• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Srdce

autor: Tenshi88

Ještě včera byl šťastný. Ještě dnes ráno měl proč, pro koho, žít. Dopoledne měl důvod obědvat a usmívat se. Teď…stojí ve dveřích svého, jejich, bytu a nevěřícně jí hledí do tváře. Nechápavě si prohlíží mladého muže a sleduje jeho ruku až na dívčina záda. Na záda jeho dívky! Všiml si, jak ztuhla, ve chvíli kdy zaznamenala jeho přítomnost. „Jacku…“ Šok se zračil v jejích očích. Mladík se nehýbal. Netečně sledoval scénu před sebou. Vždyť kolik takových už viděl…hysterické ženské, co podvádí manžela, ačkoliv ho bezmezně milují…ušklíbl se. Bylo mu to jedno. Ony platily a on…pracoval.
Jack propaloval svou přítelkyni tvrdým pohledem a najednou mu došlo, že ho víc bolí pocit, že ho podvedla než fakt, že ji v tuhle chvíli ztrácí. Ztratil s ní dva roky života a pro co? Aby tu teď stál a díval se do jejích skelných očí a prohlížel si naposledy její obnažené tělo, rozcuchané vlasy, do kterých ještě ráno tiskl polibek…Otočil se a práskl za sebou dveřmi. Jako by to šlo mimo něj. V půli dalšího kroku se zarazil. Prudce vběhl do jejich ložnice. Sklonil se nad dívčinou tváří. Ta se zděšením ucukla. Bála se, že ji snad uhodí? Byl to mžik a v jeho ruce se houpala půlka stříbrného srdíčka, které jí dal na důkaz lásky, aby jí ho teď mohl z krku zase strhnout. Cítil, jak jeho vlastní srdce chladne. Dívku, která byla jeho láskou, už nechtěl nikdy vidět.

Zničeně se opřel o útes. Vždycky sem chodil ve chvílích, když si nevěděl rady se svým životem. Hleděl na moře, pozoroval tříštící se vlny a doufal, že mu ta modrá hlubina připlaví odpověď. Pevně sevřel kousek stříbra na vlastním krku. Chtěl si ho sundat, ale zarazil se. Bude mu navždy připomínat, že nemá věřit…
Druhá půlka se mu pořád houpala mezi prsty. Jak nádherně k sobě pasovaly…přesně jako oni dva. Přiloudal se na kraj útesu. Na chvilku ho napadlo, jaké by to bylo skočit…prostě padat a nevědět, nemyslet. Bláznivě se rozesmál. Prozatím mu bude stačit zbavit se srdce. Jak symbolické…naposledy si prohlédl ten prokletý kousek stříbra a poté ho hodil do moře, vstříc vlnám, které ho okamžitě pohltily a přijaly za své. „Třeba ho někdy někdo najde…“ zašeptal vstříc větru a tímto uzavřel historii jménem láska.

Vlastně nevěděl, co má teď dělat. Byl zvyklý chodit všude s ní, trávit svůj čas v její společnosti…Sama o sobě mu vlastně ani nechyběla. Nevzpomínal na její oči, vlasy, chůzi. Nevybavoval si její polibky ani slůvka lásky, jak to čítával v zamilovaných románech. Jen ho tížil pocit samoty. Pár hodin se bezcílně potloukal městem, aby se nakonec rozhodl, že musí pryč. Potřebuje změnu. Nechal se zavést k přístavu. Už v dětství ho lákalo plachtění. Proto se vlastně přestěhoval sem. K moři, kde měl blíž ke splnění snů. Naučil se zacházet s plachetnicí, ale nikdy…ona se bála vody. Tehdy nechtěl dělat něco bez ní.
S úsměvem na rtech přesvědčoval mladého opáleného námořníka, aby si vybral na svou několika měsíční cestu jako společnost právě jeho. Přece jenom se na plachetnici nedá plavit samostatně. Jednak by nezvládl řízení a také…za chvíli by začal bláznit.
Mladík se nakonec, po několika úplatcích v podobě tekutého přesvědčováku, nechal přemluvit poměrně snadno. Pozítří měli vyrazit.

Od rána se třásl jako malá dítě, které ví, že když bude hodné, dostane vytouženou zmrzlinu. Byl jako na jehlách. Naposled se rozhlédl po městě, rozloučil se se svým útesem a s pohledem na zapadající slunce vykročil na loď, která se měla stát na pár dalších měsíců jeho domovem. Letmo se pozdravil s mladíkem, který vypadal, že se ještě plně nevzpamatoval z jeho přesvědčovacích metod. Jack se jen usmál. Mladík mu přišel svým způsobem sympatický, jak tam tak seděl, ve tváři lehkou zeleň, jak se loď pohybovala a jeho žaludek nebyl úplně srovnán. Oči upíral na širou mořskou pláň a možná snil o vzdálených dálkách…

Jakmile se Jamesův žaludek vrátil do použitelného stavu, byl zase sám sebou. Vždycky býval veselý a družný. Měl cvrlikavý chlapecký smích, kterým dokázal okouzlit nejednu dívku. Jeho tvář byla pohledná, lehce poznamenaná mořským větrem šlehajícím na palubě plachetnice. Trávil většinu života na vodě a vyhovovalo mu to. V přístavu neměl nouzi o nahodilé známosti a jemu to stačilo. Ještě nehledal lásku o které mu tak nadšeně vyprávěl po pár skleničkách rumu rozjařený Jack…

Po pár týdnech zase jednou seděl sám na palubě. Jack vyspával včerejší „párty“, jak neskromně nazval chlastání rumu ve dvou. Rozhodl se jít zaplavat. Mořská hladina se třpytila v poledním slunci a na obloze ani mrak. Svlékl si tričko a naučeným pohybem vklouzl do mořských vln. Nechal se jimi kolébat a užíval si tu volnost. Nedalo mu to a musel se podívat pod hladinu. Nadechl se a vplul hlouběji do útrob moře. Užíval si pohled na bezstarostné rybičky nejrůznějších barev. Fascinovala ho krása mořského dna. Přistihl se, že myslí na Jacka. Jak by se asi tvářil? Věděl, že miluje tu rozmanitost přírody stejně jako on sám. Třpytícího se předmětu si všiml ve chvíli, kdy se chtěl znovu vrátit na vzduch. Natáhl ruku a zachytil přívěsek na tenkém řetízku. Sevřel ho v dlani a i s ním se vynořil.

Na palubu se mezitím přesunul se skučením i Jack. Pozoroval přítelovu vynořující se hlavu. Mokré vlasy se mu lepily k hlavě a vypadal roztomile. Usmál se na něj. James se plynulým pohybem vyhoupl na palubu lehce se pohupující lodi. Vydýchával se. Na prudkém slunci jeho tělo rychle osychalo. „Něco jsem dole našel“. Jack překvapeně zvedl hlavu. „Ano?“ James pomalu zvedl ruku. Mezi prsty se mu líně pohupoval stříbrný přívěsek. Polovina srdce. Jack nevěřícně zamrkal a upřel pohled na svou hruď, kde pořád zůstávala druhá polovina. „To není možné.“ Šeptal a téměř posvátně přejížděl prsty po tom ztraceném kousku stříbra. Jejich dlaně se setkaly. Jack jemně vyprostil řetízek z Jamesových prstů. Chvilku s ním pohupoval a sledoval, jak se leskne v odpoledním slunci. Obešel Jamese a pomalu mu řetízek zapínal. „Ale…“ Jackův prst jeho protesty umlčel. Srdce bylo znovu celé.