• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Pírka pro štěstí

autor: Čertíček24

Stál na chóru kostela, schovaný za ozdobnými píšťalami starodávných varhan a pozoroval lidi, kteří seděli pod ním. Sešli se zde, aby doprovodili dva ze svých řad na společnou cestu životem.
Hlavní loď kostela osvětlovaly paprsky poledního Slunce a květinová výzdoba ji dodávala poklidný domácký ráz. Před oltářem přešlapoval vysoký mladý muž v černém saku a nervózně se ohlížel k hlavním dveřím. Kněz ho uklidňoval a snažil se mu dodat odvahy.
„Nemusíš mít strach, ona přijde. Chtěl bych být na tvém místě!“ povzdechl si Roman a ještě více se schoulil ve svém úkrytu. Záviděl mu. Moc.
Náhle se kostelem rozezněl svatební pochod. Všichni přítomní povstali a stočili své pohledy do uličky, kterou pokrýval červený koberec. Pak se ozvaly obdivné výdechy.
Mladá žena se hrdě nesla po boku svého otce. V bílých splývavých šatech s krajkovými rukávy vypadala krásně, jako stříbrná labuť na jezeře z měsíčního svitu. Obličej měla zahalený mlžným oparem lehkého závoje, který duhově zářil odlesky paprsků od drobných perliček. Třpytily se jako slzy, které Romanovi stékaly z očí, když ji sledoval, jak lehce kráčí ke svému vyvolenému. Podala mu ruku a něžně se usmála.
„Vypadá šťastně,“ řekl si Roman a začal vzpomínat na dobu, kdy byl pro ni ten jediný.
*******************************************
Setkali se vlastně úplnou náhodou. Bylo nádherné léto a Roman spěchal na odpolední službu. Měl trochu zpoždění, a tak nedával pozor.
„Nemůžete být opatrnější? Zničil jste mi tričko!“ ozvalo se. Samozřejmě, že do někoho vrazil.
No, to mi ještě scházelo! pomyslel si. „Omlouvám se,“ vydechl a poprvé se podíval, komu patří ten hlas. Před ním stála dívka, tak o rok mladší než on. Celé tričko měla od zmrzliny a jemu nedalo moc práce si domyslet, kdo katastrofu způsobil.
„Nic se nestalo, akorát by mě zajmalo, jak teď půjdu domů,“ odvětila a na její tváři se objevil náznak úsměvu. Žádné velké scény, nic.
Roman si ji prohlížel. Nebyla krásná, úplná klasika, taková, kterých je všude dost a dost. Přesto byla jiná. Nejvíce ho zaujaly její oči. Měly zvláštní barvu rezavějícího jehličí – trocha hnědé, trocha zelené s odlesky zlata.
„Budete na mně takhle koukat celej den?“ optala se ho a rozesmála se, když sebou trhl. I ona si ho však prohlížela. Byl to vysoký, hnědovlasý chlap s modrozelenýma očima, který na ni hleděl, jako by právě spatřil bílou paní.
„Ještě jednou se omlouvám! Rád bych vše napravil,“ řekl Roman a v hlavě se mu začal rodit plán, jak ji znovu potkat. Všiml si nedalekého obchodu s oblečením, a tak ho napadlo, že jí koupí nové tričko. No, a pak se uvidí.
„Zatraceně,“ zaklel si pro sebe, když se mu v kapse rozezvučel telefon. „Úplně jsem zapomněl, že mám být v práci.“ Znovu se na ní podíval.
„Nechám Vám zde peníze na nové tričko,“ řekl a z peněženky vytáhl pětistovku. „Zbytek si můžete nechat. Třeba jako bolestné. Nashledanou!“ rozloučil se a odešel.
„Počkejte, to snad …. ,“ chtěla ho zadržet, ale už bylo pozdě. Bezradně hleděla na peníze ve své dlani, a najednou si všimla malého papírku. Byla to jeho vizitka.
Roman celé odpoledne doufal, že zavolá. Byl nervózní jako puberťák, až se mu kolegové smáli. Ozvala se druhý den. Dali si spolu schůzku v čajovně, pod záminkou navrácení peněz. Přišla včas, oblečená do pohodlných kalhot a červené košile.
„Včera jsme se ani nepředstavili, jsem Klára,“ řekla, když se usadili ke stolku.
„Roman,“ odpověděl a pohlédl jí do tváře.
Strávili spolu příjemný večer, a poté i noc u ní doma, kdy si povídali o všem možném i nemožném. Postupem času se z nich stal pár.
Byli šťastní, i když Klára brzy zjistila, že Romanova práce je pro něj důležitá. Občas důležitější než ona. Věděl, že ji to trápí. Netrvalo dlouho a začali se hádat.
„Mám o tebe strach! Copak to nechápeš?“ argumentovala vždy, když se vydával do další akce.
„Já toho ale nemůžu nechat, pochop, prosím!“ reagoval. „Jsem vodním záchranářem už dlouho, je to součást mně, mého života.“
A pak nevydržela. Jednoho dne přišel k ní domů a ona mu neotevřela dveře. Našel jen dopis, ve kterém mu vysvětlila, že už nemůže dál. Že si musí vybrat.
********************************
Kněz dokončil úvodní modlitby, a pak řekl: „Než přistoupíme k samotnému obřadu, je moji povinností se zeptat, zda má někdo námitku proti uzavření sňatku.“ Chvíli mlčel a očima těkal po všech přítomných.
„Nikdo, tak tedy začněme.“
„Jak to, že nikdo? A co já? Já jsem snad vzduch? Mám námitku! Nesmí se vdát! Nesmí, protože ji miluju! Já si ji mám vzít, já!“ křičel Roman, ale nikdo ho neslyšel.
********************************
Trápil se dlouhé týdny. Strádal jako pes, kterému zemřel milovaný pán. Nakonec si vybral. Nemohl bez ní žít.
Stál před brankou a sbíral odvahu k tomu, co chtěl udělat. Nakonec zazvonil. Klára mu otevřela po nekonečných deseti minutách. Zdáli se tenkrát jako věčnost.
„Co tu chceš?“ Byla pobledlá a nevyspalá. Přišlo mu, že hledí na svůj obraz v zrcadle.
„Promluvit si. Můžu dál?“ řekl jen.
„Ale na chvíli,“ svolila nakonec.
Ten den ji požádal o ruku. Řekla mu: „Ano!“
V práci dal výpověď a dohodl se, že zůstane po dobu, než za něj najdou náhradu. Plánovali letní svatbu.
Plánovali, ale ….
*******************************************
Po roce a půl stála u oltáře. Brala si však někoho jiného. Roman se sklopenou hlavou sledoval pár, který právě odříkával své svatební sliby.
„Táži se Vás, pane ženichu, berete si zde přítomnou Kláru Hofmanovou za svoji právoplatnou manželku?“
„Ano!“ odpověděl mladík.
„A vy, panno nevěsto, berete si zde přítomného Michala Tauchmana za svého právoplatného manžela?“
„Ano!“ řekla Klára a usmála se. Roman v tu chvíli málem omdlel. Doufal, že řekne ne. Oslepily ho další proudy slz.
„Prohrál jsem ji! Snad je to tak lepší, pro ni i pro mne,“ přemítal, když kněz dodal své: „Co Bůh spojil, člověk nerozděluj.“
Klára s Michalem nyní přijímali gratulace a spokojeně procházeli uličkou mezi lavicemi.
Roman se na ni naposledy podíval. Poslal ji vzdušný polibek a zašeptal: „Sbohem, plyšáčku!“ Pak se otočil a pomalými kroky se vydal pryč za zářivým kotoučem světla, který ho milosrdně přijal do své náruče..
Vánek, který se do kostela protáhl věžním okénkem, sebral na chóru drobná bílá pírka a na svých křídlech je lehce snášel k zemi. Tam je něžně položil k nevěstiným nohám. Klára na ně hleděla s podivným smutkem v očích. Připomněly jí někoho hodně blízkého, sebrala je.
Zdálo se jí, že slyší tiché: „Pro štěstí!“ Usmála se a sevřela peříčka pevně v dlani.
„Díky!“ splynulo ji z úst.