• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Loutky – 11

autor: Strakatý pes

Bowler

„Tak co, připravenej?“, prohlásil jsem a otočil se na Štěpána.
„Hm, ale jo“, prohlásil nervózně. Byla to jeho první větší akce.
„Ták jedem.“

Štěpán

‚Sakra, v tom autě je zima… už by taky mohl vyfasovat to nový.‘, pomyslel jsem si při pohledu na rozbité skla.
„Hele, kdy dostaneš do nový prdítko?“, zeptal jsem se Bowa. Při té otázce skrčil obličej do naštvaného úšklebku.
„Jak to mám vědět? Záleží to na tom tlustým chlapovi co sedí se zapařenejma nohama v kanclu bordelu; obklopenej děvkama.“
„Heh,“ pousmál jsem se. „To je poprvý co Tě slyšim mluvit o něm bez úcty a respektu, který k němu většinou chováš, co?“
„Jo. Jakmile se jedná o moje auto, jsem nasranej.“
„Áha, já si myslel že v tom bude tvůj rozbitej miláček.“
„Není rozbitej,“ zamrmlal.
„Ale vůbec, jen to tu trochu fouká.“
„Nemel a naviguj.“
„Doleva.“

Bowler

„Nemel a naviguj.“, obořil jsem se na něho. Si dělá prdel z mý káry nebo co.
„Doleva.“
„Jak je to ještě daleko?“, nebavilo mě řídit.
„Pár zatáček a jsme tam. Teď doprava.“

„Tady to je?“
„Mělo by bejt.“
„Vypadá to teda docela chatrně.“
„To jo. Snad nám to nespadne na hlavu“, zasmál se.
„Jdem?“

Štěpán

„Jo, jdem.“
Přišli jsme potichu až ke vstupním dvéřím (dá-li se tomu říkat dveře, pokud je to kus desky s desítkami děr po celé ploše). Kývl jsem hlavou.
Byli jsme uvnitř. Smrdělo to tam hnusně hnilobou, zvratkama a zkaženým jídlem.
„Asi tady někdo bude, podle toho jak to tu smrdí.“, zašeptal jsem Bowovi.
„Pšt.“, zamumlal a vytáhl svou zbraň. Já ostatně taky.
Byli jsme uvnitř docela velké dřevěné haly s mnoha dvěřmi. Rozhodně jsme nebyli ve výhodné pozici, nehledě na to, že dům měl i druhé patro.
„Jdi doleva, já jdu doprava. Kdyby něco… střílej.“
Kývnul jsem hlavou. Tak to bude legrace.

Bowler

Pomalu jsem se vydal na mou stranu. První dveře byli mylné, dle smradu záchod. Potichu jsem se podél stěny posouval ke dveřím druhým a pomalu je chytl za kliku. Štěpán zmizel ve dveřích naproti.
Dveře se vrzavě otevřely.
„Co tu kurva chceš, ty parchante?!“, zařval na mě nějaký silný chlap sedící v rohu. Instinktivně jsem dvakrát zmáčkl kohoutek mé zbraně. Ozvaly se dva výstřely, které se rozléhaly po celém domě – pak jeden těžkopádný dopad těla, který se taky rozléhal… Sakra!

Štěpán

Dva výstřely! Něco se děje!
„Doprdele,“ zamumlal jsem si pro sebe.
„Chlapi, chci vědět co to bylo!“, zmateně křičel někdo, pak už jsem slyšel jen dusot několika párů bot směrem ze schodů.
Vyklonil jsem se ze dveří, mířili ke mně dva malí chlápci s bouchačkama namířenýma mým směrem. Zaklonil jsem se zpátky dovnitř, na chvíli.
„Vem ty druhý dveře, já jdu sem!“, gestikuloval ten větší chlápek na toho druhého, ten jen pokýval hlavou a vydal se k vedlejším dveřím.
Počkal jsem za dveřmi, než se ten dement přijde podívat sem. Neslyšel jsem ho, ale zřetelně viděl stín toho cvoka, jakmile byl v úrovni mých dveří.
Rázně jsem do nich kopnul, dveře se rozletěly směrem k němu a chudák nemohl dělat nic jiného, než je sledovat – mířící k němu. Efekt to mělo požadovaný – odletěl do vzdálenosti, do které jsem potřeboval, pak už bylo na mě, abych práci dokončil.

Bowler

Dvě rány, další dvě rány… buď se činí Stěpán, a nebo někdo jiný…
Vykoukl jsem ze dveří místnosti, kde ležel bezvládný muž. Ochotně jsem si pučil jeho pistoli, na chvíli.
Dva muži utíkali ze schodů směrem, odkud se ozývaly výstřely; uprostřed chodby ležel v kaluži krve nějaký malý muž. Takže se činil Štěpán. Kryl jsem ho, ti dva chlápci se skutáleli ze schodů jako jablka.
„Doprdele, co to tu je za bordel?!“, řval někdo z horního patra, pak už bylo slyšet jen prásknutí dveří a cvaknutí zámku. Asi si myslí že mu ten zámek pomůže.
Na druhé straně haly se objevila Štěpánova hlava. Na prstech mi ukázal, že zbývá ještě jeden, v místnosti vedle něj. Kvýl jsem hlavou a namířil tam své obě zbraně.

Štěpán

Pomalu sem vyšel ze svého úkrytu, ještě stále pátrající po možných nebezpečích, nikde jsem však žádné neshledal. Vzduch je čistý (ne doslova), ale ještě tu jeden smraďoch zbývá.
Dveře byly zavřené, tudíž jsem na něj neviděl, ale přeběhl jsem si na druhou stranu, abych dal Bowovi znamení, že ho kryji a může přeběhnout sem.

„Je tam určitě?“
„Jo, viděl jsem ho.“, přitakal jsem.
„Tak jo, na tři. Raz, dva, …
TŘI!“
S tímto slovem vykopl dveře z pantů, poté se sklonil a já vypálil pět ran do prázdna. Bylo ticho.
„Máš ho?“
„Nevím.“
„Nikdo tam není.“
„Vždyť jsem viděl že tam jde!“
„Překvápko…“, zašeptal někdo stojící za Bowem.

Bowler

„Překvápko…“, zašeptal někdo, a já ucítil pistoli na mém spánku.
„Odhoď zbraň“, promluvil.
Štěpán stále mířil na jeho hlavu.
„Odhoď zbraň“, zakřičel, až se mi v uších ozval hlasitý pískot.
Štěpán něco pošeptal. Výstřel.

Štěpán

„Odhoď zbraň!“, zařval ten chlap.
„Nasrat“, zašeptal jsem a rozhodl se. Poté už byl slyšet jen hvizd kulky a podivné mlasknutí.
„Idiote!“, zařval na mě Bow.
„Co je? Vždyť tě málem zabil!“, vykulil jsem oči.
„O to nejde! Ale moje nový sako je celý od… fuj!“
„No co, seš živej“, uchechtl jsem se.
„To není prdel. Jdem rozbít hubu tomu kreténovi nahoře.“

„Haló, pane, otevřete… jen dva prstíčky tam strčíme a hned zase pudeme…“, lákal ho vábivým hlasem Bow, stojící u jeho dveří.
„Jděte do hajzlu! Co po mě kurva chcete, co chcete? Prachy? Dám vám je, nechte mě být! Chcete kurvy! Ty mám taky!“
„Ani jedno, chcem tebe, kotě…“
Zámek se rozlítl pod Bowovou kulkou; načež ten samý výkon zopakovaly i dveře. Na velmi dobře oháklýho chlapa mířily najednou dvě zbraně. On neměl nic.
„Kde máš pistol, frájo?“, zeptal jsem se.
„N-n-ne… nechte mě být…“, zakoktal.
„Jednomu mýmu známýmu fušuješ do kurev… víš… a to není pěkný.“
„Jo, to se ne-dě-lá!“, zaslabikoval jsem.
„Hele, tak mě napadá. Zkoušel’s někdy létat?“, zeptal se Bow toho chlápka.
„Ne, co – co chcete dělat???“, zeptal se až nechutně pisklavým hlasem s jistou dávkou zděšení.
„Proletíš se!“, zakřičel Bow, na to jsme oba do toho chlápka strčili, ten neudržel rovnováhu a překlopil se z okna.
Oba jsme se podívali jak dopadl – špatně. V kaluži krve, hromadě střepů a špíny. A tak dopadne každej, kdo nám bude rýpat do řemesla.

Bow

„Tak, tady máme po práci… kouknem se sem, co tu má, než přijedou policajti…“
„Jo, jasný… strčíme si něco do kapsy“, přitakal Štěpán.
„Nic moc, jen dvacet tisíc v šupleti a nějaký krámy.“
“Ber to a valíme.“

Sedíme v autě, vezeme si zadky do bordelu. Tam je klid, bezpečno a hlavně čisto a voňavo.
„Smrdíš jak kontejner, to se nedá dýchat… teď jsem rád za tu klimatizaci s oknama.“, zavrčel Štěpán.
„Můžu já za to že’s mu vystřelil mozek z hlavy přímo na mý sako?“
„Né… ale bez toho aniž bych střelil by tam byl tvůj mozek, v prvé řadě.“
„To nebylo vtipný.“, protočil jsem oči, Štěpán se jen uchechtl.
„Ale dík.“
„No není zač, jsme si fifty-fifty.“
„Hele, tak mě zajímá… docela rychle a pohotově jsi zareagoval… my tam u nás máme každý přezdívky, abychom si neříkali jménem… líbilo by se ti třeba Swift? To zní dobře, ne?“, pousmál jsem se. Jo, Swift. To zní dobře!
„No, to se mi líbí“, přitakal Štěpán.
„Tak jo, Swifte! Jdem to ohlásit a pak pořádně zapít!“