• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Dva: spisovatel

Autor: Bůchví…

„Tma se povalovala mezi starými sochami, míchala se s mlhou, přelévala se kolem ve všech odstínech šedé duhy. Už chyběla jen ta flétna a jeden by začal věřit, že teď přijde nějaký ten Romeo, vzbudí svou Julii, vytáhne ji z rakve a půjdou spolu vysávat lidem krev…“
„Sakra, ty máš ale fantazii, chlape,“ pomyslel si Jonatán. Seděl na větvi staré lípy a dole pod ním, opřen o kmen stromu, seděl spisovatel a tvořil. V ruce měl diktafon – je to rychlejší, doma si pak sedne a přepíše své dokonale vymyšlené věty na papír, něco přidá, něco ubere, a lidi to budou kupovat. A někteří tomu budou i věřit, protože… protože je prostě pěkné věřit tomu, že jsou mezi námi.
Upíři.
Jonatán si už zvykl sem chodit; začal s tím jen krátce potom, co sem poprvé přišel ten chlap. On už tu stvořil většinu příběhu své nejnovější knížky a teď začínal novou. A vypadá to, že to bude trhák, na tohle měl Jonatán čuch.
Nad spisovatelem něco zapraskalo. Stiskl tlačítko diktafonu a zvedl hlavu. Už byla tma, takže koruna stromu nad ním byla jeden velký stín. Nic tam neviděl; ani lísteček se nehnul. Vítr nefoukal, posledních několik dní bylo nesnesitelné dusno. Ale spisovatel měl tvořivou náladu, takže chodil po večerech „psát“, teplo neteplo.
„Blbá větev!“ v duchu zaklel Jonatán. Za konečky prstů se držel větve nad sebou a doufal, že se spisovatel rychle podívá někam jinam než do koruny stromu; větev, na které tak dlouho sedal, konečně povolila. Spisovatel měl štěstí; kdyby upíři neměli tak rychlé reakce, měl by teď Jonatána za krkem.
Ale zase by měl o čem psát.
„Ve větvích nade mnou se probudila sova; protřela si oči… ne, to je blbost… zamrkala, zatřepala křídly a vznesla se k temnému nebi.
Jak se odrazila, větev pod ní praskla; se zašuměním propadla listovím a dopadla přímo za mě. S leknutím jsem se otočil. Větev ležela na cestičce a ještě se houpala… tedy houpala by se, kdyby ji v tu chvíli nepřišlápla vysoká, kožená bota…“