• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Prokletý měč – díl 19. a 20.

autor: MCKejml

Zničený jsem se ploužil pryč ze školy. Jak je tohle možné? Copak mě Markéta měla ráda jen kvůli tomu, že jí to Mr. Kdosi dal za úkol? To mi přišlo jako sakra velká podpásovka.

Bylo mi sice jasný, že jsem se měl většímu kontaktu s Markétou vyhnout, na Velké Ohradě, i na tržišti – i když, teď si asi jen něco namlouvám. Šel jsem po ní a když jí Pepa osvobodil, tak jsem si řekl, to bude nějakej osud, že jsem osvobodil zrovna jí… A co potom, když mi řekla, že se právě rozešla s Markem?

Chopil jsem se šance a i když jsem se k ní nejdřív choval jako debil, přesvědčila mě, že to myslí vážně a že si ze mě srandu nedělá. Jak se říká, člověk leckdy nevidí, co má přímo před očima. Teď mi to Jirka řekl a nevím nevím, ale už se moc s Markétou nechci setkat.

Protože teď už je to stejně jedno. Ve skutečnosti měla ráda jen Marka a teď, když je Mr. Kdosi v tahu, vrátila se k němu. Znovu půjde s Hyperionovcema proti nám, tentokrát ji ale nikdo neosvobodí.

V šedé hale panoval čirý ruch; uniformovaní muži sem přinášeli krabice s rozmanitým obsahem. Někde jsem zahlédl nadepsáno „Zbraně“, v jiných byla prý „Administrativa“.

Do místnosti vstoupil Jakub s bednou na zádech. Složil svůj náklad a podíval se na mě s Jirkou.

„Bežte pomáhat, je tam toho dost,“ usmál se.

„Jasně, jdem,“ přikývl jsem. „Kde je zbytek?“

„Venku, vykládaj věci.“

Před školou pomáhalo Společenstvo vynášet zásoby z vozů. Jakmile jsme se s Jirkou vynořili ze školních vrat, přišel ke mně jeden z dozorčích agentů.

„Agent Lauer,“ představil se. „Jste pan Beer?“

„Jo, to jo.“

„Podepište zde obdržení zásilky.“ Agent mi podal podložený arch papíru a já na něj co nejúhledněji naškrábal svůj podpis

„Kdy máme čekat studenty?“

„V osm hodin, budou přivedeni před školu. Další rozhodnutí jsou na vás.“

Přikývl jsem a vrátil dokument agentovi. „Dobře. A kdy přijedou další zásoby?“

„Ta dnešní dávka vám stačí na týden. Příští sobotu sem ve stejnou dobu dopravíme další.“

„Fajn,“ souhlasil jsem, „jdu pomoct ostatním, zatím nashle.“

Netrvalo dlouho a vše, co nám přivezli, leželo v šedé vchodové hale do školy. Auta odjížděla severní cestou kolem obelisku a já usoudil, že bych měl nechat Společenstvo chvíli odpočinout. Rozsadili jsme se v předsíni ústavu a dali si oddech od nošení těžkých krabic.

„Takže: řekněte mi, jak to ve škole vypadá,“ vyzval jsem partu. „Aleši, Pepo?“

„Ano. Budova nad námi vypadá v pořádku, ve třídách je pitná voda, stejně tak je pro studenty připravena jídelna,“ pokynul rukou Pepa, sedící na jedné z krabic. „Malá tělocvična se také zachovala.“

„Fajn. A ty?“ Otočil jsem se na Tomáše.

„Taky, v B jedničce voda teče a lavice jsou v pohodě,“ usmál se.

„Díky, co u tebe, Terezo?“

Elementalistka se zavrtěla. „Jo, dobrý.“

„Myslím ty třídy,“ zdvihl jsem obočí.

„Jo, já vím, všechno je v nich v pořádku.“

„Tak to by bylo asi všechno… Jo, kdyby vás to zajímalo, tak tělocvičny se taky zachovaly,“ přejel jsem pohledem po Společenstvu. „Hej Tome, co to děláš?“

Elementalista se hrabal v jedné z krabic a prohlížel zbraně, které v ní byly. Zrovna v rukou držel sekeru s koženým jílcem.

„To jsou parádní věcičky, co?“ zazubil se.

„Co bychom si měli na začátku ujasnit je, jestli bychom je měli dávat studentům hned, jakmile přijdou,“ pokynul rukou Pepa.

„Nebudem jim je dávat hned, to je jasný,“ kývl jsem na něj. „Budeme je rozdávat těm, co už umí element dost ovládnout.“

„To zní jako fajn nápad,“ přikývl Pepa a rozhlédl se po Společenstvu. „A jak to vidíte vy?“

„Podle mě máte oba pravdu,“ řekl Jakub. „Kdybysme jim je dali teď, tak by s nima dělali… No…,“ ušklíbl se Jakub.

„Co vy dva?“ otočil jsem se na Jirku s Tomášem.

„No tak já bych je dal jen těm, co něco uměj, nebo co se toho dost naučej, vždycky když bysme je uznali schopnejma,“ Jirka se ohlédl na Tomáše.

„Jasný. Asi by je měli dostat, když se na ně budeme moct spolehnout, a zkontrolovat je jako u maturit,“ usmál se.

Souhlasil jsem. „Tak a– teď si můžeme ještě rozhodit tělocvičny, kde kdo bude trénovat, ne?“

„Nejprve se musíme dohodnout, JAK budeme učit,“ zastavil mě rukou Pepa.

„A úplně nejdřív asi roztřídíme ty věci a odnosíme je,“ ohrnul ret Jirka.

„Okej,“ postavil jsem se a setřásl ze sebe prach. „Co ty, Aleši? Moc jsi toho nenapovídal, neříkej, že se vrátily starý časy,“ žertoval jsem.

„… Ne, to ne,“ zakroutil hlavou.

„Já jen tak pro jistotu,“ kývl jsem na něj. Věděl jsem, že je s ním zase něco v nepořádku.

„Takže, kde bude naše zbrojnice?“ zeptal se Pepa.

Pokrčil jsem rameny. „Má někdo nějaký nápad?“

„No, já: je tam pořád ta školnická dílna?“ řekl Jakub.

Jirka přikývl. „Je, teď ‚sme kolem ní s Kamilem šli. Myslíš dát zbraně tam?“

„Můžeme. Co ty na to?“ kývl na mě Pepa.

Souhlasil jsem. „Je to dobrý nápad. Ale nikdy jsem tam nebyl, myslím, že se tam zvenku nedá dostat, ne?“

„To asi neví nikdo z nás,“ zamračil se Tomáš.

„Já se tam kouknu,“ Michal seskočil z krabice.

„No tak jo, tady máš,“ Hodil jsem po Michalovi klíče. „Pro jistotu běžte někdo s ním,“ rozhlížel jsem se po partě.

„Já tam půjdu,“ přihlásila se Tereza.

Tomáš naznačil rukou odchod. „Tak makám, makám, nemáme celej den,“ zažertoval.

Michal se tedy zanedlouho odebral společně s Terezou do pavilonu na konci chodby, kam jsme původně šli s Jirkou.

„Tak ať si to tam užijou,“ ušklíbl se Jirka, čímž nahrál Tomášovi. „Je pak zajdu zkontrolovat.“ Společenstvo propuklo v smích.

„Tak fajn. Stravovat studenty budeme v jídelnách, to je jasný,“ podíval jsem se na partu.

Pepa přikývl a otočil se na mě. „A co krejčí? Kam s nimi?“

„Tak nejdřív asi zjistíme, za jak dlouho udělaj‘ ty uniformy. Zásoby na to přivezli, žejo?“ zeptal se Jakub.

„Fakt nevim,“ zúžil jsem pohled. „Viděli jste někde něco pro ně?“

Tomáš se sklonil a usmál se. „Právě na nich sedim.“

„Aha… Tak je asi ubytujem, no– myslíte, že jim bude stačit malá tělocvična?“ řekl jsem.

„Měla by,“ prohlásil Pepa. „Ale nebudeme tam něco chtít dělat?“

Jirka zakroutil hlavou. „K trénování stačej tělocvičny tři…“

„Ale že bysme je měli dávat zrovna tam… Já nevim, no,“ polemizoval Jakub.

Aleš ukázal napříč halou. „… A co je támhle?“

Na konci předsíně, kde jsme seděli, byly dřevěné dveře, kde prý školníci měli druhou dílnu. Vstal jsem ze země a odemkl je. „To hned zjistíme.“

Za dveřmi přístěnku bylo zcela vybíleno. Ve středně veliké místnosti zbyl jen stůl a napodobenina kanape.

„Tam by to docela šlo, co?“ křikl na mě ode dveří Tomáš.

„No, jasný,“ zavřel jsem dveře. „Tam je ubytujem, je to tam docela velký a v nejhorším případě je přemístíme do tý tělocvičny.“

„Tak to máme, ‚eště mě napadlo: dáme někoho do kanceláře?“ ptal se Jirka.

„Jak to myslíš?“

„No asi jako sekretářku, nebo sekretáře,“ zasmál se Tomáš.

„… Já sekretáře NEDĚLÁM,“ dal vědět hlasitě nesouhlas Aleš.

„Jo, takhle. Co Terezu?“

Sedl jsem si na blízkou bednu a Jirka ukázal na přilepenou etiketu. „Bacha na vejce,“ řekl.

„Co? V tom jsou vejce?“ zamračil jsem se. Zaklonil jsem se a na krabici stálo: „Mléčné výrobky – Vejce, Mléko, Máslo.“

„Ne, hřebíky!“ neodolal Tomáš, čímž opět Společenstvo rozesmál.

Když smích dozněl, opět jsem se ujal slova. „Takže sekretářku… K čemu nám bude? Tomáši, skoč zatím pro Michala s Terezou.“ Větrný elementalista doslova vyletěl z podlahy.

„Myslím, že se na ni budou obracet studenti se svými potřebami a ona je nám bude tlumočit,“ rozložil ruce Pepa. „Také bude dávat pozor na telefony, třeba od Smetany. A v neposlední řadě by u někoho měly být klíče od zbrojnice. Je nebezpečné nosit mezi sebou něco takového, ztratíme je, a co potom naděláme?“

Přikývl jsem. „Máš pravdu, uděláme to tak. Dáme tam vysílačky a další věci, co budou potřeba spíš časem. Řekneme to Tereze, až přijde.“

„Tak fajn,“ odkašlal si Jirka, „odnosíme teda ke školníkům ty věci?“

Asi je zvědavej na to, jaké zbraně nám přivezli. No, to jsem i já – tak jdeme.

„Tak jo. Kubo, zůstaneš tu, a dohlídneš, jestli se něco venku neděje? Až přijdou, tak tě vystřídá Tereza, nebo někdo,“ řekl jsem.

Elementalista se otřásl. „Eh, jo, určitě. Hele, už jdou.“

Michal, Tomáš, a Tereza se vrátili z dílen; Tomáš se – jako obvykle – uvolněně usmíval. „Hele, Terezo, prej ‚seš naše sekretářka,“ zašklebil se Jirka.

Elementalistka byla zjevně překvapená. „Cože?“

„Nebude to nic těžkýho,“ usmál jsem se. „V kanceláři budeš vyřizovat hovory a tlumočit nám věci od žáků.“

Tereza pohrdlivě obrátila oči v sloup, když to postřehl Pepa. „Je to důležitá práce, Terezo. Musíme se postarat o naše studenty a především dávat velký pozor na telefonáty z BIS.“

„No tak jo, no,“ Tereza pokrčila rozmrzele rameny.

„Dobře. Jdi do kanceláře a zabydli se tam, je možný, že bude volat Smetana,“ kývl jsem na Terezu. „Tomáši, ty to běž pohlídat ven. My jdeme zatím nanosit zbraně do dílny, mimochodem, jak to tam vypadá… Michale?“ Otočil jsem se na něj.

„Žádný dveře ven tam nejsou, jenom bude potřeba asi nějak zadělat okna, aby tam lidi nekoukali,“ mávnul rukou.

„Fajn, s tím si poradíme. Tak pojďte, jdeme nosit,“ povzdychl jsem si.

X

Odnosili jsme bedny se zbraněmi ke dveřím bývalé školnické dílny a teď jsme se rozhodovali, co s nimi dál.

„Nevyndáme ty zbraně?“ řekl Jirka. „Rozložíme je tu a pak si budem‘ moct líp vybírat.“

„Jo, to uděláme, abysme v nich měli pořádek,“ souhlasil jsem. „Vyházíme odsud, co není potřeba, a připravíme je.“

Dílna byla poměrně prostorná a prosáklá typickým zápachem ředidel. Kromě podivných mechanismů, které by se daly přirovnat k „strojích na atomovku“, po obvodu místnosti stály skříně s nejrůznějšími chemikáliemi. Na zadní stěně byla dvě zakalená okna, která, jak je vidět, už dlouho nezažila mytí. Pod nimi se nacházel široký zašpiněný stůl.

Pepa otevřel jednu z kartonových beden. „Nejdřív ty zbraně vyložíme a potom je rozmístíme do skříní. To máme za chvíli,“ řekl.

„To můžeme. A rovnou si i vyhradíme, kam budeme co dávat – Michale, Kubo, vyházejte ty krámy ze skříní ven, Aleši, ty je potom spálíš, jo?“

Aleš si něco pro sebe zamumlal, když se do rozhovoru razantně vložil Pepa. „Neničil bych vybavení dílny, nevíme, kdy ho můžeme potřebovat.“

„Co to dát všechno do jedný skříně?“ navrhl Jakub.

„Taky fakt. Barvy tu nechejte, všechnu chemii dejte do týhle skříně… A tu vyneste ven k tomu braku, co tam je. Kdyžtak se k tomu vrátíme. Nářadí naházejte do rohu.“

Michal s Kubou se dali do práce a já jsem rozbalil dlouhou krabici přede mnou. V polystyrenovém obale byly naskládané pochvy s meči – jeden z nich jsem vytáhl a prohlédl si ho, délkou byl podobný mému bastardovi.

Začal jsem skládat meče doprostřed stolu, Aleš na kraji vykládal jednobřité sekery. Zbraně se mi velice líbily, bylo vidět, že je někdo pracně vytvořil.

Pepa se ke mně přitočil s exotickými nunchakami. „Ty, Kamile, koukni. Takové zbraně bych tady vážně nečekal.“

„To máš pravdu, zajímalo by mě, kdo navrhl, aby nám takové zbraně poslali?“

„Někdo, kdo se v tom vyzná, zdá se,“ Pepa položil na stůl několik dalších exemplářů.

„Stejně jsem nikdy nepochopil, jak se s nima bojuje.“

„Asi to nějak roztočíš… Hm. Nevím.“

Za dobu, za kterou jsme připravovali zbrojnici, Michal s Jakubem naplnili jednu z vysokých skříní různými překážejícími chemikáliemi a Pepa zatemnil okna starými novinami. Zapnul jsem světlo a ze stropu se rozzářila jediná ostrá žárovka.

Všichni se nakonec zapojili do procesu vykládání zbraní a za necelou čtvrthodinu už byly věci na svém místě.

Parta udýchaných elementalistů si prohlédla své dílo. Všechno bylo připraveno na rozdání připraveným studentům.

Na stole vepředu ležel široký sortiment mečů – tradiční dlouhé, krátké, nebo obouruční, dále orientální šavle, široké scimitary a nechyběly ani přesné dýky.

Ve skříních napravo byly zavěšené jak rozmanité druhy sekyr, tak i oštěpy nebo zdobená kopí, velmi podobné Tomášovu, vedle nich stály opřené dlouhé bojové hole. Řada pokračovala černými palcáty s ostrými hroty a jim podobnými řemdihy. Na konci byly střelné zbraně – opracované luky a kuše, také nám poslali pár pistolí a automatů.

Nad levou stranou zbrojnice žaslo téměř celé Společenstvo; nacházely se tam především orientální a neobvyklé zbraně. Některé z nich jsem ani v životě neviděl, natož si představil někoho s nimi bojovat.

Byly tam kosy, hvězdice, nunchaky, podivné ozubené kruhy zvané šakramy, veliké ostnaté boxery, mohutná kladiva, halapartny a další neobvyklé zbraně.

Nedokážu si představit, jak s tímhle někoho naučíme bojovat.

„Tak to by bylo,“ oddechl jsem si. „Kolik je hodin, Kubo?“

Jakub vytáhl ze zadní kapsy telefon. „Třináct čtyřicet pět.“

„Bysme si mohli dát oběd, ne?“ řekl vyhladověle Jirka.

„Z čeho,“ řekl jsem smutně. „Snad něco najdeme v těch bednách, pojďte,“ vybídl jsem kluky k odchodu.

„Já to tady zatím pohlídám,“ nabídl se Pepa. „A Michal se mnou, nevadí?“

Michal přikývl a usedl na odloženou lavici opodál.

„Proč ne. Měla by tady být stálá stráž, díky, žes ses nabídl. Jídlo vám přineseme,“ prohlásil jsem rozpačitě.

Poslední dobu má Pepa čím dál tím víc pravdu, asi bych mu měl dát více místa. Je dobře, že mi pomáhá, a to ještě ani nepřišli studenti.

Spolu s ostatními jsem se vydal zpátky halou do šedé školní předsíně. „Hej Tomáši, kontrolní dotaz: Co se dělo, když jsi přišel do dílny, jak tam byli Tereza a Michal?“ zasmál se Jirka.

S Jakubem jsme po sobě hodili potměšilé úsměvy a čekali na Tomášovu odpověď. „No co asi.“

„Povídej, přeháněj,“ zašklebil se Jirka.

„Co by, kontrolovali dílnu,“ slušňácky opáčil Tomáš. „Mám přehánět, ne?“ usmál se.

„A když nepřeháníš?“

„Tak řeknu, že se vraceli,“ zazubil se Tomáš.

„Pcha,“ obrátil Jirka oči v sloup. „Čekal bych ňákej–“

„Skandál?“ doplnil jsem ho.

„Heh…,“ uchechtl se elementalista. „Ale ne, já jim to přece přeju.“

„Nevěřim!,“ zasmál se Tomáš.

Obrátil jsem téma. „A co… Jak vidíte náš trénink tady?“

„Snad to pude, když si zaberu tamtu fajnovou tělocvičnu,“ řekl Jirka.

„Jakou?“ zamračil se Tomáš.

„Jak se tam hrál nohec.“

Elementalista uznale pokýval hlavou. „Jo jasný… Hele ale… Jak počítám, tak elementů je šest, a tělocvičny jen tři..“

„To je fakt,“ zamručel jsem. „Jirko, zabereš si tu tělocvičnu i s bratrem?“

Jirka přikývl. „Jo, klidně.“

„Fajn,“ řekl jsem. „Já budu mít pro svoje elemenalisty tu pod počítačema a to nám zbejvaj tři. Oheň, Země, a Vzduch… Co byste, kluci, řekli, kdybyste trénovali na hřišti?“ ukázal jsem na Jakuba s Tomášem.

Jakub pokrčil rameny. „Tak mně to nevadí, aspoň je tam dost místa.“

„To jo, na lítání se nebudeme mačkat v tělocvičně,“ usmál se Tomáš. „Jdem tam.“

„Fajn, jsem rád, že souhlasíte. Zbejvá nám Aleš s Terezou a Michal.“

Aleš se okamžitě vzpamatoval. „…Ta… Dělá sekretářku, ne?“

„To není problém, když budete trénovat vy dva, tak si tam sednu třeba já. Zařídím vám samostatný hodiny,“ navrhl jsem.

„…Tak fajn.“

„A vůbec, Aleši.. Jsi v pořádku, abys moh’ trénovat?“ zeptal se ho Tomáš.

„…Jo…,“ odpověděl táhle.

„Budete mít tu průchozí tělocvičnu, jak se tam hrával basket, jo?“

„…Nechytnou ty dřeva tam…?“

„Tak my si to s nima vyměníme, pokud ti to teda nevadí,“ řekl Jakub a otočil se na mě.

„Jasně, že nevadí. Jen musíte dát pozor, kam střílíte,“ kývl jsem na Jakuba.

Přišli jsme do šedivé chodby a začali prohledávat krabice; pozval jsem Terezu dovnitř, aby si dala zaslouženou svačinu s námi.

„Tak jo,“ Jirka mrzce zavřel jednu z krabic. „Suchý špagety si asi nedáme…“

Z opačné strany místnosti jsem zaslechl Jakuba. „Je tu nějaký ovoce. Chcete ho?“

Zbytek Společenstva souhlasil, tak jsme se dali do jídla. „Terezo, venku se nic nedělo?“ řekl Tomáš, přehazující si v ruce pomeranč.

Elementalistka zakroutila hlavou a já jsem za ní zahlédl společenskou místnost, ukrytou v roletách. Hodil jsem Tomášovi pár jablek. „Doneseš, prosím, klukům svačinu?“

Elementalista vystřelil z podlahy. „Jo, jasně.“

„Tady bysme mohli udělat nějakej proslov, ne?“ ukázal jsem na místnost za Jirkou.

„Tam se nevejdou, spíš bych to udělal v tělocvičně,“ mumlal Jakub.

„To je asi fakt,“ kývl jsem. „Převlíkat se budou asi v šatnách a támhle u skříněk… Klíčky od nich jsou v kanceláři, že jo?“

„Já nevím,“ ohrnul Jirka ret.

„Hrm,“ povzdychl jsem si.

„Terezo, nechtěla bys tam jít? To abys sis to prohlídla, dokud je čas.“ Jakub si pohledem změřil elementalistku. „Nechci tě vyhánět, ale…“

„No jo!“ Tereza naštvaně seskočila z krabice a přešla ke mně. „Dej mi klíče!“ zamračila se.

„Na…,“ podal jsem jí svazek klíčů, který mi vzápětí vytrhla z ruky. Dlouhými kroky si to štrádovala do schodů ke kanceláři a těsně se minula s vracejícím se Tomášem. „Vrátit!“ křičel jsem za ní.

Jirka si protřel obličej a zasmál se. „Ta tě neposlouchá.“

„To vidím…,“ nadzvedl jsem obočí.

„Co, chyběl jsem vám?“ vyhrkl přicházející Tomáš provokativním tónem.

„Sedej… Právě jsme byli svědky Terezina hysterickýho vystoupení,“ mrkl na Tomáše Jirka. „A za všechno, jako vždycky, může Podles.“

Jakub se zatvářil překvapeně. „Jsem jí to normálně řek’… A div nás nezabila.“

„Já jsem věděl, proč jsem jí nechal!“ varovně mával ve vzduchu prstem Jirka.

„Co to slyším?“ pousmál se Tomáš.

„Jo… Jí nechám Michalovi, už se znaj dýl.“

„Udělals dobře,“ kývl jsem na Jirku. „Aspoň se o ní nebudete tahat, máme na starost jiný věci.“

„To jo…“ Jirka se podíval ven. „Tak kolik myslíte, že jich příde?“

„Pokud by přivedli každýho Pražáka v pubertě, tak je po nás,“ Tomáš dal hlavu do dlaní.

„Počkej, element snad nemaj všichni, ne?“ snažil jsem se mu zvednout náladu.

„Já fakt nevim,“ řekl Jirka. „Zatím jsem neviděl nikoho bez něj.“

„Pochybuju, že nám dají k vycvičení několik deset tisíc lidí,“ zakroutil jsem hlavou. „To by osm lidí nezvládlo ani omylem.“

Společenstvo uznale zamručelo, když se znovu ozval Jakub: „Pokud ale nechtěj, abysme trénovali vždycky třeba tisíc lidí, a za hodinu třeba další tisíc.“

„Dávají nám za to šedesát sedum klacků, tak je to i docela možný,“ zamračil se Jirka.

„To je kravina,“ řekl jsem. „Tolik lidí by se do školy ani nevešlo! Tady jich ubytujeme maximálně osm set.“

„Jo… A jo,“ usmál se Tomáš. „Tolik by jich už nebyl takovej problém vytrénovat.“

„Jo, vždyť jo,“ seskočil jsem z bedny. „Pojďte; nanosíme to do jídelen a rovnou vezmeme i věci na spaní, ve velkejch chodbách na prvním stupni je spousta místa. Zajdete někdo pro Terezu? Potřebujeme venku zase nějakou stráž.“

Tomáš se beze slova rozletěl do kanceláře a ostatní se mezitím chopili beden. Sám jsem si naložil na záda těžkou krabici s jídlem a pomalu stoupal do schodů.

Nedonesl jsem ji ani do půli cesty, když se z kanceláře ozval výkřik. „JAU!“