• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Eswarah IV

autor: Emis

To odpoledne Eswarah dlouho přemýšlela o tom, co se vlastně stalo. Nechápala to. Nevěděla, jak to udělala, ani co vlastně udělala. Pokoušela se přijít na to, co měl ten ohnivý pták znamenat. Po chvíli, když už se to chystala vzdát, se ozvalo zaklepání.
„Dále,“ zavolala Eswarah a do místnosti vešla Ness.
„Přinesla jsem ti něco na čtení, jestli chceš,“ řekla a Eswarah teprve teď uviděla, že něco nese. Kousla se do rtu.
„Víš, já… neumím číst ani psát,“ přiznala. Ness vypadala překvapeně.
„Vážně? Já myslela, že ano. Viděla jsem totiž, že tu máš nějaký pergamen, tak jsem myslela…“ nedořekla, co chtěla, protože ji zarazil výraz v dívčině tváři. Byl plný bolesti.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se vyděšeně. Eswarah přikývla.
„Chceš vidět ten pergamen? Prosím, jen se podívej,“ řekla a ukázala rukou do poličky. Ness ho opatrně vytáhla. Byl to portrét. Tvář jakéhosi mladíka. Mohlo mu být tak dvacet, měl tmavé vlasy, tmavé oči a byl velice pohledný.
„To je krásné, to jsi malovala ty? A kdo to je?“ vyzvídala Ness. Eswarah se podívala stranou.
„Jmenuje se Rashak, kluk od nás z vesnice. To kvůli němu jsem teď tady,“ řekla tiše.
„Promiň, nechtěla jsem přivolávat nepříjemné myšlenky,“ omlouvala se Ness. Eswarah na to nic neříkala.
„Víš co? Mohla bych tě naučit psát a číst,“ řekla po chvíli ticha Ness povzbudivě, aby Eswarah zlepšila náladu.
„Opravdu? To bych byla moc ráda,“ usmála se Eswarah.
„Tak dobře, začneme hned teď,“ rozhodla Ness a pustila se do učení.
* * *
Daleko od jejího pokoje, daleko od útesu, na kterém se vypínal hrad, stál uprostřed lesa malý domek. Byl dřevěný, porostlý mechem a mezi těmi stromy vypadal tak přirozeně, že náhodný kolemjdoucí, kdyby sem někdy nějaký zabloudil, by kolem něho prošel a ani by si nevšiml, že tam nějaký domek je. Ale černý jednorožec přesně věděl, kam jde.
Zastavil se přede dveřmi a čekal. Za chvíli se otevřely a vyšla z nich maličká postava, tak malá, že mu sahala sotva po kolena. Jednorožec před ní ale klesl na přední a sklonil hlavu.
»Čekala jsem, kdy se objevíš.«
»Už jsem našel, co jsem hledal a přišel jsem si pro radu. Je tak mladá a já nevím, kolik jí toho o sobě mohu prozradit. Kolik jí toho mohu prozradit o ní samotné.«
»Řekni jí to, co uznáš sám za vhodné. Ale ne příliš mnoho najednou, teď je nejdůležitější, aby se naučila ovládat svou moc. Jinak jste oba ztraceni. To je vše, co ti teď mohu říct.«
Jednorožec vstal, ještě jednou sklonil hlavu jako poděkování a odcválal pryč. Postava tam ještě chvíli stála, dívala se za ním a přemýšlela.
K čemu je vlastně znát osudy všech bytostí, když změnit jen jediný, je velice těžké, ba skoro neproveditelné. Vědět vše, když je nemožné zasáhnout a změnit budoucnost. Dívat se na svět zpovzdálí a vědět, co se stane, bez možnosti nějak ho poučit, a pak jen s hořkostí sledovat, jak na to sám těžce přichází. To je úděl těch, kteří Vědí.
* * *
Eswarah se zlobila. Číst už uměla, sice trochu pomaleji, než by byla chtěla, ale uměla, avšak psaní jí stále nešlo. Její písmo bylo kostrbaté a každé písmenko jí ujíždělo jiným směrem. Ness se ji snažila uklidnit, ale Eswarah si nedala říct a byla čím dál víc mrzutá a netýkavá.
„Víš co? Mám nápad,“ rozzářila se Ness. Eswarah se na ni jen otráveně podívala. Takových nápadů už tu bylo a žádný nikam nevedl.
„Představ si ta písmena jako ornamenty, symboly. Kreslit umíš nádherně, tak je maluj. Nemusíš psát, můžeš kreslit, hrát si s nimi. Zkus to a uvidíš, že to půjde mnohem líp,“ povzbuzovala ji.
Eswarah se nad tím zamyslela a pak se podívala na pergamen, kam jí Ness předepsala abecedu. Pozorně si prohlédla všechna písmena a pak si vzala jiný pergamen a dala se do práce. Ness se pokoušela podívat se, jak jí to jde, ale Eswarah jí zakrývala výhled. Když se ale za chvíli napřímila a podala jí svou práci, Ness zalapala po dechu. Na pergamenu byla abeceda napsaná elegantním, úzkým písmem a bez nejmenšího zaváhání, bez jediné kostrbaté čáry.
„To je krása, věděla jsem, že ti to půjde,“ řekla s úsměvem.
„Díky, opravdu si cením toho, že jsi mě to naučila,“ poděkovala jí Eswarah upřímně.
„Tak a teď pojď za mnou, ukážu ti zdejší knihovnu.“ Ness ji popadla za ruku a společně vyběhly na chodbu.
Knihovna byla velká síň s mnoha policemi plnými knih. Eswarah byla okouzlená, procházela mezi regály, prohlížela si hřbety knih se zlatými nápisy a vnímala tu atmosféru dávných dob, o kterých knihy vyprávěly.
Často pak knihovnu navštěvovala, pročítala staré knihy a dozvídala se víc a víc o světě magie, o velkých bitvách, ve kterých proti sobě bojovaly armády podporované mágy, o velkých čarodějích a sem tam narazila i na něco o téhle škole. Ale nikde toho o ní nebylo moc.
Výuka byla velice zvláštní. Po snídani si je vždycky čarodějka odvedla do nějaké místnosti a tam se učili používání magie.
„Magie nejsou slova, magie je živel. Stejně jako voda, oheň, země nebo vzduch, zároveň je však jimi všemi, spojuje je v jeden. A je ukryta ve vás, stačí, když se ji naučíte ovládat. A k tomu nepotřebujete žádná slova,“ řekla jim první hodinu.
Pak natáhla ruku a Eswarah se jen taktak stihla otočit, aby viděla, jak nějaká kniha přeletěla celou místnost a vklouzla jí do dlaně.
A tak to šlo den za dnem, pokaždé jim čarodějka ukázala, co mají udělat, a oni se o to snažili. Neměli žádnou jinou výuku, žádný jiný předmět, ale tohle jim stačilo. Málokdo v poledne, kdy končila výuka, se vůbec jen dokázal přiblížit tomu, co předvedla čarodějka. A do té skupinky patřila i Eswarah. Skoro vždycky dokázala udělat něco, co více či méně připomínalo to, co se po ní chtělo. Což samozřejmě vzbuzovalo závist všech jejích spolužáků, kterým to nešlo. A Eswarah to vadilo. Nechtěla, aby ji nenáviděli za to, že jí to jde líp než jim. Ale nemohla to změnit, a tak se stávala čím dál víc uzavřenější. Cítila se osamělá a nešťastná a jediný, kdo tu při ní stál, byla Ness.
Výuku ale měli jen dopoledne, a tak měla Eswarah spoustu volného času. Někdy se jen tak potulovala po hradě, někdy trávila svůj čas v knihovně, aby se cvičila ve čtení, protože jí to pořád ještě nešlo úplně podle jejích představ. Ráda četla, knihy jí otevřely naprosto jiný svět. Nejraději četla báje a příběhy, utíkala ze skutečného světa, který byl plný nepřátelství a nebezpečí, ze světa intrik a lží.
Sem tam se taky vytratila z hradu a chodila do lesa za Asharem. Jednorožec na ni vždy čekal a společně se pak proháněli lesem, mezi temnými stromy. Eswarah byla ráda v jeho společnosti. Povídala si s ním, s trpkostí vyprávěla, jak se k ní všichni chovají a jak bude ráda, až odsud bude moct odejít. Ashar ji chápal. Moc dobře věděl, jaké to je být sám.
Už byla na škole asi rok a za tu dobu se naučila dost věcí. Jednoznačně byla nejlepší, ale netěšilo ji to. I když jí už spolužáci nedávali tak najevo nepřátelství, ale o to intenzivněji cítila tu tichou nenávist. Čím dál víc chodila za Asharem, protože on jediný byl s ní. Už i Ness se začínala chovat jako ti ostatní. Vyčítala Eswarah, že pořád někam mizí a vůbec si jí nevšímá. Eswarah se jí snažila vysvětlit, že jí to nemůže říct, ale Ness neposlouchala.
A tak Eswarah utekla za Asharem. Našla ho na kraji lesa.
»Jak jsi věděl, že sem jdu?« zeptala se.
»Tvou stopu zachytím kdekoli, jsme přece totéž. Navíc jsem cítil, že nejsi v pořádku, tak jsem ti přišel naproti. Co se stalo?«
Eswarah se sesula na zem. Ashar si lehl k ní, tak se mu opřela o bok a vyprávěla, jak se k ní teď Ness chová. Svěřila se mu, jak byla ráda, že má kamarádku, že ona jediná za ní na hradě stála a teď jí vyčítá, že jí nechce říct, proč se vytrácí z hradu ani kam chodí. Ashar ji začal uklidňovat, když vtom najednou otočil hlavu. Eswarah se podívala za sebe a uviděla Ness, která si překvapeně prohlížela jednorožce.
„Ness? Co tu děláš?“ zeptala se Eswarah rozzlobeně.
„Promiň, ale já jsem jen chtěla vědět, kam se pořád ztrácíš. Tak jsem prostě šla za tebou,“ řekla ještě pořád trochu zaraženě Ness. Pohled na Eswarah, jak sedí a opírá se o bok černému jednorožci ji asi dost překvapil.
„Eswarah, kdo je to?“ zeptala se a ukázala na jednorožce.
»Ashare, co jí mám říct?« zeptala se zoufale.
»Věříš jí?«
»Nevím, ráda bych, ale…« Už odmítala věřit komukoli.
„Eswarah?“ řekla opatrně Ness, když dívka dlouho nic neříkala.
„Tohle je můj přítel, znám ho už dlouho. Na hradě není co dělat, a tak chodím sem za ním,“ řekla nakonec. Sice to tak úplně nebyla pravda, ale Ness vypadala, že ji její vysvětlení uklidnilo.
„Ale nepřišla jsem jen proto, abych tě našla. Chtějí, abychom se všichni shromáždili, prý mají něco důležitého,“ řekla už zase přátelsky. Eswarah sice vrtalo hlavou, co po nich tak asi můžou chtít, ale zvedla se a vydala za Ness.
Když přišli do síně, kde obvykle jedli, všichni už tam byli, včetně skupiny mágů v čele s tou drobnou čarodějkou. Eswarah si uvědomila, že ještě pořád neví, jak se ona žena jmenuje. Vlastně neznala jméno ani jednoho z čarodějů. Nikdo jim ho nikdy neřekl a žádný ze studentů se jich nezeptal.
„Jsem ráda, že jste se všichni dostavili tak rychle,“ začala a usmála se. „Dnes nastala chvíle, kdy od začátku vašeho studia uplynul právě rok. A proto už byste měli být schopni se rozhodnout, jaké magii se budete dále věnovat a co budete dále dělat. Ale nejdříve musíte dokázat, že máte patřičné schopnosti. Počkejte prosím zde, než si každého z vás zavoláme.“ Poté se všichni mágové zvedli a odešli postranními dveřmi.
Jeden z nich vyčaroval malého modrého ptáčka, který začal poletovat po místnosti a po určité době vykřikoval jména studentů. Ale žádný z nich se nevrátil. V síni zůstávalo čím dál méně studentů a také tam bylo čím dál větší ticho. Každý se soustředil jen sám na sebe. Odcházeli jeden po druhém a s každým odcházejícím studentem rostlo napětí. Konečně zavolali Eswarah.
Vešla do úzké chodby, na jejímž konci uviděla masivní dubové dveře a když je otevřela, dostala se do malé kruhové místnosti, kde na protější straně seděli mágové. Za Eswarah se zavřely dveře. Jeden z čarodějů jí pokynul, aby přešla do středu místnosti. Dívka si všimla, že je tam také holohlavá žena a bedlivě ji sleduje.
„Vítám tě, Eswarah,“ pronesla drobná čarodějka. „Myslím, že se nemusíš bát této zkoušky, nic to není. Vždy ti řeknu, co po tobě budu chtít a ty se to pokusíš co nejlépe splnit.“
Pak jí řekla, aby přemístila knihu, která ležela na jedné straně, na druhou stranu místnosti. Pro Eswarah to byla hračka a stejně lehce zvládla i všechny ostatní úkoly. A když už to vypadalo, že je zkouška u konce, ucítila dívka, že se jí někdo opět pokouší proniknout do jejího vědomí. Zase ta holohlavá žena! Eswarah to poznala, věděla, že je to ona. Bránila se a tentokrát na to nebyla sama, na pomoc jí přispěchal Ashar. Cítila, jak její obrana roste a nakonec jednou velkou vlnou energie čarodějku odrazili. Když se na ni Eswarah podívala, její přesvědčení ještě zesílilo. Z toho, jak na ni ta žena pohlížela se dalo jasně vyčíst, že to byla ona. Ale pak si uvědomila jak se na ni dívají všichni ostatní a došlo jí, že o tom věděli. Věděli to a jen tak seděli a nečinně přihlíželi. Ale s patřičným zadostiučiněním si všimla, že se na ni všichni dívají s respektem, kromě té jedné. Ta jediná měla v pohledu něco nevyzpytatelného.
Drobná čarodějka pokynula rukou a za zády se jí objevily dveře, kterými dívka z místnosti vyšla. Pak se za ní opět potichu zavřely. Rozhlédla se kolem a zjistila, že je v jakési síni se všemi ostatními, kteří už zkouškou prošli. Za chvíli se objevili i ti zbývající, a pak přiletěl ten malý papoušek a skřehotal na celou síň, že mají až do dalšího dne volno. Eswarah se nechápavě rozhlédla po ostatních, ale ti z toho taky nebyli moudří. Chápala toho čím dál méně, mágové se chovali tak tajnůstkářsky, nechávali je v nevědomosti až do posledních okamžiků. Nelíbilo se jí to.
Příštího dne ráno je zase nechali po snídani čekat a opět si po místnosti létal malý ptáček a vykřikoval jména žáků. Eswarah seděla na lavici a zaobírala se vlastními myšlenkami. Jaký má výběr? Ness už jí říkala, že půjde určitě na studování spirituálních věd, protože k tomu má vlohy. Ale k čemu má nadání ona sama? Nevěděla. Už tu nebyla ani Ness, i když si s ní ani moc povídat nechtěla. Sice už byly zase kamarádky, ale Eswarah jí už nevěřila tak jako předtím. Jak o tom tak přemýšlela, jediný, komu věřila, byl Ashar.
Poletující ptáček vykřikl její jméno, a tak se zvedla a chodbou došla opět k těm stejným dveřím. Vešla do místnosti, kde seděli ti stejní mágové včetně holohlavé čarodějky, která, jak se zdálo, dívku velice bedlivě pozorovala.
„Eswarah,“ promluvila drobná čarodějka, „shodli jsme se, že máš neuvěřitelný magický potenciál a tím pádem si můžeš dělat, co chceš. Nicméně bychom navrhovali dvě nejpřijatelnější varianty, kde bys mohla plně využít své schopnosti. První je studium na Akademii a druhá umění válečné a bojové magie. Je to však na tobě. Zítra nám povíš, jak ses rozhodla,“ a s tím ji nechali jít.
Venku už na ni čekala Ness a celá rozzářená se pochlubila, že může jít studovat to, co chtěla. Nadšení ji ale přešlo, když jí Eswarah řekla, co se dozvěděla.
„Blahopřeji ti, to musíš mít opravdu velkou moc. Tyhle možnosti studia nejsou zrovna ty nejsnazší a nejčastější, ale jestli se rozhodneš pro válečnou magii, znamená to, že zůstáváš tady,“ řekla a Eswarah konečně došlo, proč byla tak zaražená, když se to dozvěděla. Ale co překvapilo Eswarah bylo, že ona sama necítila to, co Ness. Eswarah nebyla smutná, že se s ní bude muset rozloučit, a to ji vyděsilo. Zjistila, že se jí odcizila, že se jí odcizil celý svět a ona sama už není schopná něco cítit k lidem kolem sebe.
Vymluvila se Ness, že potřebuje jít na čerstvý vzduch.
„Tak dobře, běž,“ řekla trochu smutně Ness, protože pochopila, že Eswarah k ní není úplně upřímná, ale že ji nezastaví.
»Ashare, potřebuju poradit,« volala na něj, hned jak vyšla z hradu. Sešla z útesu, kráčela přes zelené louky plné pestrobarevných květin a už z zdálky viděla jednorožcovu temnou siluetu na kraji lesa.
»Copak se děje?« zeptal se, když k němu došla. Eswarah mu dopodrobna popsala, co se dělo a nakonec řekla, že neví, pro co se má rozhodnout.
»Vyber si sama, k tomu ti já nemám co říct. Ale jestli dáš na mou radu, tak bych ti doporučoval válečnictví, mohlo by se nám to hodit do budoucnosti. A navíc to, co se studuje na Akademii, se můžeme hravě naučit i jinde.«
»Co myslíš tím ‚my‘?« zeptala se zmateně Eswarah.
»Tím myslím nás dva. Mám také ne zcela zanedbatelnou moc a když se ta má přidá k tvé, se naše možnosti zvyšují. Mohu zesilovat tvá kouzla a dokonce tě můžu i chránit svými vlastními, a tak můžeme dělat dvě věci najednou. Tohle se jednoznačně nejvíc vyplatí při studování boje a válečného umění.«
Ještě chvíli se jen tak toulali lesem a každý se zabýval vlastními myšlenkami. Když se začalo stmívat, Eswarah se s ním rozloučila a vydala se zpět k hradu. Slunce pomalu zapadalo za členitou tmavou stavbou na útese a nebe se barvilo do ruda. Na krajinu padal stín a tlumil svým šerem okolní barvy. Eswarah pospíchala jak nejrychleji to šlo, aby se do hradu dostala ještě před tím, než slunce zapadne úplně, protože jinak by musela čekat až do rána, než bránu zase otevřou. Stihla to tak tak.
Celou noc přemýšlela nad tím, co se od Ashara dozvěděla. Netušila, jak silní a nebezpeční jednorožci jsou, ale byla ráda, že ho má na své straně. A nemohla něž souhlasit s jeho názorem na svou budoucnost ve světě magie, takže se rozhodla.
Ráno se po snídani všichni sešli v jedné malé místnosti, kde postupně hlásili mágům, jak se rozhodli. Když Eswarah vyřkla svou volbu, schválně se při tom dívala na holohlavou čarodějku a čekala, jak zareaguje. Ta zachovávala kamennou tvář, ale přesto dívka postřehla, jak se jí ve žlutých očích zablýsklo.
Když už byli všichni zapsaní na jednotlivé obory, Eswarah překvapilo, když zjistila, že jako jediná zůstává na téhle škole a všichni ostatní budou postupně odcházet na jiné školy.
A to samozřejmě taky znamenalo loučení s Ness. Eswarah o tom přemýšlela celou dobu, co šla k sobě do pokoje, a i potom, když ležela na posteli. Ness byla jediný člověk, který se tu na ni nedíval přes prsty, ale přece jen… už jí nevěřila a nebyla pro ni tím, čím předtím. Vlastně jí ani nebylo líto, že odchází a to ji trochu děsilo. Stávala se čím dál víc uzavřenou a chladnou k lidem kolem sebe. Pak se ozvalo tiché zaklepání a do pokoje vešla Ness.
„Přišla jsem se rozloučit, za chvíli odjíždím.“ Zavládlo ticho. Pak si Eswarah uvědomila, že by měla něco říct. Vstala z postele a než došla k Ness, rozhodla se, že jí nebude lhát. Aspoň to jí dlužila.
„Upřímně, nevím, co mám říct. Měla bych něco cítit, byla jsi jediná, kdo mi tu otevřeně nedával najevo, jak mě nenávidí, ale z mých emocí se stávají jen matné vzpomínky. Ale i tak vím, že ti mám být za co vděčná. Přeju ti hodně štěstí. Ať se ti daří,“ řekla nakonec. Ness se na ni smutně podívala.
„To samé přeji i já tobě. A ty to štěstí budeš potřebovat víc než já. Ale myslím, že se ještě uvidíme,“ řekla a vyšla ze dveří. Eswarah se proklínala za to, že ji jen tak nechala jít. Věděla, že nebýt Ness, asi by to psychicky nevydržela. Tím, že se její vlastní emoce stávaly čím dál méně zřetelné, se stávala citlivější k emocím ostatních. Cítila, že Ness byla zklamaná, ale Eswarah jí nechtěla lhát. I když lež z milosti jí teď připadala vlídnější než pravda.
Dalšího dne ráno si ji zavolala drobná čarodějka k sobě a oznámila jí, že má týdenní volno, protože chvíli potrvá, než se sem sjedou studenti z ostatních škol. Řekla to Asharovi a ten najednou nutně potřeboval, aby za ním přišla.
»Proč jsi mě sem zavolal?« zeptala se pak.
»Musím ti něco ukázat. Už jsem to chtěl udělat dávno, ale nechtěl jsem tě rušit od studia.« Klekl si na přední a naznačil jí tak, aby nasedla. Eswarah se chytila sametově černé vlnité hřívy a vyhoupla se mu na hřbet.
»A kam jedeme?«
»Uvidíš,« řekl Ashar a rozběhl se. Běžel neuvěřitelně rychle, stromy se kolem nich míhaly neuvěřitelnou rychlostí a Eswarah musela vynaložit veškeré své dovednosti, které nasbírala doma na koních otce, aby se udržela.
»Jak můžeš běžet tak rychle?«
»To je jedna ze schopností jednorožců a nemá to s magií vůbec nic společného,« odpověděl.
»A jak je to ještě daleko?«
»Kousek.«
Eswarah si brzy zvykla na tu rychlost, a tak si stihla všimnout, že už nejsou v tomtéž lese. Tenhle byl úplně jiný než všechny, které kdy viděla. V té rychlosti si stromy nemohla důkladně prohlédnout, ale připadaly jí zvláštní. Po chvíli začal jednorožec zpomalovat.
Když zastavil, spustil se na přední nohy a Eswarah mu seskočila z hřbetu.
»Počkej tu na mě,« řekl a odklusal dál do lesa.
Eswarah si konečně mohla pořádně prohlédnout tenhle zvláštní les. Stromy byly velké a rozložité, kůra tmavá a zvrásněná, jako kůže velice starého člověka. Zvedla oči. Sem tam některý z paprsků pronikl skrz koruny stromů, ale v lese bylo stále šero. Pak zahlédla, jak se něco třpytivého snáší dolů. Natáhla ruku a v dlani jí zůstal malý pableskující lístek. Eswarah si ho zvědavě prohlížela. Ze svrchní strany byl temně modrý a jakoby posetý stříbřitým práškem. Když ho otočila, uviděla, že z druhé strany je o trochu světlejší. Žilky vypadaly jako stříbrné nitky, jako potůčky slz stékající po tváři. Ze zamyšlení ji vytrhl tichý zvuk klusajících kopyt.
Zvedla oči a o kousek dál zahlédla Ashara.
»Pojď za mnou,« vybídl ji.
Kráčela za ním a stále se rozhlížela po lese. Každý strom byl trochu jiný. Kmeny měly všechny podobné, ale lišily se korunami. Byly tu všechny možné odstíny modré, od temně modročerné, přes modrošedou až ke světlounce modré, skoro bílé barvě. A v tomhle lese cítila obrovskou magii, která však byla úplně jiná než ta, kterou znala. Magie utvářela tuhle krajinu stejně, jako krajina utvářela magii. Všechno v tomhle lese v sobě magii skrývalo a zároveň magie skrývala zdejší život. Eswarah si byla jistá, že tu žije spousta bytostí, ale že se neukáží, dokud nebudou chtít a dokud si nebudou jisti, že jim nehrozí nebezpečí. Tenhle les byl jako jedna duše, to, co se dělo na jednom konci, věděli i ti, co žili na konci druhém, a tak dívka věděla, že jejich příchod nemohl zůstat utajen.
Šli stále hlouběji k jádru celého tohoto malého světa. Stromy rostly čím dál víc u sebe, ale Eswarah se zdálo, jako by před nimi ustupovaly, vytvářely tak úzký tunel a za nimi se zase tiše vracely zpátky. A když už se chtěla zeptat Ashara, jak dlouho ještě půjdou, vešla na mýtinu.
Ze začátku se zdálo, že je prázdná, ale pak si Eswarah všimla pohybů mezi stromy a po chvíli na mýtinu vkročil nádherný sněhově bílý jednorožec. A nebyl sám, za ním přicházeli další a další. Netrvalo dlouho a mýtina byla plná krásných a ušlechtilých bytostí. Eswarah se nedostávalo slov. Stála tam, naprosto ohromená a okouzlená. Jednorožci se na ni dívali svýma tmavýma očima a čekali, až se trochu vzpamatuje.
»Eswarah?« ozval se Ashar v její mysli. Eswarah se na něj podívala.
»Podívej,« řekl a kývl hlavou k jedné dvojici jednorožců, »to jsou moji rodiče.«
Eswarah vykročila směrem, kde stáli. Ostatní jí uvolňovali cestu a čekali, co se bude dít. Dívka došla před oba Asharovy rodiče a lehce se uklonila. Nevěděla, proč to dělá, cítila jen, že to měla udělat. Pak ucítila v hlavě opatrný dotyk cizí mysli. Lekla se a už se chtěla bránit, ale pak se podívala ne Asharovy rodiče a uvědomila si, že to jsou oni, a tak se nebránila.
»Vítej, Eswarah, dlouho jsme na tebe čekali a jsme moc rádi, že tě tu můžeme přivítat,« řekli a Asharova matka se sklonila a dotkla se nosem dívčina čela.
»Eswarah? Ještě někoho bych ti rád ukázal,« ozval se Ashar. Dívka se k němu otočila a pak pohlédla směrem, kterým se jednorožec díval, a uviděla jednorožce, kterému se už v žíních proplétaly stříbrné pramínky a i jeho roh byl od špičky pokryt stříbřitou vrstvou. Eswarah z něj cítila velkou autoritu a moudrost bytosti, která už je na tomto světě skutečně hodně dlouho. Přešla přes mýtinu a poklekla před ním na jedno koleno.
»Tvůj příchod byl dlouho očekáván. Nikdo neví, jaká bude tvá úloha na tomto světě, ale spojením tebe a Ashara může vzniknout rozhodující síla, která nakonec změní svět. Ale jak, to už nevíme. A proto musíš co nejlépe zvládnout svůj magický potenciál, protože na tom záleží osudy všech,« ozval se hlas v její mysli.
Eswarah chvíli trvalo, než jí došlo, co to vlastně řekl. Ona a důležitá? To těžko. Z dalšího přemýšlení ji vytrhl něčí dotek na rameni. Otočila se a zjistila, že se dívá do očí Asharovi.
»Pojď, teď tě zavedu k sobě domů. Tady už nemáme co dělat,« řekl. Eswarah se tedy zvedla a následovala ho. A když míjeli ostatní jednorožce, začala si Eswarah uvědomovat, jak je Ashar odlišný. Došlo jí, jak se asi musel cítit. Sám, černý uprostřed zářivě bílých těl, když se od něj ostatní odvraceli jako od něčeho nečistého. Byla tak zamyšlená, že si ani nevšimla, že se Ashar zastavil, a tak ji překvapilo, když do něj narazila.
»Děje se něco?« zeptal se Ashar.
»Ne, nic, jenom jsem se trochu zapomněla,« odpověděla Eswarah a rozhlédla se kolem. Stáli před velkým rozložitým stromem, jehož větve sahaly až na zem. Pak dívka ucítila jemný, skoro nezachytitelný závan magie a větve přímo před nimi se odhrnuly na stranu.
»Vítám tě u sebe doma,« řekl jednorožec a vešel dovnitř. Eswarah vešla za ním a slyšela, jak se za ní větve zase vrátily na své místo.
Eswarah stála ve velmi podivném příbytku. Větve spadající na zem vytvářely jakési stěny a i když to byly jen větve, dívka si byla jistá, že jsou díky magii tvrdé jako kámen. Uprostřed se do výšky vypínal mohutný tmavý kmen. Eswarah zaklonila hlavu a zkoušela dohlédnout na nebe. Nešlo to, viděla jen spoustu tmavě modrých listů. Ale nebyla tam úplná tma, prostor osvětlovaly stříbrné odlesky světla.
Eswarah strávila u jednorožců celý týden, ale připadalo jí to jako chvilka, jako by se tam zastavil čas. Čím déle dívka Ashara znala, tím víc si uvědomovala, že má jednorožec duši a osobnost jako každý člověk, že se liší jen jinou tělesnou schránkou. Že má city a emoce jako všichni ostatní, že není zvíře, je to myslící bytost.
Většinou se toulali po lese a jednorožec jí vyprávěl o svém životě, o svých rodičích a o Graefinovi – nejstarším jednorožci snad na celém světě. A také se dozvěděla o Eswarah, černé klisně, která se narodila, když měly přijít temné časy.
»Eswarah to měla ještě těžší než já, protože předtím se nikdy žádný černý jednorožec nenarodil. Bylo to už hodně dávno, já si to nepamatuji, ještě jsem nebyl na světě, ale znám ty časy z vyprávění. Mezi lidmi se hodně proslavil jeden mladý učenec a tehdy se Eswarah narodila. Byla to zvláštní situace, nikdo nevěděl, co se děje a nakonec ji vyhnali. Báli se jí, mysleli, že černá barva znamená zlo. Jak odešla, nikdo už o ní nikdy neslyšel. O tom mladíkovi však ano. Byl velice inteligentní, ale později se ukázalo, že si s magií příliš zahrával, nerespektoval ji a to se mu stalo osudným. Přestal magii zvládat a ona ho nakonec ovládla.«
»A co bylo dál?« zeptala se Eswarah.
»To nikdo neví, ale je pravděpodobné, že s sebou ten mladík stáhl i několik dalších lidí a možná nejen lidí. Šíří se totiž zvěstí o nějaké velké temné moci. Ale nikdo toho moc neví.«
Záhy taky přišli na to, že jeden může vidět to, co ten druhý, i když jsou každý někde jinde. Pro Eswarah to byl velice zvláštní pocit. Najednou měla mnohem větší zorný úhel, viděla skoro všechno, co se dělo kolem ní, a navíc bylo všechno mnohem ostřejší a viděla na větší vzdálenosti, protože, jak zjistila, jednorožci měli několikanásobně lepší zrak než lidé.
Ale čas plynul a dřív, než si to Eswarah uvědomila, tu byl den jejího návratu na hrad. Rozloučila se proto s jednorožci a odešla v doprovodu Ashara z jejich společenství.