• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Až za hrob

autor: Ergetta

Vychrtlá kobyla se ploužila po venkovské cestě, jako by měla kopyta přirostlá k zemi. Ten, kdo prohlásil, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu patřil do cirkusu, jako úkaz chorobného optimismu a excelentního lhářství. Měla jsem za sebou dvanáct hodin jízdy a jedinou myšlenkou na krásu bylo pomyšlení na mísu klobás z toho mizernýho koně pod mým zadkem. Pobízení bylo marný. Ztratilo valný smysl už po prvních mílích. Aby toho nebylo málo, začalo se nebe nebezpečně zatahovat. Drobné nudle mraků se propojily a na obloze teď rostla a kabonila se obří tmavá houba, která zrovna začínala hrozit burácením. Párkrát zemi pohladily prstíčky blesků a vzápětí se spustil liják jako z Bible.

„Pojeď, Maio, musíme se někam schovat!“ křičel na mě přes rameno Gert a pobídl koně do cvalu, aniž by ho zajímalo, co dělá ten můj.
„ Já bych ráda,“ zařvala jsem, „ale ten kůň je prostě magor!“ Gert se v sedle otočil a ani se nesnažil skrýt pobavení. Docválal až pod větve smrků na okraji lesa a čekal, až se tam moje kobyla doprocházkuje. Měla jsem jí po krk a zapřísahala jsem se, že jestli ještě jednou přijde Gert s nápadem udělat čundr na koních, vymáchám mu hlavu v nádrži prvního Chopera, kterýho u táty v garáži najdu! Konečně jsem se celá promoklá objevila vedle Gerta, který s kamennou tváří kontroloval postroj. Když skončil, narovnal se, opřel se o sedlo a
se slovy: „hodná holka“, poplácal koně po zadku.
Neubránila jsem se úsměvu. Tohle byl kámen úrazu. Přesně proto Gertovi každá zdrhla. Choval se ke koním líp, než k lidem. O důvod víc, proč ho ve spánku zadusit spacákem.

Přivázali jsme koně k větvím a vydali jsme se na průzkum po svých. Gert vytrvale tvrdil, že když je člověk rozlámanej ze sedla, nesmí si sednout, aby mu svaly neztuhly. Další z jeho šílených přesvědčení. Gert byl zvláštní. Byl to jeden z těch lidí, který mají na všechno vážně dobrou radu, ale jakmile je vám bídně a potřebujete útěchu, jediný, co vám nabídnou je všeléčivá tatranka se spoustou čokolády. Někdy je to fajn, ale možná, že normální rozhovor by udělal víc než jouly.
Znala jsem Gerta od čtyř let. Tenkrát mu bylo sedm a shodil mě z houpačky na hřišti v tom našem zapadákově. Musel se mi potom před ostatníma dětma omluvit, což v něm nejspíš zanechalo následky. Dalších pár let mě nenáviděl, a pak jsem ho jednou vytáhla z bryndy, když se jen tak pro pobavení vloupal do sklepa jednoho obecního mrzouta, aby zjistil jak to tam vypadá. Naštěstí jsem to uhrála tak, že tam spadlo moje kotě a Gert byl moc hodnej a snažil se mi pomoct. Nakonec byl pochválenej a od tý doby jsme kámoši. Aspoň myslim. Už je to osm let, co se mě naposled pokoušel uškrtit a myslel to vážně, tak je naše přátelství nejspíš definitivní.
Prodírali jsme se mezi stromy bez cíle asi dvacet minut. Pršet nepřestávalo, a prameny mokrých vlasů se mi lepily na obličej jako pijavice. Gert šel první a povídal si. Vždycky měl s ukecaností problém. Nikdy nevěděl, kdy je lepší mlčet, a kdy mluvit, a tak pro jistotu mluvil pořád.
„Až se dostaneme k chatě, uděláme si kotel čaje a zalezem do dek,“ říkal zrovna Gert, jako by byl moje máma, ani si nevšiml, že neodpovídám, tudíž neposlouchám, „když jsem tam byl naposled, byl jsem mrně, ale snad si ještě pamatuju, kde to je.“ Opět ukázal, že je dokonalým průvodcem, když jste unavení, mokří, hladový a naštvaní na tu kouli, co se vám točí pod nohama.
„Moment,“ uťala jsem nemilosrdně jeho monolog, „chceš říct, že ani nevíš, kde to je?!“ Gert sklopil hlavu, ale nezastavil se. Rychle jsem ho doběhla, popadla jsem ho za límec košile a pevně jsem ho přidržela, dokud se neotočil a nepodíval se mi do tváře.
„Naposled jsem tam byl, když mi bylo šest.“ Řekl a vyprostil se z mého sevření. Zůstala jsem stát jako opařená. „Ale to už je,“ rychle jsem počítala, „skoro patnáct let.“ Vyvalila jsem na něj oči.
„Víš určitě, že jsme aspoň ve správným státě?!“ musela jsem si rejpnout…
„Bez obav, Mai,“ řekl, jako zeměpisnej bůh a já měla ještě vetší chuť dojít do první vsi, sednout na vlak a zmizet. Ale to už zase Gert začal vyprávět, zatímco se prodíral porostem.
„Naposled jsem tu byl s tátou těsně předtím, než umřel. Tenkrát jsme chodili po lesích a on mi vysvětloval, jak kterej pták zpívá, a jak žije. Byl to ornitolog, však víš, ptákověda,“ dodal na vysvětlenou pro svou negramotnou kamarádku, „ Byla to paráda. Strávili jsme na chatě čtrnáct dní, jedli jsme konzervy, pili žlutý zonnky a hráli jsme večer na koberci před krbem karty. Nechával mě vyhrát,“ pousmál se a zatřepal hlavou, jako by chtěl vyklepat tu vzpomínku. Ohodil mě sprškou vody a vjel si prsty do vlasů. Slušelo mu to.
Došla jsem k němu, nakoukla jsem do báglu a vytáhla jsem mapu. „ Tak se znova podíváme,“ řekla jsem akčně a sklonila jsem se nad čárama, ve kterých jsem naprosto nic neviděla.
„Tak jo,“ mumlala jsem, „ty modrý čáry značí vodu. Červený…sakra…červený, a no jo, železnice, supr a takový ty divný oválky?“ marně jsem hledala ve vysvětlivkách, tahle mapa nám bude teda hodně platná. Zvedla jsem oči. Gert stál za mnou a díval se někam mezi stromy. Očividně nevnímal.
„Posloucháš mě vůbec?“
„Jasně,“ zalhal, „musíme tudy.“ Špička jeho prstu se zabodla někam do pralesa kolem.
„Zveš mě do křoví?“ optala jsem se ledabyle a snažila jsem se zabránit dlani, aby se sevřela v pěst a opsala moc pěknej půlkruh končící v místech, kde měl Gert momentálně hlavu.
„No, pokud toužíš po tom, abych tě někam pozval, pak tohle nepromarni, protože ze mě nic lepšího nevyrazíš.“ Zamrkal na mě a zahihňal se jako slečinka.
„Hajzle!“ vyhrkla jsem a byla to ta nejupřímnější věc, kterou jsem zatím za celej den vyslovila.
„Taky tě mám moc rád.“ Usmál se šibalsky a vykročil opačným směrem, než mi před chvilkou ukazoval. Tiše jsem zuřila.
„Kam zase jdeš?!“ zeptala jsem se pohřebním bezmocným hlasem a rozhodila jsem rukama.
„Pro koně.“ odpověděl a opět nasadil ten odpornej úsměv, „přece je tu nenecháme chcípnout jen proto, že na nich neumíš jezdit.“ Otočil se a pomalu se mi začínal ztrácet v houští.
„A Maio,“ ozvalo se do praskání větviček, „ ty divný oválky jsou vrstevnice.“
„Dík!“ křikla jsem mezi stromy a byla jsem protentokrát ráda, že neviděl, jak jsem protočila oči.
Zase jsem zapůsobila jako blbeček.