• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Až se mě jednou zeptáš

by Hvězdářka z Pikovy

Až se mě jednou zeptáš, kam vlastně utíkala ta slečna s oranžovou gerberou, když nás míjela, odpovím ti asi, že jí prostě ujížděl autobus. Možná to byl ten, co jsme před chvílí viděli stavět na tý zastávce před divadlem. Jen jsem měl trochu strach, aby se jí ta gerbera nezlomila v ruce, když utíkala. Jenomže ty sis jí asi ani nevšimla, viď? Bylas tolik zabraná do toho, abys mi přehnaně barvitě vylíčila, jak tě v obchodě předběhla puberťačka s jedním zubním kartáčkem v ruce, že jsi ani nepostřehla, jak si ta slečna s gerberou zlomila podpatek a pak utíkala bosá, aby ten autobus fakt stihla.
Jenomže já stejně vím, že ty se na to nezeptáš. Protože ty jsi ji vlastně vůbec neviděla.
Třeba tu květinu nesla svýmu příteli, co ležel v nemocnici se zápalem plic. Nebo možná chtěla být první, kdo popřeje babičce k narozeninám. Anebo ji dostala od něho k výročí.
Alice, já přeci vím, že se máme brát. Já přeci moc dobře vím, že ty šaty, co sis nechávala šít, už jsou dokončené. Ale nemůžu na ten okamžik nějak zapomenout. Víš, já ji druhej den potkal v metru. Měla takovej ztrhanej obličej a vyrudlý oči. Musel jsem si k ní přisednout a dát se s ní do řeči. Vypadala, jako kdyby jela přímo na Nuselák. Zeptal jsem se jí, na kterou jede stanici. Prý až na konečnou. Fajn, odpověděl jsem jí, já taky. Dali jsme se do řeči, o počasí, o dušičkách, který měly přijít za pár dní. Docela se rozpovídala. Dokonce jsem sebral odvahu se jí zeptat, kam včera tak utíkala. No, víte, začala, to bylo totiž tak:
A začala mi vyprávět takovou událost….

„Nepůjdeš ven?“ zeptala se mě, když odešel uvařit pytlíkovou polévku, a kývla ke dveřím.
„Jo,“ přitakala jsem a obě jsme se zvedly z křesílek. Vyšla první a já za ní. Už byla noc, ale na západě se nad polem ještě trochu rýsoval tenký proužek světle modré oblohy. Nad lesem už ale bylo nebe temně indigové.
Došly jsme za roh chaty a tam jsme se opřely ona o dřevěný plot a já o vysokou třešeň. Vzduch byl vlhký a příjemný. Někde v poli přeskákal hlodavec a zašustil tak obilnými klasy.
Vytáhla z kapsy u kalhot krabičku cigaret a otevřela ji.
„Dáš si?“
Zavrtěla jsem mlčky hlavou a ona si vytáhla cigaretu jen pro sebe. Zapálila si a pomalu vydechla bělavý vír kouře. V nose mě zaštípalo to nemile známé aroma. Mně se nelíbilo, když kouřila. Nekouřila sice moc, ale mně se to na ní prostě stejně nelíbilo.
„Tak co mladej?“ zeptala se po chvíli ticha.
„Nic, a neříkej mu mladej,“ řekla jsem trochu nabroušeně a pokrčila jsme rameny. Tahle dospělá holka byla zvláštní. Člověk ji měl rád, ale tak trochu se jí i bál. Já jsme z ní měla takové ty rozporuplné pocity.
„Tak promiň,“ vydechla další oblak kouře, který se ve tmě zamihotal jako mlha, „pořád se neozval?“ zakroutila jsem hlavou a zadívala se do tmy k lesu. Najednou jsme měla strašnou chuť rozběhnout se přes pole s vysokými klasy a ztratit se v té lesní temnotě. Být sama. Jen se sebou.
„Měla bys možná vědět,“ vyklepla popel, „že on se tahá s kdejakou obludou.“
„Já vím.“
„Tak proč ho nepošleš do háje?“
„Možná se mi nechce,“ řekl jsem neurčitě a zavřela oči. Nasála jsem voňavý vzduch a na chvíli jsem chtěla přestat vnímat ten cigaretový kouř.
„Proč prosím tě?“
„Nevím. Já jsem to si neukončila spíš z lenosti.“
„Aha.“
Otevřela jsem oči. Nic s nezměnilo. Ona tu byla pořád a s ní i ten kouř.
Odlepila jsem se od plotu a bylo mi zle. Chtěla jsem jet domů.
„Hele já už musím,“ řekla jsem a bez otálení si odešla z chaty vyzvednout mikinu. Já měla náladu pod psa.
V chatě ještě seděl její kluk a jedl tu polévku z pytlíku. Úplně jsem na něho zapomněla. Když jsem vešla, zvedl hlavu.
„Dáš si taky?“
Natáhla jsem se ke křeslu pro mikinu. Zaváhala jsem. Jak jsem znala Mirku, určitě si dá ještě tak dvě cigarety. A to je minimálně půl hodina. A já měla najednou hlad.
Položila jsem mikinu zas na křeslo a přisedla si k Fílovi. Nalil mi do hrnku taky polívku a pili jsme tu polívku spolu.
Byl to divnej večer. Já se s Fílou viděla tak po druhý v životě a v tý chvíli mi byl bližší než Mirka, kterou jsem znala odjakživa. On to byl kámoš toho kluka, se kterým jsem byla ani nevím proč. Nebylo to chození, takovej divnej vztah, těžko vysvětlovat, protože byste z toho stejně věděli houby. Prostě v tu chvíli jsem byla ráda, že je Mirka i s tím cigaretovým kouřem venku.
„Ty Fílo,“ zamumlala jsem po chvíli takového krásného ticha, „je ta holka aspoň hezká?“
„Ani ti nevím. Abych se přiznal, buď ráda, že je s ní. Ty máš na lepší.“ Mrknul na mě a odložil hrnek. Vyvalila jsem na něj oči.
„Neblbni. Mě je stejnak volnej. A vůbec. Já jsem ráda, že už s nim tak nepečeš jako kdysi. Ještě, že tě Mirka usměrnila.“
Fíla se jen začal smát a odnes oba naše prázdný hrnky. Už bylo pozdě. Musela jsem jet domů. A ještě ten večer jsem se rozhodla.
On mi za to nestál, abych se s ním zabývala a nespala kvůli ztrátě času.

…pak se odmlčela a sklonila hlavu. Zas vypadala trochu smutně. Pořád mi ale neřekla, co se vlastně stalo, že nestihla ten autobus. A co ten včerejšek? zeptal jsem se jí.
No, totiž, on se vyboural na motorce, řekla tiše, a po operaci v nemocnici umřel.
Tys mu šla dát kytky na hrob?
Ne, zavrtěla hlavou, ne, to bylo už před rokem. Včera jsem jela za jeho sestrou do dětského domova, řekla a usmála se. On ji totiž, řekla ještě než vystoupila a nechala mě tam ohromeného sedět, on ji totiž neměl vůbec rád a nepomohl jí. Tak jsem se rozhodla ji podpořit já. On ji totiž několikrát zbil a znásilnil, víš. Zasloužil si tu nehodu.
Pak vystoupila a já zůstal sedět přikovaný k sedátku. Nikdy bych nečekal, že mi tohle řekne. A víte co?..vy taky ne.