• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Eswarah VI

autor: Emis

Eswarah otevřela oči. V pokoji však byla stále tma. Posadila se. Chvíli jen tak seděla, zírala kamsi před sebe a pomalu se probírala ze spánku. Co se děje? Proč je vzhůru? Snažila se zahnat ten podivný neklid, tu nejasnou předtuchu, že něco není v pořádku. Pohledem bloumala po pokoji, až uviděla, že je trošku pootevřené okno. Oddechla si. Zřejmě zafoukal vítr, okenice narazila do rámu a ten zvuk ji probudil.
Přešla k oknu, že ho zavře, ale pak se zahleděla ven do noci. Venku bylo ticho, jen občas vítr zašustil listy břečťanu, který se plazil po zdech hradu. Eswarah se posadila na okno a nechala své oči toulat se po krajině, zatímco v myšlenkách vzpomínala na domov. Na to, co opustila.
Náhle, bez sebemenšího varování, jí projela myslí jako blesk neuvěřitelná bolest. Trhala jí vědomí na kousky. Její myšlenky byly jako doběla rozžhavený kov. Tisíce hlasů naráz vykřikly a jejich ozvěny jí tlačily zevnitř na lebku.
Eswarah spadla na podlahu. Její tělo se začalo zmítat po podlaze. Dlaněmi se držela za hlavu a oči měla křečovitě sevřené. Pak ta strašná bolest ustala, stejně nenadále, jako se objevila.
V dívčině mysli se rozhostilo ticho. Působilo to až zlověstně. Eswarah sebou přestala házet a jen bezvládně ležela na podlaze. Vzduchem se neslo její prudké oddychování.
»Eswarah! Eswarah jsi v pořádku?«
»Au! Tišeji, prosím tě!«
»Co to bylo?« zeptal se Ashar tak potichu, že jej skoro neslyšela.
»No to by mě taky zajímalo,« odtušila.
»Jsi v pořádku?«
»No kromě pár modřin…« dívka opatrně vstala a ohmatala si tělo, »asi nic.«
»Tak to je dobře, aspoň něco.« Na chvíli se rozhostilo ticho. Eswarah se zamyslela. Co to asi bylo? Cítila, že Ashar je velice rozrušený a znepokojený. To nevěštilo nic dobrého.
»Eswarah?«
»Hm?«
»Mohla bys mi popsat, co se dělo před tím, než se to stalo?«
»No jo… začalo to asi tím, že jsem se vzbudila,« začala trochu nejistě. »Připadalo mi to zvláštní, pak jsem uviděla otevřené okno, tak jsem ho chtěla zavřít. Ale místo toho jsem si na něj sedla a dívala se ven do tmy a přemýšlela. A pak to začalo.«
»Hm… a vzpomeneš si, na co všechno jsi myslela?«
»Tak různě, ale hlavně jsem vzpomínala. Na domov, dětství, na to, co jsem všechno zažila…« Dívčiny myšlenky pomalu opouštěly svůj nedávný řád a rozletěly se každá vlastní cestou. Domov. Co to slovo vlastně znamená? Rodiče, kteří se o ni starali, její pokoj, ve kterém se cítila v bezpečí, lidé ve vesnici, kteří ji znali a občas s ní prohodili pár slov, její kamarádi, se kterými si hrávala když byla malá? Lesy kolem vesnice, které znala jako své boty? Vzpomínky se na ni valily v obrovských vlnách a ona se nemohla bránit. Každičká se drala do popředí a dorážela na její mysl. Jak se proháněla na otcových koních, jak si hrávala s ostatními dětmi v lese na schovávanou a… ne, nechtěla na něj myslet, ale on se nedal odbýt.
Viděla ho před očima, jako by před ní doopravdy stál. Vysoký štíhlý mladík, s tmavými vlasy a hlubokýma očima. Jediný pohled do těch očí jí stačil, aby upadla do hlubokého smutku, který ji ničil, ale i naplňoval. Kolikrát už se toho snažila zbavit, snažila se mu vyhýbat, ale nevědomky se potulovala místy, kudy chodil. A pokaždé, když už si myslela, že je z toho venku, se přesvědčila o opaku. A byla na tom hůř než předtím. Nikdo o jejích citech nevěděl. Nikomu nic neřekla. Nemohla. To prostě nešlo. Už viděla ty posměšné pohledy. Nechala si to pro sebe. I když to bylo už dávno co jej viděla naposledy, pořád cítila tu bolest a smutek, když na něj pomyslela.
»Jsi v pořádku?« ozval se Ashar jemně. Očividně cítil její náladu.
»Jsem, to nic, to přejde.«
»Jak myslíš. Ale… něco mě napadlo.«
»A co?« Eswarah byla napjatá, tušila, že možná přišel na to, co způsobilo tu příšernou bolest hlavy.
»Nejsem si vůbec jistý, ale nic jiného mě nenapadá. Podle mě jsi díky svým schopnostem částečně spojená s lidmi, kteří ti byli nejbližší. Není to nijak silné pouto, spíš dost chabá nitka, nicméně tam asi je. Nechtěl jsem ti to říkat, ale taková divoká reakce na takhle slabé spojení nevěští vůbec nic dobrého.«
»Myslíš, že se jim něco stalo?« Eswarah téměř vykřikla.
»Nevím, doufám, že se mýlím. Ale jestli ne…« Ashar nedopověděl.
Dívka byla v šoku. Co se to děje? Odmítala tomu uvěřit. To přece nemůže být pravda, tohle ne. I když nevěděla, co se stalo, obávala se nejhoršího. Ashar by ji přece neděsil, kdyby pro to neměl pádný důvod. Nebo ano? Ale proč by to dělal? Ne, to je nesmysl, on je momentálně asi nejdůvěryhodnější osobou široko daleko.
»Eswarah? Zvládneš to?«
»Já… myslím, že snad jo,« odpověděla trochu roztřeseně.
Ashar už se neozýval, a tak dívka znovu upadla do neklidného, velmi neklidného, spánku.

Celý následující den Eswarah přemýšlela. Trýznila ji nejistota. Měl Ashar pravdu? Jsou její rodiče v pořádku? Nevěděla. A to bylo nejhorší. Ne, takhle to nemohlo zůstat. Musí znát pravdu.
Tyhle myšlenky se jí honily hlavou, když se procházela chodbami hradu. Byla tak zamyšlená, že do někoho vrazila.
„Pardon,“ utrousila aniž by zvedla oči a chtěla jít dál. V posledním okamžiku se zarazila a podívala se, do koho to vlastně vrazila. Dívala se do žlutých očí, které ji nehybně pozorovaly. Dívka neváhala.
„Potřebovala bych pár dní volna,“ oznámila čarodějce.
»Eswarah? Co to má znamenat?« ozval se Ashar.
»Musím zjistit, co se stalo, Ashare. Zbláznila bych se.«
Žena stojící před ní se na ni pátravě zadívala. Když neodpovídala, Eswarah dodala: „Mám naléhavé zprávy z domova, musím okamžitě jít.“
„Dobrá, běž, ale vrať se co nejdříve. Brzy začne důležitá část tvého výcviku,“ odpověděla Ziave a zadívala se na ni neproniknutelným pohledem.
Eswarah vyšla z hradu a namířila si to k lesu. Najednou si uvědomila, že vlastně neví, kde Ashar je. Zastavila se a bezradně se rozhlížela kolem. Stála a čekala. Možná si dokonce myslela, že se zhmotní někde před ní. Po chvíli jí došlo, že takhle to asi nepůjde. Co má dělat? Tak trochu čekala, že to Ashar vycítí a navede ji. Ale nic. Zřejmě to věděl, ale chtěl, aby ho našla sama. Nijak jí to neusnadňoval.
Eswarah si povzdechla. Snažila se teď s jednorožcem co nejvíc splynout, nic lepšího ji nenapadlo. Nic. No co, půjde naslepo. Po chvíli chůze si uvědomila, že zas tak naslepo nejde. Jako by ji něco navádělo, nějaký mlhavý přísvit. Nebo teplý vzdušný proud? Nevěděla, co to je, ani co si o tom má myslet, ale nic jiného jí nezbývalo.
Vešla do tichého stínu stromů. Neměla sebemenší zdání kam to jde, ani co ji vede. Pomalu se začínala bát, jestli se nespletla. Hlavou se jí začínaly honit děsivé představy. Pokradmu pošilhávala očima po temných zákoutích a kroutících se kořenech starých vrásčitých stromů. Napínala uši, ale les mlčel jako hrob.
Něco teplého se jí otřelo o rameno. Eswarah hlasitě vyjekla.
»Klid.«
»Ashare!« Dívka si ulehčeně oddechla. »Víš, jak jsi mě vyděsil?« zeptala se vyčítavě.
»Promiň, to jsem nechtěl,« omlouval se jednorožec, ale oči mu pobaveně jiskřily. Eswarah se mu vyhoupla na hřbet a jednorožec se rozběhl.
Po chvíli dívku něco napadlo. »Ty, Ashare…«
»Co?«
»Jak víš, kde je moje vesnice a kudy jet?«
»Prostě to vím.«
»Chceš říct, že víš o každé vesničce na celém světě?« zeptala se s nádechem ironie.
»To asi ne.«
»Tak jak…?«
»Podívej, cestoval jsem po světě víc jak 70 let. Poznal jsem různá místa, krásná i taková, o kterých ti nebudu vyprávět, protože na ně nerad vzpomínám. Jsi ještě dítě…« nestihl doříct větu.
»Je mi 17!« namítla zlostně.
»Myslíš, že věk tvého těla odpovídá věku tvé mysli? Může ti být klidně 60, a přitom můžeš zůstat pořád dítětem…«
»Co tím chceš říct?« skočila mu nakvašeně do řeči.
»Když mě nenecháš dokončit myšlenku, nemá cenu se o čemkoli bavit,« ukončil debatu Ashar. Eswarah uraženě mlčela. Ale nedalo jí to.
»Ashare? Promiň, můžeš mi to dopovědět?« zeptala se po chvíli.
»A nebudeš mi skákat do řeči, dokud ti nepovím všechno?« otázal se s patřičným důrazem na posledním slově.
»Nebudu.«
»No dobrá… Jen jsem se ti snažil vysvětlit, že záleží jen na tom, jak pozorně budeš naslouchat světu a jaké věci si z něj vezmeš. A to nějakou dobu trvá. I když se může stát, že je mysl rozvinutá dřív. Teprve až poznáš svět a pochopíš jeho zákonitosti si můžeš říct, že jsi dospěla. Dřív ne. «
»Tak to se dospělosti možná ani nedožiju,« prohodila s despektem.
»I to se může stát.«
»Tak ale aspoň vezmi na vědomí, že jsem člověk a ty jednorožec. A že mě se sebou nemůžeš srovnávat.«
»Ano, jsme odlišní, ale možná méně, než si myslíš…« Poté se rozhostilo ticho. Každý se zabýval vlastními myšlenkami a cesta rychle ubíhala.
Eswarah už se ani nesnažila otevírat během jízdy oči. Ashar byl tak rychlý, že kolem sebe vnímala jen svištící vzduch. Dřív se ještě pokoušela rozhlížet se kudy jedou, ale po chvíli uznala, že to nemá smysl. Všechno kolem se míhalo tak rychle, že nebyla schopná rozeznat jedinou věc.
»Ano, jsem hodně rychlý,« poznamenal jednorožec.
»Hej! Říkal jsi, že se mi nebudeš hrabat v hlavě!« rozhořčila se dívka.
»No tak, kvůli tomuhle se snad nebudeme hádat.«
»Proč ne?« Eswarah byla uražená.
»Vždyť je to hloupost.« Ashar se očividně bavil. »A to jsi mi před chvílí tvrdila, že nejsi dítě,« popichoval ji dál.
Eswarah došly argumenty. Kousla se do rtu. Proč se vždycky nechá doběhnout?
»Dobrá, vyhráls,« zavrčela.
Asharovi se z hrdla ozvalo tlumené zaržání. Znělo jako smích.
Po několika hodinách jízdy už dívka začínala být unavená. Minulou noc se zrovna dvakrát nevyspala, tak nebylo divu, že se jí začaly zavírat oči.
»Už je to jen kousek,« uklidňoval ji jednorožec.
»Já vím.«
Ashar trochu zpomalil, takže se Eswarah mohla pořádně rozhlédnout kolem.
»Tady to znám! To je přece starej Dědek!« Větve starého rozložitého dubu kývající se ve svěžím vánku jako by je zdravily. Vzpomínky jí opět zaplavily mysl. Vybavil se jí jeden letní den, kdy seděla v jeho větvích…
Bylo horko, slunce pálilo a Dědek, jak se stromu říkalo, poskytoval útočiště před žhnoucími paprsky. Kaštánek, jeden z hřebců jejího otce, někam odběhl, ale Eswarah o něj strach neměla, na zapískání vždy přiběhl. Najednou uslyšela výskající chlapecké hlasy. Vyšplhala výš, aby ji nebylo vidět a pozorovala mýtinku před sebou. Za chvíli se na ní objevila skupinka polonahých kluků z vesnice. S křikem všichni naskákali do potůčku, který se hnal krajinou přímo vedle kořenů dubu, na kterém seděla. Dívka se schovala do větví a pozorovala je. Teď už nemohla vylézt. Chlapci po sobě cákali, prali se, závodili spolu, jejich těla se míhala vodou jako lesklé štiky…
Na ten den nemohla zapomenout. Nikdy. Tehdy se zpečetil její osud, i když o tom v tu chvíli nevěděla. Těch pár okamžiků ji odsoudilo k odchodu z vesnice. Tenkrát se beznadějně zamilovala do Rashaka.
Ze vzpomínek ji vytrhl jakýsi podivný, blíže neurčitý pocit. Zamrazilo ji. Zmateně zdvihla hlavu. Před sebou uviděla obrovskou paseku, kterou ale neznala. Přemítala, kde to asi jsou, když jí to došlo.
Z jejího hrdla se ozval nelidský skřek. Hrůzou rozšířenýma očima zírala před sebe. Tohle nemohla být pravda!
Ashar mlčel. Domyslel si, kde jsou. A naprosto dívku chápal. Samotného ho to děsilo. Ne, že by bylo tak těžké nechat zmizet celou vesnici. Ne, že by se s tím už nesetkal. To, co v něm vyvolávalo ten pocit, že něco není v pořádku, bylo, že nevěděl proč. Proč někdo tomuhle dítěti způsobil takovou noční můru? Kdo na něčem takovém mohl mít zájem?
Eswarah se Asharovi svezla z hřbetu a potácivým krokem vešla na paseku. Tohle přece není možné. Tohle ne… Nebyla schopna přemýšlet, nemohla křičet, nemohla plakat. Její mysl opět zahltily vzpomínky. Pokud jí však předtím působily bolest, nebylo to nic oproti tomu, co cítila teď. Obklopila ji prázdnota, jako by spadly všechny hradby, které ji chránily a ona se ocitla sama tváří v tvář osudu. Událostem, které si pro ni připravil. Teď už se neměla kam vrátit.
Ashar jí šel v patách. Bylo mu jí líto, věděl, co cítí. Neskrývala své pocity, neměla na to sílu ani vůli. Celou její bytostí zmítaly pocity ztráty, marnosti, osamělosti. Nemohl jí pomoct. Nevěděl jak. A tak jen šel těsně za ní a hlídal ji.
Dívka došla do středu paseky a tam se zhroutila.
»Eswarah!« Jednorožec byl v mžiku u ní.
Eswarah z ničeho nic vyskočila. Ashar se lekl a uskočil stranou. „Běž pryč! Nech mě na pokoji!“ křičela na něj.
»Eswarah, uklidni se, prosím…« nestihl ani dokončit větu.
„Nebudu se uklidňovat! Ztratila jsem rodinu, přátele, domov. Jak mám být klidná?! Nechci!“
»Ale tímhle nic nevyřešíš…« pokoušel se ji přesvědčit.
„No a?!“
Jednorožec na ni upřel své černé oči, chvíli tak zůstal, pak se otočil a pomalu odešel. Eswarah se sesula na zem. Vztek na Ashara z ní rychle vyprchal a začala se cítit provinile. Proč na něj tak křičela? Vždyť se jí jen snažil pomoct. Ale ona nechtěla, aby jí někdo pomáhal, myslela si, že to zvládne sama. Jak naivní! Vždyť ani nevydržela pohled na Rashaka. A teď od sebe odehnala poslední bytost, které na ní záleželo. Po tváři jí pomalu stékala slza.
Nevěděla, jak dlouho tam tak seděla. Nejspíš usnula a když se probudila, byla už tma. Chtěla se otočit, ale nešlo to, něco jí bránilo v pohybu. Eswarah se zarazila a zamžourala před sebe. Nic ale neviděla. Pak si uvědomila, že ji něco hřeje. Podívala se pořádně, ale viděla jen černočernou tmu. Najednou se jí něco teplého a měkkého dotklo na rameni. Dívka vyjekla a otočila se. Ze tmy na ni koukaly dvě jiskřící velké oči.
»Ashare? Ty ses vrátil?«
»Proč bych se neměl vrátit?« zeptal se Ashar klidně.
»Já nevím…« Dívka byla pořád ještě rozespalá a zmatená. Pak se oba začali zaobírat svými vlastními myšlenkami. Bylo docela chladno, a tak se Eswarah ještě víc přitiskla k jeho hřejícímu tělu. Dlouho oba mlčeli.
»Ashare… proč?« To bylo jediné, co za tu dobu řekla.
»Nevím, taky by mě to zajímalo. Jsi příliš mladá, nezkušená, v podstatě neškodná, nemůžeš…« Tok jeho myšlenek se před ní uzavřel.
Jednorožec se smutně díval na dívku, opírající se o jeho boky a přemýšlel, jaký tohle mělo mít smysl. Zřejmě se někdo snažil zničit to, co by ji mohlo později ovlivňovat. Nějak asi zapadala do něčích plánů. Možná si o ní onen dotyčný myslí, že může ohrozit jeho záměry. Nebo se ji chystá využít a nechce, aby mu někdo stál v cestě. Nejspíš má v úmyslu využít její nezkušenost, naivitu… Zapomněl ale, co se může stát s psychikou mladé dívky, která je už tak narušená magií. A už vůbec nemohl předvídat jeho, Asharovu, přítomnost.
Znovu se na Eswarah zadíval. Stříbrné měsíční světlo se odráželo v jejích temných vlasech. Uvědomil si, že mají naprosto stejnou barvu jako jeho srst. Její bledá tvář s nimi ostře kontrastovala. Byla klidná, skoro to až vypadalo, že spí. Ashar ale cítil, jak v ní všechno vře.
Najednou s sebou Eswarah prudce trhla, vyskočila a utekla do stínu lesa. Ashar se chvíli díval, jak mizí mezi stromy, a pak se pomalu zvedl a vykročil za ní.
Dívka utíkala. Pryč, pryč od všeho. Chtěla utéct, skrýt se před světem, skončit to, skončit s celým tímhle směšným divadlem. City jí zmítaly, narážely do jejího rozdrásaného vědomí jako mořský příboj a pálily jako slaná mořská voda v ranách.
Zakopla. Proletěla vzduchem. Kéž by do něčeho narazila, upadla do bezvědomí a už se nikdy neprobrala! K jejímu zklamání však dopadla na zem, která sice zrovna moc měkká nebyla, ale Eswarah by zrovna teď uvítala daleko tvrdší dopad. Pomalu se doplazila k nejbližšímu stromu a schovala se za jeho mohutný kmen. A tak ji Ashar o chvíli později našel.
Stál před jejím zhrouceným tělem a upřeně se na ni díval. Její zoufalstvím a bezmocí vyčerpané tělo leželo bezvládně ve směti kořenů a dívka zírala nepřítomně kamsi před sebe.
Takhle tam zůstali až do rána. Mlčky. Bez hnutí. Jen Ashar sem tam švihl ocasem, aby zahnal komára. S východem slunce Eswarah poprvé po dlouhé době promluvila.
»Co se to se mnou děje?«
»Jak to myslíš?«
»Nedělej, že nevíš, o čem mluvím,« řekla s náznakem ironie.
»Ne, tentokrát opravdu nevím.«
Dívka se na něj unaveně podívala. Chvíli na sebe hleděli.
»Ne, promiň, já… jsem unavená,« odvrátila zrak a zahleděla se na stéblo trávy, které se jí otíralo o malíček. »Celé tady to,« rozhodila zoufale rukama, »mě úplně vyčerpalo. Už ani nevím… kdo vlastně jsem,« dodala potichu. »Ashare, bojím se, že ztrácím sama sebe. Tohle už nejsem já.«
»Proč myslíš?« zeptal se tiše.
»Připadám si jako kdybych v sobě měla několik osobností, z nichž ani jedna nejsem já. Jako kdyby si každá na chvíli urvala vládu nad mým tělem, pak ji předala další a tak pořád dokola. Jednou se zachovám takhle, podruhé úplně jinak, jednou jsem naštvaná, pak zase úplně chladná, někdy zlomyslná, jindy zasněná… nedává to smysl.«
»Ne, nedává.«
»Tak díky,« řekla nakvašeně.
»Počkej, to jsem nemyslel vážně… Myslím si, že vím, co se děje.«
»Neříkej, vážně?« prohodila kousavě.
»Podívej,« nenechal se odradit, »snažíš se ovládnout magii, která ti utlumuje emoce. Tvoje mysl se tomu brání a nechce se s tím smířit. Proto ten zmatek.«
»Ale proč se tohle neděje s ostatními? Někteří vypadají, jako by už city neměli.«
»Řekl bych, že nejsi moc daleko od pravdy. V jejich případě už jsou emoce tak utlumeny, že se dostanou na povrch jen velice zřídka. A po složení té utajované poslední zkoušky už pro ně jsou veškeré city ztraceny.«
»Ale proč ne já? Protože jsem holka?«
Z Asharova hrdla se ozvalo něco, co si Eswarah vyložila jako smích. »Ne, to opravdu ne.« Pak zvážněl. »Ne, za to můžeš poděkovat mně.«