• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Ze školních lavic

Ráno jsem se probudil a překvapen, že se nedostavila obvyklá bolest hlavy, hned jsem si došel pro krásně vychlazené pivo. S radostným úsměvem jsem polykal první ranní doušky této tekutiny, aby mi škola rychle utekla, dal jsem si pro radost další tři piva, tak že jsem se probudil, až v hodině a vůbec mi nedocházelo, jak jsem se dostal do školy, ale tahle myšlenka mě teď fakt hodně drásala nervy, když jsem uviděl před sebou prázdný papír a nějaké otázky na tabuli. Začínal jsem mít divný pocit, že mi tady asi něco uteklo, podle česky psaných otázek jsem vydedukoval, že asi nepůjde o angličtinu.
Pak jsem si konečně všiml kantora, jako vždy byla zasypaná sešity a vykukoval jenom její třistaletý obličej, v takové rychlosti se mi ještě nikdy neudělalo tak rychle na zvracení, svůj zrak jsem obrátil na druhou stranu učebny a nevěřícně si pročítal zadané otázky. Cítil jsem, jak se mi začíná potit čelo, pot mi pomalinku stékal po tváři, snažil jsem se alespoň najít příslušný sešit, aby bylo z čeho opisovat, ale nemohl jsem najít ani svoji školní tašku. Bylo mi jasné, že se moje taška v tomto koutku světa nenachází, že bych ji zase zapomněl v autobuse, jako se to stalo už tolikrát, znechuceně jsem požádal souseda o nějakou věc na psaní. Vyfakoval mě a myslel si, že si z něho dělám prdel jako stokrát před tím, nevěřil jsem tomu, že se mi to někdy vymstí.
Třistaletá nemohoucí stařena se zvedla od katedry a upřela na mě svůj zrak. Sklopil jsem hlavu, nechtěl jsem, aby si myslela, že nic nedělám a svým upoceným prstem jezdil po prázdném papíru. To jsem neměl dělat, její senzory zachytily na mém výrazu cosi nekalého a pomaličku zaujímala bojovou pozici, jako Bismark před posledním nadechnutím. Její nemohoucí tělo zamířilo přímo ke mně, neodvratně se blížila pohroma a já se začínal připravovat na poslední boj.
A je to tady, její zrak se upřel na můj prázdný papír, který tak nevinně ležel u mých rukou. Představitelka nesmrtelnosti uchopila papír do jednoho ze svých chapadel a nevěřícně ho převracela z jedné strany na druhou a hledala, co tam najít nemohla, hodila na mě svůj deformační pohled.
Cítil jsem se jako potápěč ve stometrové hloubce a vyplouval na povrch bez patřičné dekomprese, konečně jsem ucítil vánek větru, krásné sluneční paprsky jak se odráží do neoprému, chtěl jsem se nadechnout, ale změna tlaku mi trhala plíce na kusy. Ze vzdáleného místa jsem slyšel zvuk sirény, ale nebezpečnou rychlostí se blížil, zvuk sirény byl už tak nepříjemný, že jsem si překryl uši rukama.
Představitelka nesmrtelnosti mávala mým papírem nad hlavou a její chraplavý hlas mi ničil sluchové orgány. Začala dělat z mého prázdného papíru já nevím co, jako kdybych chtěl sabotovat školu a začal jsem o tom uvažovat.
Prý se s tím ještě v životě nesetkala, aby měl někdo takový přístup ke škole jako já. Já jsem za to nemohl, že nemám ani čím psát, ale v nestřežené chvíli jsem sousedovi sebral tužku a hned ji ukázal Představitelce nesmrtelnosti, ta nevěřícně ztuhla a já myslel, že je po ní, zmýlil jsem, to se jen připravovala na další útok.
Začala ze sebe chrlit něco o charakteru, ale já ji chtěl jenom ukázat, že už mám tužku, brala to jako výsměch nesmrtelnosti. Začala mi dávat najevo, že můžu i za to, že se špatně vyspala, prý jsem drzý, přitom jsem neřekl ani jedno slovo, prý nemám úctu ke staršímu, přitom jsem ji minimálně třikrát denně pozdravil, to neudělala Poky, ani jednou za tu dobu, co je na téhle škole. Jediné, co jsem jí dal z pravdu, že se jí nepodívám přímo do očí, ale kdo by to po mě uklízel.
Zbytek třídy zatím všechno krásně opsal, když upírala všechnu pozornost na mě.
Konečně zazvonilo a mě se krásně ulevilo, když se konečně stařena odbelhala ke katedře. Začala dojemný proslov, že to ještě neskončilo a že to požene výš a ještě výš, až se s tím setká samotný Bůh. Další hodinu jsem byl poslán do ředitelny a ani omylem jsem netušil kvůli čemu. Stál tam sám Bůh (ředitel) a Představitelka nesmrtelnosti, pokorně jsem pozdravil na projev, že proti Bohu nic nemám.
Nevěřícně koukal na mé tričko, na kterém bylo napsáno:
Varování ministra školství ČR:
Myšlení škodí zdraví
To jsem si uvědomil, až moc pozdě, byl jsem ztracený. Představitelka nesmrtelnosti začala předkládat svá obvinění, všemohoucí soudce na mě upřel svůj andělský obličej, cítil jsem se nesvůj, nikde jsem neviděl svého obhájce. Nechtěl jsem si dělat ještě větší problémy než mám a zpražené dvojce jsem na všechno přikývl, i když tam bylo co vyvracet a od soudce se vzneslo obvinění, sklopil jsem zrak a opakoval dané rozhřešení. Představitelce nesmrtelnosti jsem se asi stokrát omluvil a slíbil jí, že si budu nosit mučidla na hodiny. Konečně se zavřely dveře od soudní místnosti, stál jsem na pusté, prázdné chodbě, která vedla kamsi k úspěchu, alespoň se o to učitelský sbor bratří a sester snažil. Jenže smůla, my dítka z ulice a hospody se jen tak nedáme a je nás víc, než si vůbec dokážete představit. (smích)
S neuspokojivým pocitem jsem sestupoval po schodech, cítil jsem se pokořen, jako divoký kůň, který byl chycen a násilně pod bičem zkrocen.
Na školu jsem už neměl ani pomyšlení, sbalil jsem se a odebral do nedaleké hospody, vzápětí jsem zjistil, že na to pivo ani nemám. Znechucen jsem brouzdal ulicemi velkoměsta, kopal do kamenů a dalších předmětů, které leželi na chodníku. Kolemjdoucí nade mnou ohrnovali nos a trapnými narážkami mi dávali najevo, že bych se měl chovat jako dospělý, když už na to alespoň z poloviny vypadám. Ignoroval jsem je jako všechno v tu chvíli. Začínal jsem mít nepředstavitelnou chuť na pivo, tak jsem se odvážil zeptat kolemjdoucí slečny, jestli by mě nechtěla pozvat na pivo, nechtěla. S pár dalšími marnými pokusy mi klesalo sebevědomí. Sbalil jsem se a šel k silnici stopovat. Po dobré hodince stopování jsem to vzdal a šel domů pěšky.
Dneska to zase byl pech, za tři hodiny chůze s přídavkem rychlejšího tempa, někteří ho nazývají běh, ale u mě se to tak nazvat nedalo, spíš by sedlo pochod malomocných, jsem zahlédl rodné město. Domů jsem přišlel značně znaven, přece jenom pochod malomocných dá zabrat.