• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Smutní kačeři

// Velcí lidé podnikají velké věci proto,
že jsou zkrátka velcí.
Blázni proto,
že je lidé příliš berou na lehkou váhu … //

A co teprve, když jsou obojí zároveň ?

… Víš, sedávám tu takhle denně. Asi tak hodinu, někdy i dýl. Podle lidí, čekám … . Zatvářila ses kysele. Sladký a docela k smíchu. Divila by ses, ale opravdu to není tak hrozné, jak to asi zřejmě teď zní. Zamilovala jsem se. Když jsem jela poprvé, nudila jsem se asi jako právě teď ty. A pak přišly přestupy z jednoho vlaku do druhého a nebylo to lepší a fronty a taková spousta ztraceného času. Jen tak. Minuta sem a zpět. Nikdo to neřešil. V duchu jsem nadávala na školu, kam dojíždím, na sebe, že jsem dojíždět chtěla. Nadávala jsem. A všechno bylo špatně. Pršelo a škrtil mě chundelatý rolák. To si nedovedeš snad ani představit. Stál stovku a vypadal dobře. Jenže zdání tak zatraceně klame a klamalo.
x
x
Bylo časné ráno, přijel zhruba první vlak a na kolejích byla ještě rosa, když se objevil. Vyšel z dveří Příjezdů, z těch cest, které zkrátka nevedou zpět. Z oprýskaného nástupiště s číslem možná i pět, kde zanechal kus sebe v podobě bolestí a šel jen tak dál. Aniž by se a je posbíral. Asi proto, že to nešlo. Byl zvláštní, bez přestání se usmíval. Měl nějakou nemoc, tikalo mu v pravém oku. Přesně tam, kde se usadil výraz nepochopení, nejen nás ale i všech nádraží a světů. Vypadal zmateně. A přesně takový i byl :
Měl jeden špinavý kufr a sebe. Měl víc než já? Sedl si vedle, do rohu. A nahlas brečel. Opravdu. Slzy mu stékaly po tvářích, jako přerostlé hrachy , a všechno bylo najednou tak černý, že se i ta nejčernější pastelka musela stydět. Bylo mi ho líto. Poznal to. A snad proto i plakat přestal. Zadíval se na mě a řekl, že bych měla víc cítit tu krásu kolem, že by se méně lidí trápilo. Mrkl a pak prsknul a z nosu mu vytekla nudle a když neměl kapesník , tak jeho slova ztratila na významu. Nabídla jsem mu tedy svůj, v záplavě nevídané ochoty, a on ho i mě hrdě odmítnul. Dělali to tak všichni, ale od něj mě to vzalo tak nějak víc. Nevzdala jsem se. Možná, že tušil, že jediný, koho bude nějak tížit to cosi stekající mu po tvářích a bradě, budu jen a jen já. Musela jsem se na něj totiž i tak dál dívat. Jako by měl v tom svém kufru magnet na srdce. Mé. Necítila jsem k němu odpor a tak měl smůlu. A já štěstí, anebo naopak a možná, že i zároveň.
.
Hodil si nohu přes nohu a kousíčky bahna se rozlétly kolem, zašpinil mě a zanechal ve mně stopy, nevšimnul si a neomlouval se. Houpal se z předu do zadu a bylo mu dobře. A já se v tom rytmu kolébala s ním. Potají . A svět by měl patřit bláznům! Byl mi tak blízký, až jsem se toho bála. Mlčela jsem. Když k nám přišla partička kluků a nahlas se chechtala jeho divné čepici a urážela jeho pohledy a šlapala po něm. A on jen seděl a bylo vidět, že je tak slabý. Jako to nejbezbrannější dítě, které člověk prostě musí obejmout, i když má o dvacet centimetrů menší kalhoty, tričko špinavé od něčeho, co nevoní a to dítě není vůbec vaše a vy vůbec nejste matkou … A přitom se snažil být silný a možná jím i doopravdy v tu chvíli byl – necekl, nekřičel bolestí, jen jeho pohled byl víc než zkroušený. A mě drtil kosti. Byl tak statečný, že i leckterý muž by mu záviděl, a vás to objímání najednou přešlo, i když by bylo zatraceně třeba. Stal se v mé hlavě hrdinou,
kterého ti tři rádobyfrajeři v důkazu vlastní lability, zmlátili bez ohledů, důvodů, jen s příčinami krve. Co mi na důkaz zbabělosti, stékala po tvářích.
.
Když odešli, sesunul se k zemi. A řekl, že není z kamene, ale že by to tak moc chtěl. A já ho chápala a přišel mi lepší. Výš než ti, co odešli. Výše než já, řekla jsem promiň a připadala si potupně.A on přijmul ten odmítnutý kapesník, pohladil mě a řekl, že jsem přeci ještě dítě, co s tím nemohlo nic dělat. Mumlal a já mu moc dobře nerozuměla. Ale jistě měl pravdu. Protože ty jeho oči, věděly víc než já.
.
A tak jsme tam na té zemi seděli, držela jsem ho za ruku a byli mi úplně jedno pohledy lidí, přicházejicích na sedmičku. Snad poprvé jsem si nepřipadala nesvá, jako by mě doplnil. Nechala jsem jí ujet. Řekl mi totiž, že už se nikdy neuvidíme a mě to mrzelo. Nikdy prý nevešel dvakrát do stejných dveří Příjezdů. A nikdy neodešel bez slz. A na mě nechal rozhodnutí, jak strávit obyčejný pátek. Myslím, že nic takového neřekl, jen já jsem si to vsugerovala. Protože to tak bylo a já cítila.
.
Díval se po nádraží. A učil mě cítit krásu v příchodu pána s novinami, čerstvě vonicích rohlíků a šumu padajicích jizdních lístků. Baculatým prstem ukazoval na lidi a já se snažila pochopit, co mi tím vlastně říká. Bylo to tak kouzelné, že jsem tomu sama nevěřila. Měl sebe a svůj cit, kterým chápal bez rozumu a měl mnohem víc . . .
.
K večeru vstal, otevřel ten svůj rozvrzaný kufr. Bylo to nejvíc, co jsem toho dne mohla dokázat. Ukázal mi své tajemství. Činil tak pomalu, se vším tím rituálem. A když ho otevřel, vysypala se na podlahu sbírka časopisů. Kačerů Donaldů. Alespoň jsem si to myslela. Bylo jich tisíc, možná víc. A bylo to všechno, co tam měl. Přehraboval se v nich jen chvíli a pak za veselých zvuků, které vydával, vytáhnul jedno číslo.
“ Dělat ze sebe záměrně blázna, toť největší moudrost “
.
A odešel, jen tak. Vstoupil do dveří Odjezdů a už se nikdy nevrátil, jen zanechal pocit, co nesmažu. Ani kdybych chtěla. Mám ten časopis a v něm i svůj život a jeho pochopení ….