• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Loutky – 9/10

Bowler

„Omluvám se za to auto… dneska jsme měli malý problém s nějakýma parchantama.“
„Mě to nevadí.“
„Jak se vůbec jmenujete?“
„Míša.“
„Dan. Ale říkejte mi Bow. Nebudeme si tykat?“
Odpovědí mi byl úsměv.
„Kde vy vlastně bydlíte? Teda… bydlíš.“, zajímalo ji.
„Uvidíš, za chvíli tam budeme. K tomu kafi. Sladit, nesladit?“
„Dvě kostky.“
„Heh, dobře“, uchechtl jsem se. Jedu v autě s krásnou, smutnou slečnou. Ke mně domů. Nezodpovědnost! A já kretén se jí tu ptám, jestli sladí.

„Prosím“, pustil ji první do dvěří. „Ukaž, pověsím ti kabát.“
„Máš to tu hezký…“
„Na to, že bydlím v paneláku, docela i jo. Posaď se.“
„Děkuju.“
„Teď mi pověz. Proč jsi tam sháněla tu práci?“
„Nemám na výběr. Víš… maminka je těžce nemocná. Někdo musí platit… tu léčbu a… nikde mě tak rychle nevezmou… já těch peněz potřebuju hodně… nevím proč to povídám cizímu člověku… já nevím…“
„Můžu Ti zajistit v tom podniku práci barmanky. Placené to je o něco hůř. Ale zůstaneš čistá. Nechci aby se dívky jako ty zbytečně prodávaly.“, díval jsem se jí do smutných očí. Ve kterých se objevila vděčnost.
„To… by’s pro mě udělal? Vždyť mě neznáš, jsem jen obyčejná holka!“
„Nejsi obyčejná.“
„Dě-kuju.“ Po tváři jí stekla slza. Objal jsem ji. Zůstala v mém obětí dlouho. Cítila se v bezpečí. Chtěla utéct, utéct před realitou. A já jí v tom chtěl pomoct.
„Dopij si to. Hodím tě domů, ano?“, pověděl jsem jí a cítil její teplo, vůni.
„Nevím co bych pro tebe udělala…“
„Zůstaň čistá.“
‚Proč to dělám? Proč se sakra nestarám sám o sebe?‘, mihlo se mi hlavou. ‚Ženský mě přiváděj do průseru… pracuju sám, na nikoho se nevázat. Pravidlo jedna! Ale zavezu ji domů.‘

Štěpán

‚Je nádherná. Jo, je nádherná. Zajímalo by mě, jak by jí to seklo v neúnosný minisukni.‘
„Tak co bude s tím panákem, platí to?“, zeptala se a přisedla si vedle mě. Už ne jako obsluhující, ale už jako slečna. A to zatraceně zajímavá.
„Samozřejmě že platí.“, kývnul jsem hlavou na další slečnu za barem (o mnoho míň pohlednou než ta, která seděla vedle mě).
„Dva panáky. Nebo snad něco jiného?“, nahodil jsem na ni s nadzdvihnutým obočím.
„Dva panáky zatím budou bohatě stačit.“, odpálkovala mě. Pobaveně.
„Mimochodem“, otočil jsem se k ní, „Já jsem Štěpán.“
„Julie.“
„Julie? To je moc pěkný jméno.“ ‚Asi tak pěkný, jako jeho majitelka‘, bliklo mi hlavou.
„Mý známí mi říkají July.“
„Jsi narozená v červenci?“
„Osmnáctýho.“, přitakala a šoupla do sebe panáka na ex.
„Ty se nezdáš.“, uchechtl jsem se a udělal to samý co ona.
„Nezdám se v mnoha věcech, víš…“, pošeptala mi do ucha z ničeho nic.
„A v jakých ještě, prosímtě… To by mě docela zajímalo… July.“, naklonil jsem se k ní blíž, hleděli jsme si zblízka do očí.
„Chceš to ukázat…?“, vyčetl jsem z jejich rtů, přičemž to vyslovila tak potichu, že jsem to neslyšel ani já.
Zvedli jsme se ze židle, já ještě stihl na bar hodit nějakou papírovou bankovku, než mě vytáhla ven.
Jakmile se za náma zavřely dveře, pustila se do mě tak vášnivě, že jsem pomalu ztrácel kontrolu nad sebou samým.
S jazyky zapletenými do sebe jsme se dostali k autu, přičemž když jsem byl otočený k němu zády, do mě strčila způsobem, že jsem neudržel rovnováhu a rozbil boční sklo. Střepy mi roztrhaly mou novou košili, ale ji to ještě víc vzrušovalo.
„Tak ty takhle, jo?“, pošeptal jsem jí a viděl na ní, jak se jí to líbí.
Podařilo se mi odemknout auto; okamžitě jsme do něho vpadli. Neuvěřitelně rychle jsem si přetáhl zbytky zkrvavené košile přes hlavu. Zarývala mi své nehty tak hluboko do zad, až to bolelo.
„Mrcho“, ulevil jsem si, když si vysvlékala její uplé triko.
„Copak, líbí se Ti to?“, dívala se na mě a kousla mě do brady.
„Chci Tě…“

Kapitola 10. Pěkně žhavá

Bowler

„Hej, vole…“, klepal jsem na přední dveře jeho auta; kolem Štěpána byly střepy a ležel polonahej na sklopeném sedáku.
„Erghm“, zažvatlal a mžouravě otevřel jedno oko.
„Tady se střílelo?“, prohodil jsem jakoby nic.
„Hmm…“, zmohl se a pokusil se vstát s bolestnou grimasou ve tváři.
„Proč máš rozbitý vokno?“, těkaly mi koutky.
„Vrazil jsem do něj… nechtě, loktem…,“ zvedl se a promnul si obličej, „…večer… asi.“, zavrtěl nepřítomně hlavou.
„Slečna byla asi pěkně žhavá, že?“, rozřehtal jsem se na celé kolo.
„Ještě si ze mě dělej prdel, vole…“, vystoupil z auta a protáhl se.
„Asi to nebude taková puťka, jak se zdála za barem, že?“
„No, to asi ne“, prohodil a kousl se do rtu. „Rozmlátila mi přední okno, zničila novou košili a rozdrápala celý záda, nehledě na to že pak málem vzbudila všechny okolo.“
„Jo, jasný, já že’s do toho nechtě vrazil loktem. A určitě tu všechny probudila. Na parkovišti totiž spává hrozně moc lidí, uděláme si tu před bordelem takovej malej autokemp, co na to říkáš?“, hodil jsem oči v sloup.
„Idiote.“, naznačil rukama kolečko u hlavy a šel dovnitř.

„Zdravíčko“, přihodil jsem úsměv na mladou barmanku co měla službu dnes ráno.
“Dobrej, co to bude?“
„Tequillu, pro mě. Pro něho… hm, vidim to na sodu.“
„Není problém“, zkřivila ústa do drobného úšklebku smíšeného s úsměvem při pohledu na Štěpána.
„A kde ji vůbec máš?“, pokusil jsem se navázat na předchozí téma.
„Vím já? Nějak jsme pak neřešili kdo, kam a kde.“
„Ahá, no to je dobrý.“
„Co’s dělal ty že máš takovou dobrou náladu?“
„Helé, broučku, brzdi. Dneska máme práci. Dám ti čas do večera ať se hodíš do pořádku, kup si především novou košili. A na srazy s ní si ber staré.“
„Ha ha ha, dneska sršíš vtipem“, zaironizoval.
„Ty si vydundej tu sodu, odvezu tě domů, takhle nemůžeš řídit, blbe.“
„Ale ty jo, pokud si nelokneš tý tequilly. Takže tu zabavuju já, ty si vem tu sodu“, zavelel a zopakoval to, co jsem mu provedl já se včerejším panákem.
„Hovado“, ulevil jsem si vesele a vypil tu bublinkovou sračku až do dna.

Štěpán

Au, nesnesitelně mě bolí hlava. A vidět po probuzení – a to ne zrovna nejlepším – mýho kolegu je ještě nesnesitelnější, než ta bolest hlavy.
Kam odešla, to by mě zajímalo. No co, přinejhorším ji uvidím zase až bude za barem.
„Tak jedem?“, zeptal jsem se Bowa.
„Jasný, jen to zatáhnu…“
Vyšel jsem ven na čerstvý vzduch; uvnitř mi bylo ještě nesnesitelněji než všude jinde.
Ještě pořád jsem cítil teplo jejího těla, její dotyky, prsa…
„Nad čím to dumáš, hňupe?“, dobíral si mě zase Bow, když jsem asi nepřítomně čučel na jeho auto.
„Eh, co? Jo… no, přemýšlel jsem nad tím, jestli bude pohodlnější vést si prdel v mojem autě plném střepů, nebo ve tvojem autě plném střepů.“, zalhal jsem.
„Oo, pán bude asi myslitel. Raděj si nastup, inteligente.“, zamrmlal spokojeně a sedl za volant.
„Co’s to povídal o ňákym ukolu nebo co?“, zajímalo mě.
„Jo, musíme se mrknout do nějakého starýho, hnusnýho a smradlavýho baráku na konci města.“
„A co tam jako sakra máme dělat?“, zeptal jsem se jízlivě. Bodla mi by měkká postel. S July.
„Hele, brzdi. Naše práce není jen o povalování se, chlastání a flirtování s ženskejma.“
„Jo, sorry…“, omluvil jsem se provinile… nějak se nemůžu zbavit vzpomínek na tuhle noc.
„No, takže k věci. V tom baráku měl prý sídlo nějaký dement co nám fušuje do kurev. No a Bossovi se to samozřejmě nelíbí.“
„Jo, takže to obkouknout, pokud tam bude, rozbít mu tlamu, pokud ne, jedem zpátky, jo?“
„Jó, tak nějak by to mělo být…“, přikývnul spokojeně. „A jak se vlastně jmenuje?“

„July.“
„Pěkný.“
„Prsa.“
„To taky.“, oznámil vítězoslavně a oba jsme se zařehtali. Snad bude dneska všechno v pořádku, abych ji mohl zase vidět…

Pokračování příště…