• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Rozmysli si co chceš! – 1

autor: Werusche

Otočím se po hlase a najednou ho spatřím. Jeho krásné hnědé očí září snad na sto metrů. Celá školní chodba jako by se rozzářila a já? Mě se rozbuší srdce, že mám pocit, jakoby mi každou chvíli mělo vyletět z hrudníku. To však on nemůže tušit.
A on? Projde kolem mě bez povšimnutí, nestojím mu za jeden pohled. Naštvaně třísknu do opěrátek svého vozíku a raději odjedu pryč, schovat se do třídy, abych nikomu nebyla na očích.

Zvláštní, prostě nechápu Markovo chování. Píšeme si skoro denně, ale není schopen mě ve škole pozdravit. Je to sakra kvůli tomu vozíku? Nebo kvůli tomu, že nejsem žádná modelka, ale jen normální hezká holka, co nemá v životě příliš štěstí?
Tyhle úvahy mě akorát uvrhají do depresí, jenže přestat na to myslet je vrcholně nemožné. Cítím se děsně. Od té doby co znám Marka už nejsem ta, co jsem bývala. Kde zmizela moje bezstarostnost, můj nadhled nad všechno zlé? Je to v trapu, pryč někde v nenávratnu! A neskutečně mě to štve.

„ Andreo, ahoj!“ řekne Viky, když mě spatří před budovou školy. Usměju se na ni nepřítomným úsměvem.
„ Zase Marek?“ odhadne mě celkem přesně, vždyť mě zná líp než své boty. Jen lehce kývnu hlavou.
„ Kašli na něj, vždyť sama dobře víš, že to stejně k ničemu nevede. Rozhlídni se kolem sebe, vždyť je tolik hezkých kluků.“ radí mi, ale mě tím akorát jen rozčílí.
„ Hele, já vím, že to myslíš dobře, ale moc dobře víš, že tohle slyšet nechci.“ řeknu a mávnu jí na pozdrav.
„ Ahoj tati, můžeme jet rychle domů?“ poprosím tatínka, když si přesednu do auta a táta schová vozík do kufru.
„ Ahoj Andrejko, jedem hned, není ti dobře?“ ptá se mě, ale já nemám sílu odpovědět, bojím se, že by mě zradil hlas. Slzy stěží udržuju za hrází víček.

Doma padnu do postele jako pytel mouky třísknu s francouzkýma holema do kouta a spustím stavidla slz. Je mi úplně jedno, že si rozmažu líčidla, je mi úplně jedno, že každou chvíli může přijít do pokoje máma. V téhle mé chvilce je mi jedno úplně všechno.
Jakmile se trochu zklidním zapnu NTB, abych se koukla na maily, zapnula ICQ.
S podvědomou touhou projedu očima kontakty od vrchu až dolů, avšak Marka tam neobjevím.
„ Ach jo“ postesknu si a NTB odložím. Lehnu si a napjatě poslouchám každý zvuk, co kdyby přišel a rozhodl se, že mi napíše??? Nestane se to, vždyť to někde hluboko v hlavě vím.
Rozhodnu se už dál nečekat a nekompromisně NTB vypnu. Skočím si do vany, abych ze sebe smyla tu špínu fyzickou i psychickou. No, co vám budu povídat, nepomohlo to. Sice krásně voním po pomerančích, ale psychicky je mi stejně zle, jako před koupelí.

Ležím v posteli a koukám do toho okoukaného stropu. Myšlenky mi stejně ulétají k Markovi. Vidím živě ty jeho hnědé oči, tmavé vlasy, postavu. Není to atlet, ale je na něm něco charismatického, něco co nedokážu pořádně slovy specifikovat.
Spánek nepřichází…

Ráno mě zastihne rozlámanou a nevyspalou. Ani nevím, kdy jsem pořádně usnula. Každopádně noční můry, co provázely můj spánek nebyly ničím příjemné.
Ranní rituál v koupelně mě jakžtakž hodí do pohody. Avšak očí co se na mě ze zrcadla koukají nejsou moje. Tak propadlé a mrtvé oči nemůžou patřit mě!!!