil a nějakou dobu hledal číslo. Ano to je ono.

„Ahoj Pavle,prosím tě, máš zítra ráno čas?…Jo, je to sobota…Jen tak,potřebuji s něčím pomoct, nebude to dlouho trvat.Jen utáhneš pár uzlů a můžeš jít zase spát…Jo díky, takže v šest v parku. U Hr..u Sta bletýho…Jo díky moc. Ahoj zejtra.“ Málem ani nemohl dospat. Už večer si připravil pár metrů paragánské šňůry. Ráno ji popadl a běžel do parku. Viděl že Hróald tam ještě stojí. A u něj čekal i Pavel.

„Ahoj! Vysvětlíš mi co se děje?“ hlaholil už z dálky.

„Chtějí ho porazit.“ Pavel zaostřil oči na značky na kůře.

„Víš Martine, my jsme se přivazovali ke stromům, který byly zdravý ale podle tý růžový značky je tenhle napadenej nějakejma breberkama a podle všeho by se na jaře už neprobudil.“ Martinovi se zablesklo v očích.

„Ne, ten strom je můj přítel a já ho nenechám zabít.“ Pavel pokrčil rameny.

„Jak chceš, ale počítej s tím, že se pouštíš na tenkej led. Můžou na tebe zavolat i policajty a nedivil bych se kdyby s sebou vzali i Chocholouška.“

„Já vím, jsem blázen ale…udělej to pro mě.“  Vzdychl a přitiskl se zády k vráskám kůry, podávajíc Pavlovi smotek provazu. Ten ho mlčky přivázal ke stromu a s přáním štěstí  opustil. V tu chvíli se chopil slova Hróald.

„Martine, proč? Musí to být…?“ Ale chlapec dál trval na svém. I kdyby chtěl couvnout , nedokáže se odvázat sám. V osm hodin přijeli pánové od technických služeb vyzbrojeni motorovými pilami. Sotva spatřili uvázaného chlapce, zakleli. Okamžitě jim bylo jasné odkud vítr fouká.

„Kluku nešťastnej, co ty nám to děláš? Já myslel že Greenpeace už takhle neblbne. Nech nás udělat naši práci a my tě necháme jít.“

„Ne, nesmíte ho zabít“ Martin získával fanatický lesk v očích.Nahromaděné zoufalství ho ale zlomilo a on propukl v pláč. Navíc ho jasan neustále přesvědčoval, ať ho nechá odejít do říše bohů, kde znovu zakoření a vzroste.

Dřevorubcům bylo chlapce líto. Bylo jim jasné že musí mít k tomu stromu nějaký vztah. Ale práce je práce.

„Chlapče, tenhle strom je už de facto mrtvý. Už jen přežívá a na jaře by stejně neobrostl. Pochop to a nech nás dělat svoji práci. Museli bychom zavolat policii a to nechceme ani my ani ty.“ Martin vzdychl a sklopil oči.

„Dobrá…rozvažte to prosím.“

„Rozvážu…Ale ty běž pryč. U tohohle nemusíš být, sebralo by tě to ještě víc.“

„Já vím…Půjdu.“ Otočil se ke stromu a ještě naposledy pohladil hrubou kůru.

„Co teď budu mít, když ty mi odejdeš?“

„Budeš mít své příběhy a v nich i mne. Jenom tě prosím, dej jim nesmrtelnost. Lidé nesmí zapomenout. A teď běž, nebude to hezký pohled a já nechci abys to viděl. Pamatuj si mne tak,jak jsi mne tenkrát v létě viděl poprvé. Kéž tě Bohové provázejí Martine!

„I tebe Hróalde“ Chlapec se otočil a rozeběhl se pryč. Pro slzy neviděl na cestu a i přes zvětšující se dálku slyšel vysoký jek motorové pily.Trhal mu uši i srdce. Ten pocit vnitřního vyhoření byl strašný. Ne už nikdy, nikdy se sem nevrátí.

 °°°°

Stromy se probouzely ze zimního spánku. Leckde už kvetl zlatý déšť a ptáci, kteří se již vrátili z jihu, vesele a optimisticky zpívali, vždyť jaro je zrození. Uprostřed parku, přesně tam kde býval Staletý Hróald, stál dnes mladý muž. S pýchou se opíral o rýč a kochal se právě odvedenou prací. Tam kde ještě nedávno byla zasypaná díra po obrovském pařezu se teď  hrdě tyčil malý jasánek. Muži se zaleskly oči radostí a konečně promluvil:

„Ahoj, Já jsem Martin a budu ti vyprávět příběhy lesů a skal….“