• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Umřu snad?

autor: Pleurant

Je sedm hodin a běžím na autobus do školy, běžím po schodech a najednou… padám, padám ze schodů a cítím, že mě bolí hlava.

Probouzím se a všude kolem mě pípají přístroje. „Bude žít?“, ptá se má matka. „To nevíme, má hodně poškozený mozek a celkově je na tom hodně špatně.“, „Ale bude žít.“, doktor jí neodpovídá a odchází. Otevírám oči a máma mě chytá za ruku. „Mám tě ráda.“, řeknu a usínám, myslím, že se propadám.

Padám temnotou a dopadám na průhlednou cestu v černobílém světě, vedle mě stojí vysoká, bledá, černovlasá žena v černých šatech. Smrt, přišla si pro mne. „Vy… vy jste Smrt?“, koktám. „Ano jsem, Meliso.“, „Takže… To znamená… Prostě jsem mrtvá.“, „Nejsi, ještě ne, dávám ti šanci žít, všechno záleží jen na tobě, můžeš žít a můžeš umřít, je to tvoje volba.“, už se jí nebojím, působí příjemně, sympaticky. „Existuje po smrti život?“, „Život, pořád jen život. I smrt může být krásná, vy ji jen neznáte a bojíte se jí. Neřeknu ti, co je po smrti.“, „Proč mi dáváte šanci žít?“, „Ty jsi jiná, vyjímečná.“

Probouzím se, byl to jen sen, ale já chci vědět co se stane, chci snít dál.

„Vítám tě zpátky.“, říká Smrt. „Tak tohle není sen? Je to skutečné?“, trochu hloupá otázka. „Samozřejmě, že je. Pojďme probrat důvody proč bys měla žít.“, říká Smrt a procházíme po průhledné cestě, kolem ní vidím liské postavy, jako za stěnou z kouře. „Rodina, myslím.“, „Proč? Kvůli pár lidem, kteří zde skončí taky? Přemýšlej dál.“, letím.

Přístroje pořád pípají, ale proč mám žím, má to vůbec cenu? Ano má, musí mít. Ale, je lepší zemřít pro něco než žít pro nic. Ale lepší je žít pro něco než žít pro nic. Vždycky se najde důvod proč žít, i když je to jen vůně květin. Ale to jako důvot neobstojí, můsím využít svou šanci, musít bojovat za život.

„Kvůli tomu, co můžu dokázat? Můžu pomoct světu a neměla bych umírat.“, vysvětluji své myšlenky. „Už se blížíž odpovědi, pomůžu ti.“, říká a kolem nás je bílý svět. „Tady končí hodné duše.“, vysvětluje. „Vydíš ten stín?“, přikyvuju. „Ta žena umřela až, když byla stará, neudělala nic velkého, žila ve středověku. Onemocněla a neexistovaly léky a chtěla žít, aby její malá dcera neskončila na ulici. Ona věřila, že může žít, že to má smysl, že má šanci.“

Probouzím se a přemýšlím o slovech smrti. Proč mám žít? Co je ten důvod? Existuje? Musí existovat. Mám žít? Chci žít? Všechno mě bolí, bolí mě hlava, kolem mě pípají přístroje, bez kterých bych byla dávno mrtvá. Ale přes to všechno chci žít.

„Už víš proč?“, ptá se Smrt. „Pro víru? Protože věřím, že život má smysl.“, odpovídám. „Pro víru se nežije, pro víru se umírá. Začneme od začátku. Ježíš, umřel, protože věřil v boha. Mistr Jan Hus, umřel, protože věřil, že církev je špatná. Galileo Galilei, umřel, protože věřil, že Země je kulatá.“, vypráví. „Ještě nikdo nežil pro víru; všichni pro ni umírali.“, „Chápu.“, odpovídám. „Magická trojka. Tvoje ochrana je pryč, máš poslední šanci. Snaž se, já chci, abys žila.“, to je od ní hezké.

Probouzím se, mám čas přemýšlet a využít svou poslední šanci. Ta žena, o které mi vyprávěla smrt věřila. Já taky věřím, věřím, že mám naději, ano naději, mám žít pro naději. To je odpověď, naděje! Na chvíli zapomínám na bolest a usínám.

„Mám odpověď!“, oznamuju Smrti. „Naděje. Žít pro naději.“, Smrt se záhadně usmívá. „Ano.“, říká konečně. „Dokázala jsi to, našla jsi odpověď. A můžeš žít, můžeš bojovat. Ale neboj se až přijdu, nejsem zlá, pouze se přivítáme. Ano?“, „Ano, děkuji vám, děkuju za život!“, křičím celá šťastná. „Vem si tohle.“, říká smrt a podává mi průhledný bílý kámen. „To je naděje. Musíš ji chránit, před zničením, lidé nesmí ztratit naději.“

„Sestro!“, volám. „Budu žít, já neumřu.“, křičím, jako bych se zbláznila.

Sedím ve své posteli, doma a jsem ráda, že žiju. Pořád nevím, jestli je smrt skutečná, nebo to byl sen. Dívám se na kámen, tmavne. Nesmím ztrácet naději, když jsem teď její strážkyn