• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Všechny moje lásky 4

by Baldeus

„Žříkám ti, žje to šcko na le… le… levačku!“
Ležel jsem na podiu a tulil se k lahvi vína, nebo co to vlastně bylo. Jazyk se mi motal. „Prostě se mi nějak nedz… nedř… nedaří na někoho zapůsobit, nebo co. A to jsem se tolik snzažil… Tolik toho zažil. Hehe, to se rýmuje.“
Odtulil jsem se od lahve a zamyšleně jsem si ji prohlížel. „Ale stejně by mě zajímalo, kdežesm to uďal chybu. Ždycky sem si myslel, že sem celkem fajn, nebo tak něco. Pozorný, milý, nechoám se k ženskejm jako k hadru. Naozdíl od jinejch. A stejně… a stejně… a stejně!“ dokončil jsem svůj vyčerpávající monolog.
Ten Druhý seděl u piana a nic neříkal. Chvíli mě pozoroval nesouhlasným pohledem a nakonec prohlásil:“ Žádná chyba nikde nebyla, rozuíš. Prostě si měl proklatou smůlu, to je š-šecko.“ Nalil si dalšího frťana a jedním lokem ho do sebe obrátil. „Á, ta píše! Žádná velká věda.“
Pokusil jsem se vstát, ale po kratším souboji s nohama jsem to vzdal a sesul se zpátky na podlahu. „Nikdy sem nebyl opilej, nikdy, rozuíš. To kůli tomu tátoi, víš co.“
Zaostřil jsem na Druhého, který po kratší odmlce přikývnul. Pokračoval jsem:“Takže sem logicky nemohl jít do baru a tam sbalit něakou štrnáctiletou týn… tén.. týneddžer… prostě náctiletou,“ máchal jsem ukazováčkem ve vzduchu. „A mož-ná to nakonec bylo dobře, páč si nejsem tak moc jistej, jesi by vstach získaný pomocí alkoholu měl něakou trvanlivost. Ale zas na druhou stranu…“ zamračil jsem se. „Kerej můj vstach měl nějakou trvanlivost, žejo. Hé hé hé,“ zasmál jsem se svému vtipu.
„Takhlenc by to bylo akorát trochu draš-ší. Jako s tím alkoholem, víš jak.“ Spustil jsem ruku i s nataženým ukazováčkem zpátky na zem. „Tak so mi poradíš teď, hm? Ty moje motivace. Ty moje alterego. Ty moje svědomí! So na to řekneš teď, hm? Hm? Hmm?“
Ten Druhý vrávoravě vstal. Držel se piana a udělal pár kroků směrem ke mně. „Podíej se,“ poškrábal se za uchem. „Néni to vo tom… vo tom… v tobě, rozuíš? Neni v tom nic nenormálního, prostě. Jenom zatracená smůla. Smolík pacholík. Dyž si ostatní tahali karty, tak ten černej Petr zůstal na tebe.“
„No poškej, poškej, poškej…,“ přerušil jsem ho. „To mi chceš říct, že jako prostě… uh.“ Zapomněl jsem, co jsem chtěl říct. Zíral jsem do stropu.
Po chvíli jsem si vzpomněl. „Že sem jako prokletej, nebo tak něco?“
Druhý statečně bojoval s rovnováhou, ale byl to předem prohraný boj. „To zas néé… ale… vybíráš si nesprávný holky. Teda asi.“
Pak nastalo filozofické ticho.
„Asi sme to s tim pitím trochu přehnali, co myslíš?“ nadhodil jsem po chvíli.
Ten Druhý se pořád opíral o piano. „Noo, asi trošišku jo,“ prsty naznačil milimetrovou vzdálenost.
Přikývl jsem. „Chce se mi spát.“ Převalil jsem se na bok a zavřel oči. „Dobrou.“
„Poškej, hele, to nemůžeš,“ vystřízlivěl trochu Ten Druhý. Nereagoval jsem. „Nespi, krucinálfagot!“
„Hrnghm.“
„Jesi teď usneš tak už se nikdy nemusíš probudit, rozuíš? Ztratíš kontrolu! Hej!“ Ten Druhý zariskoval a udělal pár váhavých kroků. Spadl vedle mě a začal se mnou třást.
„Nespi, vole, nespi! Máme tady práci, pamatuješ?“
„Nechej mě spát, sem opilej a zbitej a unavenej a nemám náladu.“
„Musíš vystřízlivět, a to sakra rychle.“
Obrátil jsem se směrem k němu. „To je jako dobrý tohlesto. Nejdřív do mě leješ panáka za panákem, a pak po mně chceš, abych byl střízlivej. Jak mám asi tak vystřízlivět, co, ty chytrej?“ Upíral jsem na něj opilecký pohled.
„Musíš se soustředit,“ naléhal Ten Druhý. Táhl z něho alkohol. V mém případě to nemohlo být o moc lepší.
„To v tomhle stavu dost dobře nepude,“ zasmál jsem se přiblble.
Ten Druhý se na krátkou chvíli zamyslel.
„Tak dobře, vyzkoušíme něco jinýho. Sedni si.“
Vydrápal jsem se do tureckého sedu. „Zavři oči.“ Poslechl jsem ho.
„A co teď?“
„Teď si vybav nějakou hooodně příjemnou vzpomínku,“ slyšel jsem jeho hlas vedle mě. „Snaž se soustředit.“ Pokusil jsem se o to a pak-
-pak mi jeho pěst přistála na obličeji. Kinetická energie mě odhodila kus stranou.
„Co děláš, ty vole?“ Vyskočil jsem na nohy. V tu ránu jsem byl střízlivý, držel jsem si nos.
Ten Druhý vstal, taktéž o poznání střízlivěji. „Vidíš, to zabere vždycky.“
Prohlížel jsem si prsty, jestli na nich nemám krev. „Takhle vždycky lidi probíráš?“ zavrčel jsem.
„Zatím si nikdo nestěžoval.“
„Jo, protožes jim vyrazil všechny zuby.“ Nos mě pořádně bolel, musel jsem si ho mnout. „Mohl’s mě aspoň varovat.“
„Pak by to ale nemělo ten kýžený efekt, nemyslíš? A vůbec, ty děláš, jako kdybys nikdy nedostal do nosu. Bratranec má mnohem tvrdší údery.“
Zavzpomínal jsem na obrovskou pěst v rukavici. „Jo, k tomu se pak ještě dostaneme. Kde jsme to vlastně skončili?“
Ten Druhý se rozhlížel kolem. „Nevím. Neviděl’s někde můj notes?“
„Neviděl,“ pokrčil jsem rameny. „Potřebuješ ho nutně?“
„No ani ne, ale… Ha, támhle je.“ Podíval jsem se směrem, kterým ukazoval. Malý notýsek byl zaháknutý o lustr. „Jak se tam jenom dostal?“ zeptal se.
„Mám takový tušení, že jsi říkal něco o tom, že už to nebudeš potřebovat. Zahodil jsi ho a pak jsi ještě něco mlel, ale to už si nevzpomínám, co jsi říkal. Ale myslím, že jsi třikrát použil slovo ‚obrubník‘.“
Ten Druhý se zamyslel. „Jo, už si vzpomínám. Nebudeš se zlobit, když už pro dnešní večer alkohol vynecháme?“
„Proti tomu nic nemám.“ Hlava mě pořád trochu bolela, ale dalo se to snést. „Ale mi řekni , jak se chceš dostat tam nahoru? Půjdem pro štafle?“ ukázal jsem na notes.
Ten Druhý si zaťukal na čelo. „Prosímtě, ty pořád zapomínáš, kde jsi. Sleduj mistra v parkouru.“ Rozeběhnul se, odrazil se od pódia a dlouhým efektivním skokem se zasvěsil na lustr.
„Gotcha!“ Sebral notýsek a spustil se hlavou dolů. Pomalu se snášel dolů, jako pavouk po neviditelné pavučině. Když rukama nahmátl jedno z opěradel, udělal přemet a snesl se zpátky na nohy.
„Tadá!“ uklonil se prázdným sedačkám. „Děkuji, děkuji, jste opravdu báječné publikum.“
„Tak jestli ses už vyřádil na snížené gravitaci, mohli bychom pokračovat?“
„Jistěže.“ Nalistoval příslušnou stránku. „Takže jsme zjistili, že se Štítonoškou to nepůjde.“
„Jo. Tak jsem se poohlížel po jiné.“
„A tak dlouho ses poohlížel, až tvůj zrak spočinul na její kamarádce, kterou byla-“
„-Sana Kurata,“ doplnil jsem.
Ten Druhý zaklapl notýsek a podíval se na mě zkoumavým pohledem. „Sana Kurata. Bože, kam ty na ty přezdívky chodíš?“
„Je to postavička z jednoho japonskýho seriálu. Je jí hrozně podobná, jak vzhledově, tak chováním. Taková malá, zrzka, pihovatá, i v 19 pořád vypadá na 15…“ V očích se mi zalesklo.
„No dobře, tak je jí podobná, ale proč musíš pořád dávat lidem přezdívky? To jsem nikdy nepochopil.“
„Protože nemám rád, když… no prostě… Prostě když třeba ztratím mobil, tak nechci, aby někdo v seznamu viděl „Radka“. To by už pak věděl nezdravě mnoho informací. Ale když tam uvidí Sana Kurata, tak vlastně neví nic. A vím to jenom já. Chápeš?“
Ten Druhý si mě zkoumavě měřil. „Je vůbec možné, že my dva žijeme ve stejné hlavě?“
„Každopádně,“ odkašlal jsem si. „To byla vlastně moje vůbec první kámoška. Proto je taky někdy označována jako První.“
„Ty vole, to je jako někde na přednášce… mluv trochu normálně.“
Pokračoval jsem, jako by nic neřekl. „Byla to ona, o který se mi poslední dobou hodně zdálo. To s tím soubojem a rituální sebevraždou. Celý prvák jsem ji vlastně ignoroval. Ale já v prváku ignoroval většinu lidí ze školy. Teprve až na začátku druháku, to si pamatuju, že jsem měl počítač umístěný v obýváku a pařil jsem po večerech na začátku školního roku Half Life 2 a Maxe Payna 2, který mi vypálil kámoš, aspoň myslím, že to bylo tehdy, a jedl k tomu Bomparky, každej den jsem…“
„Ehm, ehm, ehm.“
„…no prostě si pamatuju, jak jsem si ji ze spolužáku.cz přidal do ICQ. Jak jsem vlastně ani nevěděl, kdo ze třídy to je. Ten její nick…“
„Š-“
„Neříkej ho!“ vykřikl jsem, až sebou Ten Druhý trhnl. „Neříkej ho, nechci na něj vzpomínat.“
„Fajn, fajn, promiň.“
Byl jsem podivně rozrušený. Na tohle všechno zrovna moc rád nevzpomínám. „Dobře. Takže ona prostě… se mi celkem líbila. Tak. A nějak jsem si s ní pořád psal na ICQ. A tím myslím skutečně pořád. Kruci, škoda, že nemám tu starou historii. Myslím tu hodně starou, ze druháku. Tuším, že jsme si za několik měsíců napsali něco přes 10 MB textu. To je dost.“
Odmlčel jsem se, abych si to v hlavě trochu urovnal.
„Ale tím naše veškerá komunikace bohužel končila. Ve škole jsme se moc nebavili… Ještě pořád jsem byl přepadlej z tý Štítonošky. Bál jsem se, že by mě taky odmítla. Koneckonců, co by na mě viděla? Navíc já ji o tom povyprávěl, že se mi Štítonoška líbí a tak. Trochu jsem to s ní probíral, takže o tom věděla. A připadalo mi blbý jet nejdřív po její kámošce a pak po ní. Taky jsem se nechal ovládnout stydlivostí.“
Zkřivil jsem obličej při té vzpomínce.
„Ale ona pro mě prostě byla… nejdřív jako mladší sestra. Pak už to začalo být… jiné. Hlubší v tom jednom konkrétním směru.“
Mluvil jsem rychle a přerývaně. Říkal jsem to, jako bych se sám sobě omlouval. Jako bych se ospravedlňoval. Nadechnul jsem se a snažil se uklidnit.
„To tě to tak rozrušilo?“ Ve hlase Toho Druhého byla jasně slyšet obava.
„Nevím, cítím se nějak… divně.“ Otřel jsem si kapky potu z čela. „Jako kdybych byl nemocný.“ Ten pocit slabosti a neklidu pomalu odezníval.
Někde tam hluboko uvnitř výhružně zachrastily řetězy.
„To není dobrý,“ zhodnotil situaci Ten Druhý.
„Co se děje?“
„Vzpomínáš si na Bestii?“
„Já spíš doufám, že se mi někdy podaří na ni zapomenout. Má s tím nějakou souvislost?“
„Má.. Vypadá to, že dělá neplechu.“
„Ale byla připoutaná, nebo ne?“
„V tom to právě je.“ Ten Druhý začal nervózně rázovat po pódiu. „Technicky vzato jsi v bezvědomí. To znamená, že jsi kompletně bez ochrany vlastního vědomí. Nekontroluješ se. Uzamknul’s ji bezpečnostním nouzovým zámkem, to je standardní procedura. Ale tentokrát tam nebude zavřená dlouho.“
„Vždyť jsi říkal, že mám tolik času, kolik budu potřebovat!“
Ten Druhý se zastavil. „Ehm. No, víš… lhal jsem.“
„No to je výborný. To je fakt super.,“ rozčiloval jsem se. Po chvíli jsem se zeptal:“Co mi vlastně může udělat?“
„To záleží na tom, o co jí jde. Někteří lidi se vzbudili z kómatu a mluvili plynule cizím jazykem.“
Podíval jsem se na něj, jestli to jako myslí vážně. Že by mi můj Vztek chtěl dávat soukromé lekce španělštiny?
„Ehm, tohle asi nebude ten případ. Jak víš, někteří se nikdy neprobudili. A někteří rovnou zemřeli, i když se léčba zdařila.“
Naprázdno jsem polkl. „Říkal jsi bezpečnostní zámek… jak to funguje?“
„No, tady je to všechno personifikované, i když to není správný pojem. Třeba tahle škola, ve který teď jsme, je tvůj osobní prostor vytvořený fantazií. Tvůj vztek reprezentovala Bestie. A když mluvím o bezpečnostním zámku, může to být cokoliv, od těch řetězů po masivní trezor, ve kterým bude třeba zavřená. Záleží na tvé fantazii.“
„Takže když budu chtít, můžu svůj Vztek změnit na roztomilé koťátko?“
„Technicky vzato… ano. Ale to roztomilé malé koťátko tě při fyzickém kontaktu třeba roztrhá na kousky.“
Promnul jsem si oči. Tlak na oční prý uklidňuje, snižuje krevní tlak. „Takže mi chceš říct, že jestli se toho vzteku nezbavím do té doby, než se dostane z řetězů, tak to se mnou bude hodně špatný?“
„Přesně tohle ti chci říct,“ přikývl.
„Dobře, a neměl bych to teda nějak zkrátit?“
„Ne, to nemůžeš. Nemělo by to smysl. Musíš to prožít celé a uvědomit si všechny souvislosti. Jinak to bude úplně zbytečné.“
„Tak to abychom začali.“ Něco mě napadlo. „Takže to s tou whiskou to byl nějaký úhybný manévr?“
Ten Druhý se usmál. „Jo. Měl jsem za to, že by ho to mohlo zdržet. Kdyby ses trochu uvolnil. Ale nějak se nám to vymklo. Spíš nás to zdrželo a jemu to pomohlo. Kdo by to jen řekl, že ten zmetek bude tak vynalézavej.“
„Tak dobře,“ sednul jsem si. „Nebudeme to už dál protahovat. Kde jsem to skončil? Aha, už vím. Pak už to začalo být vážný. Ale po zkušenostech se Štítonoškou… jsem prostě nic neřekl. Měl jsem strach, že mě odmítne. Styděl jsem se za svoje city a čekal jsem, že to časem přejde. Kdybych tak tenkrát věděl, jak to dopadne. A jak skončím během tří let.“
Zhluboka jsem se nadechl a pokoušel se uklidnit. Srdce opět hrozilo vyskočením z hrudního koše. Snažil jsem se nerozčílit. „Potom mi řekla, nebo spíš napsala, že si našla kluka. Až někde z Brna, nebo odkud vlastně. Radima. Radka a Radim. Nádherný pár. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nejdřív jsem byl rád i za ni, ale pak… pak už jsem tak moc rád nebyl.
Pořád mi o něm vyprávěla. Řešila se mnou jejich problémy. A já tam vždycky byl, jenom pro ni. Vlastně nejen já, ale i její ostatní kamarádi. Byl jsem jeden z mnoha. Nahraditelný kamarád.“
Odmlčel jsem se. Hlavně se nerozčílit.
„Jenom kamarád. To jsem přeci chtěl, ne? Být jenom kámoš. Měl jsem být rád. Ale nebyl jsem. To, že mi o tom svém pořád vyprávěla mi zrovna dvakrát nepomohlo. Vím o něm mnohem víc než bych chtěl. Vím, že ji nechal na první rande jet za ním přes celou republiku. To jí tehdy bylo 16. Idiot jeden!“
Srdce začalo bušit o poznání víc. Pokoušel jsem se uklidnit, ale moc mi to nešlo. „Chápeš to? On nechal jet ji za ním. Takovou dálku. Tehdy mě poprvé napadlo, že je to kretén. A já jakbysmet. Kdybych tehdy neváhal… Mohla být se mnou. Třeba ne. Třeba by mě odmítla. Třeba bychom se rozešli, ale aspoň bych se pokusil. A možná pak měl nějaké opravdové vzpomínky, nejen ty debilní sny. Ono se na někoho těžko zapomíná, když se ti o něm dvakrát za týden zdá.“
Když se mi podařilo trochu se uklidnit, pokračoval jsem:“Takže jsem dělal to, co jsem dělal už u Štítonošky. Dusil jsem to v sobě a nechal to tak. Jednoduše jsem čekal, že to přejde. Hledal jsem někoho vhodnějšího, teda hlavně nezadaného. A navzdory všem předpokladů jsem ji našel. Našel jsem ji. Bože!“
Třásl jsem se, byla mi zima a špatně. Opradu mě to hodně vzalo. Někdo jednou řekl, že spisovatel, který se vrací do nepříjemných zážitků, aby o nich psal, riskuje šílenství.
„Věřil bys tomu? Její nejlepší kámoška.“ Suše jsem se zasmál. „Její nejlepší kámoška. Já jsem vážně idiot.“
„Citům neporučíš,“ ozval se potichu Ten Druhý.
„Jak bych to řekl… čekal jsem, až to přejde. Nechtěl jsem být za debila. Ani ten případ se Sanou mě nepoučil. Zase jsem čekal, že to přejde. Ovšem tentokrát to probíhalo jinak.
Vzpomínáš si, jak jsme tehdy sledovali Naruta? Víš jakou postavu mi připomínala, jak vzhledem, tak charakterem?“
„Hyuugu Hinatu.“
„Přesně tak. Hyuuga Hinata. Není to zvláštní? Sana Kurata a její nejlepší kámoška Hyuuga Hinata. Malá, černovlasá, zakřiknutá, melancholická. Další spolužačka. A já, pořád přesvědčený, že mě to časem pustí. Jenže potlačované city většinou jenom rostou. Hyuuga Hinata,“ opakoval jsem to jméno. „Já na toho Naruta tehdy koukal a vždycky, když tam byla Hinata, měl jsem ten starý známý pocit v oblasti břicha. Bóže.
Ale nedělal jsem nic. Vzpomínáš si, jak jsem byl u táty na Lopeníku? Prvních pár dní jsem tam byl bez bráchy. Jen já, táta a babička. A spousta práce. Dělali jsme tam ten vodovod. A já tahal kamení. Moc ho nebylo, ale stejně. Chudák táta se tam nadřel jak kůň.
Měl jsem tam tátův firemní notebook s internetovým připojením, který mělo rychlost umírajícího hlemýždě. Po několika hodinách se mi podařilo stáhnout a nainstalovat ICQ. Psal jsem si i se Sanou, tedy s Radkou. Byla tehdy u Radima. Nikdy nezapomenu tam na tu atmosféru. Byly letní prázdniny a hodně pršelo. A táta tam pracoval… mám z tý doby celkem hezký fotky.
No každopádně já si tam psal i s Hinatou. To bylo moc fajn. A představoval jsem si, že kdybychom spolu chodili, tak…“
Oči mi slzely. Tolik usilovné snahy a stejně se emocím neubráním. „…tak bych jí tam vzal, za babičkou. Jako bratranec, který tam spolu s jeho holkou jezdí z Olomouce. Má to mnohem blíž než já. Představoval jsem si, jak jí to tam všechno ukazuju. Jak tam chodíme po lese. Ráda fotila. Tak že by si udělala pár fotek…. a tak.“
Vydechl jsem z plic většinu vzduchu. Chvíli jsem čekal, pak jsem se sípavě nadechl. Bylo mi čím dál hůř.
Pokračoval jsem. „Ale to bylo jenom v mojí hlavě. Psal jsem si s ní a pamatuju si na jeden moment. Říkal jsem si, že bych se mohl aspoň pokusit… vkládal jsem do toho opravdu velké naděje. A když jsem byl na Lopeníku, měl jsem bezvadnou výmluvu k tomu, abych nemusel navázat přímo fyzický kontakt. Takže jenom po ICQ… prostě jsem se jí napůl z legrace zeptal, jestli by se mnou někdy nechtěla zajít někam do kavárny.
Napůl z legrace to tedy jenom znělo a ona to tak brala, ale já ne. A samozřejmě… no, přímo mě neodmítla, pokud vím, ale co si pamatuju je, že se z toho nějak vyvlíkla. A mně pak bylo dost mizerně.“
Byl bych přísahal, že jsem cítil, jak se země zachvěla. Nevěnoval jsem tomu pozornost.
„Prázdniny skončily a já začal chodit do třeťáku. Štítonoška, Radka alias Sana a Hinata pěkně pohromadě v jedný třídě spolu se mnou. To bylo něco. Opravdové utrpení. Byly to tyhle dvě a ještě jedna, s kterýma jsem šel ve druháku před Vánocema na ten Štítonoščin koncert.
Všechno se to seběhlo tak rychle.
Začala škola, třetí ročník a já už z těch mých neúspěchů začal být celkem dost na prášky.
Navíc jsem měl absolvovat povinný sportovní kurs se školou, na který Sana nejela. To byly taky zážitky… Tehdy jsem si představoval, jak se tam s ní pořádně seznámím. Jak se do mě zamiluje. Samozřejmě, že jsem si to jenom představoval. Pokud si pamatuju, neproběhlo mezi náma vůbec nic kromě toho, že jsem ji vyzval na přáteslké utkání ve stolním tenise.“
Snažil jsem se ovládat, ale moc mi to nešlo. Hlas mi přeskakoval, srdce bušilo a hrozně jsem se potil. Nerozčílit se, nedat vzteku šanci.
„Takže nakonec nic. Vůbec nic. Jen báseň, vlastně přezpívaná písnička od DHT. Podle mě to celkem pasuje. Listen to your heart. Poslechni svůj cit.
Představoval jsem si, jak to hraju na klavír. Pro ni.“
Jako bych to viděl. Seděl jsem u piana a ona byla u dveří.
(http://www.youtube.com/watch?v=MtWZkLpZCfk)
A já spustil:

„Já vím něco je zas v tom mém pohledu
Když se dívám na tebe a kupředu
Jo, jsme tam spolu
Jinak nikdo a nic
Náš malý kousek ráje… co chtít víc?

Poslechni svůj cit
Když ti v noci volá
Poslechni svůj cit
Co jiného dělat se dá?
Já nevím kam odcházíš a proč utíkáš
Tak poslechni svůj cit
Předtím než sbohem mu dáš

Někdy si říkám co tak dělat bych měl
Abych tě získal a políbit tě směl? Jé…
Nemůžu žít a nic není tak jak má
Tak si pořád říkám…
Co dělat mám?

Poslechni svůj cit
Když ti v noci volá
Poslechni svůj cit
Co jiného dělat se dá?
Já nevím kam odcházíš a proč utíkáš
Tak poslechni svůj cit
Předtím než sbohem mu dáš

A jsou tu chvíle, kdy už nechci žít
Proč dál se snažit a dál bez tebe být?
Nemá to smysl, co život si vzít?
A potom v hrobě tiše snít

Poslechni svůj cit
Když ti v noci volá
Poslechni svůj cit
Co jiného dělat se dá?
Já nevím kam odcházíš a proč utíkáš
Tak poslechni svůj cit
Předtím než sbohem mu dáš

Poslechni svůj cit

Já nevím kam odcházíš a proč utíkáš
Poslechni svůj cit
Předtím… než sbohem mi dáš.“

Když vzpomínka odezněla, bylo slyšet jenom venkovní déšť jak bubnuje na okenní parapety.
„Bylo to stejně hloupé jako naivní. Nejsem žádný básník. Ale i snaha se cení, no ne?“
Sípavé jsem se rozkašlal, jako dlouholetý nikotinový závislák. Soustředit se bylo těžší a těžší.
A řetězy pomalu povolovaly.

„Nakonec, samozřejmě… jsem neudělal nic. Žádné seznámení. Žádné zamilování. Nic. Jen já a moje pocity.
Sporťák skončil a já nastoupil do školy.
Tušil jsem, co by mi mohlo pomoct. Co by mě mohlo nějak zaměstnat. Nějaký koníček. Něco, čím bych se vybil fyzicky. Vyventilovat přebytečnou energii. Takže jsem se pokusil spojit dobré s užitečným. Myšlenku začít dělat nějaký bojový umění jsem měl v hlavě už delší dobu, ale ty prázdniny před třeťákem a hlavně sportovní kurs mě nějak utvrdily v tom, že bych neměl moc dlouho otálet.
Taky mě děsila představa, že kdybych někdy náhodou s holkou někde byl sám a někdo si na ni dovoloval, nebyl bych schopný ji efektivně bránit. Já se svou postavou astenika. To se muselo nějak změnit.
Začal jsem chodit na aikido, což z hlediska sebeobrany asi nebyl zrovna nejšťastnější tah, ale energii jsem si třikrát týdně vybil perfektně. Navíc jsem se už nebál pohybovat, začal jsem si uvědomovat limity svého těla.
Začal jsem dělat něco navíc, co jsem dělat nemusel. Něco, co mě bavilo. Tedy alespoň ten školní rok. Ale to už je o něčem jiném.
Taky jsem se konejšil představou, že jednou potkám Radima a porveme se. Vzpomínám si na Klub rváčů a dotaz- S kým bys chtěl zápasit, kdybys měl možnost?
Norton tehdy tuším odpověděl svého šéfa. Já bych uvedl Radima.
Chodil jsem dál do školy, jakoby nic. Ale v těch hodinách to bylo utrpení. Ale alespoň mě nerozptyloval pohled na ně. Já seděl v lavici úplně vepředu, ony úplně vzadu. A otáčet jsem se pořád nemohl.
Tehdy jsem si říkal, že už nemůže být v mém osobním životě hůř. Samozřejmě, když si člověk tohle začne říkat, přijde obrat. Většinou právě k horšímu.
Takhle to totiž šlo ještě nějakou dobu než…“ Odmlčel jsem se. „Až do toho čtvrtka, kdy mě chytnulo slepé střevo. Samozřejmě, tehdy ještě nevěděl, co to je, ale bolest to byla příšerná.“
Chytlo mě to jednoho čtvrtečního odpoledne, když jsem byl na cestě domů z odpoledního semináře biologie.
Šel jsem jako obvykle tou cestou, kterou jsem chodil pravidelně den co den a v tom jsem to ucítil. Bolest. A silnou.
Zastavil jsem a rozhlédl se po ulici. Kolem chodili studenti a já jim zavazel uprostřed chodníku. Opřel jsem se o stěnu a počítal do deseti.
Pak znovu. A znovu.
Vůbec to nepřecházelo. Znovu jsem se, už poněkud vyděšeně, rozhlédl kolem. Domů dorazit musím, to je základ. Domov je centrála, odtud už se dají podnikat určité kroky. Z ulice se toho v tomto stavu moc podniknout nedá, leda volat o pomoc a to mi přišlo poněkud nevhodné.
Mobil jsem s sebou tou dobou také nenosil, takže holt smůla. Udělal jsem zkušební krok. Bolest nepřecházela. Zkoušel jsem se soustředit. Bolest byla vážně velká.
Nohy, neopouštějte mě, zaprosil jsem v duchu.
Udělal jsem další krok a moje vnitřní orgány v oblasti břicha zaprotestovaly. Zaprotestovaly celkem důrazně.
„Fajn,“ oslovil jsem prázdnou ulici. Stál jsem a kochal se výhledem na nádhernou podzimní atmosféru. Zatímco jsem se kochal, uzavřel jsem s svým žaludkem jakousi dohodu. Já se pomalu, opravdu hodně pomalu přesunu domů a on na oplátku nebude blbnout a nebude mi v tom bránit. Jakmile se dostanu k doktorovi, zjistíme co je špatně a pak bude dobře. To zní jako fér dohoda, ne? Bude to výhodné pro nás pro oba. Vypadalo to, že se žaludek umoudřil a bolest trochu povolila, takže jsem se už mohl pohybovat celkem normální rychlostí. Ovšem po několika minutách se bolest opět připomněla, ve vší síle jako prve. V duchu jsem zaklel.
Nesnáším svůj žaludek, není s ním kloudná řeč. Prohlédl jsem si dlouhou ulici přede mnou. Ke mně domů to bylo ještě nějakých pět minut.
Podíval jsem se na sebe. Pak na ulici. Pak znovu na sebe.
Povzdechl jsem a dal se do běhu. Tohle moje rozhodnutí neslo moje tělo opravdu velmi těžce a taky mi to dávalo náležitě najevo.
Běžet s plným batohem na zádech v takové zimě by byl těžký výkon i v normálním stavu, jenže já vsadil vše na jednu kartu. Krom toho je rozdíl mezi tím jít po cestě, a jít po cestě a přitom vidět cíl. Po několika minutách jsem dorazil k našim vchodovým dveřím.
Chvíli jsem vyčkával, než se moje tepová frekvence ustálí na jakž takž normální hodnotě. Potom jsem doslova vřítil do prázdného bytu. Došel jsem k sobě do pokoje, praštil sebou na postel, pustil televizi a pak omdlel/usnul.
Když jsem se probudil, bolest už byla vcelku snesitelná. To jsem se ještě rozmýšlel, jestli bych neměl jít na trénink, byl jsem holt aikidoka tělem i duší. Po kratší úvaze jsem však došel k závěru, že bych tam toho stejně moc nenatrénoval, takže jsem tuhle myšlenku zavrhl.
Šel jsem dělat domácí úkol na angličtinu a přitom jsem přemýšlel, jestli bych neměl zůstat doma. O půl hodiny později jsem nechal úkol úkolem a přemýšlel jsem, jestli bych zítra neměl jít k doktorovi. Tenhle nápad se mi líbil ze všech úplně nejvíc, proto jsem se tam hned ráno vypravil.
Ještě předtím mě ale čekala velmi zajímavá bezesná noc, kdy jsem nemohl usnout na víc než 20 minut. Nemohl jsem sedět, nemohl jsem ležet, nemohl jsem stát, nemohl jsem nic. Tohle bylo vážně utrpení.
Ráno jsem vypadal velice zvláštně. Vlasy na všechny strany, krví podlité oči, bledá kůže. Kdybych na to měl náladu, klidně bych mohl strašit malé děti. Škoda, že jsem si alespoň neudělal fotku. Na památku. Když jsem dorazil do čekárny, zkroutil jsem se na sedačku a čekal.
V ordinaci mně doktor za ten den poprvé prohmátl břicho. Nemusím vám snad říkat, že jakýkoliv dotek na břicho byl ještě bolestivější, proto ve mně prohlídka, která se skládala převážně z prohmatávání břicha, nezanechala zrovna příjemné pociy. V praxi to vypadalo zhruba takto.
Doktor:“Bolí tohle?“
Ucítil jsem tlak a bolest.
„Ano!“
Doktor:“A co tady, bolí?“
Ucítil jsem tlak a bolest.
„Ano!“
Doktor:“A tady to bolí?“
Ucítil jsem tlak a bolest.
„ANO!!!“
Po téhle prohlídce vyslovil doktor své podezření: zánět slepého střeva. A to akutní. Do nemocnice bych měl jít hned, bezodkladně.
Musel jsem zajít domů, vzít to nejpotřebnější pro pobyt v nemocnici a honem na pohotovost.
Ani jsem se nenadál a už mě na pohotovosti prohlíželi. Další prohmatávání břicha, další bolest. Opravdu to vypadalo na slepé střevo. Poslali mě na WC, že prý potřebují moč. Šel jsem tam a trpěl tam přesně 15 minut (stopoval jsem si to). Pak jsem se vrátil, omluvil se, že to prostě nejde, načež mi bylo řečeno, že to prý vůbec nevadí.
To mě celkem naštvalo.
Pak zavolali jakousi praktikantku, že mi má vzít krev. Holčina dělala co mohla, dokonce se trefila napoprvé, jenže krev prostě ne a ne téct. Po minutě a půl (to jsem počítal v duchu) na mě vrhla takový omluvný pohled a řekla:“Ty mi tu krev nějak nechceš dát!“
Kdybych měl náladu na vtípky, zahlásil bych něco zábavného. Takhle jsem zahuhlal něco jako:“No,“ nebo cosi podobně inteligentního. Nakonec, když už jsem myslel, že mi ruka upadne, se jí konečně podařilo trochu té krve získat.
Teď mě bolelo břicho a ruka. Výborně.
Později, ale ne o moc, jsem se měl dostavit na sonografické vyšetření. Jedná se o vyšetření zvukem. Každý, kdo viděl alespoň jeden díl Ordinace v růžové zahradě ví, o čem je řeč.
Šel jsem tam v tom stavu pěšky, chvíli jsem čekal a pak mě vzali do tmavé komory. Lehl jsem si na postel, namazal si břicho gelem (předtím proběhla další prohlídka břicha, v pořadí už třetí) a nechal po sobě jezdit speciálním scannerem. Nezjistili nic, nevyvrátili nic.
Potom jsem se přesunul na svůj pokoj. Byli jsme na pokoji po třech. S nimi nebyly žádné problémy, byli to fajn lidi. Za pár minut přišel primář, prohmátl mi břicho a sdělil mi, že prý mě budou operovat. Cosi jsem zahuhlal a on mi optimisticky odvětil, že prý stejně nemám na výběr.
Byl to fajn chlap.
Drobná komplikace spočívala v tom, že jsem ještě nebyl plnoletý, takže potřebovali souhlas zákonného zástupce. Já tam byl s Mirkem a tehdy Mirek ještě nebyl oficiálně členem naší rodiny, takže museli zavolat moji mámu, která šla mezitím domů vzít nějaké další užitečné věci, které by se mi mohly hodit a na které předtím nebyl čas.
Vzpomínám si jak tam za mnou pak přišla, slzy v očích, protože v jejím slovníku slovo operace mělo ten význam, že už jsem vlastně odepsanej.
Volala tátovi, což v jejím stavu nebyl zrovna šťastný nápad.
„Honzo… Tomáš je v nemocnici… on… on….,“ hlas se jí zlomil a začala brečet.
Já jsem jenom obrátil oči v sloup a telefonu se chopil Mirek. „No, Honzo, prosímtě, Tomáš půjde na operaci slepýho střeva, není to nic vážnýho…“ Táta během těch dvou vteřin málem dostal infarkt.
Když mě vezli na operační sál, byl jsem už něčím nadopovaný a taky jsem byl takříkajíc smířený s osudem. Proto mě nijak nevyvedlo z míry, když o mě anestezioložka zlomila jehlu (konkrétně o mé zápěstí).
„Ježiš promiň, nebolí tě to?“ ptala se starostlivě a bylo na ní vidět, že jí to vážně mrzí.
„Néé,“ prohlásil jsem s klidem a vyrovnaností tibetského mnicha. To ta sedativa.
Po zákroku mě břicho bolelo taky, jenže už to byla jiná bolest, taková… příjemnější. Dostal jsem kapačku a dietu. Pak už to bylo všechno celkem fajn.
Návštěvy jsem měl denně, jednou za mnou přišel Raneček. Vyptával se mě jak se mám, co mi bylo a podobně, já se na něj podíval a s vážným výrazem jsem mu oznámil:“Rane, já umírám.“
Jeho výraz si budu pamatovat navždy. Než stačil něco říct, začal jsem se smát, jenže vzápětí jsem přestal, protože mě smích bolel. Ran poznamenal cosi nehezkého na moje IQ , ale bylo jasné, že jsem ho dostal.
Každé ráno v šest mi proplachovaly kanilu (=vstup kapačky do žíly, je to takový mix jehly s ventilem), což ze začátku nebolelo vůbec, později to bolelo strašlivě. Jedna sestřička mi nabídla něco na bolest, ale to pak bolelo ještě víc, takže jsem pak další utlumovače rezolutně odmítal.
Jednou o vizitě přišel primář, podíval se na můj teplotní graf (měl jsem pořád hodně zvýšenou teplotu) a s klidem řekl:“No, vzhledem k tomu, co jsme ti z toho břicha vytáhli, máš na ty teploty celkem nárok.“ Já jenom koukal.
Byl jsem tam s několika chlápkama, s kterýma byla celkem fajn řeč. Bylo to někdy na začátku listopadu.
Několik dní jsem tam pak na pokoji byl sám. Vzpomínám si, že tehdy dávali film Pan a paní Smithovi. Od té doby, když slyším jednu písničku z jejich soudtracku, dostanu podivně melancholickou náladu, protože… zkrátka jsem tam hodně přemýšlel.
To slepé střevo mě celkem trklo. Uvědomil jsem si, že tu nebudu na věčné časy.
A šance, jakkoliv malé, se musí využít… Tam v té ordinaci, kdy jsem nevěděl (vlastně to nevěděl nikdo) co mi je, a s těma bolestma jsem si myslel, že umřu. A ona by se nic nedozvěděla. Měla tu moc vytrhnout mě z těch dvou nešťastných lásek…
A já bych zemřel a ona by nic nevěděla. Měl bych jí to říct. Tváří v tvář (domnělé) smrti jsem si uvědomil, že ty řeči typu „žij každý den tak, jakoby byl tvůj poslední“ nejsou zas takový žvásty.
Takovéhle myšlenky se mi celý pobyt v nemocnici honily hlavou. Celých 11 dní.
Byl jsem šťastný. Byl jsem si takřka jistý, že to nevyjde… ale… Navzdory tomu jsem byl šťastný.
Protože jsem se měl čeho držet. Měl jsem naději.
Bylo mi vážně skvěle. Těšil jsem se, až jí to řeknu. A doufal jsem.
Po jedenácti dnech mě pustili do domácího ošetřování.
Ještě ten den jsem jí napsal na ICQ. Nechtěl jsem čekat, až budu moct do školy.
Nechtěl jsem čekat ani den.
Druhý den odpoledne na mě čekala odpověď. Záporná,“ rozkašlal jsem se.
Musel jsem pokračovat, musel jsem to ze sebe dostat.
„Mrzelo jí to, ale citům se prostě poručit nedá. Pro ni jsem byl jenom kamarád. Nic víc, nic míň. Vzpomínám si, co bylo v té zprávě… -Jsem fakt ráda, že mě máš rád, protože takových lidí moc není… ale nemůžu ti dát tu odpověď, kterou bys chtěl a to mě mrzí…-
Dlouho potom jsem se jí vyhýbal. Ve škole to bylo celkem snadné, nemluvili jsme spolu. Na ICQ jsem jí pak asi třičtvrtě roku nenapsal. Styděl jsem se. Utápěl jsem se v sebelítosti. Psal jsem smutný básničky. A nechápal jsem, jaktože mi to zase nevyšlo… hledal jsem, kde jsem mohl udělat chybu. A na žádnou jsem nemohl přijít.
Zatímco mí spolužáci a přátelé, ti všichni měli partnery. A já… ne, že bych se jim chtěl vyrovnat, ale trápila mě samota. Na základce jsem se samotě vysmíval.
Ale teď mi došlo, jak moc je samota těžká. Když člověk nemá pořádně nikoho, komu by se mohl svěřit.
Kdo by ho občas obejmul a řekl mu:“Neboj se, jsem tady s tebou.“ Samozřejmě, měl jsem rodinu, ale ta pochopitelně nemohla tenhle pocit zastoupit. Ani rodina na všechno nestačí.
Takhle to tedy dopadlo potřetí. Moje snaha párovat se.
Nesnášel jsem se… Bože, jak já se nesnášel. Za to, že jsem takový, jaký jsem byl. Za to, že jsem nevyužil šance u Radky, když jsem mohl. Za svoje nedostačující fyzično, za svůj průměrný intelekt, vzhled, všechno. Nenáviděl jsem se.
A tak jsem cvičil. Třikrát týdně jsem se na tréninku úplně zničil a vždycky potom jsem se cítil jako znovuzrozený. Tam byl ten moment, kdy jsem poprvé začal využívat svůj vztek. Ke cvičení. Tak to začalo.
Když jsem něco nemohl zvládnout, dejme tomu 20 kliků na prstech, vzpomněl jsem si na Radima. Říkal jsem si, že Radim by to zvládl líp, Radim by to určitě dokázal. Proč? Protože to byl Radim. Jednoduché a nesmírně účinné.
Vždycky mi to do těla vyplavilo tolik adrenalinu, že jsem pak s touhle motivací většinu věcí zvládl.
Aby na mě mohla Radka být pyšná. Radka, která mě má taky jen za kamaráda. Měl jsem pravdu… je to beznadějné!“
Přešel jsem k oknu a zadíval jsem se na sebe, jak tam tak ležím a krvácím. Zamračil jsem se. „Teď třeba zemřu. Nebo se zblázním. Nebo budu až nadosmrti mluvit španělsky.“
Ten Druhý chtěl něco namítnout, věděl jsem to, i když stál za mnou, ale pohybem ruky jsem ho umlčel. „A teď… co teď. Vlastně bych klidně mohl zemřít. Svět by se kvůli mně točit nepřestal.“
Něco ve mně začalo bublat. Něco, co už dlouho chtělo ven.
Ten Druhý se taky zamračil. „Tohle už neříkej. S takovou to daleko nedotáhneš.“
„No a?“ I přes tu bolest jsem nasadil pohrdavý tón. „Nejsem ani krásný, ani jedinečný, ani nějak extra chytrý… nemám vůbec nikoho, kdo by třeba jen vzdáleně-“
„Máš rodinu,“ skočil mi do řeči trochu příkce.
„Ano, mám rodinu. Ale ani rodina na všechny problémy nestačí.“
„No dobře, tak se ale podívej, kam tě tenhle přístup dostal. Do jaký situace.“
„Do týhle situace jsem se dostal někdy před třema rokama, tehdy, kdy jsem držel hubu a Radce nic neřekl,“ zahučel jsem nepříjemně. „A díky tomu už nemá žádný smysl pokračovat dál. Není proč se snažit, s Radimem se nikdy-“
„Tak to už stačí!“ vykřikl Ten Druhý. „Myslíš si, že jsi sakra jediný, kdo kdy zažil nešťastnou lásku, nebo co?“
Ozvalo se slabé, ale zřetelné cinknutí. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Ten Druhý taky ne.
Ohromeně jsem na něj zíral. Pokud si pamatuju, nikdy nekřičel. Já v reálném životě taky křičel jenom málokdy. Vlastně skoro vůbec. Mohl jsem se ovládnout, kdybych chtěl. Mohl jsem se nad jeho slovy zamyslet. Zjistit, že to se mnou myslí vlastně dobře.
Ale já nechtěl.
Zamračil jsem se ještě víc. „To si sakra nemyslím, ale zato moc dobře vím, jaký to je!“
„No a co, proboha? To se jako vzdáš po prvním neúspěchu?“
„Prvním neúspěchu, jo? Tomuhle ty říkáš první neúspěch? Víš ty vůbec, jak to bylo dál?“
„To si piš, že to vím!“ Teď už jsme oba křičeli naplno.
Cink.
„Vím to moc dobře! To je samé „Co mám dělat?“, „Nikdo mě nemá rád!“, „Nemá to cenu“! S takovým přístupem se nediv, že jsi pořád sám! Když se chováš jako červ, nebuď překvapenej, že tě zašlápnou!“
Vyletěl jsem ze židle:“No výborně, pan Dokonalý promluvil! To se z toho mám jako radovat? Mám tu skákat kolem dokola a jásat radostí, že si můžu každej den říkat, jak báječně se mi zkurvil osobní život?“
„Rozhodně by to bylo lepší než jenom věčně sedět a fňukat, jak ti nic nevychází!“
„Já-nefňukám,“ ucedil jsem mezi zuby.
„Jistě, ty přece nikdy. Místo toho, aby ses snažil s tou situací něco dělat, sedíš a-“
„Myslíš si, že je to TAK snadný?“ vybuchl jsem ještě víc. „Že mě baví pořád dokola přemýšlet, co by bylo, kdyby… ? Že bych se radši neposunul dál a nezačal zase normálně žít? Začít se radovat? Že mě bavěj ty věčný sny, který mi podvědomí tak rádo hází?“
Cink.
„Podvědomí do toho nepleť, za tohle si můžeš sám. A abych ti odpověděl tak jo, vypadá to tak. Skoro bych řekl, že si v těch výlevech vyloženě libuješ.“
Zarazil jsem se. „Co tím jako myslíš?“
„Třeba to,“ naklonil se ke mně tak, že se naše nosy téměř dotýkaly, „že kdybys opravdu chtěl, už dávno by sis někoho našel. Někoho, kdo by o tebe OPRAVDU stál. Pak by ses třeba mohl přestat věčně užírat.“
„No výborně, super nápad,“ zasmál jsem se. „Na ten jsi přišel sám?“ Kdyby byl můj tón jen o trochu víc sarkastický, propadl by se podlahou až někam dolů k hlavnímu vchodu. „Takže já teď vyjdu ven, tam se seznámím s nějakou nezadanou kočkou, která má čístě náhodou taky skvělou povahu a budu šťastnej až do smrti. Já blbec! Že mě to nenapadlo hned!“ pleskl jsem rukou o čelo. „Ty vole, to snad nemyslíš vážně,“ zakroutil jsem hlavou.
Cink.
„No fajn, tak si tu seď a naříkej, jak je svět hrozně krutej a zlej.“
„Hele, to byl původně tvůj nápad, abych si to celý zrekapituloval!“
„To jo! Aby sis to zrekapituloval a přišel na to, kde jsi udělal chybu!“
„Já žádnou chybu neudělal! Prostě to není fér. Nemůžu za to!“
„Fér! Fér! Život není fér, jestli sis toho nevšiml! Na jedné půlce planetě umírají lidi hlady, na té druhé jídlo hnije! Někdo se narodí jako bohatý a nemusí celý život hnout prstem, zatímco mnozí se dřou celý život! Někdo v teple kanceláře rozhodne, a spousta lidí pak zemře ve válce těmi nejhoršími možnými způsoby, jaký si můžeš jenom představit! Kde v tom vidíš nějakou spravedlnost? Není to fér! To je teda fakt objev století! Ty sis to svoje neštěstí ale navíc zavinil sám! A pak jenom skučíš a lituješ se! Svět není fér, všichni to vědí, tak proč ne ty?“ Druhý mě probodával nenávistným pohledem.
Cink.
Chtěl jsem odpovědět, ale vtom mě prudce píchlo u srdce a já se zapotácel. Lapal jsem po dechu.
„Hrgh!“
Poslední řetěz se uvolnil a-
Začal jsem zvracet. Spolu s obsahem mého žaludku jako by ze mě vyprchala veškerá zlost.
Pomalu jsem se narovnal a utřel si pusu do rukávu. Ten Druhý se tvářil poměrně zděšeně.
„Ehm.“
„No,“ zhodnotil jsem situacu. „Asi jsme se nechali trochu unést.“ Už mi zase bylo dobře. Ale v tu chvíli bych tu fyzickou nevolnost přivolal zase zpátky.
„Asi jo,“ Ten Druhý se škrábal na hlavě.
„Promiň, nechtěl-“ začal jsem, ale on mě přerušil:“Nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem. Lepší bude vzít hadr a pořádně to utřít.“
Vrhl jsem znechucený pohled na místo, kde jsem zanechal svoje poslední jídlo.
„To myslím obrazně,“ dodal.
„Fajn, takže co teď?“ zeptal jsem se.
„Máme málo času. Musíš se probrat.“
„Jak probrat?“
„Do skutečného světa.“
„Oh.“
„A pak už nesmíš znovu ztratit vědomí.“
„Oukey.“
„Hele, tohle je důležitý. Nesmíš znovu ztratit vědomí. Jinak bude po všem. A v téhle terapii budeš pokračovat v normálním životě. To už by se nějak pořešilo. Chápeš, co jsem ti právě řekl?“
„Jasně, neztratit vědomí. To zní jednoduše,“ přikývl jsem. Pořád jsem byl trochu otřesený z toho, co jsme si před chvílí řekli. Pohádat se sám se sebou… to je vrchol sebenenávisti. Zapudil jsem tu myšlenku. „Spíš mi řekni, jak se probudím.“
„Vzpomeň si na všechno, co tě za tu dobu drželo při životě. Všechno, co ti bylo cenné. To ti pomůže. Nebojuj nenávistí k Radimovi, ale láskou k Radce. Nevzdávej se.“
Soustředil jsem se na moje pouta s životem. Na svoji rodinu. Na všechny moje lásky.
Předemnou se začaly formovat poškrábané dveře. Podíval jsem se na Druhého. Přikývl.
Nechtěl jsem se moc zdržovat, když jsem věděl, co se právě dostalo na svobodu.
„Hodně štěstí,“ ozvalo se za mnou. Neodpověděl jsem.
Došel jsem ke dveřím a chytnul kliku.
Nadechl jsem se a-
Otevřel jsem oči. Nahoře bylo černé nebe, z kterého právě lilo jako z konve.
Ležel jsem na silnici. Nohy a ruce rozhozené do různých úhlů. Silnice nepříjemně studila a déšť mě celého zmáčel. Byla mi strašná zima. Tohle bylo skutečné. Ležel jsem přesně tak, jako když jsem ztratil vědomí.
Nemohl jsem se pořádně hnout a v puse jsem cítil kovovou pachuť krve. Pokusil jsem se zavolat o pomoc, ale z úst mi vyšlo jenom jakési neurčité zachrčení.
Jestli nebudu mít hodně rychle štěstí, asi to se mnou dopadně špatně.
Sobota v noci. Všichni zalezlí doma u televize nebo v hospodě. Silou vůle jsem se držel při smyslech.
Chvíli jsem čekal a od úst mi stoupala pára. Zase jsem ty oči zavřel.
Nemá to smysl. Klidně můžu umřít. Po tváři mi stékala slza, která se posléze smíchala s dešťovými kapkami. Když doputovala k mým rtům, ani nebyla slaná. Tedy alespoň se mi to tak zdálo.
Čtyřikrát jsem se pokoušel o dívku a čtyřikrát jsem neuspěl. V devatenácti jsem pořád nepolíbený. A ani jsem neměl možnost dovyprávět ten příběh do konce. Sakra… sakra!
To není fér!
Vzpomněl jsem si na slova Druhého. Nebojuj nenávistí k Radimovi, ale láskou k Radce
Uvažoval jsem. Je možné, že jsem poslední tři roky promrhal kvůli sebelítosti… ? No, ne tak docela, ale něco málo pravdy na tom asi bude.
Povzdychl jsem, nebo jsem se o to alespoň pokusil, a znovu otevřel oči.
Ještě nejsem mrtvý. Přežiju to, porazím svůj vztek, který jsem si sám vypěstoval jako pomocníka, dokončím tenhle příběh, vstanu, napíšu Radce dopis a pak začnu zase normálně žít.
A začínám s tím teď hned.
Očima jsem těkal po silnici. Jak na sebe upoutám pozornost?
Něco mě napadlo.
Posunul jsem levou ruku k mé kapse. Měl by v ní být uložený mobil.
Hlavně neztratit vědomí.
Prsty se pomalu prohrabávaly kapsou. Nikdy bych nevěřil, že mi chladný povrch mého mobilního telefonu udělá takovou radost.