• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Do šestého patra

by Hvězdářka z Pikovy

Ještě tři schody.
Vystoupala do šestého patra a pak si unaveně hrcla na poslední schod. Tašku s nákupem postavila vedle výtahu, který zase nejezdil. Opřela se čelem o zeď a zavřela oči. Dnes už musela do šestky vylézt po třetí. Obávala se, že víckrát by to už asi nedokázala. A stejně, neměla by tady tak sedět. Ještě nastydne.
Vstala a s povzdechem zvedla tašku. Vyndala si klíče z kabelky a odemkla byt.
Bylo tam ticho.
Někde v obýváku tikaly hodiny a jinak nic. Kromě bzučení mražáku a ledničky nic nepůsobilo nejmenší zvuk. Richard tu zas nebyl. Vlastně tu ani být nemohl. Měl moc práce v redakci a manželka mu doma také jistě přidělila plno úkolů co se týče dětí. Měl toho asi moc.
Zato ona snad příliš málo. Být manažerka jednoho z největších podniků na prodej nejdražšího prádla nevyžaduje zas tak velkou fyzickou vytíženost. V poslední době ani časovou. Na všechno má jiné lidi, které se jí podaří zaúkolovat. A pak, světe, div se, se nemá třikrát trmácet do šestého patra s taškou nákupu.
Zabouchla za sebou dveře a odnesla tašku do kuchyně. Hodila klíče na stůl a bez jakéhokoliv zaváhání zamířila do koupelny. Jak byla ráda, že ze sebe může shodit to zatracené oblečení a dát si uvolňující sprchu!
Mezitím, co se sprchovala, někdo vešel do bytu. Našel ji v koupelně. A podal jí ručník, když vylezla a chtěla ho strhnout z věšáku.
Vyděsil ji tak, že zaječela.
„Richarde!“ rozesmála se.
„Taky tě rád vidím,“ poznamenal on a s rozkoší si prohlížel její dokonalou postavu. Matylda rozhodně taková nebyla.
„Myslela jsem, že máš dnes nějakou práci. Tak jsem ti nepsala,“ vysvětlovala, zatímco si ručníkem vysoušela pokožku. Ještě z ní šla pára.
„No, to sice ano, ale … nemohl jsem tě nevidět.“ Do mokrých vlasů jí vtiskl polibek, při kterém přivřela oči.
„Richarde, víš přeci …“ začala.
„Ale dyť já vím. Jenomže doma není k vydržení. Matylda je poslední dobu strašně podrážděná. Dokonce se přestěhovala do jiného pokoje. Ne tedy, že by mi to vadilo, ale děti se ptaly. A co jim mám odpovědět?“
„To nevím. Možná byste si to měli vyříkat.
„Možná bychom se měli rozvést.“
„To nepřichází v úvahu.“
„Proč?“
„Běž ven, chci se upravit,“ odbyla ho a zabouchla za ním dveře. Ještě aby se rozvedli! To ne … Ví toho o ní tak málo. Možná by měl vědět, co je vlastně zač. A může něco tušit? Je to sice jeho milenka, ale … Nechtěla ho pro sebe. Nechtěla brát jeho dětem tátu. Sama vyrostla bez otce a nechtěla, aby to potkalo i Richardovy děti. Už kvůli Matyldě mu to nemohla dovolit.
Vyšla ven z koupelny a měla na sobě jen tenký saténový župánek a pod ním krajkovou košili. Richard seděl v křesle a koukal do stropu.
„Vypadáš rozkošně,“ zamumlal. Když dosedla na druhé křeslo, přišel k ní a začal jí masírovat záda, líbat na krk.
„Ne, Richarde, dneska ne,“ zarazila ho a sundala jeho ruce ze svých ramenou.
„Proč ne?“ divil se. Tvářil se jako dítě, kterému odepřeli Večerníček.
„Musíme si promluvit.“
„O čem?“
„O tobě a o Matyldě.“
„Nemám náladu o ní mluvit.“
„Moc dlouho už ji zrazujeme, Richarde. To není správné.“
„Ty to snad chceš ukončit?“
„Ne, ale ty o mně vlastně vůbec nic nevíš. Ne, nechci ti to říkat, ale chtěla jsem, aby ses rozhodnul, jestli to, co děláme, má pro tebe nějakou cenu.“
„Jinak bych to nedělal. S Matyldou jsme se vzali před pěti lety. To jsem ji ještě ani pořádně neznal. A tehdy byla úplně jiná než dnes. To, co se s z ní stalo, je typická česká …“
„Ne, neříkej to.“
„Tak co se zase děje?“
Povzdechla si. Kdyby jen věděl..
„Děje se to, že …“ Richard vyčkával s lehce ironicky zvednutým obočím.
„Ano, Amélie?“
„Richarde, mám výčitky. Kvůli Matyldě.“
Richard zakryl obličej dlaněmi v zoufaleckém gestu a hlasitě si povzdechl. Bylo mu dvaačtyřicet, neměl věk na řešení podobných problémů. A upřímně, neměl k tomu sebemenší důvod ani náladu.
Amélie zjevně ano.
Byla o dvanáct let mladší, bydlela v šestém patře jednoho z nejnovějších panelových domů na kraji města, kam musel posledních čtrnáct dní lézt po schodech, protože nejezdil výtah. Měla na krátko ostříhané černé vlasy, vysoké inteligentní čelo, úzký nosík a zářivě modré oči. Nosila tenké černé, hranaté brýle, které jejímu pohledu dávaly profesorskou rezervovanost. Ale když si je sundala a odložila na stolek, její obličej změkl. Miloval, když unaveně zavřela oči a zvrátila hlavu dozadu. V takových chvílích vypadala tak bezbranně a rozkošně.
To bylo v podstatě jediné, co o ní věděl.
„To jí snad o tom všem říct?“ vyjel na ni podrážděně.
„Ovšemže ne!“ ujistila ho rychle. „Ale … možná …“
„Ty už v tom nechceš pokračovat, že?“
„Richarde, já …“ svěsila ramena a najednou vypadala jako malá. „Včera mi volal můj bývalý manžel.“
Ta slova zůstala viset ve vzduchu mezi nimi jako bouřkové mraky.
Richardův podrážděný výraz nahradil výraz odevzdání. Ztěžka polkl.
„Tvůj … bývalý manžel.“
Přikývla. Měla takovou chuť k němu přikleknou a prosit ho o prominutí, že mu to neřekla. Ale chtěla ho jen chránit. Ale ovládla se. Zůstala chladně sedět v křesle.
„Proto jsi dneska začala tohle. A co myslíš, že udělám? Budu se tu plazit a prosit tě, abys mi řekla víc?“
„Ne, Richarde. Ptal ses, co se děje. A já ti nechci zamlčovat, že se ke mně chce vrátit.“
„Ty ho vezmeš zpátky?“
„No, víš …“ začala, ale moc se jí do vyprávění nechtělo. „Rozešli jsme se před čtyřmi roky. Kvůli jeho nevěře. Jeho nevěře, Richarde, to je možná důvod, proč mám ty výčitky. On tehdy odešel s jednou blonďatou Francouzskou, kterou potkal na služební cestě, a mě nechal tady. Týden na to mi přišel papír s rozváděcí listinou. Tak jsem ho podepsala. Co jsem mohla dělat? Děti jsme neměli, on se zjevně nehodlal vrátit a já jsem neměla sílu se s ním přít. Ale nepřestala jsem ho milovat, Richarde, nikdy. I když jsme si řekla, že ho nenávidím, a nechtěla jsem mu to odpustit. No..časem jsem na něho zapomněla a potkala jsem tebe. Všechno bylo v pořádku. Ale … on se chce vrátit, Richarde. A mně se otevřely staré rány. On mě prosí, Richarde, je ve městě a nemá kam jít. Musím mu pomoct.“
Odmlčela se a sklopila hlavu. Vypadala starší než byla. O hodně starší.
Richard vstal a rukou si přejel obličej, aby se zklidnil.
„Takže mi tím vlastně dáváš sbohem,“ odtušil.
„Richarde,“
„Ne, já to chápu, nemusíš se nějak namáhat. Pochopil jsem to. Už mě nepotřebuješ, tak je to, Amélie. Jsem už pro tebe nepotřebný.“
„Richarde, tak to není. Tys Matyldu taky miloval …“
„Ale to je něco jiného!“ Bouchnul pěstí do skříně, až se zatřásla. Na chvíli oba zmlkli a v bytě se uložilo rozpačité ticho.
„Amélie, já se tě nechci vzdát.“
„Musíš to pochopit. Je mi třicet, Richarde. Mám poslední šanci na rodinu.“
„Nikdy jsi ji nechtěla.“
„To jsem ti řekla, protože mi to tak vyhovovalo v našem vztahu.“
„Mělas mě jen na sex.“
„Chtěla jsem ti pomoct! Matylda tě neudělala šťastným.“
„A ty mi pro jistotu zlomíš srdce,“ zasmál se.
„Ne, Richarde. Ale odejdi. Byl to hezkej románek. Vysněný vztah, který nemohl fungovat příliš dlouho. Můj muž je na letišti, musím tu uklidit.“
Richard si prohlédl její prosebný pohled. Měl tu hezkou tvářičku rád. A teď ji měl mít jiný. No co … byl před ním. Měl ji dávno před ním!
Vzal si sako z věšáku a ještě sundal z klíčů ten, který mu dala.
„Měj se hezky, Amélie.“
Zabouchnul dveře.
Amélie se složila do křesla a bylo jí na nic.