• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Slečna Eleanor

autor: Olča

Byl studený zimní večer, svit venkovních lamp jemně osvětloval pomalu padající sněhové vločky. Za oknem malého domku seděl mladý malíř George a upřeně hleděl na oheň v krbu. Jeho rty tiše šeptaly jednu větu: „Ona se vrátí!“. Dnes ráno náhodou uviděl v novinách velký titulek: „Slečna Eleanor zavítá do Paříže“. Jak divně znělo, to „Slečna Eleanor“, pro něj byla celý život jen Charlote, veselá holka ze sousedství se kterou si jako děti rádi hráli a vyváděli všelijaké lumpárny. A když jí bylo smutno, tak květ rudé růže, který potají utrhl sousedům, vždy dokázal vykouzlit roztomilý úsměv na její tváři. Tohle všechno bylo však hrozně dávno. Zůstaly jen vzpomínky a pocit hořkosti. Teď se už z malé Charlote stala světoznámá hvězda Eleanor. „Tak ona se vrací do Paříže…“ opakoval opět a v hlavě mu proběhla jediná myšlenka: „Jak se s ní mám setkat?“.

Letadlo přistálo v 19:30. Sněhově bílá limuzína přijela přímo k ranveji. Obrovský dav fanoušků přepadla euforie. Eleanor jako královna vyšla z letadla, pomalu sešla po schůdkách a nádherný úsměv jí rozzářil tvář. Euforie se zvětšovala. Když pak šla po červeném koberci k limuzíně, policisté sotva stačili udržet lidi. Každý se jí chtěl dotknout, ze všech stran ji prosili o autogram, ale ona šla a jen se usmívala. George k ní protáhl ruku a povedlo se mu dotknout se jejího ramena. Eleanor se na něj podívala a on pochopil, že ho nepoznala. Byl pro ni jen další z fanoušků. Žádné pocity ani vzpomínky, nic. Tohle nebylo to setkání, po kterém George toužil a na které myslel celou noc. Naplnily ho různé pocity, smutek, zklamání a lítost. „To prostě nemůže skoncit takhle. Musí jí alespoň zavolat! Jenže sehnat telefonní číslo hvězdy je opravdové umění. Ale dokázal to.

Doma vzteky rozházel všechny barvy, pak se uklidnil, sedl si k telefonu a vytočil číslo. Telefon zvedl manažer a sdělil, že je Eleanor unavená a dnes s nikým mluvit nebude. Z dálky však v sluchátku uslyšel její hlas, který se ptal, kdo volá. George se jestě jednou představil, ale Eleanor byla už zaměstnaná pokojskou, která jí přinesla do apartmá lilie. To se jí nelíbilo a vysvětlovala pokojské, že v jejím pokoji musí být jen červené růže. Následně se do toho vložil i manažer a telefon zavěsil. Vzpomínky na červené růže, které jí kdysi nosil, v něm zesílily pocit lásky. Celou noc nemohl malíř usnout. Hned ráno odběhl do banky a chtěl vybrat všechny úspory. Úřednice u přepážky byla překvapená. Věděla, že George už dlouhou dobu šetří na domeček s ateliérem. Zbytek dne běhal po všech květinářstvích v Paříži.

Ráno Eleanor probudily zvláštní zvuky z náměstí před hotelem. Rozčílilo ji to, jelikož nerada vstávala brzy ráno. V ten okamžik k ní vběhla pokojská a řekla, ať se podívá z okna ven. Tak přišla k oknu a otevřela záclonu. „Bože můj!“ vydechla. Ještě včera bílé náměstí bylo poseté červenými růžemi. „Je jich tady snad milion, kdo to udělal?“, řekla a náhle uviděla George, jak stojí uprostřed červeného náměstí a dívá se do jejího okna. Teprve teď ho poznala, srdce jí začalo bušit a najednou si vybavila malého kluka s naivníma očima a červenou růží ze sousedovy zahrady. Ze všech stran náměstí se vynořila policejní auta. George si odvezli a uklidová četa začala sbírat růže, dokud nezmizela poslední. Nezbylo vůbec nic, jen pár červených lístečků na pošlapaném sněhu připomínalo dnešní ráno.

Manažer přišel k Eleanor a připomněl jí, že už musí odjet. Ještě v letadle měla před očima náměstí plné růží, ale díky trémě z další zastávky v Hollywoodu vzpomínka na ranní zážitek postupně mizela. Časem se pak přestala vracet vůbec.

Čas plynul a osud opět přivedl Eleanor do Paříže. Jako by to už někdy zažila, zimní noc, padá sníh a ona zase jede v bílé limuzíně po ulicích Paříže. Najednou uvidí obrovský plakát a na něm známou tvář s širokým úsměvem. Poprosí řidiče, aby zastavil. „To jméno, je to opravdu ON?“ šeptla tiše. Řidič se na ni s obavou podíval a zeptal se: „Stalo se Vám něco?“. „Tohle je George, můj kamarád z dětských let, myslela jsem si, že byl malířem“ řekla a zahleděla se na plakát. „To kdysi byl, teď je z něj slavný módní návrhář,“ odpověděl řidič, „před nedávnem se oženil a narodila se mu holčička. Myslím, že se jmenuje Charlote.“ Eleanor se vrátila do auta a limuzína jela dál. Po tváři jí stékala slza. Najednou totiž pochopila, že ten milion červených růží byl vlastně způsob, jak se s ní George chtěl rozloučit, a znamení, že každý z nich si našel svou cestu k novému začátku.