• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Loutky – 1/8

autor: Strakatý pes

Kapitola 1. Skippy

,, Hodila by ses mi do kšeftu…“
,, Co?“
,, Pocem a poslechni si todle.. Ten naremixovanej Marpo je fakt hustej.“
Prozíravě se na něj podíval. ,, Ukaž to… Co to je, ty vole… také sprosťárny, to si strč někam“, mumlá při sundávání sluchátek, ,, dyť to nemá ani řád, ani rytmus ani nic jiného, co by připomínalo hudbu…“
,, Ale hovno,“ prohodil, když si nasazoval sluchátka zpátky na uši.
,, Ty jsi idiot fakt… Na to že je Ti sedmnáct posloucháš hovadiny jako nějaký puboš..“
,, … Paris Hilton si mě fotí na motoru a cpe mi jazyk do pusy, povídám ji, přestaň dělat…“
,, Co? Paris Hilton? Fuj, tak o tu bych si neopřel ani kolo, vole… Pche, viděl jsi ty její psíky?“
,, Co??“
,, Jo, psy. Také ty malé hajzliky, který se ti motaj pod nohama a když na ně šlápneš, tak kvičí jak prasata… A hele, pusť to do beden a hoď tam jinej song, to se nedá poslouchat…“
,, A jo ježiš“, nadává, když vysouvá kabel.,, Co tam chceš?“
,, To je jedno, třeba… Good Charlotte? Máš to?“
,, Myslíš třeba River?“, tázavě pozdvihl obočí.
,, Jo, třeba to.“
,, Tak co s těma psama?“
,, No představ si vole, že ona na ně cpe nějaký růžový oblečky a nutí je v tom vystupovat na veřejnost.“
,, V růžový?“
,, Jasně že v růžový.“
,, A četl si to vo tý … sakra jak se jmenuje… Spearsový?“
,, Myslíš Britney?“, pro změnu se uchechtl on.
,, Jo, tu… Viděl jsi tu její jeskyni?“
,, Jo, ty vole, z toho se mi nadzvedl kufr, kráva blbá a to mi stačila jedna fotka… málem jsem měl na monitoru večeři…“
,, No jasné, ona je přeci popová hvězda a nemusí nosit prádýlko, že…?“
,, Coby, však ona stejně šuká za každým rohem s někym jinym a děcka nechává chudákovi Kevinovi nebo chůvě… Jsem se hodně divil že sociálce to trvalo tak dlouho jí ty děcka zabavit…“
,, To jo… Ty celebrity v tý Americe jsou nějaký divný.“
,, A tady ne? Si vem třeba Paroubka.“
,, Ale ne, neser sem politiku, žádný třešničky ani zelený bůhvíco… Sledoval jsi ten přenos o tom hlasování? Myslím ta reforma.“
,, Ne, co tam bylo?“
,, Hehe…“, zasmál se, ,, … tos měl vidět, člověče, to bylo lepší než nějaký fotbalový zápas nebo jakákoli komedie s tím francouzkym šášulou. Si představ, tam byla ta Němcová a ten jouza Rath a hádali se, místo aby řešili důležitý věci, o tom, jestli jim má Němcová dát nebo nedát desetiminutovou přestávku. Rath cosi řek, jedni začali bouřlivě tleskat, druzí mlátit do lavic a bučet…“
,, … idioti…“
,, Serem na politiku…“
Ozvala se hlasitá rána.
,, Kurva, co to bylo?“
,, Vím já?“, splašeně vyskočil na nohy. ,, Vypni to!“
Ozvalo se podivné ticho. Vzápětí další rána.
Oba dva se podívali z okna. Nějaký muž utíkal přes ulici, držíc se za levý bok a druhou rukou, v níž držel nějaký podivný předmět, kontroloval události za sebou. Ozvala se další rána.
,, Doprdele, co tam ten kokot dělá?“, zašeptal vystrašeně.
Muž se řítil k zemi, doprovázen dalšími třemi ranami, při nichž se podivně přetočil a spadl.
,, Do hajzlu, udělej něco!“
,, Co?“, zakřičel.
,, Mobil, podej mi mobil?“
,, Co chceš dělat?“
,, Co asi vole! Podej mi ten mobil!“
,, Ty chceš volat sanitku?“, pohlédl na něj když mu podával jeho nokiu.
,, Ne asi, to ho tam mám nechat jen tak ležet?“
,, Dyť kurva ani nevíš kdo to je!“
,, Záchranná služba města Prahy, přejete si něco?“, ozvalo se ze sluchátka.

,, Pane, jste v pořádku?“, ptal se, když seběhl schody a přeběhl přes ulici, k němu.
Muž měl prostřelený levý bok a podle množství krve také i nohu.
,, Vydržte, sanitka je tu za pár minut…“, snažil se ho utěšit.
Muž vykašlal krev… Snažil se pohnout. Nešlo to…
,, Zbraň…“
,, Co?“, vyjekl vystrašeně mladík.
,, Vem… vem … si ji…“
,, Co? Proč?“, odskočil od něj.
,, Utíkej…“
Podíval se všemi směry, pak jeho pohled sklouzl na zbraň, která se válela zhruba metr od něj. Instinktivně se pro ni zohl. Pak se jeho pohled naposledy upřel na muže. Už nedýchal.

Uslyšel zvuk sirén. Sakra, pomyslel si. On, se zbraní nad mrtvým chlapem s prostřeleným břichem.
Ozvala se další rána. Mladík se otočil, aby stačil zahlédnout dva muže v černých pláštích, jak se k němu pomalu blíží, s nabitými zbraněmi, připravenými ho kdykoli zabít. Neváhal. Namířil a dvakrát vystřelil. Jeden z mužů se zřítil k zemi, druhý se kryl za rohem další budovy s hlasitými výstřely mířenými na sedmnáctiletého chlapce, jež byl jen v nesprávnou chvíli na nesprávném místě.
Okamžitě se otočil a utíkal. Utíkal zpět do bytu, kde byl před tím, než tahle noční můra začala…

Sedím v tmavé místnosti; nohy na stole, v ruce cigareta.
Zapípá mobil. Na displeji se objevuje tajné číslo. Neznámý? Ne. Takhle je to vždycky.
,, Ano?“
,, Mám pro Tebe další vážnější úkol.“
Mlčel jsem.
,, Jeď do centra. Naproti parkovišti je nějakej kluk, co viděl jak odpráskli Skippyho.“
,, Cože… Skip to schytal?“
,, O Skipa mi vůbec nejde. Ani o toho kluka. Sikppy doručoval jedno moje zboží. Ten kluk… je možné že ho bude mít. Nerad bych aby se dostalo do nepovolaných rukou.“
,, Jste si jist?“
,, To je otázka?“
,, Ne, pane.“
,, Motá se tam spousty fízlů, jestli budou mít moje zboží, tak se ho okamžitě snaž získat zpátky.“
Ticho.

,, Honzo, jseš tu? Nedělej si ze mě prdel, vážně se to nehodí!“, křičel přes celý byt. Vtrhl do pokoje.
Octl se tváří v tvář rozpálené hlavni. V tu chvíli se nezmohl ani na slovo.
,, Zdravím, chlapče.“
,, Kde… kde je Honza…?“, vykoktal. Srdce mu bilo jako splašené.
,, Honza? Tak se jmenoval? Hezké jméno. Už ho ale nebude potřebovat.“, pronesl s ledovým klidem, stále mířící na kluka, jež se připletl do cesty shodě náhod.
,, Máš něco co chci.“
,, N-n-nevím o čem… tu mluvíte.“
Přitlačil mu zbraň ke spánku.
,, Říkám Ti to naposledy. Máš něco co chci. Dej mi to.“

Zastavil jsem před zmiňovaným domem. Podlezl pásku s nápisem “ Nevstupovat „.
,, Pane, co tu děláte, tady nesmíte.“
,, Kriminálka.“, odpověděl jsem mu a ukázal zfalšovaný průkaz. ,, Jak dlouho tu je policie?“
,, Pár minut, přijeli před chvílí.“
,, Neviděl ho někdo? Zajistili jste svědky?“
,, Nikdo nic neviděl.“
Jasně. Nikdo nic neviděl.
Přišel jsem k Skippovi. Sakra, chudák, to si nezasloužil.
Vytáhl jsem z kufříku bílé rukavice, které jsem si v zápětí nasadil. Kluk nic nešlohnul. Skipp to měl v kapse svého saka. Strčil jsem předmět do sáčku a sundal si rukavice, které jsem dal zpátky do kufříku spolu s zásilkou.
Teď jen stačí najít toho kluka. Vlastně, proč ho hledat, není potřebný. Podíval jsem se na barák za sebe.

,, Takže nic?“
,, Já … nevím o čem mluvíte, pane…“, klepal se strachy, stále vidíc před sebou hlaveň stříbrné pistole.
,, No, tak to je mi pak velmi líto, chlapče. Jak se jmenuješ?“
,, Proč… proč to… chcete vědět?“ Zbraň přidala na intenzitě tlačení na spánku…
,, Štěpán…“
,, Štěpán, jo? Tak to dneska můj colt bude mít stý jubilejní zářez…“, směje se, ,, … na jménu Štěpán!“
Ozval se výstřel. Po něm dlouhé ticho.
Colt mu vypadl z ruky na zem. Po něm se ozval další tupý náraz, avšak to spadlo tělo. Jeho tělo.
,, Jubilejní zářez se Ti nepovede, vole.“
Pohlédl jsem na vyděšeného chlapce, pozorujíc stále mou zbraň.
,, Vstávej. Měl jsi štěstí, zatracený štěstí. Nebejt mě, válíš se tu na zemi v kaluži krve. Jako on.“, poukázal jsem na mrtvolu zbraní.
,, Jdeme? Nebo tu chceš počkat na policajty?“

Kapitola 2. Cesta do pekla

“ Nastup si“, otevřel jsem mu dveře. Ještě stále byl vyklepaný jako ratlík, který stál asi čtyři hodiny na Sibiři.
Kluk si sedl dovnitř. Neodmlouval. Nastartoval jsem auto a vyjel z toho zpropadenýho místa pryč. V autě bylo nepříjemné ticho. Šel cítit pouze pach potu a spáleného masa, doprovázen zvukem motoru a drnčením kol mercedesu.
Vjeli jsme na dálnici. Stotřicet, stopadesát, dvěstadvacet… Ručička na tachometru se nebezpečně kývala směrem nahoru.
“ Kam jedeme?“, promluvil.
“ Neptej se. Už je Ti líp?“
“ Co jste zač?“
“ Ptal jsem se první. Už je Ti líp?“
“ Jo. Co je s Honzou?“
“ Pravděpodobně už bude mrtvej.“
Kluk zavřel oči a opřel se o sedák. Dál už nemluvil.

“ Konečná.“
Stáli jsme před navenek slušně vypadajícím nočním podnikem. Všude samé rudé neony, jež poutaly zákazníky velkým nápisem Night Club.
“ Co tu jako budeme dělat?“
“ My? Ty zůstaneš v autě.“
“ To teda nezůstanu…“
“ To teda zůstaneš, jestli nechceš skončit s dírou v hlavě. Šel jsem do toho baráku náhodně, neměl jsem to v popisu práce. Pokud bych normálně odjel, připomínala by tvoje hlava vydlabanou hellowheenovou dýni. Obsahem. Jasný?“
Kluk zjevně pochopil, oč se tu jedná a pouze souhlasně přikývl.
Zabouchl jsem dveře a zamkl auto. Kluk je tu v bezpečí. Vstoupil jsem do podniku.
Hned se na mě namotala jedna stroze oblečená slečna, kterou jsem okamžitě odložil u baru. Neměl jsem na práci to, abych si hrál s nějakou kurtizánou. To budu dělat, až budu mít volno.
Automaticky jsem zabočil do dveří „V.I.P.“, které hlídala ochranka – dva nabušení tlustoprdi. Jenže kdyby mi ten jeden z tlustoprdů dal přes hubu, už se asi nezvednu.
“ Vyřiďte šéfovi, že mám pro něj tu zásilku.“
“ Zůstaň tu.“, zavrčela jedna z těch goril a vstoupila do dveří. Za pár sekund se vrátila a rukou naznačila, že mám jít dovnitř. Pouze jsem kývl a vstoupil.

Kapitola 3. Boss

Vešel jsem dovnitř, ty dvě gorily před vchodem se na mne jen nedůvěřivě podívaly.
Na kožené pohovce seděl „boss“ (neměl jméno, proto se mu říkalo jen boss) a kolem něj spousty mladých slečen.
„Posaď se.“
Posadil jsem se tedy naproti němu do křesla. Všechno kolem mne vypadalo docela luxusně. Za celý život by si tohle průměrný člověk asi nemohl dovolit. Boss zachytil můj pohled směrovaný na obraz.
„Pablo Picasso, Chudoba, 1903.“
Usmál jsem se. Tenhle obraz byl před měsícem ukraden. Prý dokonalá loupež…
„Máš to, co jsem chtěl?“
„Ano, pane.“
„Neříkej mi pane.“
„Dobře.“ Byl jsem trochu zmatený, nevěděl jsem jak ho mám oslovovat. Podal jsem mu balíček.
„Můžeš jít.“
„Eh, pane, ještě jedna drobnost.“
„Neříkej mi pane.“
„Pardon.“
„Jaká drobnost?“
„No… když jsem přijel vyzvednout ten balíček, tak ti parchanti už tam byli taky. Jeden mladej kluk to nejspíš schytal, druhý sedí u mě v autě. Nejsem žádná chůvička, ale ten kluk má něco v sobě.“
„A na co narážíš?“
„Jestli bych si ho nemoh vzít do parády.“
„Dělej jak myslíš. Jen ti připomínám, že jakékoli problémy vzniklé Tvojí vinou si odskáčete oba, bez rozdílu. Je ti známo, že já si na loajalitu potrpím.“
„Ano. Potíže nebudou. Ten kluk je rád, že nepřišel o kejhák.“
„Můžeš jít.“
Kývnul jsem hlavou, zvedl se a chystal se k odchodu.
„Zastav se u baru.“
„Rozumím. Díky.“
Prošel jsem kolem další děvky co se na mně pokusila zavěsit a vyšel ven.

Jak říkal, zastavil jsem se u baru.
„Tequillu.“
„Dobře. Bowler?“
„Ano, to jsem já.“
Servírka předemne položila zmiňované pití a pod ní obálku.
„Díky. Kolik?“
„Sto.“
Usmál jsem se. Sto litrů jen za vyzvednutí nějaké obálky. To musela být asi nějaká pořádně výnosná věcička. Šoupnul jsem to do sebe, obálku schoval do vnitřní kapsy kabátu a vydal se zpět k autu.

Kapitola 4. Bow

Zabouchl jsem za sebou dveře a podíval se do zrcátka na chlapce.
„Jak se jmenuješ?“, zeptal jsem se ho. Stále jsem neznal jeho jméno, jen jméno jeho kamaráda. Kterého teď nejspíš vezou na pitevnu.
„Štěpán. A vy?“
„Mám spousty jmen.“, usmál jsem se na něj.
„Tak… nějakou přezdívku?“
„Jo, to bych možná měl.“
Kluk se nejspíš začínal uklidňovat. Stejně, s tím co se stalo by nic nenadělal tak jako tak.
„Bow. Říkej mi Bow.“
„Proč taková divná přezdívka?“, zeptal se.
„Jedním z mých příjmení je Bowler. Oblíbil jsem si ho. Tak zkráceně Bow.“

„Podívej“, otočil jsem se na něj. „Mám pro Tebe dvě nabídky.“
„Předpokládám že ani jedna nebude příjemná, že?“ Jo, to uhod. Na mladýho hocha má dokonce i něco v hlavě.
„Tou první je, že já tě teď nechám jít.“, řekl jsem klidně.
„Jo, to beru.“, řekl bez zaváhání a měl v plánu vystoupit.
„Je tu menší riziko.“
Zastavil se a pomalu si sedl zpátky. „Ano?“
„Dal bych Ti tak čtyryadvacet hodin života. Pak by jsi měl pokoj s tvým kamarádem.“
„Nechte Honzu na pokoji…“, zavrčel.
„Chceš slyšet tu druhou variantu?“
Jenom zvedl obočí.
„Předpokládám že jo. Tou druhou možností je, že budeš jedním z nás.“
„A to mi zaručujete kolik hodin života?!“
„To podle toho, jak budeš schopný. Neboj, není to žádná podřadná činnost. Práce jako každá jiná. Jen s trošku větším rizikem, platem i komfortem.“
„Jste jako James Bond nebo co?“
„Dá se to k tomu přirovnat.“
„Jen vy nemáte povolení zabíjet, že?“, uchechtl se.
„Máš recht. Někdy nouzová situace vyžaduje nouzové řešení.“
„Chápu. Ale zachránil jste mi život.“
„Tykej mi.“
„Dobře. Já jen… díky.“, dodal s vděčným úsměvem, ale pořád ještě v rozpacích z toho, co se v posledních hodinách událo.
„Neděkuj. Vidím, že máš něco v sobě. Prostě mě to přinutilo jít dovnitř.“
„Jinak bych byl už asi…“
„Jo, byl.“
Otřepal se, zjevně mu konverzace na toto téma nepřišla vhod. To už tak bývá, když vám někdo tlačil nabitou pistolí na hlavu.
„Varianta A, nebo B?“
Štěpán se mi podíval do očí. Byl zmatený, rozhodně by si dobrovolně nevybral smrt do dvaceti čtyř hodin, ale… pokud přijme mou nabídku, oba víme, že klidný život už nikdy žít rozhodně nebude. No, přiznejme si – po tom co se dneska stalo, by ho nežil ani tak.

Kapitola 5. Slečna

Zastavil jsem před klubem. Bylo už dávno po setmění, rudé neony osvětlovaly zaprášenou ulici na kraji města.
Zamkl jsem svého černého miláčka, který je rychlejší a cennější než kterákoli žena. K tomu autu mám osobní vztah. Pomůže kdykoli to potřebuju. A stačí si ho koupit jen jednou. Ženský jsou drahý. V klubu ne, tu je mám zadarmo a kdykoli chci.
„Nějaká volná?“, zastavil jsem před barem a usadil se na stoličku.
„Sandra.“, prohodila barmanka směrem ke mně.
„Na Sandru nemám náladu. Já se potřebuju uvolnit, a ne si urvat nervy s tou šílenou ženskou.“
„Říkal’s něco, miláčku?“, zeptal se mě ženský hlas, který poznám na míle daleko.
„Sandro, dej si odchod, jasný? Nemám na Tebe náladu.“
„Vždyť minule to bylo… tak krásný…“, rozplývala se. Jo, krásný. Ale to jsem to trochu přehnal s Tequilou a nechal jí pod polštářem pět táců, já vůl.
„Povídám, vypadni…“, zavrčel jsem.
„Seš hajzl.“, vyštěkla na mně, otočila se na podpatku a odešla.
Vydechl jsem úlevou a otočil se k východu. Nudilo mě to tu.
Mínil jsem se zvednout a odejít, něco však překazilo mý plány. Spíš někdo.
Vešla dovnitř a sedla si na stoličku vedle mě. Poočku po mně pokukovala. Zajímalo by mě, co chce.
„Ehm, můžu se Vás na něco zeptat?“, zdvořile se uculila.
„No…“
„Je možné tu sehnat práci?“
„Práci?!“, vykulil jsem oči. Nádherná černovláska, tipuju tak pětadvacet, krásná, štíhlá postava… a tady práci?!
„Slečno, víte co je tohle za klub?“, pro jistotu jsem se zeptal, jestli si nespletla adresu.
„Mno, vím… taky to tu nechci dělat zadarmo.“, odsekla, když pochopila, nač narážím.
„Jděte rovně za bar, první dveře vlevo.“
„Díky.“, smutně se usmála a odešla.

„Víš co mi vrtá hlavou?“, prohodil jsem k barmance.
„Proč tak pěkná ženská chce kurvit?“, prokoukla mě.
„Jo, přesně.“, zavrtěl jsem hlavou.
„Ale, pán se nám zakoukal?“, posměšně se uchichtla.
„To určitě. Víš že jedu sólo. A ženský mám jen pro zábavu. Přidělávaj starosti.“
„Chceš poradit?“, zadívala se mi do očí.
„Já Ti poradím“, položil jsem jí prst na ústa. „Věnuj se svý práci.“, mrkl jsem na ní a tentokrát jsem se opravdu sebral a odešel.

Kapitola 6. Nechutně hořký blivajz

Od toho dne jsem do baru jezdil častěji. Z jednoho důvodu, že jsem neměl co na práci a ze druhého… no, prostě jsem tam jezdil.
„Co to bude tentokrát?“
„Je mi to jedno, něco mi tam smíchej.“, odpověděl jsem barmance, tentokrát ale jiné. Tak, jak se střídaly děvčata za barem, tak se střídala klientela.
„Na…“, položila přede mě panáka se světlemodrou tekutinou. Co to sakra je…?
Vlastně to je jedno, šoupnul jsem ho do sebe. Bylo to nechutně hořký, tak jsem si objednal ještě jednoho.
Někdo se posadil vedle mě na barovou židličku.
„Zdar, vole. Co to chlastáš?“ – Štěpán.
„Vím já?“, vyvalil jsem to na něj místo pozdravu a nalil si dalšího ho do krku. Štěpán zamával na barmanku, ta k němu téměř nemožnou rychlostí odcupitala.
„Ano?“, krásně se na Štěpána usmála.
„Tady, nalijte mi to, co má tenhleten pán, slečno…“, mrkl na ni. Barmanka odběhla a za pár sekund tu byla zas. Zajímavé, u mě jí to trvalo tedy podstatně déle.
Při podávání panáka Štěpánovi ji nenápadně pohladil po ruce. Barmanka se začervenala a odběhla za dalším klientem – tím teď myslím toho, co žádal nějaký chlast.
„Vrků, vrkůůů“, zachraptěl jsem a podíval se znuděně z okna.
„Fuj, kurva… to je teda nechutný blivajz, hořký je to jak kráva… To piješ pokaždý?“, nahodil naoko hysterický výraz.
„Ne, to mám jen dneska abych zahnal nudu.“
„Proč tu vlastně kempíš?“
„Kempím?“, podíval jsem se na něho.
„Jo, čekáš, stávkuješ,…“
„Vy mládež máte divný slovník…“, nahodil jsem naoko zase hysterický výraz já.
„Heleď…“, poťukal mi na rameno a horlivě gestikuloval, ať se podívám tam, kam chtěl.
„Alé, alé, co to vidím,“ zašeptal jsem starostlivým hlasem. „Copak to tu máááme…?“
„Dneska jsem tam byl. Vybral jsem si USPčko,…“, zakryl si pas bundou.
„Pán je půdní znalec…“, usmál jsem se na něho.
„No, ale jo, tahle pistolka se dá…“
„Umíš s tím střílet?“
„Neboj. Můj táta střílíval lesní zvěř, umím zacházet se zbraněma. Chtěl abych byl jako on, aby můj koníček bylo tohle… tak jsem pár měsíců chodil na střelnici.“
„To jo, ale pušky jsou něco jiného než ostatní zbraně.“
„Neboj.“, poplácal mě po raměni. Fracek jeden!
„Já Ti dám neboj, vole…“
Přišla k nám opět barmanka. „Pane, dáte si ještě něco, nebo už budete platit?“ Strčil jí dvě stovky do výstřihu, nasadil si klobouk, usmál se na (opět) rudnoucí barmanku, přičemž se otočil na podpatku a s „Čus vole“ odešel. Co ten si o sobě za těch pár týdnů od jeho záchrany nezačal myslet, hajzlík… asi půjdu taky ‚zakempit‘ jinde. Jen barmance strčím pár stovek do výstřihu…

Kapitola 7. Akrobat

Sedím v mým miláčkovi a poslouchám hudbu linoucí se z mých repráků. CéDéčko je pěkně zasunuté v přehrávači a ten koná svou povinnost.
Pohodlně opřený na mé kožené sedačce jen čekám, kdy se dotyčná osoba konečně objeví.
Štěpán bydlí v provizorním baráčku na kraji města. Má to tam docela už pěkně zařízený. Domů, kde bydlel, se vrátit nemůže. A po tom, co viděl ten „baráček“ se mu zpátky do paneláku ani nechce.
Konečně vypadl z baráku. Galantně si obešel mýho sporťáčka a nasedl na místo spolujezdce.
„Zdar.“, prohodí mým směrem.
„No nazdar. Hele, až to auto budeš příště obcházet,… viděl jsem, jak jsi ho mlsně pohladil po kapotě. Já jsem hrozně žárlivej, miláček to ví…“, přiložil jsem si prst ke spánku a naznačil výstřel. „Jasný?“, prohodil jsem s úsměvem.
„Jasný. Ty ses normálně usmál. Děje se něco?“
„Bez starosti. Slabá chvilka.“, uchechtnu se. Mám dobrou náladu.

Po chvíli cesty zpět ke klubu na mě Štěpán promluví.
„Hele… zdá se mi to nebo ty dva baworáky jedou celou cestu za náma?“
„Který myslíš?“, podívám se do zpětného zrcátka. „Stříbrný?“
„Přesně ty. Nesledoval Tě někdo, vole? Protože pokud jo, můj bejvák je v hajzlu.“
„Kurvafix.“, zakleju. „Máš tu zbraň?“
„Jo.“, přitaká radostně. Nebo se mi to alespoň zdálo, že radostně. „A co míníš dělat?“
„Nemůžou nás sledovat věčně. Vjedu na dálnici, tam je setřesem.“
Automaticky nahmatám moji bouchačku za pasem. Je tam kde vždycky. Mírně zatočím volantem doprava.
„Můžem?“, zeptám se potichu.
„Neboj,“ houkne na mě a zhlasí rádio na maximum. Ten hoch se mi začíná hodně líbit!
Opět sleduji výchylku tmavé ručičky na tachometru. Stoosmdesát, dvěstě, dvěstědvacet…
Další můj pohled směřuje do zrcátka. Stříbrná BMW nezklamala a drží se za náma, jedno si nás míní vychutnat a předjet z levé strany. Stahuju okýnko. Vidím na spolujezdce. Holohlavý nácek s nebezpečně vypadajícím obličejem. Těším se až jim to BMWčko rozsekám na maděrku, pokud něco zkusí.
Stahují okýnko taky. Pravou rukou držím volant, v levé mám pistoli. Sice pravou střílím líp, ale bylo by to asi trochu nepraktické.
Nácek se vykloní z okna a skoro před ksichtem vidím jeho zlatého deserta.
„A do prdele!“, zařvu a šlápnu na brzdy.
Ozvou se dva silné výstřely a okamžitě stříbrný baworák zajíždí před nás.
„Připravenej? Miř na gumy. Nebo lépe, dovnitř. Na hlavy.“
„Budu se snažit!“, zakřičí přes silnou hudbu. Na jeho čele se objevují první kapky potu.

Silný náraz. Ve zpětném zrcátku vidím druhého masírovat mi záda.
„To’s dosral, ty zmrde… to’s dosral… moje autíčko nikdo… ale nikdo… bourat nebude!“
Šlápnu na plyn. BMWčko před náma kličkuje mezi auty. Pomalu se nám přibližuje. Vykláním se z okna, ale okamžitě zapadnu dovnitř, jelikož prudce zabrzdili a málem mi urazil bokem hlavu.
„Hajzle… hajzle“, broukám si pro sebe.
Další dvě silné rány do zad. Plynový pedál mám skoro na podlaze. Dvěstě čtyřicet. Volant chytám oběma rukama, teď to bude legrace.
„Střílíš?“
„Mířím.“
„Tak už kurva něco dělej, nebo tu zkysnem.“, rýpu si.
Konečně slyším výstřely i z našeho vozu, ne do našeho vozu. Ve zpětném zrcátku se snažím sledovat to, co se děje za náma.

Štěpán

„Střílíš?“, zeptá se mě Bow.
„Mířím.“, lžu.
„Tak už kurva něco dělej, nebo tu zkysnem.“
Kolem mě proletí kulka, která napadrť roztříští zadní sklo. Přelezu si dozadu. Jenom slyším nasrané mručení ze strany řidiče.
Střepy podemnou nejsou nejlepší komfort. Namířím, ale v tu chvíli se Bow vyhne zelené Fabii jedoucí před náma. Zkusím to podruhé. BMWčko se přibližuje, řidič je nejspíš hodně vyhecován tím, aby nás co nejdřív dostal.
Třikrát zmáčknu kohoutek. Vesměs se nic nestalo. Sakra. Ten si mě na konci podá. Pokud to přežijem.
Namířím znova. Musím mu dát pneumatiku. Musím mu dát pneumatiku. Střílím. Pneumatika to nebyla přední, nýbrž zadní. Škodolibě se usměju. Zadní jsem trefit nechtěl. Ale co je doma, to se počítá!
„Má to!“, vykřiknu vítězoslavně.
„Copak asi dělá?“, vyprskne smíchy Bow.
„Co by asi dělal…“, schovávám se za sedáky, jelikož spolujezdec z druhého auta spustil zuřivou střelbu na nás – asi za kamaráda. „Zkus si uřídit auto ve dvěstepadesáti kilometrové rychlosti s prostřelenou pneumatikou.“, uchechtnu se.
První BMWčko, co dostalo zásah, prudce začne brzdit, poslední co vidím je vyděšený pohled řidiče, otočení auta o devadesát stupňů a následné přetočení ve vzduchu.
„Akrobat?“, zeptá se mě Bow.
„Zjevně.“
Je fajn, že panuje dobrá nálada. Hlavně když vám jde o kejhák.
„Co dělá ten druhej?“, ptá se mě Bow, jelikož se právě vyhýbá náklaďáku s minerálkou.
„Drží se za náma.“
„Myslíš že bude střílet?“
„Nevím, dostaň se za něj…“, remcám, když přelézám zpět na přední sedadlo.
Bow si vjede do levého pruhu za modrého Fiata, přičemž opět prudce šlápně na brzdy. Před náma je šedý dým a smrad ze spálené gumy. Baworák je před náma. Vykloním se z okna a mířím tentokrát na hlavu řidiče. Zkusíme štěstí.
Dřív než ale stačím cokoli udělat, Bowovi proletí jedna kulka předím sklem těsně vedle ramene. Sklo se sype na nás.
„To si dělá prdel ne?!“, zařve nasraně Bow a ohlíží se za sebe, hledajíc kulku v sedáku.
„Ser na to, řiď!“
„Tady máš zmrde, dáreček… z olova…“, mumlám si pro sebe a pětkrát za sebou zmáčknu kohoutek. Kupodivu přesně se kolem řidičovy siluety objevily díry ve skle, které se (taky kupodivu) nerozsypalo. Zalezu zpátky a přebíjím zásobník. Nebude to nutné. Auto začalo podivně kličkovat, vidím druhou siluetu marně se natahující po volantu.
Podíváme se na sebe s Bowem a máme co dělat, abychom se nezačali smát jak malé děcka na pískovišti.
„Hrozně směšné, když si chce nějaký hajzl zachránit život, co?“
„To jo…“, dodám.
Jen vidíme bílou šmouhu na pravé straně, která se zasekla s novým kamarádem. Nějaký černý Golf to odnesl. Ku prospěchu věci.

Bowler

„Teda kamaráde…“, zpomalím a poplácám ho po rameni.
„Hele, nech si to napotom, až budeme v klubu. Teď ať jsme rychle v čoudu, víš kolik jsi udělal přestupků?“, Štěpán povytáhne obočí .
„Tákžééé“, začne to jakože počítat na prstech. „Nepřiměřená jízda stavu vozovky, překročení rychlosti na povoleném úseku, nerespektování silničního značení,…“
„Debile“, pobaveně na něho vyjedu a sjíždím z dálnice zpátky na silničku, přičemž se zastavíme až v barové garáži.

Kapitola 8. Jsem to ale blbec

„Můžete mi laskavě vysvětlit, co se stalo?“
„Ehm, někdo nás sledoval při cestě do klubu. Na dálnici jsme se jich zbavili.“
„Sledoval? Kdo to byl?“
„To zatím nevíme.“
„Běžte. Kdyby se to opakovalo, … chci okamžitě zjistit čí auta to byly.“
„A co s mým miláčkem?“
„Kým?“, vytřeštil Boss oči.
„Mým autem.“
„Dostaneš nový.“
„Díky moc…“
„A teď už vypadněte než si to rozmyslím,…“, dodal a usrkl červeného.

Co jsme vyšli ze dveří Bosse, jsme ani na okamžik nespustili oči z těch dvou goril co se na nás zase tak nedůvěřivě dívaly. Mám pocit, že i kdybych do nich nastřílel zásobník z desertu, stejně by nás zmáčkly.
„Tak to byl průvan“, ulevil si Štěpán.
„Jak prase, zvu Tě na panáka.“
„To nemůžu odmítnout“, zachechtal se a vyskočil vedle mě na stoličku.
„Máš tu zase tu Tvou slečnu, vrků…“, zašeptal jsem mu do ucha když jsem viděl, jak si to k němu cupitá, aby ho obsloužila.
„Hňupe.“, odvětil.

„Dáte si něco?“, usmála se (zase na Štěpána) zářivým úsměvem. Pohledná blondýna, tipuju tak dvaadvacet, prsa trojky, pěkný tělo…
„Tady Bow mě zve na panáka, že?“
„Mhm“, zabručel jsem.
„Takže dvakrát?“, zachichotala se. Panebože tak z toho umřu.
„Dvakrát? No… dejte to tam třikrát, Bow určitě rád pozve i vás, slečno.“
„Ehm, co to kurva… jo, jistě, milerád.“, zazubil jsem se nuceně.
„Ale já v práci nesmím…“, zrudla.
„Kdo se o tom dozví“, naklonil se k ní a pošeptal jí to. Neuniklo mi ani to, že celou dobu, co k ní byl nakloněný, koukal na její vnady.
„Mě za chviličku končí směna, ráda se nechám pozvat potom, ano?“
„Jistě. Tak teď dvakrát. Bow má potom něco domluveného, tak vás pozvu já.“
Pokývala hlavou a nalila nám oboum do kalíšku a pak odešla pryč. Tipuju to tak na nový make-up.
„Musím tohleto trpět?“, mučeně jsem se na něho podíval.
„Nemusíš, nech tu stovku a já si toho tvého panáka klidně vypiju sám.“
„Sršíš vtipem.“, zasmál jsem se a šoupl ho do sebe. Než on stačil vypít svýho, šoupl jsem ho do sebe taky.
„Co to…?“, vykulil oči.
„Nic, tak já jdu, nechávám tu stovku. Strč ji potom tý slečně do výstřihu za mě, ano?“
„To je bordel…“, zasmál se. „Tak se měj, čao. Pak dám echo.“
„No to ani nemusíš, ne že by mě to nezajímalo, jak ti to s ní dopadne, ale víš jak…“
„Jo“, rukou naznačoval, ať se jako odeberu k východu.
Zvedl jsem se a šel.

Tiše jsem doufal že toho mýho rozstříleného kamaráda nastartuju. Než jsem ale stačil strčit klíče do zámku, někdo se za mnou ozval: „Dobrej.“
Po otočení na mě čekal menší šok, byla to ta slečna, co jsem před dávnem viděl shánět „práci“.
„Zdravím.“, odpověděl jsem naoko nijak nevzrušeně.
„Jak se vám daří?“, zeptala se mile. Co se má sakra co vyptávat?!
„Ale jo, jde to, a vám?“ – co to sakra povídám, panebože…
„No… popravdě řečeno. Nic moc. Jdu si to dneska zařizovat.“
„Myslíte tu… ehm, práci?“, zeptal jsem se.
Pouze vydechla a zakývala hlavou.
„Podivejte… já, vidim že to, co chcete udělat děláte nuceně a že mi do toho nic není, ale… jsou i lepší práce než se prodávat pochybný klientele.“
„Myslíte že mi to není jasné?“, začaly jí vlhnout oči.
„Nechcete… svýst? Zvu vás na kafe, dřív, než uděláte tuhle blbost a namočíte se do těhle špinavejch kšeftů.“
Pouze vděčně přikývla a nastoupila na místo spolujezdce. Udivuje mě, že si sedla do polorozstříleného auta plného střepů.
‚Jsem to ale blbec, jdu střemhlav do dalšího průseru‘, říkal jsem si, když jsem otáčel klíčkem v zapalování