• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Loutky – 12

autor: Strakatý pes

Šéfovi jsme museli všecky čornuté prachy hezky navalit, jelikož by se stejně dověděl o tom, že jsme si napakovali kapsy. Takhle jsme si u něj alespoň šphli. A krom toho, prokázal trochu citu a slíbil mi do dvou dnů nový prdítko.
„Hej, Swiftíku…“, zašeptal jsem přihřátým hlasem když jsme vyšli od šéfa. „… nechceš to pořádně oslavit?“
„A co jako?“
„No moje nový drndítko.“
„Však ho ještě nemáš.“, vypláznul na mně jazyk. Jako malej kluk.
„No, když to zapijem teď a potom, tak se taky nic nestane.“
„To je dobrá představa.“, uznale pokýval hlavou a vyhoupl se na barovou židličku.
„Tákže, copak si dáme?“
„Mě je to vesměs jedno, mám docela žízeň…“
„Chceš říct chuť, že jo.“
„Dobře, no…“

„Dobrej, co si dáte?“, zeptala se mně právě obsluhující slečna za barem, přičemž já jsem sledoval stav financí v peněžence. Pravda, nic moc.
„Ee, tak já bych si dal něco pořádně vostrýho, něco mi tam namíchejte, ale ať to má říz… Bowe, co si dáš ty?“
„Jako obvykle…“
„A to je…?“, zeptala se slečna mírně v rozpacích.
„Tequilla.“, zabručel jsem a vyčítavě se na ni podíval.
„Míšo?!“, zeptal jsem se v údivu… odpovědí mi byl úsměv.
„Takže to bylo docela rychlý… to jsi tu na první směně?“
„No, jo… zaučuje mně tu jedna holka, docela sympatická. Prej mi to jde.“
„Jo? Tak to oželím i tu moji tequillu. Tak mi tam taky něco střihni, třeba to co ti jde.“ Na poslední tři slova jsem dal nepatrný důraz.
„Tak si chvilku počkejte, pánové.“, mrkla na nás a šla pro nějakou nevábně zelenou tekutinu. Tak to bude vzrůšo. Doufám že se v noci nebudu probouzet a křižovat mezi ložnicí a záchodem…
„Ty ji znáš?“, zeptal se mně Štěpán.
„No, jen tak od vidění.“
„Jasné. Od vidění. Míša. To jo. Hele, já jsem sice mladej, ale nejsem uplně blbej.“, hrál naoko uraženého.
„Tak to si jenom namlouváš, Swiftiku.“
„Idiote.“
„Jedna nula pro mě.“, vítězně jsem se ušklíbl.
Před náma přistály dvě sklenice. Tekutina v nich vypadala jako chcánky. Vyměnili jsme si se Štěpánem vyděšené pohledy a velmi opatrně si přičuchli. No jako chcánky to rozhodně nesmrdělo, dokonce to i jemně vonělo přítelem alkoholem.
Oba jsme si cucli. Chuť to mělo příjemnou, pálivou v krku a sladkou na jazyku. Divná kombinace, ale špatný to taky nebylo.
„No, myslel jsem si, že jsi to právě vyzvedla z pánského WC, podle barvy… ale nakonec to je docela dobrý.“
„A kdo říká že jsem to na pánským WC nevyzvedla…?“
„Šmíruješ dárce moči?“
„Občas.“
Štěpán se jen podíval směrem ke svému „malému-velkému příteli“ (teď nemám namysli Toyotu Yaris).
„A která Tě to vlastně zaučuje?“
„Nevím, mám pocit že se jmenuje Julie…“ S touto větou Štěpánovi okamžitě zmrzl příjemný výraz ve tváři…