• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Pravidla o hudbě

by Me and you and all the others

V kavárně, kde se ve vzduchu setkávaly tiché rozhovory a do černých stolů byly vyryty citáty o lásce, kafi a sexu, seděl v zadní části místnosti muž. Prstem otíral prach z okenních parapetů a pozoroval ulici za sklem. /Po chodníku se hrnuly davy lidí v určitých vlnách, které určovaly příjezdy a odjezdy metra./
Zapálil si cigaretu. Čekal na slečnu. Znal ji jen pár společných chvil strávených na koncertě předešlého večera. Pamatoval si, že se jí představil jako Ismael a ona řekla, že je Moa. Měla zelené tričko a její vlasy byly kratší, celé modré až na dva prameny, které jí lemovaly obličej a byly oranžové. Nechal si na krabičku cigaret napsat její číslo.
Teď byl tedy Ismael. Ale ano, proč ne. Ismael a Moa. Oba dva milovali hru na violoncello. Tedy, jen jako posluchači. Pozval ji do této kavárny, aby spolu strávili příjemný večer, nic od něho neočekával, jen hovor, smích a příjemný poslech hudby, kterou tolik milovali.
Ismael neměl žádná očekávání od setkání s ženou. Byla krásná, byla veselá, byla vzdělaná. Ale byla to žena. Ismael miloval hru na violoncello, kouřil cigarety, pil víno a otíral prstem prach z okenních parapetů. Moa nehrála na violoncello, nebyla cigareta, nebyla víno, a nebyla ani prach na okenním parapetu. Moa nebyla víc než žena.
Když přišla, bez problémů navázali hovor tam, kde předchozího večera skončili. Moa byla ale trochu stydlivá a nesmělá. Bál se toho, bál se závazků z její strany. Dělal, že to nevnímá.
Na malém podiu se začal chystat violoncellista. Oba dva se těšili jako malé děti a vyměňovali si zážitky z jiných koncertů. Opravdu si rozuměli. Asi tak jako očekával Ismael a jak to pro něj bylo normální. O dost víc, než očekávala ona a jak to pro ni bylo výjimečné.
Ismael nemohl z violoncellisty spustit oči. Hudebník měl černé havraní vlasy, byl oblečen v šedivém svetru a byl svým způsobem vlastně hrozně obyčejný. Ismaela nikdy nepřitahovali všední muži. Každopádně v šedivém svetru violoncellisty bylo něco, co ho upoutalo.
Hrál celý večer, Moa a Ismael už spolu nepromluvili, pravidlo každého z nich bylo, že do hudby se nemluví. Ať do živé či jen do záznamu. Prostě se nemluví. A další pravidlo bylo, že po skončení hudby se nemluví už vůbec… A tak se rozešli… S letmým polibkem na tvář. Ismael si sedl za bar a pozoroval violoncellistu.