• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Temná růže I

autor: Džín

Dívka se pracně probojovala davem spěchajících lidí, aby mohla zamířit na opuštěné parkoviště. Pozorně si prohlédla stojící auta, ale trochu rozmrzele toho brzy nechala, jelikož to, které hledala, tu ještě nestálo.
Pomalým a unaveným krokem se došourala až k nejbližšímu zábradlí, shodila ze zad černý školní batoh a usadila se na studené železné příčce, o kterou se lidé většinou opírali.
Pokud by ji nějaký z kolemjdoucích spatřil a pozorně si ji prohlédl, mohl by říci jediné. Bylo na ní něco zvláštního. Kaštanově hnědé vlasy jí vlály kolem obličeje a dosahovaly až k pasu… mladá, asi šestnáctiletá dívka, celá v černém s tajemnýma tmavýma očima, kterým dodávala na svém vzezření ještě tmavým líčením, vysokými těžkými botami a černými nehty… hodně se lišila od ostatních, ale nevypadalo to, že by jí to extrémně vadilo.
Bez hnutí zírala na příjezdovou cestu a vlastně moc nepřemýšlela. Nebo snad ani nechtěla…
V srdci jí rostl jakýsi neklid… možná to bylo tím, že dnes v noci měl být úplněk. Nějak to nedokázala pochopit, ale při úplňkových nocích mívala strach. Tak strašný strach… navíc cítila, jak se vše mění. Nedokázala to nijak víc popsat, ale v těch jasných nocích nebylo něco v pořádku.
Sem šílená… patřim do blázince! Vynadala si v duchu jako každý měsíc, ale nějak ten tlak, co v ní rostl, nedokázala zastavit. Navíc teď byl mnohem silnější.
„Clare!“
Vyděšeně sebou trhla. Proti ní stálo tmavě modré auto a z okýnka se vykláněla postarší žena.
„Slyšíš mě?“
Ulehčeně se usmála.
„Jo, mami, slyšim.“
Rychle popadla svůj batoh a naskočila na zadní sedadlo auta, kde ji přivítala malá zubící se blondýnka s pomněnkovýma očima.
„Pojedém nakoupit, pojedém nakoupit…“ prozpěvovala si a Clare se musela usmát.
Šestiletá holčička na ni jen vyplázla jazyk a znovu se dala do tichého pobrukování dvou stále se opakujících slov.
„Jak bylo ve škole?“
„Jako vždycky,“ zamumlala a oči jí na chvíli ještě víc potemněly.
Popravdě řečeno, nemohla se pyšnit přílišnou oblíbeností ve své třídě… každý ji měl tak trochu za podivínku, na kterou věčně vrčí psi, baví se jen s mála lidmi a poslouchá muziku tvrdší, než je u holky obvyklé.
Posměšně se jen tak pro sebe ušklíbla. Jo… podivínka, které nedělá problém poslat pitomý lidi do pěkně blbejch míst… prostě tam, kam blbý lidi patří.
Ti psi ji popravdě trápili už od dětství… nikdy se jich nebála, ale proč na ni i ten nejroztomilejší a nejpřítulnější voříšek vrčí, to nevěděla.
Pohodlně se opřela do sedadla a do uší si strčila sluchátka.
Zpod zavřených víček vnímala nepatrné otřesy auta a ponořila se hlouběji do svých myšlenek. Celá se jakoby uvolnila a cítila se příjemně unavená. Ráno, ještě před školou, měla trénink v bojových uměních a po škole si byla protáhnout tělo u svého přítele, který ji učil jak zacházet se samurajským mečem. Tudíž se své únavě ani moc nedivila.
Poslední slova, která ještě vnímala z poslouchané písně, jí uvízla v mysli jako dotěrná vzpomínka a poté se ihned ponořila do vytouženého spánku.

Prudký náraz a vyděšený křik ji neuvěřitelně vylekal. Zděšeně třeštila oči do naprosté tmy, ale jediné, co viděla, byla nehybná těla rodičů.
Čísi roztřesená ruka jí pěvně sevřela prsty.
Výkřik jen s obtížemi zadržela v hrdle a s dočasnou úlevou sevřela sestřinu drobnou dlaň, která byla ledová… smrtelně ledová, jako by věděla, co ji v nejbližších minutách čeká…
„Mami… tati?!“
„Uklidněte se!“
Otcův tvrdý tón ji zarazil, ale pocítila strašnou úlevu, že ho vůbec slyší. Za tou chladnou slupkou však cítila zmatek a zděšení.
„Kde to sme?“ popotáhla malá dívenka.
Pokoušela se zahnat všechny zlé bubáky a předtuchy, které se jí vkrádaly do mysli i před oči, ale její mladičkou mysl začal pohlcovat nepředstavitelný strach.
Clare sestřičku povzbudivě objala, ale sama se necítila moc jistě.
Nechápala to. Jeli přeci na nákup v slunečném teplém dni a najednou trčí uprostřed černého lesa, v noci, a pokud správně chápala, co se v ní dělo, tak o úplňku.
Do nastalého ticha se zařízlo podivné zavrčení a praskot větví pod vahou něčích nohou.
„Tati…“ zašeptala a hlas se jí neovladatelně třásl. Pokoušela se zhluboka dýchat, zastavit tu hrůzu, která se jí rozpínala v celém těle, ale vnitřně cítila, že tohle není dobré… vůbec to nebylo dobré. Nevěděla, kde se v ní bere tohle přesvědčení, ale ničím jiným si v této situaci nebyla jistější.
„Já nevím, kde sme Clare… nevím to.“
„Co je to za zvuky?“ zakňučela žena na předním sedadle a křečovitě uchopila manželovu ruku.
„Zůstaňte tady,“ zašeptal. Vysmekl se své manželce ze sevření a s kamennou tváří vzal za kliku dveří a pomalu spustil nohy ven. Dřív, než ho stačil kdokoliv z rodiny zadržet, prudce vstal a bouchnutí dveří se v lepkavé ozvěně odrazilo od kmenu stromů.
Clare nevěřícně zírala na otcovu vzdalující se siluetu a ani nevnímala, jak jí po tváři kane osamělá slza.
„On se už nevrátí,“ zašeptala a samotnou ji vyděsilo, jak to v jejích ústech znělo dutě a pravdivě.
Matka se po ní s hysterickým výrazem podívala a uštědřila dceři tvrdý pohlavek.
„Jak jen to můžeš říct?!“ vřískla, ale na dívčině tváři se nic nezměnilo.
„On se už nevrátí,“ zopakovala monotónně.
Žena smrtelně zbledla a s děsivým výkřikem jména svého muže vyběhla z auta.
„Clare… já se bojim,“ zaskučela dívka a nevěřícně doprovázela pohledem svou maminku, která utíkala stejným směrem, jako šel jejich táta.
„Půjdeme za nimi?“
Nerozhodně se zadívala do noční tmy. Věděla, že to není dobrý nápad. Měly by zůstat v nejlépe zamčeném autě, ale sestřina slova zněla tak naléhavě a uplakaně, že nedokázala odmítnout její návrh, aby šly své rodiče hledat.
„Tak dobře,“ vzdychla a veleopatrně vystrčila hlavu z pootevřených dveří.
Do tváře se jí opřel chladný noční vzduch, provoněný pryskyřicí a jehličím, ale byl promísený ještě s něčím…
„Cítíš to?“ optala se malé dívenky, která se jí pevně chytila za ruku a mžourala do tmy rozpínající se všude okolo.
„Cítim les.“
Zachmuřeně se rozhlédla. Kupodivu neviděla tak špatně, jak se zprvu obávala. Obrovský úplňkový měsíc tu a tam prosvítil koruny stromů a utvářel na měkkém lesním podloží stříbrné pruhy.
Znovu nasála čerstvý vzduch, ale ten nasládlý, ale přitom nepříjemný a zatuchlý pach se jí nikterak nezamlouval.
Jekot, co se rozlehl po lese, zastavil oběma dívkám srdce. Zněl jen několik málo vteřin, ale ony ho slyšely v uších ještě dlouho poté.
„Mami!!!“
„Gabrielo, ne!!!“
Holčička se v úděsném strachu a panice vysmekla Clare a ponořila se do tmy, která byla pro její oči bez jakýchkoliv světlých míst.
Nevěřícně stála na místě, než si uvědomila, že by měla něco udělat. Prudce se rozeběhla, ale cosi jí podrazilo nohy.
Rukama pročísla ostrou trávu, která ji pořezala ve všech čtyřech prohlubních mezi prsty. Lepkavá krev jí stékala po dlaních i po zápěstích, ale nevšímala si toho. Její pozornost zaujalo stvoření, které se pomalu a rozdychtěně sklánělo k její tváři.
Bez zaváhání rozpoznala nejmenší detaily obličeje té zrůdy, ale i tak nevěřícně zamrkala. Hysterický jekot jí uvízl v krku.
Ve tmě se zaleskly dva obrovské ostré špičáky a rudě zářící oči, které se vyjímaly v zašedlé vyhlazené tváři. Tmavé dlouhé vlasy spadly tomu stvoření z ramen a dopadly na ta její. Cítila, jak nasál vzduch a očima sklouzl na její zkrvavené ruce.
„Krefff.“