• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Eswarah VII

autor: Emis

»Cože?« zeptala se Eswarah vyjeveně.
»Že za to můžeš poděkovat mně.«
»Nejsem hluchá,« odsekla.
»Ne? Že to tak nevypadalo,« dobíral si ji jednorožec pobaveně.
»No tak odpusť, že moje inteligence nestíhá tvého génia,« rýpla si.
»Odpouštím ti.«
»No to snad…« pomyslela si dívka vztekle a propalovala ho pohledem. Jemu to ale ani v nejmenším nevadilo, očividně se jejími výbuchy královsky bavil.
»Máš pravdu, je zábavné to sledovat,« prohodil nenuceně.
„Přestaň se mi hrabat v hlavě!“ rozkřikla se nahlas.
»Jak bych ti to jen řekl… ono to dost dobře nejde,« prohlásil po chvíli.
»Nejde?« pokračovala v rozhovoru už jen v myšlenkách.
»Přesně tak. I kdybych chtěl, tak už to teď nepůjde.«
»A předtím to šlo?«
»Ještě nedávno ano,« odpověděl Ashar. I když ne, že bych to tak dělal, pomyslel si v duchu.
»Proč?«
»Víš, čím déle se známe, tím víc se naše mysli propojují. I když bys mohla bys přede mnou své myšlenky skrýt, kdybys to uměla.« Eswarah se už už chystala něco namítnout. »K tomu ale nemáš výcvik, ani dostatečné nadání,« usadil ji.
»Co tím chceš říct?« zeptala se dotčeně.
»Přesně to, co jsem řekl. I když máš určitý nemalý potenciál, moje mentální síla je větší. A mimo to s ní mám mnohem větší zkušenosti.«
»A proč ty mi do hlavy vidíš, ale já tobě ne?« zeptala se nakvašeně.
»Tys mě neposlouchala?«
Ne, měla mu sto chutí odseknout.
»Říkal jsem, že mám v tomhle oboru větší zkušenosti. Proto. Ale abychom se vrátili k tvé původní otázce…« odmlčel se na chvíli jednorožec.
Původní otázce? Eswarah zapřemýšlela. Aha, no jistě, jak mohla zapomenout! Kvůli celé téhle hádce by úplně vypustila z hlavy.
»…mám pravdu, když řeknu, že žádný z tvých spolužáků nemá takového… ‚společníka‘ jako ty, nebo ano?«
»Jak to mám vědět?« zavrčela netrpělivě. Tohle jeho natahování odpovědí na její otázky jí lezlo na nervy.
Ashar se tlumeně zasmál. »Budeme tedy předpokládat, že mám pravdu.«
»Jako vždycky,« prohodila jízlivě. Jednorožec to přešel bez poznámky.
»Tak dál… jak víš, jsme spojeni. Pouto mezi námi je trvalé a nezničitelné. Ať jsme kdekoli a jakkoli daleko od sebe, jsme propojeni. A tohle spojení může za ten tvůj zmatek.« Nastalo ticho. Eswarah čekala, že bude pokračovat. Ale jednorožec mlčel.
»To je všechno, nebo jsi usnul?«
»Cože? Aha, promiň, zamyslel jsem se.«
»Skutečně?« obrátila oči v sloup.
»Omlouvám se. Takže znovu. Moje mysl je přítomná v té tvé a tím narušuje konflikt mezi tvým vědomím a magií. Aniž si to uvědomuješ, podvědomě moji přítomnost vnímáš. A s ní i mé emoce. Proto u tebe proces utlumení citů probíhá jinak než u ostatních.«
»A… co se mnou bude?« zeptala se překvapeně. Tohle netušila.
»To asi nikdo neví. Chápej, jsi jediná, nikdo jiný tomuhle nebyl a není vystaven. Jsi první a možná i poslední. Tohle všechno jsou jen moje dohady, ve skutečnosti to může být úplně jinak. Třeba nakonec skončíš jako ostatní, jako kus ledu, bez citů. Možná budeš takhle rozpolcená navždy. Nebo se může stát, že to psychicky nevydržíš a zblázníš se z toho. Ale taky může tvoje mysl zvítězit a tvoje emoce ti zůstanou. Každá z těch možností je stejně pravděpodobná a kdo ví, kolik dalších variant ještě existuje?«
Zavládlo ticho.
»Tak to nevypadá moc růžově, co?« pokusila se usmát a situaci trochu odlehčit. Její úsměv byl ale dost pokřivený a celé to vyznělo dost groteskně.
»Podívej, ať už se stane cokoli, musíme se to pokusit zvládnout a… přežít.«
»Přežít?« Tohle už dívce připadalo jako špatný vtip.
»Ano, přežít. O nic jiného tu nejde.«
Ani si nevšimla, že si Ashar lehl opatrně vedle ní a hlavou si ji přitáhl k sobě. Instinktivně zabořila ruce do jeho bohaté hřívy. Slzy jí skapávaly na jeho černou srst a zanechávaly na ní mokré stopy. Ještě dlouho tam takhle seděla a opírala se o jeho velké tělo. Jak se k němu bezděky tiskla, cítila bušení jeho velkého srdce. Z ničeho nic ji napadlo, jestli je taky černé, jako jeho srst… okamžitě tu myšlenku zahnala a doufala, že ji Ashar nepostřehl.
Na co to zase myslí? Co se to děje? Kde se vzala tak podivná myšlenka? Eswarah to čím dál víc utvrzovalo v tom, že není v pořádku. I když už věděla proč, i když jí to Ashar vysvětlil, pořád si tím nebyla jistá. Jednorožcova verze byla logická, ale dívka měla pocit, že za to může ona. To ona je divná.
Ach ne, proč já? Co jsem komu udělala? Otázky, pochybnosti, bolest, výčitky. Nešťastná dívka proklínala den, kdy se narodila.
»Eswarah,« dotkl se jí Ashar jemně na rameni. Otočila se k němu a zoufale se na něj podívala.
Co mám dělat, ptaly se její oči.
»Pojď, měli bychom jít. Ať jsme do soumraku na hradě.«»
Eswarah si povzdechla. Ne, už se jí tam nechtělo.
»Ale co bys chtěla dělat? Jinam už jít nemůžeš, nemáš na výběr,« vyslovil Ashar nahlas to, co věděli oba.
Eswarah se s námahou vyškrábala na jednorožcův hřbet.
»Nespadneš?« otočil se na ni Ashar.
»Když se nebudeš stavět na hlavu…,« pokrčila rameny.
»Pokusím se tomu pokušení odolat,« popíchl ji, ale ona byla příliš unavená, než aby mu odpověděla. Ashar se rozběhl a za chvíli ucítil, jak ho dívka pevně objala kolem krku a usnula. V duchu se usmál, ale pak mu myslí prolétl stín. Kdo ví, co nás ještě čeká, pomyslel si. Určitě to ale nebude procházka růžovým sadem.
* * *
»Bratře!«
Muž sedící u stolu se chytil za hlavu. Kolikrát jim ještě bude muset říct, že na něj nemusí tak křičet? Rezignovaně si povzdechl.
»Poslouchám.«
»Jen jsem ti chtěl oznámit, že vše proběhlo podle plánu.« Mužova tvář se zkřivila úšklebkem.
»Přijď si pro to,« dodal ještě hlas v jeho hlavě. Mužův pokřivený úsměv se ještě rozšířil. Výborně, pomyslel si.
»Děkuji ti, bratře,« skončil rozhovor a přerušil telepatické spojení.
Podíval se ven z okna. Rozlehlé pláně všude, kam až dohlédl, ho uklidňovaly. Polední slunce spalovalo vše, co se nestačilo schovat. Zmučená země praskala nedostatkem vody. Chvějící se vzduch. Ani stopa po životě.
Unaveně se protáhl a nechal na sebe proudit mírný chladivý vánek. Další úšklebek. Někteří jeho bývalí učitelé tohle považovali za plýtvání, ale jeho to bavilo. Nebo je chtěl jen provokovat? Teď už na tom nesejde.
»Měl jsem pravdu,« prohodil v myšlenkách.
»Vím,« odpověděla mu žena, stojící ve dveřích. Vysoká, štíhlá a velmi krásná. I přes skutečnost, že na hlavě neměla jediný vlas a přes celý obličej se jí táhla tenká jizva.
»Lidé jsou tak předvídatelní,« odfrkl si.
»Ty jsi také člověk.«
»Nezkoušej to na mě, víš dobře, jak to je.«
»Bohužel.«
»Až příliš ten pocit znáš.« Bylo vidět, jak zaťala pěsti. Její tmavé náramky tiše zacinkaly.
»Vědomí, že nikam nepatříš, že tvoje vlastní rasa tě zavrhla,« pokračoval a očividně ho těšilo, jak se musí přemáhat, aby vypadala klidně.
»Ale no tak, Waersho,« oslovil ji jménem, vstal a položil jí ruku na rameno. »Jsme na tom stejně. Nevyčítejme si, co jsme nemohli ovlivnit.«
»Víš sám, že to nejde,« hlesla. »Já nemohu zapomenout.«
»Ani já.«
Stáli tam naproti sobě v jakémsi zvláštním souznění. Oba tak rozdílní a přece…
„Pane?“ ozval se drsný hlas. Ve dveřích stál divoce vyhlížející muž. Byl zarostlý, menší než normální člověk, ale také silnější. Na krku se mu houpal medailon.
„Ano?“
„Venku… čekat… ptát na vás… lidé… kápě…“ Bylo vidět, že lidská řeč mu dělá potíže.
„Aha, jistě. To jsem mohl čekat. Zaveď je to přijímací haly.“ Divoký muž, zřejmě strážný, se neuměle uklonil a odešel.
»Věděl jsem, že přijdou. Ti ubožáci,« řekl pohrdavě a na tváři se mu usadil jízlivý úsměv. »Nemůžeme je nechat čekat, jdeme.« Jeho ruce provedly několik rychle po sobě jdoucích gest a pak oba dva zmizeli.

Ve velké kamenné síni stálo pět postav v kápích. Nebylo jim vidět do obličeje, ani nebylo poznat, jestli jsou to muži nebo ženy. Tiše spolu hovořili.
Náhle se ozval hlasitý praskavý zvuk a pětice sebou trhla.
„Ty si nikdy neodpustíš efektní vstup, Tanae,“ ozval se po chvíli mužský hlas.
„To rozhodně, Abite,“ souhlasil Tanaess a onen muž, který promluvil, si sundal kápi. Stáli naproti sobě a upřeně na sebe hleděli. Atmosféra v místnosti byla napjatá.
Pak se Tanaess rozesmál. Luskl prsty a za ním se snesly dvě židle. Posadil se a pokynul Waershe, která se usadila za něj. Pětice to nehnutě pozorovala.
„Tak tedy k věci. Proč jste přišli?“
„Půjdu rovnou k věci,“ promluvil opět Abitus.
„To bych ocenil.“
„Nelíbí se nám, co tu provádíš,“ přešel jeho poznámku.
„Neříkejte,“ zvolal s hraným údivem.
„Nevysmívej se nám tu do očí. Nemůžeš si kromany takhle zotročit jen pro své zvrácené pokusy.“
„Ne?“ zvedl obočí Tanaess.
„Jistěže. Nemůžeš využívat jejich primitivity a zaostalosti. Nemůžeš je takhle zneužívat. Nemůžeš…“
„Už jsi mi tu vyjmenoval spoustu věcí, které nemůžu, ale neslyšel jsem proč.“
„Protože… je to zvrácené a nelidské.“
„A to má být nějaký důvod?“
„Měl by, ale pro tebe očividně ne,“ procedil mezi zuby Abitus. „Nevím, co tím sleduješ, ale kvůli svým osobním problémům přece nezničíš celý národ.“
„Mohl bych, ale to nemám v plánu, můžeš být klidný. Nestavěj mě do pozice nějakého masového vraha, tím nejsem a ty to víš. Víš, o co mi jde i proč.“
„A právě proto se tě od toho snažím odradit.“
„Důvod?“
„Je to nebezpečné. Víc než nebezpečné. Pro tebe i pro celý zbytek světa.“
„Bojíš se o ten takzvaný zbytek světa nebo o svou vlastní kůži?“
Abitus se chystal něco namítnout, ale Tanaess pokračoval.
„Jsi slabý a víš to. Vy všichni. Máte strach z toho, čemu nerozumíte. Hrajete si na mocné, ale ve skutečnosti jste banda zbabělců. Systematicky se snažíte likvidovat všechny, kteří to pochopili a jsou silnější než vy. Ubožáci.“
„Dost! Tohle nemáme zapotřebí.“ Abitus se otočil a ostatní ho následovali.
„Ne, jistěže nemáte,“ odfrkl si pohrdavě Tanaess a spolu s Waershou zmizel.

„Nikdy neměl cit pro slušné chování,“ povzdechl si Abitus.
„Byl to ale výborný žák,“ podotkl další mužský hlas.
„Pravda, až příliš.“
„Neopatrnost ho stála vlastní osobnost. Teď už patří magii. Zcela ho pohltila.“
„Škoda ho, škoda.“
Pětice vyšla ven na denní světlo.

„Pche, prý pohltila,“ odplivl si Tanaess a díval se, jak mu pět velkých okřídlených tvorů mizí z dohledu. „Nechtějí věřit, že je tomu naopak. A bojí se toho.“
»Pravda, ale máme teď na starosti jiné věci,« podotkla Waersha.
»Ach, málem bych zapomněl,« řekl a v tu chvíli už byla v místnosti jen stará ryšavá kočka, vyhřívající se u okna.
* * *
Černý strom. Starý, seschlý, vrásčitý. Přesto žil.
U jeho kmene se objevily dvě postavy. Chvíli tam stály a zanedlouho k nim přispěchala další.
„Hej! Čekáme tu na vás už půl hodiny!“ ozval se vysoký ženský hlas.
„Taky tě rád vidím,“ řekl suše Tanaess.
„Och, vážně?“ Žena vypadala překvapeně a zmateně.
„Jistě, ale potřebovali bychom…“
„Ahá! Tak takhle to je!“ Vypadala rozzuřeně.
„Počkej, Rami, potřebuji jen najít Bertise.“
„Cha! Všichni ode mě jen něco chtěj! To teda ne!“ rozčilovala se.
„Když mi pomůžeš, dostaneš svůj lék,“ slíbil jí Tanaess. Rami se zastavila a podezřívavě si ho prohlížela.
„V tom případě… dobře. Je u sebe. A teď mi to dej!“ šlehla po něm pohledem a natáhla ruku.
„Tady.“ Tanaess sáhl někam do kapes svého pláště a vytáhl malou lahvičku se zářivě červenou světélkující tekutinou. Rami po ní chňapla a za doprovodu syčivého zvuku zmizela. Tanaess si povzdechl.
»Je to s ní čím dál horší,« konstatovala Waersha.
»Máš pravdu, ale myslím, že to zvládne. Je silná.«
Vydali se ke skalám, které stály kolem onoho černého stromu. Za chvíli vešli do velké jeskyně. Byla ohromná a vedly z ní další chodby. Dvojice vešla do jedné z nich a vydala se dál. Bylo to očividně velké bludiště. Každá chodba se dál rozdělovala na další a další. Tanaess s Waersho se tu ale očividně vyznali a za chvíli stáli před mohutnými dveřmi, které se rozletěly, aniž se jich někdo dotkl.
„Kdo mi tu mlátí s dveřma?!“ ozval se rozlícený mužský hlas.
„Zkus hádat, Bertie,“ ušklíbl se Tanaess. V tu chvíli se mu v zorném poli objevil postarší vysoký a hubený muž.
„Ach tak. Promiňte, mistře,“ lehce se uklonil. „Zdravím tě, sestro,“ otočil se na Waershu. Mlčky přikývla.
„Přišli jste si pro ten balíček, že?“ řekl a zmizel někam do útrob svého pokoje, pokud se to vůbec pokojem dalo nazvat. Byla to vlastně malá jeskyně. Nicméně vlhko ani zima tu nebyla. Asi si tu udělal pohodlí, pomyslel si Tanaess. Tolik sil ho to zas nestojí.
Bertis se mezitím vrátil s malým balíčkem velikosti většího grapefruitu.
„Ještě to ale není zcela bezpečné, nestihli jsme to, omlouvám se.“
„Chyba,“ prohlásil ledově Tanaess a balíček si od něj vzal. „Ale na tom už nesejde, vyřídíme si to pak.“ Otočil se na Waershu a oba zmizeli. Bertie nasucho polkl.