• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Per longum et latum

by Didada

Vyrazím zase jednou ven. Ne nestojí to za řeč. Venku mňoukaj kočky. Zní to jako by řezali opici na půl nebo jak hlas kobaina po fetu. Možná jako obojí. Z hecu si zapálím cigáro. Z té pachuti na jazyku je mi na blití. Asi mě to láká, totálně se pozvracet. Vyzvracet to jídlo co jsem před chvílí sežral..něco na tom bude. Mířím si to přímo pod pouliční lampu. Je pod ní lavička, kde mejváme srazy. Říká se jí posraná lavička. Možná protože tam choděj srát psi a kočky, ale spíš proto že se tam scházej ty největší sráči z okolí. Sedí tam Fred. Už čeká. Nemá roupem co dělat, a proto vždycky chodí dřív. Nedalo by se říct, že bysme my ostatní měli do čeho píchnout, ale máme aspoň trochu zbylé hrdosti. Čumí jak zařezanej . Má rezávý špinavý vlasy a věčnej mimoňskej pohled. Svoje nemytý hubený tělo schovává v dlouhým hnědým kabátu. Asi ho nemám rád..nemám rád ztroskotance. Nemám rád sebe..
„Zdar Frede ty píčo! Jaktožes nebyl na té pařbě minulej tejden. Byla to prdel. Kika tancovala na stole a vyhazovala nohy pěkně vysoko!“
„Hm.“
Ani se na mě nevotočí… Mám chuť mu vrazit.
„Něměla kalhotky chápeš.“
Snažím se ho důrazně upozornit na tu nečekaně radostnou skutečnost.
„Hm.“
Kape mu z nosu. Vypadá asi jako zašláplý psí hovno. Vzdávám to a sednu si vedle. Z temné ulice se zatím valí další postavičky. Je to Nell a Kiddy. Jsou nudní, ale aspoň uměj mluvit. Jejich problém je v tom, že dělaj všechno spolu. Vzájemně si velice unavujícím způsobem lezou do prdele. Což dokáže dost votravovat. Zvlášť člověka jako jsem já. Nell má velkou hlavu a v ní zasazený malý prasečí vočka. Když se směje, což dlá boužel často, zní to jako cilkurálka. Kiddy má něco čemu ženský říkaj šmrnc. Přes jeho odporný hadry má jakousi jiskru v těch hnědejch očích. Ale ne začínám se cejtit retardovaně.
„Čau hoši.“
„Tě péro.“ Začnou sborově.
Nechutný usměvy… nechutný… nechutný
„Minule jsme si to dost užili.“ Nadhodí Kidd.
„Jenže Fred čuráček zase nepřišel. Co je s tebou poslední dobou? Teda chtěl jsem říct pořád.“ Zazubí se Nell.
„Nemám prachy.“ Ten člověk snad nemá ani rty. Mluví jak slizkej mlok.. Co tady dělám?
Už vím chtěl jsem se na něco zeptat. Smysl to nemá žádnej, ale už několik dní mě to leží v hlavě.
„Hel borci měli jste někdy haluze? Jako vopravdický. Jakože máte pocit, že ta věc je skutečná. Cítite jí, mužete se jí dotknout a ste kurva v bdělým stavu. Kruci měli ste někdy něco takovýho?“
„Jedna moje měla takový stavy. Viděla všude motýli a vykřikovala Krása! Krása!… Upřímně mě to pěkně sralo, ale měla slušnej ksichtík… kolik jí mohlo bejt? Čtrnáct možná…“ Kidd se pouští do nekončícího monologu o všech babách co kdy viděl a Nell mu přizvukoval něco jako „Ó ano!“ nebo „Taky jsem jednu takovou měl..“ Kéry. Radši od tématu odstupuju. Budu to muset nějak zmáknout sám.
„Nechte těch keců. Co plánujem příští tejden? Pořebuju si nějak odfrknout.“
„Jo, jo.“ Chytí se Kidd
„Víš ta kvočna z zelený ulice, jak se sakra jmenuje? No to je jedno. Zve nás na takový posezeníčko tak v deseti lidech. Určitě na něco dojde…“
„Tak fajn.. kdy to bude?“
„Ve středu, akorát…“zašeptal Nell a prstem „nenápadně“ ukazoval na Freda.
„Mě to nevadí běžte sami.“
„Určitě přijdu.“ Odpovím a okázale ignoruju smrada Freda.
„Ale dneska už zdarec hoši. Je mi nějak šoufl.“
Jen pokrčej ramenama. Nepotřebujou mě v jejich prdeláckým světě.
Po cestě do baráku se konečně s úlevou pozvracím… Otevřu dveře do svýho bytu. Nerozsvěcuju, protože i když nesnesitelnej bordel vytvářím, nerad se na něj dívám. Při šmátravé cestě k posteli myslím na Freda. Je to sráč, ale mám ho vlastně rád. Radši než ty dva. Navíc mě dává pocit, že je na tom někdo hůř než já…
Najednou si uvědomím hlasitý a chrčivý dejchání. Boužel to až moc dobře znám..
Snažím se to nevnímat… třeba to zmizí. Chci si sednout na postel, ale narazím na něco měkkýho a velkýho.
„Aíííííí!“ Vyskočím.
Věděl jsem to. Ta zasraná halucinace si klidně sedí na mým posvátným místě. Rozvaluje tady svý neexistující špeky.
„Hele ty čuráku. Táhni a neser mě nebo to nakopnu tu tvou poďobanou prdel.“ Bezpředmětně vyhrožuju výplodu mý chorobný mysli. Postava se samozřejmě nehýbe. Jdu teda rožnout abych an něho líp viděl. Což je vzhledem k tomu že je to věc nezávislá na fyzikálních zákonech, přiznejme si to, pěkná pičovina.
Světlo se pomalu rozsvěcuje. Kromě nechutnýho bordelu se mi před očima zjeví známej špekatej chlápek. Má vobrovský břicho z kterýho mu trčej spocený chlupy. Má votevřený voči, ale nikdy nereaguje na žádný podněty. Tak s touhle osobu se potýkám, už několik týdnů. Můžu ho mlátit a ani nemrkne, i když slyším jak mu praskaj tukem obalený žebra. Pořád jen čumí, nahlas dejchá a smrdí po chcánkách. Přes mý minulý neúspěchy se zase tak rozčílím a dělám všechno aby vypad, mlátím ho, plivu na něj a křičím co můžu.Tuhle činnost provozuju asi hodinu. Nakonec se vyčerpaně svalím na pohovku přímo proti němu. Mám vyschlo v hubě a hlasitě oddechuju. Snažím se myslet na něco jinýho. Nejde to. Čumím na něho a von na mě. Sme naproti sobě. Ticho. Hodně dlouho ticho. Najednou můj pohled ulpí na psacím stolku přede mnou. Ležej tam ňáký prášky. Je na nich červeně napsáno: „Při požití více neř 5 tablet možnost vážné újmy na zdraví ba i smrti.“ Krabička: 60 tablet. Čumím na to nevěřícně. Fakt. Najednou je to tam. Všechno.
Podívám se na chlápka… a ten se doširoka usměje.