• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Prokletý meč – díl 17. a 18.

autor: MCKejml

XVII

Bydlel jsem už pár dní v prostorném bytě na Nových Butovicích – změna bytu nebyla takové zlo, jak jsem myslel. Dostal jsem také za výborný průměr známek (a vsadím se, že přitlačili i jiní) přesunutí z devítky rovnou na střední školu, která se nacházela poblíž. Týden uplynul jako voda a tohle byla za delší dobu první dobrá zpráva.

Do Prahy přijela bezpečnost z celého světa: FBI, Francouzská SAS, Zelené barety, Ruský Spetznatz… A dokonce to vypadalo, že se jim skutečně podařilo Hyperionovce zahnat. V Praze panovala vysoká bezpečnostní opatření, prý dokud nebude hrozba zažehnána. Sám jsem zvědavý, kdy to bude.

Vědecké složky se začaly zabývat elementem jako takovým – došlo k mnohým zajímavým objevům, mimo jiné že element modifikuje lidskou DNA, vytvářející nový řetězec šroubovice, kvůli kterému je prý možné užívání našich sil. Že po bližším průzkumu většiny Hyperionových elementalistů nejde o lidské bytosti, ale o podivné tvory, složené z elementu.

Já jsem pro tento termín měl jiné vysvětlení: byli to elementálové, jak nám kdysi sdělil Mr. Kdosi. Zato kde je jemu konec, to dodnes nevím.

Teď jsem čekal před Brdičkovou školou na zbytek Společenstva – všechno proběhlo tak, jak nám líčil agent Smetana. Byl jsem jeden z těch, co byli vybraní k výzkumu elementu.

Lužiny byly zcela vyklizené, nebylo ani památky po tom, že by tam kdy někdo žil, samozřejmě kromě paneláků. Šeď města působila skličujícím dojmem.

„Kde jsou? Vždyť už je 10:08!“ stěžoval si Tomáš, vyklánějící se nad náspem u školy.

„Aleš určitě zase někde „uklízí“,“ odmítavě prohlásil Michal.

„To jo, jako vždycky, když jsme k němu přišli,“ zasmál jsem se.

„Ale no tak, snad to nezatáhli!“ rozčiloval se Jirka.

„Měli by si pospíšit, nevíme, kdy nám z armády chtějí dovézt ty věci,“ dodal Pepa. „Také musíme připravit školu, sami se připravit–“

„Už je vidím!“ křikl Tomáš.

Středem unimarketu kráčely dvě postavy – Aleš a Jakub. Zanedlouho jsem zahlédl i Terezu, přicházející po mostě z Velké ohrady.

„I Tereza? Myslel jsem, že s náma nebude učit,“ zamračil se Michal.

„Jasně, že bude,“ přikývl jsem. „Souhlasila s tím přece, když jsme byli u Smetany – a koneckonců je to další členka Společenstva.“

„Aháá.“

Michal jí nadšeně běžel přivítat. Jirka nehnul ani brvou, nejspíš si svoje rozhodnutí vzal k srdci.

„Kamile, doufám, že máš nějaký učební plán,“ řekl Pepa.

„To je jasný, ale dohodneme se, až tu budeme všichni,“ pokrčil jsem rameny nad úlisnou Pepovou otázkou.

„Heleďte, kolik může tak být elementalistů vzduchu?“ zajímal se Tomáš.

„To nevím, ale čekej jich hodně,“ řekl jsem. „Je to sice nejmíň použitelnej element, ale nemyslim, že těch, co ho dostali, je málo.“

„Bejt tebou posilnim sebedůvěru,“ dodal Jirka a klapl zuby.

Po dlouhých schodech přicházel zbytek Společenstva. Zvesela jsme se pozdravili a přemýšleli, co dál.

„Tak kde jste se zdrželi?“ zeptal jsem se.

„Jsme si dali pozdějš sraz, a pak se k nám připojila i Tereza,“ odpověděl Kuba.

„Kudy jste šli?“ ptal se Pepa.

„Z Butovic na Hůrku a pak pěšky parkem.“

„Takže stejně, jako my… Koukám, že je Aleš nalehko,“ změřil si Aleše Jirka.

To je pravda: na rozdíl od nás neměl jediné zavazadlo.

„…Nic nepotřebuju.“

„Okej, no tak fajn,“ řekl Jirka. „Neříkaly ty stráže, když ‚ste kolem nich šli, kdy nám sem mají přivézt nějaký ty věci?“

„Eh, tak to jsme se neptali,“ odpověděl Jakub. „Ale z toho, co jsme slyšeli, tak nic neříkali.“

„Tak fajn, snad nám to obstaraj brzo,“ zívl jsem. „Nejdřív se asi půjdem podívat, jestli je všechno uvnitř v pořádku. Potřeboval bych dva lidi, aby tu zůstali a kontrolovali, jestli nejedou zásobováci – nabízí se někdo dobrovolně?“

„Jo, tak já,“ přihlásil se Jakub.

„Fajn, Michale, běž s ním. Rozdělte se a pohlídejte to tu nějak, kdyby se něco dělo, číslo na mě máte.“

Kluci přikývli a šli hlídkovat. Odemkl jsem hlavní vchod a pustil se do průzkumu školy. Všechno zůstalo tak, jak jsem byl zvyklý, když jsem sem chodíval, škola byla tehdy zavřena velmi narychlo.

„A co teď?“ ptal se Pepa. „Kam kdo půjdeme?“

„Jasný,“ zamyslel jsem se a prohlédl si mapku půdorysu školy opodál. „Terezo, běž zkontrolovat levý pavilon, Jirko, ty půjdeš prohlédnout tělocvičny a počítačový učebny v zadní budově.“

„Tam je ta temná chodba… Tak to mám asi nejhorší,“ zachmuřil se Jirka.

Společenstvu sice přišla Jirkova obava legrační, jenže já jsem moc dobře věděl, co má temný elementalista na mysli.

„Snad se nebojíš tmy,“ poplácal jsem ho po rameni. „Ale vím, co myslíš – tamtudy bych taky sám nechtěl jít – tak půjdu s tebou. A ke zbytku: Tomáši, běž k bufetu a tam odtud doprava, do našeho pavilonu. Pepo, Aleši, běžte do pater nad náma a prohlídněte první stupeň a jídelny.“

„A co jako máme kontrolovat?“ ptala se Tereza.

„To jsem vám teď chtěl říct. Prohlédněte třídy, jak to v nich vypadá a jestli nejsou poškozené. Hlavně jestli teče voda a tak, ubytujeme tam naše studenty. Doufejme, že to bude stačit.“

„A to myslíš jak?!“ vyděsil se Tomáš.

„Nevíme, kolik jich přijde, nezapomeň,“ řekl Pepa.

„Jestli je někde něco poškozenýho, tak se pak poradíme.“ Rozdal jsem klíče. „Až budete mít hotovo, tak se sejdeme tady.“

Společenstvo se rozběhlo do nejrůznějších koutů školy a já se s Jirkou vydal zkontrolovat ta nejpravděpodobnější místa na trénink – tři veliké tělocvičny.

XVIII

Šli jsme šedavou školní chodbou, nešlo si nevzpomenout, jak jsem tudy před pěti měsíci utíkal Hyperionovým elementalistům.

„Takže za dva dny začneme trénovat, co?“ řekl Jirka.

„To jo… Sám jsem zvědavej, jak to uděláme. Nevíme ani, kolik přijde lidí.“

Což byla asi nejhorší věc, které jsem se bál. Jestli sem přijde pár tisíc lidí, což je i docela možné, tak to můžeme rovnou zabalit.

„Samí Pražáci, asi, co?“

„Myslím že jo, možná sem tam někdo mimo ní.“

„No tak to bude fuška, hele, všim‘ ‚sem si, že element maj’ spíš tak naši vrstevníci, co?“

„Přesně tak,“ souhlasil jsem. „Za to jsem docela rád, nedokážu si představit, jak bych učil starší lidi.“

„Hehe, to jo.“

Došli jsme k dřevěným vratům na konci chodby. „A odemykej,“ kývl na mě Jirka.

Dveře byly vzhledem k jejich velikosti nebývale lehké a vratké; vkročili jsme do temné místnosti, kde se okamžitě spustilo pohybové čidlo. Po levé straně byly dveře do školnické dílny, vpravo byly naházené nepoužívané lavice a židle, smíchané se spoustou dalšího braku.

Jirka se rozhlédl po stropě. „Jsem ani nevěděl, že tu maj’ světlo.“

„Je to nový, no,“ přikývl jsem. Před námi se rýsovaly schody do prvního podlaží.

„Tak máme první část strašidelný chodby za sebou,“ usmál jsem se na Jirku.

„To ani náhodou, myslím támhletu,“ elementalista kývl na průchod napravo od nás.

„Jasně… Tak hele, zkontrolujeme to nejdřív tady,“ řekl jsem a ukázal jsem okolo.

Odemkl jsem průchod do jedné z vchodových hal. Naše škola měla více východů na různých místech v případě požáru. Tento byl například ze strany, kde vedl most na Velkou Ohradu.

Vykoukl jsem ven a uviděl barikády, na kterých stáli vojáci. Zdá se, že nelení.

Rozhlédl jsem se po místnosti, kam půjdeme dál. Za sebou jsem měl východ, přede mnou byla první z velkých tělocvičen, kterou se dalo projít dál do školy, po mé levici byla tělocvična druhá, a vpravo byly schody do přízemí.

„Tak jo, koukneme nejdřív sem,“ kývl jsem nalevo.

Jirka přikývl a pro jistotu vytasil scimitar.

„Proč to?“

„Kdyby tam někdo číhal, víš co.“

Rozhodil jsem rukama. „No tak fajn.“

Dvoje šatny po straně byly v pořádku, a tak jsme prošli skrz vrata do veliké, dřevem zděné tělocvičny.

Kdysi se zde odehrávala školní mistrovství v nejrůznějších sportech; i naše třída se jich účastnila, a poměrně úspěšně.

V hale čtyřicet metrů na délku a dobrých třicet na šířku se dal hrát jak fotbal, tak hokejbal, volejbal a mohl bych vyjmenovat i zbytek her končící na –bal. Tato tělocvična, stejně jako všechny ostatní ve škole, byla uzpůsobená pro všechny možné sporty. Sám jsem v žádných mistrovstvích nehrál, spíš jsme je spolu s Michalem sledovali z dřevěných sedaček rozmístěných podél levé stěny místnosti.

Začal jsem kontrolovat okna, jestli nejsou rozbitá, Jirka běžel na konec místnosti a začal si prohlížet její interiér. „Tak tady by to chtělo pódium, a to by bylo něco.“ Jirka roztáhl ruce a napodoboval diktátora.

„Jestli to budeš brát takhle, tak chudáci elementalisti, co budeš učit.“

„‘seš dement, taky všechno zkazíš,“ zamračil se.

„Hele,okna jsou v pořádku, díry ve zdech taky nejsou, tak půjdeme dál.“

„Ale to pódium mít budu!“

„No jo.“

Odebrali jsme se k tělocvičně blíž ke středu; vypadala stejně jako ta předchozí, jediný rozdíl byl ve výhodě procházení mezi jednotlivými halami.

„Tady je to asi taky v pohodě, co?“ Jirka dal ruce v bok.

„Asi jo. Vypadá to, že škola byla hlídaná, s tím, kolik přežilo oken, se tomu docela divím.“ žertoval jsem.

„Okej, tak mažem do poslední,“ dodal Jirka.

A tak jsme se vydali do poslední tělocvičny na druhé straně. Zběžně jsem si prohlédl šatny a zkusil, zda ve sprchách teče voda; všechno bylo v pořádku.

Jakmile jsme ale vkročili do cvičebny, zmocnil se mě podivný pocit.

Tady se mi líbilo. Tady bych chtěl učit, tady bych chtěl trénovat svoje elementalisty, bavilo by mě to.

„Hej, tady by to bylo fajn,“ řekl jsem.

„Eh? Cože?“

„Pozitivní energie z týhle místnosti,“ blekotal jsem.

„Pozitivní energie, to už je jak Michal,“ zasmál se Jirka. „Ne, hele, nic kromě fermeže necítím.“

„Tak to nic,“ vzpamatoval jsem se.

„Radši čekuj okna, ať už jsme zase pohromadě. Kdyby nás teď oddělený přepadli, tak nevim nevim..“

„Hej ale, tady bych chtěl trénovat,“ přehlušil jsem Jirkovy obavy.

„Hm. Okna jsou zatím v pohodě.“

Procházel jsem se tělocvičnou a s nebývalým zájmem si ji prohlížel, jako bych tu byl poprvé. Nepochopil jsem, co to dělám, vždyť byla úplně stejná jako ostatní.

„Tady to teda vypadá dobře,“ dodal jsem. „Pojď, jdem k počítačům.“

Když jsme se dostali ven ze skleněné haly tělocvičen ke schodům nahoru do počítačových učeben, znovu jsem po dlouhé době viděl tu místnost, které se Jirka obával.

Úzká, dvacet metrů dlouhá pasáž vedla od prvních schodů až sem. Pokud se měl člověk dostat k počítačovým učebnám, musel projít buď jí nebo dveřmi v přízemí, které byly téměř bez přestání uzavřené. A nebo jako my – skrz tělocvičny.

Byla jen stroze osvětlená světly na začátku a na konci. Když jste byli poblíž jejího středu, zahalila vás naprostá tma – mohli jste na někoho vybafnout a ten vyděsil k smrti. Z dlouhatánské haly nebylo úniku, šlo to jen dopředu nebo zpátky.

„Hej, to je vona!“

„Jo, to je mi jasný. No hele, nejsi sám, kterej z ní má obavy,“ pokrčil jsem rameny.

„Hehe, tak to je fér. Pojď, jdem nahoru.“

Naposledy jsem pohlédl do haly. „Tak tudy doufám, že nikdy utíkat nebudeme.“

„Taky.“

Počítačové učebny byly v pořádku. Jak jsme po chvíli zjistili podle fungujících počítačů, šel k nám stále proud.

„No paráda, to sem někdy po šichtě zajdem a něco zahrajem,“ usmál se Jirka.

„To bysme asi mohli,“ přikývl jsem.

Jirka usedl k blízkému počítači. „Je tu net?“ zeptal se Jirka.

Pokrčil jsem rameny. „A hele, je!“ zaradoval se můj společník. „Skouknu e–maily a ‘dem.“

„Jasně… Tak pospěš.“

V zažloutlé místnosti bylo celkem 26 funkčních počítačů – určitě by se daly během výuky nějak použít, jen nevím jak. Možná jako volný přístup na internet pro studenty, ale ti by okamžitě informovali okolí o tom co se tady děje a je kocour v troubě. Takže to rozhodně ne. Možná k výuce, ale to si zas nedokážu představit, jak bysme ty počítače upotřebili.

„Tak jo. Pudem?“ vyzval mě Jirka.

Otvíral jsem dveře z učebny, když mě v kapse kalhot zasvěděl mobilní telefon, přehrávající polyfonní melodii hitu od Chemical brothers. „Volá Michal,“ řekl jsem.

„Že by nějaká řežba?“ zdvihl obočí Jirka.

Zvedl jsem mobil. „No?“

Na druhé straně se ozval známý Michalův hlas, z pozadí byl slyšet motor.

„Přijeli s věcma,“ řekl Michal. „A… Co jim mám říct?“

„Kolik jich je?“

„No… Pět náklaďáků.“

„Ou. No tak jo, tak ať to začnou nosit do šedý haly u šaten.“

„Jo a taky chtěj vědět, kdy maj’ přijet krejčí a kuchaři.“

„Hodinu před tím, než dorazej studenti.“

„Tak jo, zatím.“

„Zatím.“

Založil jsem mobil a ohlédl se po východu. „Tak co?“ ozval se Jirka.

„Přijeli zásobováci.“

„No to je mi jasný, a kolik toho je?“

„Pět aut.“

„Cože?!“ vyděsil se Jirka.

„No asi je toho potřeba trochu víc,“ pokrčil jsem rameny na elementalistu.

„To teda nevim, co můžou vízt v pěti náklaďácích!“

„Jídlo, zbraně…,“ přemýšlel jsem, „a dál se neodvážím hádat.“

„Tak jdem.“

Zatímco jsme kráčeli dolů po schodech, vrtalo mi hlavou, proč mi před týdnem Jirka napsal, že se vzdal Terezy. Za tu dobu na to ještě nikdy nepřišla řeč, měl bych se ho na to optat teď, když jdeme sami dva.

„Hele, chlape, proč jsi se vykašlal na Terezu?“ položil jsem osudovou otázku.

Jirka ledabyle pohodil rukou. „Ale tak to je normální, nebudu někomu jinýmu odvádět holku.“

„A co tak najednou? Myslel jsem, že na člence Společenstva ti záleží.“

Elementalista se zastavil a ostře mě sjel pohledem. „A co jsem měl dělat, když už jí delší dobu znal von? Michal?“

„To já nevím, ale–“

„Ty – znáš lidi jako já, zkoušej to na holku tim svým stylem, protože ukazujou, že na to maj a nejsou posraný, když–“

Začínal jsem Jirku chápat. Snažil se uplatnit něco pro něj úplně normálního, ale dnes mu v cestě stála nečekaná překážka – Společenstvo a on sám v něm.

„Když na to přijde! A pak přijde nějakej Michal, kterej za celou dobu neřekne ani bů a je to! Byla to jediná holka ve Společenstvu!“

A teď jsem si to uvědomil. Jediná dívka ve Společenstvu byla před pěti měsíci i Markéta. Veškeré podezření na Marka jsem hodil za hlavu a pustil jsem se do elementalisty přede mnou.

„Jediná holka ve Společenstvu, jo? A co Markéta – co bylo to tajemství, co ti Lukáš vytknul před Alešovým barákem? CO?!“

Rozvzteklil jsem se do nepříčetnosti a sám jsem se sebe zalekl, stejně jako Jirka. Takového mě ještě nikdy neviděl. Jakmile jsem dořekl, co jsem chtěl, Jirka zavřel oči a vycenil zuby, jako by byl raněný.

„Markéta… Eh… „

„Hele. Pokud mezi vámi cokoli bylo, řekni mi to, už ji stejnak neuvidím!“

„A to víš jak?“

„Nejsem blbec, abych nevěděl, že zmizela s Markem.“

Temný elementalista zvedl obočí. „Ale když jsme jí osvobodili od Hyperionu…?“

„Já fakt nevim, co se stalo,“ pokrčil jsem rameny a cítil jsem, že tohle nikam nevede. „Na hradě zmizela a teď… Teď je víc než jasný, kde je.“

Vstoupil do mě pocit zoufalství, to, že jsem nevěděl, kde je, bylo horší, než kdybych věděl, že je po ní.

Jirka si opřel o zeď naproti mně. „Ale tam… Na Václaváku jsme jí přece neviděli, ne?“

„To ne, ani Pepa a spol. Markétu neviděli. Stejně jako Martina.“

„Nojo, Martina,“ zazubil se Jirka. „Ten snad ani na hradě nebyl, co?“

Zakroutil jsem hlavou. „Byl. Bojoval přece s Lukášem a stejně jako ten na náš boj kašlal.“

„Aha. No, co Lukáš měl v úmyslu, taky nevim. Asi bys ale chtěl vědět, co myslel tim tajemstvim, eh?“ usmál se elementalista.

„Čekám na to, až mi to sám řekneš.“

„Fajn, takže abych předešel nějakejm dohadům: s Markétou jsem nic neměl,“ ukázal na mě Jirka. „Lukáš říkal, že ‘sem toho měl využít, nebo nějakou takovou blbost, žejo.“

„To jo,“ kývl jsem.

„Jasně,“ ušklíbl se Jirka a zakroutil hlavou, „taky že jo. Noc předtím jsem za Markétou šel, ale víš co mi řekla?“

„Že na tebe kašle?“ zasmál jsem se.

Jirka nasadil zhnusený výraz. „Jo. Pche.“

„A vidíš, jak to nakonec dopadlo,“ kývl jsem hlavou.

„Ale řekla mi,“ elementalista zúžil pohled. „Že tě má ráda!“

Usmál jsem se. „Hele, víš, jak jsme jí u školy osvobodili a ona pak hned někam letěla?“ mluvil Jirka dál.

Přikývl jsem.

„Tak jí chytil Mr. Kdosi.“

Při vyslovení toho jména jsem se okamžitě vzpamatoval. „Cože?!“

„Jo. A taky jí prej řekl o všem, co se děje. O Terorovi, o Společenstvu, o tobě.“

„O mě? Co?“

Jirka vztyčil oči v sloup. „Ježiš, to ‚sem asi neměl řikat… No ale když Mr. Kdosi zmizel, tak ti to snad můžu říct.“

Horlivě jsem očekával, co mi řekne. „Tak povídej.“

„Uch… Tak, že jako tvoje dlouholetá láska..“

Skočil jsem mu do řeči, jak bylo mým zlozvykem. „A vidíš, to by mě taky zajímalo, jak tohle věděl!“

Jirka zakroutil hlavou. „Ten ví i co by neměl, ale abych se vrátil, jako tvoje dlouholetá láska, s mocí Hyperionu někde v…, tě měla podpořit a mít ráda.“

Zatmělo se mi před očima. „Co?!“

Elementalista ztěží přikývl a vycenil zuby. „Bratr, když se jí pokoušel pomoct, tak přišel na to, že tě Markéta ráda nijak extra nemá… Ozval se mu Mr. Kdosi, a spolu s ním jí od moci Hypera osvobodili. Mistr mu řek’, že mu pomůže, když o tom nikomu neřekne. Pepa byl tehdy slabej, tak neměl na výběr.“

Nemohl jsem tomu uvěřit. „Děláš si prdel?!“ vydechl jsem mimoděk.

„Jo. Jestli se Mistr dozví, že ‚sem ti to řek’, tak je po mě,“ zasmál se.