• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Společnice

Autor: Siobhan

„Už zase jen dvanáct tisíc…“, postěžovala jsem si kamarádce do telefonu. „Nechápu, jak ti může práce pokojské vyhovovat.“ Naštvaně jsem přecházela po místnosti a téměř nevnímala Sářin štěbetavý hlas, kterým se mě snažila uklidnit. „ Myslím, že se kouknu po něčem jiném, tohle mi za tu dřinu vážně nestojí.“, posadila jsem se na postel a rozevřela noviny. Spěšně jsem si prohlédla pár inzerátů a už chtěla noviny zahodit, když v tom jsem si všimla něčeho, co mě opravdu zaujalo. „ Už jsem na to přišla, Sáro. Tohle je přesně to, co potřebuju. Poslouchej. Hledáme dívky, mladé ženy, studentky, maminky…na práci společnice našich movitých klientů. Zájemkyně, ozvěte se co nejdříve na tel. čísle 774 648 972. Co kdybych jim zavolala..?“, s nadšením jsem si znovu a znovu pročítala onen inzerát a nedbala kamarádčina varování, že to může být nebezpečné. PO chvíli jsme se rozloučily a já už vytáčelo číslo z inzerátu…

Nevěděla jsem, co všechno práce společnice obnáší. Nikdy by mě nenapadlo, že to může zajít tak daleko. Ze začátku vše probíhalo naprosto bez obtíží. Doprovázela jsem postarší pány na různé večírky a jiné společenské události. Nikdy si žádný z nich nedovolil nic, s čím bych nesouhlasila. Za jeden jediný večer jsem si vydělala tolik, co v hotelu za měsíc. Mohla jsem si pořídit téměř vše, o čem jsem snila. Také proto jsem měla v plánu s tím skončit, a poohlédnout se po něčem…normálním, nebo se prostě vrátit zpět do hotelu. Tehdy večer jsem šla naposledy. Měla jsem ho doprovodit na nějakou obchodní večeři. Vypadalo to, že to dopadne tak jako obvykle. Po práci mi vždy zaplatili a zavolali taxi. Ale tenhle muž se nabídl, že mě domů odveze. Souhlasila jsem snad proto, že to bylo naposledy a já byla tak naivní, když jsem si myslela, že se mi nemůže nic stát. Doprovodil mě až ke dveřím bytu a i přes mé protesty se sám pozval dovnitř. Zamkl za sebou a mně bylo hned jasné, co bude následovat. Nevím, jestli mě tloukl tak dlouho, dokud jsem neztratila vědomí, nebo jestli mi vnutil nějaké prášky. Ani nevím, kdy odešel a nechal mě samotnou v tak hrozném stavu. Když jsem se probudila, ležela jsem na nemocničním lůžku a vedle mě seděla Sára. Dívala se na mě a po chvíli, která se zdála být nekonečná, pravila: „Já jsem ti to přeci říkala, Izabelo…“