• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Zjevení strachu

autor: Albík

„ Elison ? Můžeš na chvíli ?“ zavolal její otec.
„ Samozdřejmě, už běžím.“ ozvalo se z pokoje. Elison seběhla schody a zamířila za otcem do obývacího pokoje.
„ Co potřebuješ, tati ?“ zeptala se přívětivě. A sedla si na své oblíbené místo u stolu, bylo to nejblíž k oknu a k topení, které bylo hned pod oknem. Měla krásný výhled na ulici, ale teď se soustředila na otce, který seděl naproti ní.
„ Chci si s tebou promluvit.“ řekl otec vážně.
„ O čem ?“
„ O práci.“
„ Aha,“ řekla Elison trochu sklesle. „ Tak povídej.“
„ Víš, už jsi po studiích a já a maminka tě nemůžeme živit věčně.“ řekl otec a hluboce se podíval Elison do očí.
„ Vím, co tím chceš říct. Chceš abych si našla práci.“
„ Ano, přesně tam jsem směřoval.“
„ Já – já si jí najdu, slibuju.“
„ Já vím, že to teď asi nebude zrovna jednoduché, když je léto, protože hotely zaměstnávají spíš brigádníky-“
„ No právě, oni tam jsou jako levná pomocná síla a já bych tam byla přes rok, takže by mi museli platit pořád.“
„ Podívej se, jestli chceš, tak ti s tím můžu pomoct.“
„ Já vím, že jo.“ odpověděla potichu.
„ Mám spoustu známích různě po hotelech a to nejen odtud.“
„ Tati, já vím, že to myslíš dobře, ale já chci poprvé v životě něčeho dosáhnout a myslím, že nejsem tak neschopná, že bych si nedokázala najít práci.“ řekla Elison ustaraně. Nastala chvilka ticha. Velmi nepříjemná, nepříjemnější, než všechny ostatní a delší než všechny ostatní. Otec přemýšlel a Elison nebyla schopna slova. Věděla, že tenhle rozhovor jednou příjde. Možná měl přijít už dávno. Už rok nic nedělala a to bylo … víc než špatně, bylo jí dvacet tři a před rokem dodělala vysokou školu. A teď se vesele válela na gauči s titulem bakalář.
„ Máš z toho strach ?“ přerušil to ticho otec.
„ Já – já, ano mám strach.“ řekla Elison sklesle. V tu chvíli se jí nějak zatočila hlava. Nebylo to ale nic obvyklého. Hlava se jí točila jenom, když vypila víc kávy. Normálně nikdy. A teď se jí zatočila hlava nějak … jinak. Jako by do ní něco vniklo, jako by na ní někde něco čekalo. Čekalo, až bude sama, aby mohlo zaútočit.
„ Z čeho máš strach ?“
„ Nevím, možná z toho, že jestli mi to vyjde a já se dostanu na pohovor, budu mít strach a něco zvorám. A tu práci pak nedostanu. Mám strach s toho, že budu mít strach.“ řekla a připadala si poníženě. Podívala se tátu. Usmíval se.
„ Si moje holčička, nikdy nic nezvoráš.“ řekl a důvěra z něj přímo vyzařovala. Elison uronila slzu. To stvoření v ní se pohnulo. Ne, počkat, nepohnulo se. Zasmálo se. Hrozivě se zasmálo. Byl to hluboký hlas, ale nepatřil člověku, patřil něčemu, co nebylo člověku zdaleka podobné. Dokázala si to velmi živě představit. Hned po tom zvuku jako by se jí zablesklo před očima a ono to tam stálo. Usmívalo se to na ní tím úsměvem, který říkal : ,Čekám tu na tebe.‘
„ Pro dnešek toho necháme. Myslím, že je toho na tebe příliš.“ ozval se otec.
„ Dobře, děkuju. Zítra se podívám na internet a poohlédnu se po nějaké práci. Zatím dobrou noc.“
„ Dobrou noc.“ odpověděl s úsměvem otec.
, Mám štěstí, že máma má noční směnu. Mohlo by to být ještě horší.’Pomyslela si.
Zamířila do koupelny, která byla v druhém pokoji naproti jejímu pokoji v druhém patře. Vedle byl pokoj její mladší sestry. Dneska si vyšla někam ven. Elison tipovala, že jí nějaký kluk někam pozval.
Elison se vysprchovala, obtočila kolem sebe ručník a odkráčela do svého pokoje. Osušila se a převlékla se do pyžama. Lehla si do postele, která stála naproti dveřím, oteřela si knihu, ležela na nočním stolku vedle postele. A začala si číst. Začetla se do knihy a nevnímala okolí. Ale už to nebylo takové, jako předtím.
Předtím se začetla a nevnímala okolí. Teď si četla a pořád myslela na to zjevení, co se jí začalo objevovat, jako nějaký špatný vtip. Měla pocit, jako by jí někam lákal, jako by jí lovil. Ale zároveň cítila, že jí nechtěl ublížit. Na něco jí potřeboval.
Jak začala uvažovat o tom stvoření, přestávala vnímat knihu a na řádky už se jenom dívala a každé písmeno jako by bylo napsáno zrdcadlově. Pomalu, ale jistě začala usínat.
Byl to, ale zvláštní spánek, do kterého jí ta obluda lákala. Všechno bylo zvláštní. Není to představa, ten sen, co se jí zdá je druhá skutečnost. Ne, není to sen, je to noční můra. Noční můra na pokračování. Děsila se toho, ale věděla to stejně tak dobře, jako že země obíhá kolem slunce. A při téhle myšlence přestala vnímat okolí a octla se někde jinde.
Všechno kolem ní bylo pochmurné, barvy byly matné. Byla v lese. V lese plném stínů a nebezpečí, v lese, plném strachu. Všude bylo spoustu větví, stromy jako by byly nemocné.
Stála na místě a prohlížela si okolí. Kamkoliv se otočila, měla pocit, jako by za ní někdo byl. Ale nikoho neviděla. Všude byli samé jehličnany a keře. Ale les nebyl tak hluboký, aby nebylo nikoho vidět. Mohla vidět i dvěstě metrů dopředu, ale nikoho neb´viděla.
Ono jí to vidělo. Vidělo to její blýskavé blonďaté vlasy. Leskly se v okolním šeru, jako rosa po ránu. Cítilo to její parfém smíchaný s potem. Cítilo to, jak se její make-up rozpíjí pod nátlakem kapiček potu. Potu, který znamenal strach. Potu, který by ta stvůra ucítila na kilometry daleko. Dívka, na kterou se zaměřila, byla vyděšená, stačilo si jí nahnat do kouta a už mohla být její. Jenom její.
Elison se začala otáčet, přemáhala se, aby nezačala křičet. Cítila, jak se potí. „Zachovej klid, zachovej klid, všechno bude dobrý, když seš v klidu ty, bude v klidu i okolí. Neboj se, je to jen sen.“ Zašeptala. Trochu jí to uklidnilo. „ Nemám strach, nemám strach ….“ říkala si nahlas, aby se uklidnila. A zabíralo to, uklidňovalo jí to. A to není všechno. Jako by tu stvůru zraňovala. Jako by se zmenšovala nebo oslabovala. Jako by nemít strach byla její jediná zbraň.
Ale ono to moc dobře vědělo, jak zaútočit, aby měla strachu víc, než předtím. Dívka si v dálce šeptala, že nemá strach. A tak jí to stvoření vyšlo naproti. Schválně to šláplo na suché větve. Vědělo to, že až to děvče uslyší, začne se bát, skutečně bát. Pozná, že to co mělo před tím, tomu se nedá ani z poloviny říkat strach. Protože ten teprve příjde.
Elison slyšela, jak vzadu, nedaleko za ní zapraskyly větvičky. Někdo jí sledoval. Přestala si říkat, že nemá strach a začala přemýšlet o tom, jak se má z téhle noční můry probudit. Ohlédla se. Něco tam bylo, už viděla i jak to vypadá.
Bála se na to podívat, ale zároveň jí ten pohled přitahoval. Ale přesto chtěla vědět, jak to vypadá. Nevěděla proč. Jen to chtěla vědět. Možná aby se tomu mohla vyhnout. Možná doufala, že si z ní jen někdo prochu utahuje. Možná … a víc nedávalo smysl. Jen to možná.
Přibližovalo se to. Elison se rozeběhla dopředu. Bylo jí jedno kam běží, hlavní bylo, že běží. Kličkovala mezi stromy a přeskakovala malé keříky, přestala se otáčet a běžela stále vpřed.
Jenomže stvůra ucítila to, co ucítit potřebovala. A tak se rozeběhla za ní. Byla lehčí než všechno kolem. Doháněla jí. Začala kolem ní kroužit, aby se bála ještě víc. Byla rychlejší, neznala překážky a pořád kolem ní kroužila.
Elison se zastavila. Začala panikařit. Hledala nejbližší možnou bezpečnou skrýš. Ale nikde nic. Všude jenom stromy a keře, nikde nic, co by znamenalo bezpečí. „ Probuď se, probuď se. Mysli na něco jinýho. Probuď se. Není to skutečné, je to jen sen, jen sen …“

Otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Už bylo ráno. Rozhlížela se kolem sebe, ale žádná stvůra kolem nebyla. Byla tu jen Elison a její kniha. Jenom oni dvě. Nic jiného jí nedělalo společnost. Podívala se do knihy, aby věděla, kde skončila. Potom se natáhla po mobilu. Bylo půl deváté ráno. Ješte jednou se rozhlédla, aby se přesvědšila o tom, jestli to byla vážně jen noční můra. Byla to noční můra. Děsivá noční můra. Už nikdy nic takového nechtěla začít, ani ve snu ne. Ale věděla, že to stvoření jí ještě čeká a téhle noční můry se jen tak nezbaví.
Sešla v pyžamu dolů. Její mladší sestra Tana dělala snídani.
„ Ahoj.“ pozdravila jí přívětivě Tana.
„ Ahoj. Děláš snídani ?“
„ Jo, rodiče ještě spí a já -“
„ Máma už je doma ?“
„ Jo, už se vrátila z noční.“
„ Aha, jak to, že už si vzhůru, myslela jsem si, že raní ptáče sem jenom já.“
„ Já nevím co mě probudilo. Možná to, jak si v noci křičela.“ řekla Tana a v jejím hlase bylo znát rozhořčení.
„ Já sem křičela ?“ zeptala se Elison zmateně.
„ Jo, docela nahlas. Snažila sem se tě probudit, ale nepovedlo se mi to a krom toho, vždycky, když sem se přiblížila tak si přestala.“
„ Jako by se to bálo společnosti, jako by mě něčí blízkost ochraňovala.“ zamumlala si pro sebe Elison.
„ Co si to říkala ?“
„ Nic, nic sem neříkala.“
„ Víš, bylo to divný, když sem přišla tak ses pořád převalovala a něco sis mumlala. Něco o něm, říkala si, že je to monstrum.“
„ V kolik ses vrátila domů ?“
„ Táta už spal, myslím, že bylo něco kolem půlnoci.“
„ Aha, a jak ti dopadlo to rande ?“
„ Já ani nevím, jak mi dopadlo, bylo to divný.“
„ Divný ? Jak může bejt rande divný ?“
„ Já nevím, bylo to jiný.“
„ Aha … to se občas stává. Mrzí mě, jestli tě zklamal.“
„ Neboj nezklamal. Můžu si za to sama.“
„ Proč myslíš ?“
„ Já nevím, asi sem moc brala ohledy na to, že půjdu na střední a nebudu tady.“
„ Na tom není nic špatnýho.“
„ Já nevím, já -“
„ Neměj strach.“ snažila se jí uklidnit Elison, jenomže jakmile řekla slovo strach, něco se v ní převrátilo a najedou byla ona, ta, kdo se bojí. To monstrum se v ní hnulo a jí už někde v zadu začalo něco říkat, čím to je. Nevěděla to přímo a bála se to vyslovit. Jako kdyby jí to ničilo.
Mluvila ještě chvíli s Tanou, potom se obě najedli. A každá odešla do svého pokoje.
Elison se převlékala z pyžama do oblečení, které nosila jenom doma. Pak se odebrala k zrcadlu, bylo naproti psacímu stolu u okna, takže měla dost světla. Upravila se. Dělala to každý den. Asi tak jako každá holka. Často tak vyřešila spoustu problémů. A to stačilo se jenom podívat se sama na sebe do zrdcadla. Odpovědi se ukrývají v zrcadle. Vždycky, když měla pocit, že jí někdo sleduje, bylo to právě zrcadlo, které ji uklidniko, že je sama. I teď měla tenhle pocit. Teď jí ale její časem oplýskané zrcadlo zklamalo.
Upravovala se a občas se podívala za sebe. Jako by nezáleželo ani na vzhledu jako spíš na tom, co je za ní. A taky záleželo.
Už téměř odcházela, když za sebou něco zahlédla. Něco, co nebylo v jejím pokoji. Bylo to jenom v zrcadle. Uvězněné v zrcadle. V zrcadle a v její hlavě. Byla to ta stvůra, která ji pronásledovala v nočních můrách. Cukla sebou. Chvíli to vypadalo, že se neudrží na nohách, jak se lekla. Vrátila se k zrcadlu a pořádně si prohlížela jejího společníka. Nehýbalo se to. Stálo to v pozoru, u psacího stolu na druhé straně zrcadla a pozorně jí to sledovalo. Elison nic takového předtím neviděla.
Bylo to stejně velké jako ona, sledovalo jí to velkýma černýma očima. Celý povrch toho těla byl pokryt slizem. Kůže toho stvoření byla šedivá a místy bordová. Bordová byla ale čistá, nebyl na ní žádný sliz jako na ostatních částech těla. Jako by ta místa byla zranitelná víc, než všechna okolní.
V Elison ten zjev vzbudil vlnu strachu. Snažila se pohled odtrhnout od zrcadla, ale cosi na té stvůře přitahovalo její pozornost víc než okolí. Ohlídla se za sebe. Ale monstrum bylo jenom v zrcadle. Nikde jinde. To jí rozrušilo ještě víc. Bála se a nevěděla čeho. V hlavě jí bzučel hlas : ,Bojíš se něčeho, co neexistuje.Moc dobře víš, co to spustilo. Uvědomuješ si to. A jestli s tím něco neuděláš – a ty víš moc dobře, co s tím máš dělat – tak se stane něco, co už nepůjde vrátit. Tak s tím něco dělej. Bojuj Elison, bojuj.‘
Z oka jí utekla malá slzička. Podívala se na odraz v zrcadle. Stvůra asi vycítila její strach. Bordová místa se zmenšili. Né o moc, ale zmenšily se.
„ Najdi sílu. Jdi pryč od toho zrcadla. Najdi sílu. Jdi pryč. Nic to není. Seš tu přece sama.“ zašeptala potichu Elison. Její hlas mohla slyšet jen ona a ta věc v zrcadle. Pokud ovšem slyšela. A ona asi slyšela. Bordová místa se opět zvětšila a byla větší než před tím.
Odešla od zrcadla a sedla si na postel odkud skoro neviděla na zrcadlo. Jen letmo se podívala tím směrem. Nic tam na ní nečíhalo. Aspoň to tak vypadalo.
Ještě tak půl hodiny seděla na posteli a uklidňovala se tím, že to byl jen přelud. Že se jí jen něco zdálo. Seděla, dívala se do strany. A doufala, že to všechno je jen sen. Doufala, že se probudí a bude ležet někde v bezpečí.
Zazvonil telefon.
„ Haló?“
„ Ahoj Elison, tady Robert, chodili jsme spolu na střední. Vzpomínáš si ?“ ozvalo se na druhé straně.
„ Robert ? Nechodil si se mnou do třídy ?“
„ No jasně. Hele, sem teď ve městě, tak sem si na tebe vzpomněl. Nechtěla by ses se mnou sejít ?“
„ Klidně, budu ráda.“ odpověděla mu. Jeho hlas jí uklidňoval.
„ Tak co třeba pozítří ? V úterý ?“
„ To by šlo a v kolik -“
„ Co kdybych pro tebe přišel kolem šestý večer ?“ přerušil jí.
„ Jestli si ještě pamatuješ kde bydlím tak klidně. Mě to vadit nebude.“
„ Dobře, tak pozítří ?“
„ Pozítří.“
„ Ok, těším se. Tak zatím ahoj.“
„ Ahoj.“
Jak stačí málo a člověk příjde na jiné myšlenky. Pamatovala si Roberta moc dobře. Nikdy na něj nechtěla zapomenout. Na střední škole to byl její nejlepší kamarád. Možná si ho chvílemi vážila víc, než vlastní sestry, která byla její nejlepší kamarádkou snad od narození. Už od svých pěti let chtěla mít mladšího sourozence a v devíti se jí přání vyplnilo.
Na Roberta se moc těšila tak, že vytáhla staré album a listovala fotkami její bývalé třídy. Ale po chvíli si uvědomila, že opět není sama. V odlesku světla na fotkách se rýsoval obrys známé postavy. Té postavy, která jí tolik naháněla strach. Odhodlila album na zem. Zavřelo se. Ještě chvíli seděla na posteli a sledovala album. Po chvíli sebrala album a dala ho zpátky do poličky, tam, kde bylo před tím. Odešla z pokoje.
Zaťukala na sousední dveře.
„ Dále!“ ozvala se Tana. Seděla u psacího stolu a listovala si učebnicí.
„ Ahoj, prosím tě, potebuju na chvíli na internet. Vlastně to asi nebude jenom chvíle. Asi to bude na delší dobu.“
„ Ale klidně, posluš si. A co budeš dělat ?“
„ Budu … pokusím se najít si práci.“
„ Aha a hledáš si něco konkrétního ?“
„ Já nevím, chtěla bych pracovat v hotelu.“
„ Tak to určitě něco najdeš.“ řekla a listovala si dál.
Elison si zapla počítač, chvíli se koukala z okna.
„ Už ti to naběhlo.“ ozvala se Tana.
„ Jo, jasně. Díky.“
„ Co je s tebou, si nějaká smutná. Co se stalo ?“
„ Já nevím, asi se nestalo nic, jen mám trochu strach z tý práce.“
„ Já mám strach ze střední, asi je normální, že máš strach z něčeho nového.“
„ Asi jo. Ale já -“
„ Neměj strach, sama si to říkala. Dodáváš misílu, ale sama jí nemáš.“
„ To už tak bývá Tan.“
„ Dobře, myslíš, že si od tebe můžu půjčit nějakou knížku ?“
„ Jasně, půjč si co chceš.“
„ Tak já si to du najít jo ?“
„ Samozdřejmě.“ odpověděla jí Elison, která už byla duchem někde jinde.
Počítač už se rozběhl, spustila internet a do vyhledávače napsala „práce“. Vyhledávač našel nesčetně stránek, kde nabízeli práci. A tak zúžila výběr na : „ práce v hotelu“. To už bylo lepší. Nabídlo jí to spoustu volných míst v hotelu. Ale výběr ještě zúžila tak, aby mohla pracovat poblíž svého domova, který pro ní tolik znamenal.
Klikla na první nabídku. Na stránce v inzerátech nabízeli práci recepční. Plat nebyl nejmenší a tak si Elison vzala e-mailovou adresu. Krátce na to napsala na stejnou adresu, svou žádost o práci. Pořádně si po sobě zprávu přečetla. Nikde nebyla ani jedna hrubka a e-mail napsala, jak nejlépe uměla.
Stále nebyla spokojená. Kdyby jí odpověděli, že práce už je obsazená, musela by začít hledat jinou a to by nemuselo jít tak hladce. Zadala do vyhledávače stejné termíny, jako předtím. Vyskakovala pořád ta samá nabídka. Tentokrát ovšem klikla na druhou. Tentokrát nabízeli číšnici. Zamračila se překlikla si na předešlou nabídku. V další nabídce nabízeli opět recepční. Vzala si adresu a napsala téměř úplně stejný e-mail jako u minulé žádosti.
Teď už byla spokojenější. Vypnula počítač a šla se podívat vedle na Tanu.
Tana stála na její židli a koukala se do její knihovny. Byla poměrně rozsáhlá. Obsahovala nejrůznější žánry od nejrůznějších autorů.
„ Tak co si našla ?“ zeptala se spokojená Elison.
„ Hmm, přemýšlím, kterou knihu si mám vybrat. Máš tady toho moc co sem nečetla a moc toho, co bych si chtěla přečíst.“
„ To je jedno, kmůžeš si jich půjčit víc, mě scházet nebudou.“
„ Jo, už je máš všechny přečtený.“
„ Všechny ne, ale na všechno je dost času ne ?“
„ Jo to je. A mimichodem, na psacím stole máš nějakej vzkaz nebo něco takovýho.“ řekla Tana zahleděná do knihovny.
Elison se podívala na stůl. Byl tam vzkaz nebo něco takového. Nevzpomínala si, že by něco takového psala a věděla téměř jistě, že tady byla jenom Tana. Ale tušila, kdo by jí to mohl napsat.
„ Díky.“
„ Nemáš zač. Od koho to je ? Myslela jsem, že si tu byla jenom ty.“
„ Já – já tu byla sama. Nevím, jak se to sem dostalo. Je to divný.“ řekla jako by mimo. Soustředila se jen na ten papírek, na kterém bylo červenou fixou napsáno : „ Pro Elison.“, pomalu otočila vzkaz a posadila se na židli.
„ Jsem tvůj strach. A budu ti dělat společnost pokaždý, když se budeš bát. Budu tvoje nejhorší noční můra a ty se mě budeš bát.“ stálo tam.
Elison se podívala do zrcadla. Nikdo tam nebyl. Ale to, co to psalo v ní vzbudilo strach. A cítila, jak to stvoření, co se v ní ukrývá roste a sílí. Jako by mu její strach dodával odvahu, jako by na ní mohl zaútočit, když má strach. Jako by to nikdy jindy nešlo.
„ Tak kdo píše ?“ ozvala se po chvíli Tana.
„ Nevím, nepodepsal se.“ odpověděla Elison. Zalhala. Řeklo jí to jasně, kdo je. A řekl jí i své úmysli. A ona věděla, že se svého cíle jen tak nevzdá. Nevzdá se, dokud jí nezničí, ale jak by jí mohl zničit ? Oba žijí v jiném světě a potkávají se jenom když se bojí. A to teď bylo víc, než často. Necítila se nikde v bezpečí a do toho se přidával stres z možné práce a teď i stres z Roberta.
„ Že by nějaký vtipálek ? Něco jako má starší sestra ?“ zeptala se ironicky Tana.
„ Ne, někdo jiný bez smyslu pro humor.“ odpověděla suše Elison.
„ Tak promiň, nechtěla sem se tě dotknout. Co se tam vlastně píše ?“ ptala se dál Tana. Ale teď už to myslela vážně.
„ Řeknu ti to až budu dost silná si to přiznat.“
„ A kdy ta doba nastane ?“
„ To nevím. Neboj se, dozvíš se to.“
„ Dobře. A našla si na internetu nějakou nabídku na práci ?“ zeptala se po chvíli ticha Tana.
„ Našla jsem dvě tak sem odpověděla na oboje.“
„ Tak se můžeme po obědě podívat jestli už ti odpověděli.“
„ Určitě se podíváme.“ řekal spokojeně Elison.
„ A jak by tě tam zaměstnali ?“
„ V obou hotelech bych pracovala jako recepční.“
„ Jaký hotely to sou ?“
„ Myslím, že ten první se jmenuje Ikarie a ten druhý se jmenuje Exelsior nebo tak nějak.“
„ Ty sou tady ve městě, že jo ? Znám je.“
„ Jo, jeden stojí necelý blok od tvojí budoucí školy.“
„ O škole mi prosím nemluv.“
„ Neboj, zvykneš si tam.“
„ To říkají všichni.“
„ Protože je to pravda.“
„ A co když já sem divná, co když já si nezvyknu.“
„ Neboj, seš moje ségra. Zvykneš si, určitě jo.“
A touto větou jejich rozhovor skončil. Tana dál rozjímala u knih a Elison přemýšlela o tom vzkazu. Odpoledne se podívali na e-maily. Žádné nepřišli.
Obě odpovědi přišli až druhý den v pondělí. Odpověď od Ikarie byla negativní, psali, že místo už je obsazené, ale druhá odpověď byla pozitivní. Ve středu měla přijít na pohovor.
Elison byla poprvé za dlouhou dobu šťastná. Aspoň na malý okamžik ano. Začala se těšít na Roberta. Byla šťastná jen dokud nepřišela její matka.
„ Mami ! Mami !“ začala křičet jakmile slyšela bouchnutí dveří.
„ Co je ? Co se děje ?“
„ Mám tu práci, mám jít ve středu na pohovor.“
„ Skvělí holčičko moje, já věděla, že to zvládneš.“ řekla její matka a pak nastalo to, co si Elison myslela a čeho se nejvíc bála. Začala jí poučovat, jak má mluvit, jak se má chovat a spoustu dalších věcí. A všechno rozpitvávala tak, že ten stres, který Elison předtím opustil se k ní zase vrátil a jako by jí dal velkou pusu na uvítanou. Vrátil se ve větším. A Elison začala mít zase strach.
„ Dobře mami, neměl strach. Já už to nějak zvládnu.“ odbila jí po skoro hodině dohadování Elison. Už měla v očích slzy. Zítra má jít na schůzku s Robertem a bude psychicky na dně. Nic jí nepomůže to věděla. Ne, nevěděla to, namlouvala si to. Se slzami v očích se vrhla do pokoje. Zabořila svůj zarudlý obličej do poštáře a začala vzlykat. Vysílená po chvíli usnula.
„ Tak tady si má malá ustrašená holčičko.“ ozvalo se. Otočila se a byl tam autor toho tajemného vzkazu. „ Chyběla si mi. A chyběl mi tvůj pocit strachu.“ ozvala se ještě jednou obluda.
„ Co-co po mně chceš ?“ vydala ze sebe Elison.
„ Chci tvůj strach. Slouží mi jako potrava, jako uspokojení. Je to moje všechno.“ poštěla se pomalu do ní obluda.
Její srdce začalo zběsile bít a celé její tělo velelo na ústup. A tak ho poslechla. Utíkala. Utíkala, jak nejrychleji mohla. Ale její nohy začaly vypovídat službu. Utíkala a už nemohla. Veškerou svou pozornost věnovala tomu stvoření za ní. Slyšela, jak už za ní dupou něčí nohy, ale zdaleka né tak těžké jako ty její. Ale o mnoho obratnější. Otáčela se a stvůra za ní běžela. Otáčela se a bála se podívat dopředu, co když tam bude ještě něco horšího. Nakonec byla v krajině svého strachu. Tam, kde se mohou splnit ty nejhorší představy. A splnily se. Elison zakopla o větev, co jí přišla pod nohy. Pomalu padala. Připadalo to tak jí i tomu zvířeti. Už cítila ruce toho stvoření. Ale stále padala. Padala a křičela.
Až se najednou ocitla zase na posteli. Seděla u ní Tana a držela jí za ruce.
„ Co se děje ? Co se ti zdálo ?“
„ To – to, jako by to nebyl sen, jako bych tam byla.“
„ To se občas stává. Neboj, to je normální, jen se musíš naučit omezovat křik, to se srovná, uvidíš.“
„ Jo, jo. Díky. Snad jo.“
„ Vážně se to srovná, všechno bude ok, jako před tím.“
„ Kolik je hodin ?“ vyhrkla najednou Elison.
„ Je skoro osm hodin večer.“
„ Ty dneska nejdeš ven ?“
„ Ne, dneska nemá čas.“
„ Aha. To je mi líto.“
„ No, mě taky, ale s tím už nic nenaděláš nepodíváne se na nějakej film v televizi ?“
„ Jasně, proč ne.“ odpověděla Elison. Už byla klidná, ale stále jí stašilo to zjevení.
Dokonce ani u filmu, ne který se normálně ráda podívala, nepřestávala přemýšlet o tom, co se to vlastně dějě. A proč. Ten pocit, že jí někdo sleduje měla od chvíle, kdy mluvila s otcem o práci. Vybavovala si detailně celý rozhovor. Jako by ho přetáčela na videu, několikrát a spomaleně.
Až teď jí to celé začalo docházet. Až teď si vzpomněla na tu osudnou větu, kdy si přiznala, že se bojí. Ne, nebála se. Kdyby se bála, měla by to o hodně lehčí, alespoň co se týče toho stvoření. Ona se nebála, ona měla strach. Strach z ničeho. Strach ze strachu. Nevěděla, jak se s tím má vyrovnat. Nidky nic takového nedělala a teď v sobě jednou větou vzbudila stvůru, která je její strach a není, jak se jí má zbavit. Nemůže se ho zbavit, protože se nikdy nedokáže zbavit strachu, dokáže ho jenom omezit, ale né tak, aby se nebála.
Dokoukaly film, popřály si dobrou noc a každá odešla do svého pokoje. Šly spát. Ale Elison nechtěla spát, bála se. Bála se, že jí ta stvůra dostane. A tak jenom zhasnula světlo, lehla si do postele a koukala se do zdi. Přehrávala si různé okamžily svého života. Přehrávala si, svůj první den na základní škole, přehrávala si všechny okamžiky, které jí utkvěli v paměti. Jako pohádku na dobrou noc. A pohádka to opravdu byla, jenom né na dobrou noc. Byla to předehra pro noc plnou nočních mur. Bylo to jako když malým dětem pustíte pohádku, aby jste potom měli čas na vlastní film plný oblud a krve. Jenomže tohle dítě se schovalo za pohovku, aby to mohlo sledovat s vámi. A tak se teď bojí.
Elison vzdala boj s únavou a po chvíli usnula. Ale zdály se jí jenom výjevy toho, čeho se bála. Stvůra se nikde neukázala. Ráno se Elison probudila krásně vyspaná. Ale měla špatný pocit. Něco se jí nezdálo. V noc, kdy se snad bála ještě víc než předtím, se neobjevilo nic takového jako předtím. Nakonec si však uvědomila, že by měla být ráda.
Podívala se na telefon. Už bylo dest hodin. Z kuchyně se linula příjemná vůně. Strhla ze sebe peřinu a vrhnula se dolů na snídani.
V kuchyni už se připravoval oběd.
„ Dobré ráno.“ pronesla máma.
„ Dobrý ráno.“ odpověděla Elison.
„ Jak ses vyspala ?“ zeptala se opět máma. Odpověď už dávno znala, Elison odpovídala pořád stejně, ikdyž to někdy nebyla pravda.
„ Do růžova. Jako obvykle.“
„ To je skvělí.“ ukončila rozhovor máma. Elison si vzala kus koláče, který včera její máma pekla, sedla si ke stolu a během chvilky ho snědla. Pak beze slov odnesla talíř do dřezu a odešla nahoru. S matkou si nikdy moc nerozumněla, na rozdíl od sestry. Vždycky si rozumněla víc s tátou. Taky se spolu víc bavili a celkově si byli bližší.
I přesto, že chtěla jít k sobě, zamířila nejdříve aspoň pozdravit sestru. Zaklepala na dveře.
„ Ahoj.“ řekla a v jejím hlase byla slyšet radost.
„ Ahoj.“ odpověděla jí Tana. V jejím hlase byl cítit smutek.
„ Copak se stalo ?“
„ Nic, asi sem se jen blbě vyspala, nevím co se stalo, pořád mě trápí ta škola.“
„ Z toho si nic nedělej, mě to taky trápilo.“
„ Jo, co máš dneska v plánu ?“ odpověděla stejným tónem Tana.
„ V šest by si sem pro mě měl přijít jeden kamarád.“
„ Tvoje kamarády známe.“ odpověděla Tana s ironií v hlase a ušklíbla se.
„ No, jo. Znáš ho. Už tu několikrát byl.“
„ Aha. Není to ten Robert ?“
„ Je to on.“
„ Proto máš tak dobrou náladu ?“
„ Nevím proč.“
„ Já jen, že jsem tě slyšela mluvit. Těsně před tím, než si vstala.“
„ A co sem říkala ?“
„ Říkala si, že se připravuje, že se tě snaží omámit. Že se ho budeš bát, dokud se něco nestane.“
„ Neříkala jsem kdo ?“
„ Myslím, že ne. Nemůže to být ten Robert ?“
„ Ne, nemůže to být on. On by mi nikdy neublížil.“ řekla Elison. Její nálada se zhoršila. Věděla, že to, co jí teď říkala Tana je pravda. „ Myslím, že teď potřebuju být chvíli sama.“ dodala.
„ Dobře.“
Elison odešla do svého pokoje. Oblékla se, učesala se a nakonec si stoupla před zrcadlo. Byl tam. Sedělo to na její židli sledovalo jí to. Možná se to umálo. Jako by to vědělo, co se stane. Elison si vzala ze skříně deku a přehodila ji přes zrcadlo. Neviděla to. Ale moc dobře věděla, že pokud by tu deku vzala zase zpátky, objevilo by se to zase. Začala těžce oddychovat. Otočila se aby se přesvědčila, jestli na židli opravdu někdo nesedí. Nikdo tam nebyl. Ale na stole byl položený papírek.
„ Ať uděláš cokoliv, nikdy se přede mnou nechováš, protože já nejsem ani v zrcadle ani v žádných jiných odrazech. Já jsem pouze ve tvé hlavě. Ať uděláš cokoliv, nikdy se mě nezbavíš a já nad tebou vyhraju. Víš moc dobře, že nechci být jenom v tvojí hlavě a myslím, že už tě aspoň napadlo, že chci tvou mysl. Protože jenom tak, budu moc ovládat ostatní. Aspoň do určité míry. Těším se na večer, Doufám, že si připravená. Protože já ano.“
Elison polkla. Srdce začalo bít rychleji a ona se začala bát.
Zazvonil mobil. Přišla zpráva.
„ Ahoj Elison, plátí ten dnešek ? Robert.“ stálo ve zprávě.
„ Ahoj Robe, platí, neboj.“ odepsala.
Zpráva jí uklidnila. Konečně přemýšlela o něčem jiném než o svém strachu. Přemýšlela o Robertovi. Zchladilo ji to. Připadala si volnější. Jako by její strach odešel na pěší tůru na Sibiř a už se nikdy neměl vrátit. Ale vrátil se. Vrátil se hned po tom, co si lehla do postele a začala dumat nad tou schůzkou, co jí čekala. Začala se opět bát. Ale věděla, co na tyhle její stavy platí. Nesměla být sama. Odešla do obýváku s knihou. Pohodlně si sedla do křesla a začala si číst.
V kuchyni dodělávala její máma oběd. Ani si Elison nevšimla když přicházela. Možná ani nechtěla. Elison to nepřekvapilo. Po deseti minutách usilovného koukání do knihy, kdy se Elison snažila číst, usnula. Poslední dobou spala víc než často. Jako by jí strach přitahoval do říše spánku. Jako by tam byla zranitelná. Mnohem zranitelnější než kdekoliv jinde. Nic se jí nezdálo. Jenom slyšela jeho hlas. Slyšela jak jí šeptá. Jak se jí ptá. A ona byla bezbraná a odpovídala. Odpovídala pravdu, nemohla lhát. Ikdyž chtěla. Ona se ptát nemohla. Ptal se jenom on. Nikdo jiný tam nebyl, jen ona a její strach. Byla spoutaná svým snem. Nemohla ven.
„ Elison, vstávej. Vstávej!“ ozval se hlas jejího otce.
„ Co – co, co se děje ?“
„ Vstávej, je pozdě.“
„ Kolik je ?“
„ Jsou tři hodiny.“
„ A proč mě budíš ?“
„ Protože normální lidi ve spánku nekřičí.“
„ Co jsem křičela ?“ zeptala se zmateně.
„ Křičela si ať tě nechá.“ řekl znepokojeně její otec.
„ Aha, no, čeká mě schůzka, měla bych se jít připravit.“
„ Vážně na ní chceš jít ?“
„ Neměla bych ?“ zeptala se trochu namíchnutě Elison.
„ Já nevím, je to na tobě. Ale já bych tam v tomhle stavu nechodil.“
„ V jakým stavu ?“
„ Nemyslím si, že si na tom nejlíp.“
„ Já si to taky nemyslím, ale třeba se mi udělá líp.“
„ Dobře, dělej jak myslíš. Hlavně ať se ti nic nestane.“
„ Neboj, dám na sebe pozor.“ řekla. Zvedla se a odešla do svého pokoje.
Lehla si na postel. Neměla co dělat. Všechno jí nudilo. Nudilo jí koukat na filmy, nudilo jí číst si, nudilo jí téměř všechno. Poslední dobou většinu času trávila poleháváním, spaním nebo hovory se sestrou.
Někdo zaklepal.
„ Dále!“ křikla Elison.
„ Ahoj Elison, to jsem zase já.“ vcházela do dveří Tana.
„ Ahoj.“ řekla rozespale Elison.
„ Můžu s tebou mluvit.“
„ Na jak dlouho to bude ?“
„ Co máš v plánu ?“
„ V šest si pro mě příjde Robert a -“ zarazila se. V Taniných očích něco bylo. Známá postava. Obras známé postavy. Přibližoval se. Lákal jí do svého světa. Nutil jí do svého světa. Nemohla mu odmítnout. Možná ani nechtěla. Najednou chtěla, aby už bylo po všem. A tak přijmula tu nabídku do pekla.
Tana to sledovala. Nevěděla, co se děje. Její sestra se hroutí k zemi. Byla celá bledá. Ležela na posteli, tak, jako když vcházela do místnosti. Vypadala skoro jako mrtvola. Oči měla stále otevřené a rychle dýchala.
„ Elison ! Elison !“ opakovala to jméno stále dokola jako by to pomáhalo. Nepomáhalo. Pořád ležela na posteli. Nespala, byla někde jinde.

„ Tak jsem si tě našel.“ ozval se nepříjemný hlas. Elison otevřela oči. Viděla to. Viděla svůj strach. „ Neutečeš mi.“ ozvalo se znovu.
Elison se začala kolem sebe rozhlížet. Seděla opřená o strom. Za ní bylo samé křoví a nedaleko byla slyšet řeka. Možná celý vodopád. Nemělo cenu utíkat, ten hlas měl pravdu. Neuteče mu. Na to už neměla sílu. Stvoření se přibližovalo. S každým krokem ubývaly jeho bordové skvrny, které měl rozmístěné různě po tělě. Byl krok od ní. Krčila se v koutě. Měla strach, hrozný strach. Ale byla připravená. Byla připravená na svou budoucnost. Nevěděla, co jí čeká, ale byla připravena čelit všemu.
Už na sobě neměl žádné skvrny. Byl celý šedivý. Nespouštěl z ní pohled. Začal prudce oddychovat. Díval se na ní pořád intenzivněji. Zařval a skočil proti Elison.
Nebránila se. Nesnažila se uhnout, věděla, že se mu už nevyhne. Začala ječet.
Příšera dopadla.

„ Už jsem v pořádku.“ řekla Elison. Ale nebyla to Elison, byla to ta zrůda. Koukala se na Tanu svýma hladovýma očima. Chtěla být větší, rozrůstat se. „ O čem si to chtěla mluvit ?“ dodala Elison.
„ Co se stalo ? Co se s tebou děje ?“ starala se Tana.
„ Nic, už je to v pořádku. Povídej.“
„ Já … chtěla jsem s tebou mluvit o tý škole. Vím, už nic jinýho neprobírám, ale jenom proto, že se toho bojím.“ řekla potichu skoro šeptala. Ta stvůra v Elison to poznala, její strach byl cítit. Už se nemohla dočkat až se rozšíří. Stačí jediná věta, jediná fráze a už by nemusela být jediná.
„ Máš strach ?“ zeptala se stvůra v Elison.
„ Já … asi jo, mám – mám strach.“ řekla Tana.
Elison se usmála. Taně se zatočila hlava. Nebyla sama, něco na ní číhalo.