• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Bouře v horách II

autor: Hvězdářka

Od Serenusovy návštěvy uplynul bezmála týden. A Severin stále byl svobodným princem. Čím více na to myslel, tím se mu sňatek se Serenou zdál neskutečnějším. Rada se musela zbláznit. Došel k tomu závěru, že se museli všichni do jednoho pomátnout na rozumu, když po něm žádají tak nadlidský výkon. Přimět Serenu k poslušnosti bylo totéž jako učit vlkodlaka tančit s ovcí.
Vstal. Tohle nemělo smysl. Aby zakresloval územní plán Lostrimanau a v myšlenkách byl zcela jinde k ničemu nevedlo. Akorát dělal chyby. Přešel k oknu a podíval se ven na nádvoří. Byl nádherný den, slunce svítilo na šedé zdi Kaarneyolu a ohřívalo jeho studené kameny. Vzduch se tetelil teplem a voněl pozdním létem. Ale brzo mělo přijít období mrazů.
Na nádvoří Serena cvičila asi s šesti děvčaty, které se dobrovolně přihlásily k tomu stát se gardistkami. Serena měla úžasné nápady, když zrovna nemyslela na to, jak se od Severina co nejvíce odtáhnout. Když uvažovali nad výcvikem dalších mužů, Serena přišla s nápadem, aby se mohly cvičit i dívky. ´Ženské ruky je vždy potřeba. I když nebude umět s mečem zacházet, může mečem zemřít, když naše domovy napadnou Seveřané nebo Východní. Víš, princi, že se říká, že se na východě formují celé flotily, když Nathanael padl,´ říkala mu s obličejem tak vážným, že nemohl říct ne. Dlouho o tom přemýšlel a něco pravdy a smyslu na tom skutečně bylo. Proto jí dovolil vzít šest dívek a učit je zacházet s mečem. Serena nechala právě pro tento účel vyrobit podle svých návrhů odlehčený meč, stejně pevný, stejně ostrý, ale lehčí. Ale své cvičenky nešetřila. Denodenně jim dávala na cvičišti zabrat a nutila je zpevnit si těla natolik, aby za chvíli udržely i obyčejný neodlehčený meč stejně snadno. Protože se měl meč stát jejich prodlouženou paží, nutila je posilovat obzvláště ruce, ale dívky zezačátku odcházely navečer vždy utahané vším.
Dnes, po dvou týdnech výcviku, už Severin viděl, jak se jim pod hebkou a potem lesklou kůží napínají svaly a jak mrštně a obratně dokáží se svými zbraněmi zacházet. Nebyla by to Serena, pomyslel si, kdyby nedovedla své dílo ke konečné dokonalosti.
Ale středem jeho pozornosti nebyly ani zdaleka ty mladinké dívčiny na nádvoří, z nichž některým bylo stěží šestnáct. Ne, pozoroval Serenu a její rytmické a doslova taneční pohyby. Dokonalá souhra a koordinace všech svalů v těle způsobily, že se zdála neskutečnou. Jakoby přišla z jiného světa, pomyslel si Severin a opřel se o roh okna a se zamyšleným úsměvem sledoval každý její pohyb, každé zachvění koutků úst, každé odhození copu černých vlasů.
Ze snění ho vytrhnul až její obviňující pohled, když se najednou otočila a podívala se přímo na něj. Severin se dvorně uklonil a stáhl se zpět do pokoje. Serena ukončila dopolední výcvik a nechala dívky, aby se šly umýt a odpočinout si. Sama se ale umýt nešla. Zůstala na nádvoří a v podloubí se posadila na jednu z hromady beden se solenými rybami, které před chvíli sluhové přivezli z meditského přístavu.
Nebyla tolik unavená, aby musela příliš odpočívat. Ani odpočívat nechtěla. Každý den dávala svým svěřenkám zabrat, ale hlavně dávala zabrat sobě. Stávalo se, že ze začátku chodívala spát, aniž by byla příliš unavená, a pak nemohla usnout. Místo toho přemýšlela o Serenusově vzkazu, který Severinovi předal. Rada chce, aby se s ní Severin oženil, aby kaarneyolského prince usměrnila kromě Rady ještě manželka. Ale Serena si domyslela, že Rada nezadala jméno ženy, kterou by si Severin měl vzít. To, že si musí vzít právě ji, si vymyslel Serenus, protože on jediný ví, jak se vše má. Jenže ona si nemůže Severina jen tak vzít! Cítila k němu mnoho, ale nebyla by schopná dívat se mu do očí, když mu nedokázala dát syna.
Z úvah ji vyrušil až sám pán Kaarneyolu. Objevil se ve vchodu na nádvoří jako duch.
„Stále neúnavně cvičíte, mylady?“ Posadil se vedle ní na jednu z dalších volných beden a opřel si lokty o rozkročené nohy. Ale ani na chvíli se na ni nepodíval.
„Dala jsem děvčatům chvíli odpočinek, ani gardistky si nezaslouží neustálý žár slunce, které dnes pálí,“ vysvětlila lhostejně a protože nevěděla, co s rukama, vzala do ruky brousek a svůj mervel a začala brousit jeho ostří. Její mervel byl ale i tak velmi, velmi ostrý.
„To zajisté ne,“ přitakal Severin.
„Proč jste přišel, pane?“
„Vy to víte dobře, drahá mylady. Váš bratr zanechal nevyřešenou jednu věc.“
„A jakou?“
„Náš sňatek,“ vysvětlil Severin prostě. Ve tváři se mu nehnul ani sval, zato Sereně se obličej zkřivil hněvem. Čekal mnoho reakcí, ale tahle byla nejtypičtější.
„Pokud vám jde jen o tohle, můžete se vrátit ke svým úřadům, pane. Já nemám v úmyslu se za vás vdát.“
„Zajímalo by mě, co by tomu řekla princezna Aurora, kdybych ji požádal o ruku, co myslíte, mylady? Byla by to dobrá partie?“ nadhodil Severin. Nemyslel to vůbec vážně, ale chtěl ji trochu vyprovokovat. V záchvatu hněvu by z ní třeba mohl vytáhnout důvod, proč ho stále tak odmítá.
Serena se na něj ostře podívala, v obličeji zbledla, mrštila po něm brouskem a utekla pryč. Uprostřed nádvoří se přemístila. Až do večera ji neviděl.

K večeři přichystali v kuchyni tácy s bylinkami plněnými rybami, mísy s rýžovým nákypem a zeleninový salát. Severin si povzdechl – od doby, co se Serena začala starat o druh a podávání stravy, byly k jídlu vždy samé „zdravé“ a „výživné“ věci. Už mu to lezlo na nervy. Stýskalo se mu po chuti pořádného kusu propečeného silně kořeněného masa. Když si ten večer sedal ke stolu, div, že se nad těmi rybami s bylinkovou nádivkou nerozplakal lítostí nad sebou samým. Serena se v síni na večeři neukázala, což ho jen více popudilo, protože když už si umanula nechávat tohle vařit, alespoň si to mohla jít také sníst!
Už ani nedoufal, že na večeři přijde, a tak začal jíst bez ní. Asi po deseti minutách vešla do síně a jakoby nic se posadila naproti němu. Dala se do jídla, ani nevzala na vědomí, že se Severin přestal zabývat lovením drobných kostiček z jemného rybího masa a upřeně ji pozoroval s nasupeným výrazem.
„Kde jsi byla celé odpoledne?“
„Odpusťte, mylorde, ale dala jsem děvčatům volno, potřebují trochu času také na sebe.“
„Ach,“ zavrčel Severin a odložil nabručeně příbor, „Hledal jsem vás, mylady. Ptám se znovu, kde jste byla celý den?“
„Byla jsem pomoci při zařizování zahrad,“ odvětila Serena prostě a nevinně pokrčila rameny. Věděla, že o zahradách na svém hradě nechce Severin ani slyšet.
„Zahrad?!“
„Ano, zahrad.“
„Zahrad!!!“ zařval Severin a vstal rozzuřeně od stolu. Všichni sloužící se po něm bojácně ohlédli od svých stolů po stranách síně. „Nechci tu žádné zahrady!“
„Zahrady jsou tu potřeba, můj pane, až sem přijede lestuamský král nebo jakákoliv jiná vznešená návštěva, bude se jistě chtít pokochat krásnou zahradou a dopřát tak své duši trochu tichého míru, který může poskytnout pouze krásná zahrada.“ Severin se znovu posadil a bezmocně se opřel. Chvíli nic neříkal.
„V tom případě budou zahrady až za branami města.“
„Ale to ne! Zahrady musí být tady na hradě. Už mám vyhlédnuté prostranství a vypracované plány. Obětujeme na to druhé nádvoří.“
„Tak to vás, má drahá mylady, nesmí ani napadnout. Druhé nádvoří potřebuji. A nechci nic slyšet. Buď si pro zahrady najdete jiné místo, mylady, nebo se vzdáte naděje, že zahrady vůbec budou. To je mé poslední slovo,“ zamračil se Severin a dal se znovu do jídla. Moc dlouho u toho ale nevydržel. Jednak ho rozčilovaly ryby samy o sobě a jednak Serenin vyčítavý pohled.
Ale nesnažil se dát to najevo. Ani nemínil přenechat jí na zahrady celé své druhé nádvoří, které potřeboval na své vlastní nápady. Cvičil tam s jedním z mistrů, když neměl náladu a potřeboval vybít vztek, když potřeboval, rozložil tam velký stůl, kde spolu s architekty zakresloval plány na stavbu vodní přehrady na řece Luuni, vodních kanálů, které měly zavlažit celé akry vyschlé a vyčerpané půdy, a na mnoho jiných užitkových staveb. Nemohl ho jen tak přenechat Sereně a nechat ho zpustošit nějakými bujnými plevely!
Serena pak tiše seděla a hýčkala v sobě svůj vztek na něj. Jak může být tak sobecký, neústupný a slepý?! Zahrady jsou potřeba! Vstala, ale ihned se zase posadila. Rezignovala, protože už ji všechny ty rozepře unavovaly. Rada ji sem na Kaarneyol poslala, aby tady pomohla novému princi obnovit zničené království, ne, aby se tu den co den potýkala s tímhle paličatým mužem! Znovu se chopila příboru a neřekla už ani slovo. Ani jedinkrát už se na něj nepodívala.