• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Osudu neutečeš

by 73Andy73

Za okny se snáší lehké vločky sněhu a tiše dopadají na studenou zem. Ty ležíš na pohovce a sleduješ tyto vločky z velké dálky. Tak nepřítomně hledíš do okna a představuješ si tyto vločky. Stěží si uvědomuješ, že je to jen tvá nevyčerpatelná představivost. Ve své mysli vidíš vločky a kocháš se pohledem na ně a říkáš si, jak krásné by to bylo se v tomto romantickém prostředí držet se s ním za ruku a procházet se. Bohužel, jen tvoje představivost umí vytvořit tento krásný, zamilovaný obraz, který ve skutečnosti nikdy nebude skutečný.
V podvědomí někde z dálky vnímáš vánoční koledy, jež se linou potichu z televize. Zrovna běží štědrovečerní koncert, který tě však nechává chladnou. Mají to být nejhezčí svátky v roce, kdy se rodina schází pohromadě a všechno zlé jde stranou. Ty však od rána cítíš u srdce tísnivý pocit a nedokážeš jej vystrnadit. Už od rána si na své tváři nutíš vyloudit úsměv. Nejde to však a ty doufáš, že si toho nikdo nevšimne. V takovéto malichernosti je k tobě osud přívětivý a tvé smutné nálady si opravdu nikdo nevšimne. Když jsou ale chvíle, jako je tato, kdy máš zrovna na Štědrý den tu nejsmutnější náladu kvůli nejkrásnějšímu citu, jaký je člověk schopen cítit, osud k tobě přívětivý není.
Člověk, který neměl nikdy potíže s láskou, není s to pochopit, jak mizerně se musíš cítit. O to víc, když je to na nejkrásnější svátky v roce. Stísněný pocit u srdce tě neopouští, stále cítíš že dnes se stane něco zlého. Jako duše bez těla ležíš nehybně na pohovce, sleduješ ve tmě vločky vyvolané tvou představivosti a z dálky vnímáš vánoční koledy a myslíš na to, jak moc ti chybí jeho přítomnost, kterou jsi cítila před dvěma dny. Byla jsi s ním a vnímala jsi tu začínající lásku, pravou lásku, jež jsi ještě k nikomu nikdy necítila. Po tomto posledním setkání dosáhla tvoje láska k němu závratných výšin a měla jsi pocit, že i on se pohybuje tak vysoko. Proto si nedokážeš vysvětlit, proč dnes máš takový bodající pocit u srdce.
A štědrovečerní večeře se blíží.

Tolik krásných dárků jsi dostala, avšak žádný ti neudělala takovou radost jako to být s tím jediným, kterého divoce miluješ. A radost ti neudělaly také proto, že se blíží děsivý okamžik, který cítíš celý den.
Začneš se připravovat na schůzku s ním. Máte se zanedlouho sejít a strávit příjemný zbytek večera. Jen vy dva. Jak moc se na to těšíš, a tak si na sobě dáš záležet, aby vypadala co nejlépe. Jemně se nalíčíš a decentně naneseš na krk svůj nejlepší parfém. Určitě na něj vůně zapůsobí, to víš jistě.
Naposled se shlížíš v zrcadle a jsi se sebou dokonale spokojena. Víš, že se mu budeš líbit. Naposledy si hřebenem učešeš vlasy a pak se vydáš do mrazivého vánočního večera. Ten stísněný pocit se tě nepouští a drží se tě jako klíště. Snažíš se na to nemyslet, ale nejde to. Nedokážeš to hodit za hlavu, je to moc silné na to, aby se na to dalo zapomenout.
Procházíš ulicemi a míjíš šťastné lidi, jak obdivují nazdobené stromy v zahradách.. závidíš jim jejich štěstí, protože ty šťastná být nemůžeš. Něco ošklivého a těžkého visí ve vzduchu. Najednou tě ovane studený vánek a ty se zachumláš do teplé šály. Pomalu se dostáváš na místo vaší schůzky a znervózníš. Onen stísněný pocit je elektrizující a intenzivnější jako nikdy. Dostaneš strach a máš chuť se otočit a jít zpátky domů. Zničehonic tě napadne, proč jste si, proboha, dávali schůzku zrovna na Štědrý večer? Ale jestli to má souvislost s tím nepříjemným pocitem, nevíš.
Vyjdeš ze zatáčky a v dálce před sebou uvidíš přešlapující postavu. Vtipným poskakováním se snaží zahřát a když tě spatří, přestane. Napadne tě, jestli tě na přivítanou poprvé políbí a vezme za ruku. Napadne tě, jestli ti dnes řekne miluji tě, jako se mu to chystáš říci ty. Napadne tě, jestli od této chvíle budete konečně spolu a všem budeš pyšně ukazovat, že on patří jenom tobě ty jemu. Jen ten pocit přidá do těchto krásných myšlenek svou špatnost a na vše odpovídá: ne. To tě uzemní a dál už raději na takové věci nemyslíš.
Ale to zlo je pořád tady a ty víš, že teď se to stane. Zabránit tomu nedokážeš, neboť jste stále daleko od sebe. Ošklivý pocit teď dokončil svou pouť a naplnil své očekávání. Bylo ti jasné, že na tento okamžik nikdy nezapomeneš a vryje se ti do paměti, jakou rychlostí auto srazilo tvou pravou lásku a jak pod silou nárazu tělo vymrštilo daleko od místa sražení. Nejprve zůstaneš stát jako opařená, ale pak se rychle vzpamatuješ a běžíš mu pomoci. Nad ním už se sklání řidič zběsilého auta a panikaří. Začneš panikařit taky a po tváři se ti začnou koulet obrovské slzy. Klekneš ke své lásce a začneš hladit jeho krvavý obličej a šeptat nesmyslná slova, že bude všechno v pořádku.
Řidič po chvíli panikaření zavolá sanitku, která se během dvaceti minut přiřítí se zběsilým houkáním. Přivolaný lékař se skloní nad tvou láskou a chvíli jej pozoruje. Pak se beze slova zvedne a řekne jediné slovo, které ti zničí celý život.
Konec.
Začneš plakat k neutišení a máš pocit, že se zblázníš. Soucitný lékař se tě snaží obejmout a utišit, jeho pokusy jsou však marné a ty po hysterickém pláči omdléváš.

Pak se probudíš a přemýšlíš, co se to vlastně stalo. Ano, byl to sen, ale jaký. Rozhlédneš se kolem sebe a s úlevou zjistíš, že jsi pořád doma na pohovce a z televize potichu hrají koledy. Uvědomíš si, že máš dneska večer se svou láskou skutečně schůzku. Dojem ze snu a stále špatný pocit tě donutí schůzku zrušit. Zavoláš mu a schůzku zrušíš bez důvodu. On to pochopí a dál se nevyptává. Domluvíte si schůzku pouze na počítači přes internet. Víš, že pokud byste se dnes sešli osobně, stalo by se přesně to, co ve snu. A to nechceš, chceš změnit tento děj osudu. Takto se ti to přece musí podařit.tvá pravá láska nikdy nezemře a ty se nebudeš nikdy trápit a nikdy přece nepřijdeš o rozum.
Štědrovečerní večeře se blíží a špatný pocit tě i přesto neopouští. Stále cítíš ve vzduchu něco špatného, i když jsi vlastnoručně zasáhla do dění osudu.

Tolik krásných dárků jsi dostala, avšak žádný ti neudělal takovou radost jako to být s tím jediným, kterého divoce miluješ. A radost ti neudělaly také proto, že se blíží děsivý okamžik, který cítíš celý den.
Usedneš k počítači, kde moderní doba umožňuje komunikovat s lidmi i neverbálně, a pustíš se do psaní s tvou pravou láskou. Jsi si jistá, že je to tvá pravá láska. Píšete si hodiny a vše vypadá krásně. Začneš si myslet, že ten nepříjemný pocit od rána byl jen pouhý poplach. Vše pochopíš v momentě, kdy on ti napíše větu, která ti na další měsíce způsobí velkou bolest. Jediná věta, kterou snad napsal neúmyslně ti zaplavila srdce tak neskutečnou bolestí, jež nikdo nepochopí, dokud nezažije na vlastní kůži.
Z věty plyne, že nejsi jediná v jeho životě, se kterou by chtěl trávit následující dny.

Že to není tak hrozné, říkáte si? Tedy si představte, že stojíte na útesu, ničím nechráněni a jen si libujete ve větru a pohledem na širé moře hluboko pod vámi. A v momentě, kdy se chystáte nerušeně odejít a zapomenout na tento okamžik, se před vámi objeví pavouk a vy, jakožto silní arachnofobijci, ztratíte na útesu rovnováhu a zřítíte se dolů, kde se roztříštíte o kameny, zlámete si kosti, zpřetrháte vazy, vypustíte duši a končíte v moři. A že to je přehnané a morbidní? Věřte, že není, protože takto se cítí člověk zklamaný láskou, který neskutečně miluje. A mnoho lidí dá za pravdu.

A přesně tak ses cítila ty. Nenacházím slova, která by vystihla šílenou bolest, jež zaplavila tvé tělo v jednom okamžiku. Nejvíce postižené bylo srdce, které od teď bylo poznamenáno krvavou ranou, jež se bude hojit mnoho dní a navždy zůstane ošklivá hluboká jizva. Neměla jsi sílu mu na to cokoli odepsat. Několik minut jsi nebyla schopna jakéhokoliv pohybu, jen oči těkaly ze strany na stranu a použily svou jedinou zbraň: slzy. Byly to slzy neštěstí, zklamání, lásky, smutku, bolesti. Když jsi našla sílu mu odepsat, zmohla ses jen na to, zda-li je to pravda. Na odpověď jsi však čekat nedokázala. Bolest tě přemohla, že jsi musela vypnout počítač a jít plakat do polštáře. Bylo ti jasné, že tuto noc nezamhouříš oko. A pokud ano, budeš ráda, že už se nikdy neprobudíš.
Sotva pár minut jsi dokázala intenzivně plakat. Pár minut, bylo to však, jako by jsi nikdy v životě neplakala a teď to vše doháněla. Byl na tebe srdceryvný pohled a každý může být rád, že tě v tu chvíli neviděl, protože ani jeho tvář by v tuto chvíli nezůstala suchá. Trápila ses sama, a tak jsi toužila po odejmutí., které ti však nemohl nikdo poskytnout. Začínala jsi proklínat svůj život, své neštěstí v lásce a toho, kdo ti tuto nesnesitelnou bolest způsobil. Proklínala jsi vše, na co sis v tu chvíli vzpomněla. Ale úlevu to nepřinášelo. Věděla jsi, že musíš spát, vyspat se z toho. A také jsi věděla, že na to, abys usnula, budeš muset vynaložit veškeré úsilí. Máš strach z následujícího dne, až se probudíš. Každý na tobě pozná, že něco není v pořádku bude se tě vyptávat. A ty tu tíhu nevydržíš. Ten následující den měl být po tomto Štědrém dni nejhorší v tvém dosavadním životě. Proto ses do zítřejšího rána nechtěla probudit.
Možná hodinu, možná víc, možná míň jsi seděla zhrouceně na posteli a hleděla do prázdna. Ve tmě. Co jsi tam viděla? Co si tvá nevyčerpatelná představivost představovala? Nic. Pouhopouhé nic. Nebyla jsi v pořádku a možná sis to ani neuvědomovala. Věděla jsi, že tvá pravá láska tě navždy zklamala a ty se z toho jen tak nevzpamatuješ.
Ruce osudu jsi přesto neunikla.
A pak jsi konečně usnula.