• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Všechny moje lásky 3

autor:  Baldeus

Odložil jsem prázdnou sklenici na zem a protáhl se. Ten Druhý listoval ve svém notýsku. Nevšiml jsem si, že by ho vůbec vytáhnul.“Takže to bychom měli dětství. Teď přijde ta zábavnější část.“
„Jo.“ Zamyšleně jsem zíral z okna. Na déšť. Na noc. Na sebe, jak ležím uprostřed silnice. Z toho kouká zápal plic.
Něco mi říkalo, že zápal plic nebylo to hlavní, z čeho bych si měl dělat hlavu.
„Táák… že,“ protáhl Ten Druhý. „Nastoupil jsi na gymnázium.“
„Jo.“
„Tam se to trocu zvrtlo.“
„Jo,“ zazněla stručná odpověď.
Chvíli bylo ticho. Pak se znovu ozval. „Hodláš to nějak rozvést?“
„Jo.“
Zase ticho.
„Nepospíchej. Času dost.“
„Já přemýšlím, co jsem vlastně dělal celý prvák. Moc si z něho nepamatuju. Proběhl adaptační kurs. Pak jsem začal hrát JKAčko po netu, kterej jsme si zařídili. Na to si pamatuju. Jak jsem vždycky o informatice v úterý brouzdal po našich stránkách. Ale víc si nepamatuju nic. Že by se nestalo nic zajímavého?“
„V prváku ne, aspoň tady nic nemám,“ nahlížel do notýsku Ten Druhý. „Když si vezmeš, že jsi tam nikoho neznal, taky jsi nebyl dvakrát společenský a seděl jsi vedle člověka, který trpěl manio depresivním syndromem. Nebo to o sobě alespoň tvrdil,“ ušklíbl se. „Podlě mě to byl jenom do sebe zahleděnej idiot, co na sebe rád upozorňoval a za celý den nepromluvil jediný slovo. Maximálně cosi párkrát zahuhlal u zkoušení. To bylo vše.“
„Jo, to byl případ. Ve druháku už se rozmluvil. Respektive jsem ho rozmluvil.“
„No a potom přišel druhák. A ta jedna hodina chemie, kdy-“
Vzpomínal jsem.
Kdy profesorka vychvalovala jednu spolužačku, jak je vzorná. A já se na ni tak zadíval a v duchu si řekl- „A jo, vlastně!“
Celý den jsem nad ní pak přemýšlel.
A potom další den. A další. A čím víc jsem nad ní přemýšlel, tím víc se mi líbila.
„Takže to byla vlastně první.“
„Ano, ta to odstartovala.“
„Ale První říkáš tý druhý.“
„Jo, ta se píše s velkým Pé.“
„A máš k tomu nějaký specifický důvod?“
„No, ta byla první, kvůli který jsem se opravdu trápil a s kterou jsem chtěl opravdu být.“
„Takže tahle… Štítonoška tu píšeš, s tou to nebylo tak horké?“ zeptal Ten Druhý, nahlížeje do deníčku.
„Prosímtě co to máš za deník? Nikdy jsem si žádný nepsal.“
„Ty možná ne, ale já ano,“ ušklíbl se. „Proč vlastně Štítonoška?“
„To je tuším z Pána Prstenů. Byla to blondýnka s dlouhejma vlasama, víš jak.“
„No jo, už si vzpomínám. A měla asi tak dvakrát vyšší IQ než ty.“
„To taky. A dohromady jsme spolu promluvili tak dvě věty za měsíc,“ vzpomínal jsem.
„Jo, čili to byly ideální podmínky k navázání vztahu.“
„Taky nevím, co mě to popadlo. Prostě se mi líbila.“
„Jo, ale to, že jsi nadržený ještě neznamená, že jsi zamilovaný.“
„Tak to pozor, já nejsem ten typ, který by chtěl holku leda do postele, to přece víš,“ bránil jsem se.
„No jo, já vím. Kromě toho ty takovej ani být nemůžeš- s tím tvým xichtem… no tak, jenom si dělám srandu,“ dodal, když viděl můj výraz.“Tak jak to vlastně bylo?“
„Její úloha v tomhle všem je malá, ale podstatná. Vzpomínám si, jak jsem po kámoškách…-“
„Které v našem příběhu v budoucnu sehrají podstatnou roli,“ doplnil mě Ten Druhý, „-loudil její fotky. Taky mě donutila přemýšlet o mém dosavadním postoji k dívkám. Začal jsem si myslet, že jsem udělal chybu, když jsem se jim vyhýbal.“
„A takhle ti to vydrželo až do Vánoc, kdy ses-“
„-vsadil s Ranečkem o to, že si řeknu o její telefonní číslo. Mohl bys mi laskavě přestat skákat do řeči?“
Ten Druhý přestal skákat na místě a já se mohl soutředit.
„Přemýšlel jsem nad ní čím dál víc. Nikdy dřív jsem se s něčím takovým nesetkal. Ona byla vážně první. Změnila celý můj pohled na život. Všechno jsem najednou začal posuzovat podle ní. Co by tomu řekla, a tak. V duchu jsem s ní mluvil. Ano, tahle to opravdu celé odstartovala.“
Soustředil jsem se na jednu konkrétní vzpomínku a v další chvíli už jsme stáli ve školních šatnách. Byl to poslední den před prázdninama. Konec vyučování.
Bylo tam hodně lidí, nás dva samozřejmě nikdo neviděl. Byli jsme tam jako nezávislí průhlední nehmotní pozorovatelé. Vše v jednom.
Měla skříňku hned vedle mě. Asi to bylo znamení.
Ano, určitě to bylo znamení.
Já si ho jenom vyložil naprosto špatně.
Ona už tam byla. Právě si obouvala zimní boty. Moje minulé já přišlo ke své skříňce a odemklo ji.
„No tak, zeptej se jí,“ povzbuzoval jsem se. „Řekni něco inteligentního.“
Já/on se na ni nenápadně díval.
„No tak, něco chytrýho!“
Pořád se na ni díval a vypadal, jako by se vevnitř pral sám se sebou.
„Tak do toho! Něco, co ji zaujme!“
„Ehm,“ prohlásilo mé minulé alter ego.
Otočila se ke mně a usmála se. Já/on úsměv opětoval.
„No, to sice nebylo přesně to, co jsem měl na mysli, ale stačilo to.“ Ten Druhý seděl na jedné skříni a houpal nohama. „Sleduj, teď to přijde.“
„Dášmisvojčísl?“
Tázavě se na mě podívala a usmála se:“Cože?“
Barva zralého rajčete by mi mohla v té chvíli můj/jeho obličej závidět.
„Dala bys mi tvoje číslo?“ opakoval.
„Moje číslo?“ Vypadala překvapeně.
„Jo,“ na víc se nezmohl.
„Jako na mobil?“
Podíval jsem se na Toho Druhého. „Možná měla IQ někde na 150 bodech, ale některý věci jí docházely pomalu.“
„Jo, to druhý byste spolu měli společný,“ odpověděl pohotově.
Nadiktovala mi/mu ho. Já/on poděkoval. A pak rychle vypadnul ven do zimy.
„Hmmm,“ protáhnul Ten Druhý.
Vrátili jsme se zpátky do reality. Tedy do školy. Jakože ne do skutečné reality, ale do… však vy víte.
„Nakonec to šlo líp, než jsem čekal. A to číslo mi opravdu dala! Skoro jsem tomu nemohl uvěřit.“
„Jo, byl to celkem úspěch. Na tebe.“
„Přesně tak. Byla to první akce. Křest ohněm. A úspěšný.“
„A jak to s ní bylo dál?“
„Trochu jsem jí psal. A ona kupodivu na SMS odpovídala. Jednou jsem šel takhle z doučování matiky a začalo sněžit. Taková dokonalá atmosféra. Já ji to v záchvatu romantičnosti vylíčil v SMSce, ale ona to pochopila tak, jakože si na ten sníh a zimu stěžuju. Holt nebyla takový romantik jako já.
Dál si vzpomínám na Silvestr. Hrál jsem tehdy dopoledne Knights Online… a večer po půlnoci dávali Krysaře. Od tý doby jsem ho začal poslouchat. Hrozně se mi líbil. Jó, to bylo poprvé, co jsem-“
„Můžeš mi vysvětlit, jak to souvisí s ní?“
„No..,“ zamyslel jsem se. „Vlastně nijak. Ale na tuhle dobu rád vzpomínám. Potom někdy… to bylo tuším ještě před Silvestrem. Měla nějaký koncertík v jedný hudební škole. Pamatuju si, jak jsem tam ještě s pár kámoškama od nás ze třídy šel. Jak jsem byl nervózní. Ale nakonec se tam zas tak nic překvapivého nedělo. Přišla na řadu, zahrála na kytaru a zase šla. A hrála fakt pěkně.“
„Vzpomínáš si taky, s kterýma kámoškama jsi tam vlastně byl?“
Povzdechl jsem. „Jo, se třema. A s vyjímkou jedný to byly všechny, o kterých budu potom mluvit dál.“
„Není to zvláštní? Jdeš na koncert kvůli jedný holce a jdeš tam se dvěma dalšíma, do kterých seš blázen později?“
„Je. Možná, že to nakonec bylo znamení?“
„Noo..,“ Ten Druhý protáčel tužku v prstech, na tváři zamyšlený výraz. „Je možný, že to Osudu přišlo jako celkem dobrý nápad. Ty ho vlastně neznáš. Je to občas pěkně vychytralej parchant.“
„Tím chceš říct, že…“
„Pokud vím, tak by mu to nebylo nepodobný. Ale žádný přímý důkaz nemám.“
„Počkej, to jako vážně existuje posmrtný život?“
„Ty jsi mě neposlouchal, když jsem ti vyprávěl, že bys po smrti s tím vztekem skončil ve Sféře negativní energie? Proč si myslíš, že jsi tady? Jasně že existuje, to jenom lidi v tom dělají nehoráznej bordel. Všechno akorát tak zbytečně komplikujou.“
„A myslíš, že bych mohl skončit v nějakém ekvivalentu nebe, nebo tak něčeho?“
„To nevím. Záleží na tobě. Co já vím, v životě jsi nějaký extra zlý skutky nepáchal. Spíš naopak. Holt se budeme muset nechat překvapit. Ale vraťme se k tématu. Takže jak to s ní nakonec dopadlo?“
„Vlastně nijak. Psala mi pak čím dál tím míň častěji…“
„Počkej, to ses s ní jako ve škole nebavil?“
„Jako bys to nevěděl. Byl jsem tehdy ještě na začátku, hrozně stydlivej. A když nad tím tak uvažuju, tak teď na tom nejsem o moc líp. Navíc se vždycky pohybovala v okruhu svých nejlepších kamarádek… já na tom tak dobře nebyl. Moc kámošů jsem tam tehdy neměl. Leda mýho souseda, který permanentně mlčel. S takovou výbavou se pak srdce ženy dobývá jenom těžko.“
„No, já myslím, že kdyby ses hodně snažil, tak-“
„Jenže já jsem se prostě nesnažil, nějak mi došlo, že to nemá cenu. Prostě to vyšumělo. Jen tak. A to bylo poprvé a taky naposledy, co to odeznělo takhle samo od sebe.“
„Takže ona vlastně neměla ponětí, že se ti líbí?“
„Ne. Proč bych jí to říkal, když mě tak nějak pořád ignorovala. Ale z ní jsem byl špatnej jenom chvíli. Jak říkám, přešlo to hned.“
„Tak to bychom měli Štítonošku. Hele, víš, co z toho vyplývá za ponaučení?“ zeptal se mě.
„Ne,“ odpověděl jsem porpavdě.
„Nikdy si nezačínej nic s někým, kdo má skříňku hned vedle tebe.“
Přesně něco takovýho jsem čekal. Povzdechl jsem.
„Ty pořád jenom vzdycháš. Té hrozný.“ Odmlčel se. „Takže to by teda bylo k Štítonošce. To už jsem říkal.“ přelistoval v notýsku o několik stránek dál. „Takže teď nás čeká…“
„První,“ doplnil jsem za něj. „Radši si drž paruku, protože odteď to půjde z kopce.“
„Dalšího panáka?“ mával flaškou ve vzduchu.
Zamyslel jsem se.
„Jo.“