• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Co našla Alenka za zrcadlem?

autor: Black.Lucille

,,Přestaň s tím!“
,,S čím mám přestat?“
,,Nedělej to! Posloucháš mě vůbec? Říkám ti, abys to nedělala!“
,,Co nemám dělat?“
Provokativně jsem uchopila další pramen svých dlouhých blonďatých vlasů a sevřela v rukou nůžky. Čekala jsem, co mi na to řekne.
Diva se zlostně kousala do rtu.
,,Říkala jsem ti, abys s tím přestala!“ kníkla svým vysokým hláskem, který mi drásal ušní bubínky. ,,A ty mě vůbec neposloucháš!“
Můj úsměv se ještě rozšířil.
Vzduch prořízlo hlasité šmiknutí a jeden ze světlých pramenů dopadl na podlahu, kde se zkroutil jako hádek a zůstal ležet bez hnutí.
Diva hlasitě zakvílela.
,,Jsi tak pitomá, Tate!“
Šmik!
Na kávových dlaždicích vedle leželi sebe už tři zkroucení světlí hádci.
Diva se dlaněmi opřela o zrcadlo, jako by se chtěla protlačit na druhou stranu a začít se se mnou prát.
Nebála jsem se jí.
Věděla jsem, že dokud je uzamčená ve světě za zrcadlem, je bezmocná.
Mohla maximálně vřískat a tlouct pěstmi do skla. Beztak ji nikdo nemohl slyšet.
Nikdo o Divě nevěděl, jen já.
Když přišla poprvé, myslela jsem, že se z toho jejího hekání zblázním.
Neustále něco kritizovala a připomínala mi tak mou bláznivou matku.
Ta mě přiváděla k šílenství, dokud byla živá.
Podle ní jsem byla nepoužitelná ke všemu, na co si jen člověk vzpomene.
,,Já už vážně nevím, co s tebou, Tate. Nejsi ani hezká, ani nijak zvlášť chytrá. Jsi ty vůbec moje dcera?“
Pak zemřela a pár týdnů po pohřbu přišla Diva, aby ji nahradila.
Každý den na mě několikrát denně shlížela ze zrcadla a dohadovala se se mnou.
,,No ty zase vypadáš….co to máš proboha na sobě? Ten svetr ti vůbec nesluší! Ty modrý stíny jsou fakt děsný…..proč si radši nevezmeš ty zelený?Ty jsi prostě úplně nemožná, Tate!“
Párkrát se jí podařilo přestřelit a já jsem pak fénem nebo kartáčem na vlasy roztřískala zrcadla všude po bytě.
Proti tomu u sebe v pokoji jsem dokonce mrskla hrnkem s bylinkovým čajem.
Na zdi okolo pak zůstaly světle oranžové skvrny.
Začala jsem si pískat a šermovat si nůžkami před obličejem.
,,Tate, okamžitě toho nech, nebo….“
,,Nebo co?“
,,Nebo tě ZABIJU.“
Uchechtla jsem se.
,,To se ti nepodaří. Neexistuje způsob, jak by ses mohla dostat ven ze zrcadla.“
,,To si jenom myslíš.“
Zarazila jsem se s nůžkami půl centimetru od dalšího pramene.
Začala jsem pochybovat.
Vážně by se Diva dokázala dostat ven a něco….něco mi udělat?
,,To nedokážeš.“ sykla jsem. ,,Nedostaneš se ze zrcadla!“
Nato jsem se otočila na podpatku a vypochodovala ven z koupelny.
V bytě bylo liduprázdno, otec se ještě nevrátil z kanceláře.
Byla jsem doma sama společně s Divou, která mi lezla na nervy.
A aby toho nebylo málo, ještě mi začala vyhrožovat.
Vtrhla jsem k sobě do pokoje.
,,KUK!“
Diva se na mě culila ze zrcadla v modrém plastikovém rámu, pověšeném nad toaletním stolkem v rohu pokoje.
Vrhla jsem se k němu, strhla jej ze stěny a mrskla jím pod postel.
Diva začala ječet na celé kolo.
Myslela jsem, že mi praskne hlava, dlaněmi jsem si přikryla uši a zavřela oči.
,,Zmlkni!“
Její hlas stoupl o několik oktáv, odrážel se od stěn a vracel se ke mně několikanásobnou ozvěnou.
Člověk z toho řevu zešílel.
Diva se dala umlčet jediným způsobem- rozbitím zrcadla.
Věděla jsem, že pokud rozflákám další zrcadlo v domě, otec bude mít přednášku na dvě hodiny, ale za tu chvilku klidu to stálo.
Klekla jsem si na měkký plyšový koberec a vylovila zrcadlo zpod postele.
,,Budeš už držet hubu?!“ stačila jsem ještě vyštěknout.
Pak se zničehonic z lesklé hladké plochy zrcadla vymrštily dvoje bledé ledové ruce a popadly mě kolem krku.
Chtěla jsem vykřiknout, ale hlas mi uvízl v hrdle, namísto něj mi z úst vyšlo přidušené zachroptění.
Ze zrcadla, které jsem stále ještě svírala v rukou, vykoukla hlava.
Kdybych se mohla nadechnout, určitě bych zaječela hrůzou.
Hlava totiž neměla žádný obličej, bílá kůže byla na ploché lebce natažená k prasknutí jako potah bubnu.
,,Di-Divo….“ zakňučela jsem.
Obraz se mi začal rozplýval před obličejem, barvy se po chvíli slily do jedné, zářivě bílé, která mě úplně oslepila.
S posledním zbytkem kyslíku odešlo i moje vědomí.

Když jsem se opět probrala k vědomí, ležela jsem na podlaze u sebe v pokoji.
Pomalu, chroptivě sem se nadechla.
Zhmožděným hrdlem mi pulzovala řezavá bolest.
Do spánků mi bušil můj vlastní tep.
Netrvalo mi to dlouho, než jsem si uvědomila, že se mě Diva pokusila zabít.
Ale já jsem nezemřela.
Sice jsem byla celá rozlámaná a špatně se mi dýchalo, ale byla jsem živá.
Zachytila jsem se okraje stolu a s námahou se vytáhla na nohy.
Poté jsem se zarazila..
V pokoji bylo něco jinak.
Rozhlédla sem se kolem sebe.
VŠECHNO bylo jinak.
Místnost byla zrcadlově převrácená- okno, které by normálně vedlo na jih, teď bylo převrácené na sever. Postel, která stávala v levém rohu, někdo přesunul do pravého.
Něco děsně nehrálo.
Nepochybovala jsem, že to je dílo Divy.
Připotácela jsem se k zrcadlu, které zase vidělo na stěně, kde mělo být.
Nohy se mi motaly tak, že jsem několikrát málem upadla na podlahu.
Ve zrcadle jsem spatřila svůj pokoj tak, jak vypadal původně.
Ale svůj odraz jsem neviděla. A kupodivu ani ten Divin.
,,Divo!“ sykla jsem.
Vtom se dveře ve zrcadle otevřely a do pokoje vstoupila….
Vykřikla jsem.
Blonďaté vlasy až po zadek, uprostřed rozdělené pěšinkou a trochu zubaté po mém výstupu s nůžkami, mléčně bílý obličej s popraškem zlatých pih a příliš dlouhé hubené nohy.
Do pokoje jsem vstoupila já.
Jak jsem se ocitla v zrcadle, to jsem vážně netušila.
Ale netrvalo mi to dlouho, než mi to docvaklo.
,,DIVO!“
Diva se ke mně obrátila a pohodila u toho světlou hřívou.
,,Copak?“
,,Co to má, sakra, znamenat?“
Našpulila rty.
,,Co jako?“
,,Co dělám na druhé straně?“ vyštěkla jsem. ,,Jak jsem se sem dostala?!“
Diva si uhladila můj nejoblíbenější, světle modrý kašmírový světr a sklonila se, aby si zavázala tkaničku u tenisky.
,,Kouzlo.“
,,Okamžitě mě vrať zpátky!“ zavřískla jsem a udeřila pěstí do zrcadla. ,,Dělej!“
Zavrtěla hlavou.
,,Ne. Líbí se mi tady.“
,,Okamžitě mě vrať na druhou stranu!“
Diva jako by mě ani neposlouchala.
Přitančila ke knihovničce, kterou jsem měla hned vedle postele, a vytáhla z ní hodně ohmatanou knížku.
,,Alenka v říši divů a za zrcadem.“ přečetla si titulek. ,,Jak rozkošné. Tuhle knížku jsi jako malá milovala, že?“
,,Přestaň mekat a dostaň mě ven! Slyšíš?“
Diva listovala v knížce. Poté ji zaklapla.
,, Sedmiletá Alenka projde zrcadlem a ocitne se v podivném světě, kde všechno je naopak….“ přečetla si obsah na přebalu. ,,Páni, to je jako u tebe, co, Tate?“
,,DIVO!“
Z předsíně se ozvalo zadrnčení zvonku.
,,Tate!“ zavolal z kuchyně tátův hlas. ,,To bude nejspíš pro tebe!“
,, To bude určitě Diego, tati!“ houkla Diva. ,,Můžeš ho pustit dovnitř, prosím?“
Diego….srdce mi rázem spadlo do kalhot.
Chodila jsem s Diegem teprve krátce.
Líbil se mi už od prvního ročníku na střední. Jeho otec byl španěl, matka angličanka, z její strany toho však zdědil jen málo.
Byl vysoký, snědý, černovlasý, hnědooký.
Jestli jsem o něco ve životě nechtěla přijít, pak to byl právě on.
Začala jsem vztekle mlátit do stěny.
,,Zkus se ho jenom dotknout a…..“
Diva se ušklíbla.
,,A co? Co mi uděláš, ty naše malá Alenko v kraji za zrcadlem?“
Vzteky a zoufalstvím se mi chtělo vřískat.
Náhle někdo lehce zaklepal na dveře.
Diva mě sjela povýšeneckým pohledem a šla otevřít.
Na prahu stál Diego.
Vlasy černé jako uhel měl rozcuchané a tváře zrůžovělé od mrazu.
V ruce držel jednu jedinou červenou růži.
Červené růže znamenají vášeň.
Pro mě v tu chvíli byly symbolem zoufalství.
Věděla jsem, že i kdybych začala řvát jako o život, nikdo kromě Divy mě neuslyší.
Sklouzla jsem na podlahu a přitáhla si kolena k tělu. Po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy.
Přes svoje vlastní vzlyky jsem slyšela, jak Diva recituje jasným hlasem:

Srdcová Královna napekla vdolky
jedenkrát o žních,
Srdcový spodek jí ukradl vdolky,
hned bylo po nich.

,,Cože?“ slyšela jsem Diegův nechápavý hlas.
,,Ale nic.“ zasmála se Diva a její smích zněl jako křišťálová zvonkohra. ,,Jen by mě zajímalo, co asi našla Alenka za zrcadlem…. ?“