• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Prokletý meč – díl 13. a 14.

autor: MCKejml

XIII

Když jsme vylezli z metra, nacházeli jsme na odvrácené straně náměstí. V dálce před námi byla zničená socha sv. Václava a tudíž i místo, ze kterého byla vysílaná relace. Na Hyperionovce bylo vidět perfektně – bojovali s policií, která už si s nimi nevěděla rady. Okolo burácely výbuchy, až člověk téměř ohluchl, v dálce hořely plameny a všude okolo byl chaos. A to jsem si ještě nedávno myslel, že centrum je relativně bezpečné místo. Jak se zdá, Markovi následovníci se nezabývali vchody do metra – což se jim vymstilo. Teď jsme tady my. Vzala mě vlna podivné euforie a strachu zárověň. Byl jsem vylekaný z toho, že se vrátili Firen, Magmaros a další, v čele s mým bývalým přítelem Markem, ale zároveň jsem měl obrovskou radost z toho, že za námi šli elementalisté z ulice, že mi Jirka a ostatní tolik pomáhají, že je vedu ke střetu s moci Hyperionu..

Sebral jsem si k sobě tři členy Společenstva. „Vysvětlete jim, jak se kouzlí!“ „Okej, hele, mám nápad, jak zvednout bojeschopnost!“ řekl Jirka. „Mluv.“ „Budeme skandovat, jako to dělaj na fotbalovejch zápasech, a tak, třeba: Hyperion… Hm… Nevim, co by se nějak dobře říkalo. Ale chápeš mě, ne?“ „No jasný. Něco jako FC, FCB, FC Baník, Olé?“ vložil se do diskuze Michal. Jirka na něj nadšeně přikývl. „Co třeba: Hyperion do kytek?“ zasmál jsem se. „Hy–pe–rion, do–ky–tek! No jasně, to je vostrý!“ dodal Jirka. Netušil jsem, že to vezme vážně. „No tak fajn… Začneme to skandovat my dva, Jirko. Terezo, Michale, běžte vysvětlovat, jak se kouzlí, a až to pochopí, pojďte do toho s náma,“ řekl jsem nejistě.

Spolu s Jirkou jsme začali pokřikovat tenhleten náš pokřik, mávající přitom meči. Měl naprostou pravdu, tohle už na dav zabralo hodněkrát. Divím se, že jsem si nevzpomněl; ještě si živě pamatuji studentskou demonstraci ohledně státních maturit, kde se skandovala i hesla mnohem horší. Nejprve se ke dvěma podivínům v čele party nikdo nepřipojil, ale za chvíli už jsem nějakou tu podporu zaslechl; netrvalo dlouho a vedle mě vykřikovali i Michal s Terezou. Přitočil se ke mně mladík s modře svítícími dredy. „Co to řvete?“ ptal se. „Hyperion do kytek! Hyperion je jejich vůdce,“ nevěděl jsem, jak to rychle vysvětlit. „Jo, jasný,“ odvětil mladík a zabočil zpátky do davu. Netrvalo dlouho a celý pochodující dav se třásl naším pokřikem. Sem tam se ozvalo i „Smrt Hyperionovi!“ nebo „Hyperion, fůj!“ a další hesla, podobná skandování na fotbalových stadionech. Zatímco kolem nás proudili bezmocní Pražané jako voda přes kámen, každičký elementalista se chtěl postavit stejnému nepříteli, i když toho sám moc nedokázal. Dav strhával další a další, aby se připojili – v jednu chvíli nás tam bylo nejmíň třicet.

Pro tu chvíli jsem žil. Prvotní strach z Marka a jeho bandy byl zcela překonaný tím, co na mě přišlo teď. Já a moji přátelé v popředí, armáda následovníků za námi, připravená ke střetu– Slovy se nedá vyjádřit, jak jsem se cítil. „Michale, Terezo, všichni to umí?“ vydechoval jsem ztěžka.. „Jo, bylo to lehký,“ řekla Tereza. „Zvládaj to. Doufám, že to bude za něco stát,“ kývl na mě Michal. S úsměvem jsem přikývl a rozhlédl se, jak to vypadá před námi. V zadní části náměstí policie stále vzdorovala odporu Hyperionovců – jejich boj byl ale více či méně prohraný, plexiskla létala až k nám. Teď se ale Marek a jeho parta postaví jinému nepříteli. Několik desítek metrů před naším davem se už začali sbírat první Hyperionovi následovníci; občas po davu vymrštili nějaký projektil nebo ohnivou kouli, ale všechny útoky byly odraženy bariérami členů Společenstva. Za chvíli jsme je už měli na dosah ruky. „Do boje!“ rozeběhl jsem se, a dav se mnou. „Oddělejte je všechny!“ vykřikl vedle mě Jirka.

Náhle na mě naběhl první z těch černě zahalených elementalistů, kteří se před námi stahovali. Rozmáchl se na mě mečem, ale já úder vykryl a druhou rukou po něm vystřelil ledový paprsek; ten ho zasáhl do břicha a zmrazil. Pevně jsem uchopil meč a probodl ho. Otočil jsem se, jestli někdo nepotřebuje pomoc, a jak se zdá, nehledal jsem dlouho – vodního elementalistu napravo ode mě srazil na zem jeden z obrněných útočníků. Okamžitě jsem k němu přiběhl, rozmachoval se mečem, že elementalistu zabije – nečekal však, že se před ním objevím já.

Hyperionovec po mě vypálil ohnivou kouli; vztyčil jsem před sebe namodralou zábranu o kterou se projektil roztříštil, potom se na mě nepřítel rozmáchl svým širokým mečem. Uskočil jsem z místa a ze strany po něm bodl, ale hrot mého meče sjel po černém brnění. Nepřítel se zvedl a uštědřil mi ránu ramenem; zapotácel jsem se dozadu a v ústech jsem ucítil teplou krev. Uplivl jsem si a po svém valícím se nepříteli vypálil ledový paprsek – protivník se sklonil a záře se rozptýlila na jeho oplátovaném rameni. Z té pozice se na mě rozeběhl, jako zápasník ragby. Zatímco jsem přemýšlel, co udělám, elementalista, před kterým jsem ho zachránil, po něm vypustil proud vody, který Hyperionovce úspěšně odnesl pryč a já se rozhodl, že nepříteli ještě trochu přilepším. Po vodním toku jsem vymrštil ledovou kouli a po jeho původci křikl: „Přestaň!“ Elementalista s vyděšeným pohledem spustil ruce a můj plán zafungoval přesně tak, jak měl. Proud zmrzl a obrněnec s ním. Vítězoslavně jsem k němu přikvačil, že ho zbavím života, avšak objevil se někdo, s kým jsem nepočítal.

Byl to Marek – skočil přede mne se svými katanami a byl mě připraven zneškodnit. Zatím nic nedělal a jen si mě prohlížel – nejspíš chtěl získat čas pro svého spolubojovníka. Při pohledu na svého spolužáka jsem se nestačil divit, jak se za tu dobu změnil. Neměl na sobě nic víc než odrané kalhoty a boty, vypadal přesně tak, jako když do něj Teror převtělil svůj element. Můj známý spolužák to ale zdaleka nebyl – pohled v jeho očích byl úplně jiný. Soudil jsem tak i proto, že mi ještě nestačil říct celým jménem i příjmením. Ustoupil jsem dozadu a ohlédl se po svých přátelích. Jirka i Michal měli plné ruce práce, Tereza byla… Kde? Nevím. Otočil jsem se zpátky na Marka, který už se na mě řítil jako býk, připravený čelit jeho útoku – ale přišla mi nečekaná posila.

Tereza svými zápěstními ostřími vykryla Markův drtivý útok; nemohl jsem ztratit ani chviličku. Rozeběhl jsem se naproti Markovi a bodl mu po břiše. Protivník uskočil dozadu a vytrhl se tak z Tereziného zablokování – teď jsme proti němu stáli už dva. Připraven na každou naši chybu, Marek si udržoval ústup, ale ani my jsme se neměli k tomu vynést první úder. Jako na zavolanou přišel od zachráněného elementalisty další proud vody, mířený na Marka. Ostražitý jako vždy, Marek nastavil svou katanu proti trysku, která ani nevím, jak jej mohla rozštěpit – každopádně to byl čas na náš úder. Pevně jsem uchopil meč a z nekryté strany se po něm rozmáchl; Marek zkřížil ruce a naše zbraně se za mohutného třesku setkaly. Byla tu ale ještě Tereza, která ho bodla svým ostřím do břicha. „Uff!“ hekl Marek. Bylo jasné, že proti třem bojovníkům nemá šanci. Elementalistka na něj úkrokem vyjela i druhým bodcem, jenže to neměla. Protivník vymrštil katanu, zadržující můj meč, a vymrštil ji po Tereze. Nabroušená čepel na jejím břiše zanechala krvavý šlicanec a já si v tu chvíli uvědomil stašlivou skutečnost: že jsem poslal jediného léčitele party pryč. Elementalistka se v piruetě skutálela na zem a zůstala tam, kryjící si ránu. Za mnou se ozvaly dva hlasy, křičící to samé. „Terezo!“ Její jekot se nedal splést a Jirka s Michalem tak hned věděli, že je zle.

Okamžitě jsem využil situace a po Markovi vypálil ledový paprsek, který ho úspěšně zasáhl. Mého protivníka sice nezmrazil, jak jsem čekal, ale alespoň ho prohodil výkladní skříní obchodu za námi. Ihned jsem běžel nějak pomoci raněné elementalistce. Boje okolo vypadaly příznivě. Hyperionových nohsledů zde sice nebylo málo, ale elementalisté z ulice, které jsme povolali, nebyly žádné měkkoty. Nevím sice, jak a kde se naučili vzdorovat nepříteli, ale rozhodně jim to teď bylo k užitku – odvážně se postavili Hyperionovým elementalistům a nedá se říct, že by se rozutekli po první ostré ráně. U Terezy byli, přesně jak jsem čekal, Michal a Jirka; zdá se, že své problémy hodili za hlavu – oba chtěli především zachránit svoji oblíbenou elementalistku. „Sejmul jí Marek, žejo?“ otočil se Jirka. Přikývl jsem. „Teď jsem ho odpálil támhle do obuvi, měl by chvíli dát pokoj,“ řekl jsem a ukázal na zničenou výlohu blízkého obchodu. „Hele, a kde je Firen s Magmarosem?“ řekl Michal. „To je fakt, byli ve zprávách, ale ještě se tu neobjevili.“ „Tak jak jí pomůžem, když tu Pepa není?“ pohlédl jsem na své kamarády. „To sakra nevim…“ Náhle Michalovi ustrnul pohled na chodníku. „I když… Moment… Něco … Zkusím. Jirko, fakt promiň– Ale napadá mě, že–“ „Cože? Co? Co tě napadá?“ mračil se Jirka.

Místo Michala odpověděl Jirkovi cizí hlas. „Napadáme vás právě teď my dva.“ Za zády Jirky a Michala jsem spatřil přicházejivší ohnivé bratry. „Bacha, kluci, Firen a Magmaros!“ vykřikl jsem. Uskočil jsem právě včas; od ohnivých bratrů se mezi nás právě snesly dvě ohnivé koule, které explodovaly na Tereze?! Okamžitě jsem se zvedl na nohy a shlédl situaci: Jirka válel sudy někam pryč, Tereza výbuch z neznámých důvodů přežila bez úhony, Michal kolem sebe z hole vyvolal šedou kulovitou bariéru, jako kdysi já na hradě – byla nejspíš k ničemu, protože ji šrapnely okamžitě prorazily a Michal jedním hned dostal přímý zásah. Zavrávoral, ale obranu nespustil; horší bylo, že se k němu právě hrnul Firen rozseknout ji – a jak bylo známé, přírodní elementalista proti ohnivému moc nezmůže. Magmaros se pustil po Jirkovi. Okamžitě jsem se zvedl na nohy a odrazil mečem Firenovu šavli. Vytrhl jsem zbraň ze sevření a bodl po nepříteli. Elementalista nelenil a mrštil po mně ohnivou kouli, vypálil jsem po ní ledový paprsek, po nárazu s nímž se projektil rozprskl na všechny strany – přesně ta věc, kterou Firen potřeboval. Znovu se na mě rozeběhl se svým scimitarem, přede mne ale vstoupil Michal a několika fialovými projektily ho srazil na zem. „Paráda, díky,“ řekl jsem uznale. „Za nic, jen to oplácím.“ „Ale mě by neoddělal!“ zasmál jsem se a vymrštil po Firenovi dvě menší ledové hrudky. Vzepjal svou šavli a oba dva rozsekl vedví. „A do něj!“ zasmál se Michal, připravující mu sérii několika dalších fialových výbojů. S těmi už se plamenný válečník nevypořádal a střely jím znovu mrštily na dlaždice náměstí.

Ohlédl jsem se, kde je Marek – právě se vyhrabal ze suti obchodu a s nenávistným pohledem mi běžel vstříc. Před očima mi také proběhl Jirka – s Magmarosem si hrál na kočku a myš. V hlavě jsem si srovnal, že přírodní a ledový elementalista proti ohnivému toho sám moc nezmůže a Tereza je v komatu… Další pomoc pravděpodobně nepřijde. Musel jsem se odhodlat k zoufalému činu. „To je Hyperion! Na něj!“ rozkřikl jsem na náměstí a ukázal na Marka. Upoutal jsem pohled několika elementalistů, kteří se rozhlíželi, kde je čeká další nepřítel – když viděli Marka a mne, měli jasno. Čtveřice studentů se pustila do „Hyperiona“, ani se nechumelilo. Mezitím jsem vtrhnul do cesty Magmarosovi a ostře se ohnal mečem po jeho lávovitém boku. Nepřítel zjevně náhlý útok nečekal a dostal mečem přímý zásah. „WAUGH!“ zavrávoral elementalista a napadl ke straně. Prosekl jsem ho znamenitě – z rány mu vypadlo černé kamení a na zem se rozstříkla jeho horká tělní tekutina. Vtom jsem zaslechl praskání. Uvědomil jsem si, že se sykot ozývá z mého meče, ulpěla na něm žhavá láva – navzdory žáru ale držel pohromadě. Zatímco se Magmaros sbíral ze země, jeho tělem prošlo ještě několik hvězdic. Zpanikařil a utíkal. „Jo, Jirko, dobře!“ chytil jsem temného elementalistu za ruku. To, co jsem spatřil za jeho zády, mě ale zcela ochromilo. Marek zmasakroval dva elementalisty z té čtveřice, co se po něm vrhla, a nyní pokračoval směrem ke mně. Bylo to hrozné. „Pošlem na něj všechny, co jsou tady, ne?“ Jirka kývl na Marka. „Proboha, to ne!“ vyděsil jsem se.

Nešlo by ani tak o to, že v tomhle boji byli zabiti dva elementalisté, i když to také byla hrozná skutečnost, ze které nikdo mít radost nebude. Horší bylo to, že jsem to dopustil. Že jsem je po Markovi poslal s úmyslem na chvíli ho zdržet: Zdržet, ne porazit, ani nechat někoho jiného se s ním utkat, prostě jsem ty chudáky obětoval, abych pomohl svému příteli. Abych sledoval svoje zájmy místo soustředění se na boj a abych pomohl ne zas až tak prohrávajícímu spolubojovníkovi jen proto, aby to měl lehčí – tomu jsem nerozuměl. Už to v budoucnosti nesmím opakovat, udělal jsem hroznou věc a na to jí napravit je už teď pozdě. „Jdeme na něj jenom my!“ řekl jsem rázně a ukázal na Marka mečem. „Tak fajn,“ přikývl Jirka. „Hej, Michale, na Marka!“ Stočil jsem pohled na Michala, jak se mu daří s Firenem; Firen utíkal na východ za svým bratrem, spolu s hrstkou Hyperionovců. Skupina zbývajících elementalistů začala obkličovat Marka, který měl ale za cíl jedině nás, členy Společenstva.

Elementalisté, kteří okolo něj tvořili kruh, by zaútočili, ale to jsem jim nedovolil. „Stop! Nechte ho nám!“ Marek na naše rozhodnutí nehnul ani brvou, zajímala ho jen naše smrt. Letmo jsem si prohlédl své spolubojovníky, Jirka byl v pořádku, zato Michal těžce vydechoval a opíral se o hůl. Nejspíš vynaložil až příliš mnoho sil na odehnání Firena. „Michale! Co ten šrapnel, co ta rána?“ „Dostal jsem to, kluci. Firen sice zdrhá, ale kdyby tu zůstal, tak–“ „Tak jo,“ prohlížel jsem si Marka. „Zatím se zkus nějak zotavit, doufejme, že ho zvládneme sami.“ „Vždyť my vám můžem pomoct,“ ozvalo se z davu. „Ne!“ křikl jsem naštvaně. „Já tě nechápu,“ dodal Jirka. „Nevadí, jdeme na něj!“ usmál jsem se. „Nejdřív ho trochu roztančíme.“ Z dlaně jsem vymrštil ledový paprsek; Marek odvedl proud pryč jednou ze svých katan, ale to už po něm Jirka házel hvězdice. I když byl zaměstnaný, dokázal si přesně zaměřit, kam hvězdice letěly, a rozbíjel je za letu svou druhou zbraní. Přestože byl Markův výkon fantastický, neváhal jsem do akce připojit druhou ruku, ze které vyšel další namodralý proud. Marek nevěděl co dřív; snažil se zběsile odrážet všechna možná nebezpečí, co mu teď hrozila, ale bylo jasné, že to už je strop jeho sil. „Tak teď by to chtělo, aby nám někdo pomoh,“ řekl Jirka. „To máš pravdu,“ přikývl jsem. „Lidi! Palte po něm!“ Na Marka se snesla sprcha výbojů, kterým neměl šanci čelit, tak netrvalo dlouho a Marek dostal přímý zásah do zad. Upustil svoje katany a tlak jím mrštil dopředu na nás. Proti jeho letícímu tělu jsem nastavil meč.

Ať už se mezi námi a Markem stalo cokoli, i když jsme byli jakkoli dobří přátelé, teď byl proti nám. Teror ho ovládl, Hyperion ho zbavil jeho lidství a Pepa ho nedokáže osvobodit, vím to. Osvobozovat Terora od kompletního zblbnutí Hyperionem by bylo zbytečné, a teď, když má jeho element v sobě Marek, platí pro něj to samé. Musím ho zabít. Nerozumím ale tomu, proč se nijak k obrazu svého elementu nepřeměnil, ani nepoužívá temný element.

Očekával jsem, kdy se Marek nabodne na můj meč a zemře. Potom Terorovu duši rozstřílí elementalisté okolo a bude po všem. K mému neuvěření okolo prolétla Jirkova hvězdice; Markovi se zarazila do prsou a v důsledku toho spadl na zem. Nedokázal jsem uvěřit svojí smůle! Nevadí, dodělám ho teď na zemi. Naposledy jsem se podíval na raněného Marka a nadhodil si meč. „Zabít! Zabít!“ ozývalo se z davu. Horda žadonila pro Markově smrti jako lační Římané v koloseu. Bylo to obludné a nechtěl jsem jim už jen kvůli jejich chování vyhovět, ale Marek znamenal Hyperion a s tím se nedalo nic dělat. Rozmáchl jsem se a chtěl Marka dokončit, ale náhle mě za rameno popadl Jirka. „Čum na to! Vidíš to?!“ „Cože…? Co? Jirko, co blbneš, nevidíš, že–“ „Koukni! Sleduj to!“ Byl jako v šoku. Až teď jsem zjistil, kam ukazuje. Viděl jsem něco neuvěřitelného.

XIV

Michal tam stál a objímal se s Terezou, které se pomalu hojila obrovská rána na břiše, přírodnímu elementalistovi se zase začal zelenat spálený krvavý bok. Před nimi byla v mezeře v dláždění zaražená Michalova hůl a z drahokamu na vrchu je ozařovala světlá záře. Nad tou scénou mi zůstal rozum stát. Proč Michal objímá Terezu a proč se oběma hojí jejich zranění? A co má znamenat ta svítící hůl?

Na podobné úvahy teď není čas; musím zneškodnit Marka a to hned. „Hej, modrej, Hyperion utíká!“ Otočil jsem se a marně bodl do dlaždic. Marek si probojoval cestu ven a utíkal na sever náměstí. Okamžitě jsem se za ním pustil. „Jirko!“ křikl jsem. „Honem! Hvězdici!“ Jirka tam ale stál jako přikovaný. Vypálil jsem po Markovi ledový paprsek, ale ten kličkujícího elementalistu pochopitelně minul. Usměrnil jsem dráhu, jenomže jediné, co jsem z toho měl bylo, že jsem Marka popostrčil ještě dál. Ještě jsem po něm mrštil ledovou kouli, ale ta se rozbila těsně nad hlavou procházejícího občana. Elementalista zmizel v propletenci ulic. Už byl moc daleko na to, abych ho dostihl.

Tady se něco hrozně pokazilo. Marek mohl být mrtvý, ale kdo mohl za to, že mi teď utekl? Kdo mě vyrušil? Kdo se nenamáhal pronásledovat Marka, aby ho jedinou přesně mířenou hvězdicí nadobro skolil na zem?! Odpověděl jsem si sám. Jirka. Jirka, který u sebe nosí Hyperion.

Šel jsem zpátky k místu, kde zůstali ostatní členové Společenstva, stejně jako zbytek elementalistů, kteří nám pomáhali. Pár tam pořád nehnutě stál. Vypadalo to, že jsou zcela mimo a okolní svět nevnímají. Jirka se na mě otočil a pro pochopení situace mi stačil jeho výraz. „Jirko, proč jsi, proboha, nešel za–“ „Dost!“ vykřikl a udeřil šavlí do země. Dlaždice praskly a vzniklá díra okamžitě zčernala. Co jsem viděl, mi stačilo. „Lidi, rozejděte se, už je po boji. Praha je zase naše,“ křikl jsem na zbytek těch, co se trousili okolo a očumovali. Parta se neochotně rozptylovala, občas někdo utrousil nějakou poznámku k momentální situaci, třeba že jsme borci a tak.

Náměstí začaly zajišťovat policejní jednotky, přijel i tisk a televize, která pravděpodobně všechno točila. Došel jsem k Michalovi s Terezou a zatřásl s nimi. „Hele, začíná tu bejt dusno, neměli byste se přemístit někam jinam?“ zeptal jsem se. Nedostalo se mi žádné odpovědi, oba dva byli jako v transu. Šel jsem zpátky k Jirkovi, abych odsud odvedl alespoň jeho. Ten měl ale jiné starosti, objímající se dvojice měl plné zuby a se škodolibým úsměvem vytrhl Michalovu hůl ze země. Oba dva se náhle probrali. „Michale, co se to dělo?!“ řekla Tereza. „Eh, no…,“ blekotal Michal. Náhle začal Jirkovi zvonit telefon. „Pepo?“ Asi mu volal jeho bratr. „Jo, jasný, tak to je super, tady je to čistý… Asi nemusíte, v pohodě… Kamile, chce tě,“ řekl Jirka a podal mi mobil. „Kamile? Jsi to ty?“ „No jasně, že jo, je skvělý tě slyšet, jak to jde?“ „Porazili jsme je, utíkají odsud jako pominutí.“ „Jsou všichni v pořádku? Jak jste je vyhnali?“ „Kluci se drží, ale… S Jakubem je něco v nepořádku.“ „Cože?“ „Bojuje prostě líp. Vypadá to, že hodně elementu převzal od toho elementalisty, kterého zabil ve škole na Invalidovně. Tím samozřejmě nechci říct, že by jindy bojoval mizerně,“ žertoval Pepa. Náhle mi hlavou proběhla strašlivá představa. „A nevykazuje žádný známky toho, že by byl s Hyperionem?!“

„Co? Nerozumím ti, Jakub je na naší straně celou dobu.“ „No ale–“ Představil jsem si, že pokud Marek vstřebal Terorův element a dostal se na stranu Hyperionu, tak Jakub, když přijmul živel jiného nepřátelského elementalisty, mohl dopadnout stejně. To je zvláštní, ještě se ho na to musím zeptat osobně. „Co?“ „No… Ne, nic…“ „Dobře. Vy pomoc nepotřebujete?“ zeptal se Pepa. „Jak se má bratr?“ „Vybili jsme to tady, všechno je v pořádku, dokonce jsme s náma strhli nějaký elementalisty z ulice,“ usmál jsem se na Jirku „A tvůj bratr? No, ani se neptej,“ zasmál jsem se. „Žije!“ „Hehe… Tak jo. Kde se setkáme?“ „Co třeba u vás na Andělu na nástupišti?“ „Tak dobře, jdeme tam.“ „A jak to tam u vás vypadá… Jako vzhledově?“ „Je tady rozbitá spousta obchodů a zasahuje tu policie, zajišťují to. A u vás?“ „Tady taky. Hele, zatím, a díky, žes ses postaral o kluky. Sraz na Andělu, měj se.“ „Ahoj.“

Vracel jsem Jirkovi telefon, když ho za rameno chytil reportér. „Jindřich Vokoun, kanál 24, dokážete nám sdělit, co se zde stalo? Jak se jmenujete?“ Jirka se mu vytrhl a řekl: „Hej, tak jdeme?“ „Jo, jdem,“ přikývl jsem. „Vy dva, seberte se, jdeme domů,“ houkl jsem naMichala s Terezou. Reportér, protože u Jirky nedostal kloudnou odpověď, si jako další oběť vybral mne. „Vy nám k tomu můžete něco říct?“ To bylo to poslední, co jsem chtěl, dělat ze sebe šaška někde v televizi. Na druhou stranu jsem si uvědomil, že o elementu nebylo ještě nic veřejně řečeno. „To, čemu jsme tady s policií čelili, byl první útok armády Hyperionu, jehož následovníci používají živly, které se rozšířily mezi dnešní mládeží–“ „A kdo jste vy?“ „My jsme skupina, která s ním má svést boj, je pouze na nás a uživatelů živlů z lidu, aby se postavili nepříteli, jehož moc jsme viděli zde a v ostatních čtvrtích!“ „Točte to,“ ukázal jsem na mrtvoly Hyperionových elementalistů. „Pokud se ve vaší blízkosti nacházejí takoví lidé, jste pravděpodobně v nebezpečí.“ Kameraman se otočil zpátky na mě. „Jak se vaše odbojová skupina jmenuje?“ „Společenstvo Elementálů.“