• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Prokletý meč – díl 11. a 12.

autor: MCKejml

XI

Když jsem přijel domů, čekaly na mě dvě zprávy. Jak už to tak bývá, Dobrá a špatná. Ta špatná byla, že jsme se měli ve středu přestěhovat do bytu na Nových Butovicích, což jsem s tím, co nám řekl Smetana, mohl čekat. Jakž takž fajn bylo, že jsem měl bydlet ve stejném věžáku, jako Tomáš a Aleš. Moc se mi stěhovat se nechtělo, bydlel jsem na Lužinách od narození. Někde jsem slyšel, že změna je život. A život je pes.

Média dokázaly útok na akademii vyložit ohromujícím způsobem, který jsem si nikdy nedokázal představit, mluvilo se o ní jako o „druhém Beslanu“ nebo „o útok odnože Al–Káidy.“ To byla nefalšovaná kravina. Proč se o elementu na veřejnosti nemluví? Z jakého důvodu se to musí pořád tajit? Vsadím se, že lidi z ulice už viděli dost. Reportér právě hlásil, že do centra nemáme téměř vůbec vyjíždět z důvodu zvýšených bezpečnostních opatření neznámého původu. Neznámého? Další kachna.

Nechal jsem televizi puštěnou a znechuceně se přemístil z podlahy k počítači. Spustil jsem komunikační program a přejel očima po seznamu připojených kontaktů. Kromě několika spolužáků a známých z internetu měl u svého jména zelenou ikonku aktivity i Corosian – kdo by byl řekl, že pod touto neobvyklou přezdívkou se bude schovávat Jirka. To mám štěstí, že je tu zrovna on. Chtěl jsem si s ním už od Invalidovny promluvit o samotě o Hyperionu, a také o tom, co dělá. Celou dobu doslova bilo do očí, jak s Michalem soupeří o Terezu; Pepa dělal, že nic nevidí, a Společenstvu to bylo jedno. Také mi bylo jedno, u koho Tereza skončí, ale pravidlo nejdrzejšího puberťáka na partnerku se mi ve Společenstvu ani trochu nelíbilo. Ale tak co, jen ať se kluci poperou.

Na druhou stranu by bylo fajn, kdyby skončila u Michala, vždyť se mu líbila takovou dobu, a on nic neřekl. Pamatuji si ty zážitky z poslední školy v přírodě, kdy všichni odešli z místnosti, kde zůstal jen Michal a Tereza… A co myslíte, že Michal řekl? „Já jdu taky.“ Ale ne, nebudu ho odsuzovat, sám bych se zmohl tak na: „Já jdu s nima taky.“ Zato kdyby tam s ní skončil Jirka, tak by to přirozeně dopadlo jinak a nehodlám teď řešit, jak. Teď tu jsou jiné věci, co musím vyřešit.

Otevřel jsem si komunikační okno, že Jirkovi napíšu, zaskočilo mě ale něco jiného.

Corosian is Typing. Jirka píše sám. No, nebudu zatím nic posílat, nejdřív mě zajímá, co mi chce on. Corosian (14:32): Cus MC_Kejml(14:32): Nazdar Corosian(14:32): Jak to de?

Typická otázka, po které vždycky následoval problém jak Brno. Tak abych se tím rychle prodral, napíšu…

MC_Kejml(14:32): Pohoda, jeste jsem trochu sokovanej z ty Invalidovny, ale jinak dobry 😛 Corosian(14:33): To sem to vymyslel s Michalem jak sem mu zatukal na celo eh? 😀 MC_Kejml(14:33): No ja nevim.. nemeli byste delat ve Spolecenstvu takovy blbosti, pak se zacnete hadat o Terezu a tak 🙂 Corosian(14:33): O Terezu rikas jo? Corosian(14:33): Koneckoncu proc ne ze 🙂

Myslel jsem si to. Snad mu to nějak rozmluvím, jakmile se začnou o Terezu handrkovat, tak to neznamená nic dobrého. Tenkrát to byl sám Michal, kdo mi řekl, že bych si na vztah s Markétou dát pozor, a na něm samém se právě ukázal dokonalý příklad toho, co by se stalo.

MC_Kejml(14:33): Neblbni, kasli na ni. Michalovi se libila uz tri roky a teprv ted ma sanci si před nim nak predvist. Corosian(14:33): Jezis a proc, vzdyt ja nic spatnyho nedelam :)) Corosian(14:33): Uznej, ze kdyz tu tedka nemas Marketu, tak ze bys do ni taky sel 😛

No, říct, že ne, nemůžu… Dost. Ke mně se nehodí, já jsem u ní byl v době před elementy vždycky třídní klaun a sám jí měl plné zuby. Prostě ne.

Corosian(14:33): No, odpovez 😀 MC_Kejml(14:34): No nevim 🙂 Ve Spolecenstvu by se zacali dva blbci pretahovat o jednu holku a to by nedopadlo dobre. Corosian(14:34): Tri :))) Pockej jdu jist MC_Kejml(14:34): Rikam ti, tvl, kasli na ni. Nejsem zadnej obhajce, ale zacinam mit pocit, ze co mas Hyperion, jde to s tebou z kopce 😀

Z televize za mými zády jsem zaslechl znělku mimořádných zpráv. „Funguje? Jsme živě? … Tady Jan Kotrla z Václavského náměstí, nevíme co se děje, na město zaútočily ozbrojené složky neznámého původu…!“ Co prosim?! Otočil jsem se a nevěřil jsem vlastním očím. V televizi se na pozadí začali prohánět Hyperionovi následovníci. První byly záběry z Václavského náměstí.

Před zdemolovanou sochou sv. Václava a čtyř svatých se nahromadila skupina Hyperionovců, ohrožující jejich bezprostřední okolí. Davu dominovali černí zahalenci, dále tam byly i ty obrněné, ozbrojené typy, které jsem potkal ve škole. Na tom místě byli i další rozmanití temní elementalisté. Do jakýchkoli elementalistů nebo strážníků, co se nachomýtli okolo, se ihned pouštěli – Kamera sjela na okolní obchody a restaurace, které byly bezostyšně rabovány. Poslední, co jsem z relace viděl, byl Firen, sedící na zemi a sledující své elementalisty, a jeho bratr Magmaros, stojící před sochou, tvořící nějaké strašlivé ohnivé kouzlo. Sakra. Firen a Magmaros. Při těch záběrech mi přeběhl mráz po zádech; tak se tedy vrátili. A Praha, jak se zdá, je ve velkém nebezpečí. Udělalo se mi zle. Počítač zakníkal jako vždy, když mi přišla zpráva. Lekl jsem se, až jsem vyskočil ze židle. Psal Michal.

Mike(14:41): Pust televizi, rychle, delej!! Je to vsude! A hned vedle: Corosian(14:41): Nahod si okamzite zpravy a cekuj to!

Druhá série záběrů byla z obchodního domu na Andělu. Všude něco vybuchovalo, nebo se sypalo; Hyperionovi elementalisté byli vidět všude okolo. Z druhého patra po ledové skuzavce, která zbyla z eskalátorů, sjela postava v brnění, kterou jsem také velmi dobře poznal. Byl to Sharg se svojí holí, která měla v hlavě drahokam. Za ním se objevila Kristýna. „Čt24, jsme svědky mimořádného přepadení, byly povolána i vojenská policie–“

I tihle dva jsou znovu ve hře… Věděl jsem, že Kristýna utekla, ale že žije i Sharg, jsem netušil. Asi jsem Aleše moc neposlouchal, když dobojoval na hradě. Zdá se, že to je přímý přenos, na hodinách na zdi jsem zahlédl tři čtvrtě na tři, čili přesný čas. Vypadá to, že jdeme zase do akce.

MC_Kejml(14:45): Vidim to! Kde jsi? Doma? Mike(14:45): Ted jsem na Butkach a pisu z mobila, jsem si vzpomnel, ze mam něco hodit kamosovi. Davali to u nej, tak ti to pisu. MC_Kejml(14:45): Tak fajn, sraz na Luzinach na metru, a to tak ze rychle. Napis ostatnim, ze se tam sejdem, musime zasahnout. Mike(14:45): Ok, hned jsem tam.

A teď Jirka.

MC_Kejml(14:46): Jo, vim o tom! Sraz na Luzinach u metra, a hned! Vezmi i bratra a napis vsem, koho stihnes. Corosian(14:46): Hej tk fajn. Bratr je ale na Andelu, musime za nim! MC_Kejml(14:46): Uvidime, co udelame. Napis mu, at utece na metro, je to par set metru tam odtud. Corosian(14:46): Proc na metro…? No to je jedno, uz du.

Sebral jsem telefon a začal z něj psát zprávu Alešovi, Tomášovi a Jakubovi. Cus, v televizi vysilaj, ze Hyperion utoci na město. Ihned odjedte na Andel, kde na vas na metru ceka Pepa, on vam potom rekne, jak dal. Se zbytkem jdeme do centra na Vaclavak, kde jich je taky hafo.

Vypnul jsem počítač a když jsem se chystal to samé udělat i s televizí, nevěřil jsem svým očím. To, co jsem viděl, by mě nenapadlo ani v nejhorším snu.

XII

Poslední relace byly znovu z Václavského náměstí. Proti kameře stál Marek, kolem něj probíhali Hyperionovi následovníci. Říkal: „Nevycházejte ven, jinak dopadnete jako oni.“ Marek vůbec nevypadal tak, jak jsem ho znal; byl jako posedlý. Je jasný, že mu musela moc Hyperionu udělat něco nepěkného. Záběr sjel na barikádu policejních štítů – před nimi leželo několik mrtvých následovníků Hyperionu. Novému Markovi se nedal upřít jeho vrozený cynismus, když myslel Hyperionovy elementalisty. Náhlý výbuch uprostřed obrazovky odhodil několik členů zásahové jednotky pryč. Bylo vidět, že je policie na ústupu.

A to už jsem běžel na metro. Chtělo se mi brečet; Marek se obrátil proti nám a dal se dohromady s Hyperionovci. Jak je tohle možné? Copak měl v ruce meč, nebo ho s ním Teror nějak zasáhl…? A pak jsem si vzpomněl.

Na Pražském hradě bylo po bitvě a já byl smrtelně zraněný. Marek ke mně přišel a nějak se vzdal elementu, aby mi zachránil život…, zůstala tam jen jeho obyčejná podoba, stál tam Marek takový, jak chodil do třídy nebo ven. V ten moment se z Terora zmohl černý mrak, který teď, když jsem viděl víc, můžu říct, že vypadal skoro jako zbytky golema nebo bleskového elementalisty z Invalidovny. A ta „duše“ , co po Terorovi zbyla, vlétla do Marka. Marek dostal Terorův element, protože sám v tu chvíli žádný neměl a Teror byl pod vlivem Hyperionu, tak se spolu s elementem dostal pod jeho nadvládu. Novým objevem jsem byl naprosto šokován, nemohlo to být jinak!

Zahnul jsem k metru, kde už netrpělivě čekali Jirka a Tereza. Udýchaný jsem k nim přiběhl. „Lidi, všichni jste to asi viděli ve zprávách. Je to tak?“ „No, já jsem ti to řekl,“ usmál se Jirka. „Já to vím teprv od Michala a teď i tady od něj,“ řekla Tereza. „Prej od „něj“,“ řekl Jirka. „Terezo, Michal je kde?“ zeptal jsem se. „Támhle, už jde!“

Z metra vyběhl transfomovaný Michal a rozhlížel se okolo. „Tady jsme!“ křikla na něj zvesela Tereza. Jirka dal oči v sloup a napodobil ji. „Nazdar, uff, myslel jsem, že jste dole. Čekáme na zbytek, nebo jdeme?“ popadal dech. „Jdeme, žádnej zbytek nepřijde.“ „Cože?!“ vyjekl Jirka. To už jsme ale utíkali dolů, na vlakové nádraží.

„Hele, hej, jak, že nikdo nepřijde?!“ povykoval Jirka. „Odtransformujte se, dokud na někoho nenarazíme. Jirko, dej mi číslo na Pepu, musím mu říct něco důležitýho!“ „ ‚mu rovnou zavolám.“ Po chvíli mi Jirka předal svůj telefon; z přístroje se ozval jeho bratr. „Nazdar!“ „Pepo, jaký to tam je?“ „No, je tu příšerný chaos, čeká tu Jakub a chce po mě nějaké rozkazy, o co jde?“ „Fajn, hele, udrž to zatím u metra, posílám ti tam Aleše a Tomáše, Jakub by na ně měl číslo, tak je případně zkontaktujte. A teď poslouchej: Na Václaváku a u tebe se srocujou Hyperionovci, situaci jsi viděl sám–“ „Takže to tu máme vyčistit?“ přešel rovnou k věci Pepa. „Dej se dohromady se zbytkem a vybijte to tam, my jdeme s Jirkou, Michalem a Terezou na náměstí. Zkus zmobilizovat i nějaký elementalisty, ale asi to nebude nic lehkýho.“ „Jdeme na to. Zrovna přibíhá Aleš, ahoj Aleši, poslyš, Kamile, když to vyjde, přijdeme vám pomoct.“ „Bezva, díky, víš, kdo jde taky proti nám? Marek! Kdybys ho viděl, tak v žádným případě není s náma!“ „Jasně.“ „Ahoj a hodně štěstí.“ „Díky, tobě taky.“

Do stanice přijela souprava metra; vypnul jsem telefon a předal ho Jirkovi. „ ‚ses zbláznil?“ protestoval Jirka. „Chceš to rozdělit? Vždyť jich tam bylo jak–“ „Když je neporazíme najednou, tak tu druhou část města srovnaj se zemí!“ řekl jsem. „Myslím, že má pravdu,“ přikývl Michal. To je snad poprvé, co se mě zastal. „O bratra se neboj, má tam Aleše, Tomáše, a Kubu,“ dodal jsem.

Nastoupili jsme do soupravy a Jirka začal být nepříčetný. „Bez bratra nemůžu nějak solidně bojovat, chápeš to?! A ani on beze mě ne!“ „Na nějaký manévry už je pozdě, musíme zasáhnout hned,“ zakroutil jsem hlavou. Nevěděl co říct. „Zvládnem to tam,“ dodal Michal. „No, určitě, v televizi jich bylo tři sta miliónů a čtyři pit… Tři pitomci a Tereza to tam určitě zvládnou!“ Zamyslel jsem se. „To je fakt…“ Jirka se praštil do čela. „Je, ty vole, co?!“ Rozhlédl jsem se po vagóně; v rohu jsem zmerčil usazené tři novopečené elementalisty. Chlapec a dívka byli nejspíš ohniví, jejich přísedící byl soudě podle volného, světlého oblečení a blýskajících vlasů elementalista větrný. „Hele, zkusíme vzít támhlety tři. Transformujte se a jdeme za nima,“ řekl jsem. „Co blbneš?! Transfomujte?“ stále protestoval Jirka. „Nechci, aby všichni věděli, že–“ „Potřebujeme pomoc,“ přerušil ho Michal. „Lidi, musíme to zkusit.“ „Stejně si tě nebude nikdo pamatovat,“ zasmála se Tereza.

Jirka se se zhnuseným výrazem transformoval, stejně jako my. Okamžitě jsme zaujali pohledy cestujících. „V pořádku, nepatříme k těm z televize,“ mával jsem dlaní. Důvěryhodnost u pasažérů to ale nijak nevytvořilo.

A to už jsme přicházeli ke skupince vrstevníků – hned jim bylo jasné, že jdeme k nim. „Podle toho, jak vypadáte, umíte s živlama, žejo?“ řekl jsem. „No, to jo,“ odpověděl mi ohnivý elementalista. Měl na sobě červený rovný kšilt a volnou bundu; aby nám ukázal, že s elementem umí, zapálil si dlaň. „To je dobrý. Potřebujem vaši pomoc,“ dodal Michal. „Cože?“ vzpamatoval se větrný student na protějším sedadle. „Viděli jste zprávy, co se stalo na Andělu a na václaváku?“ ptal jsem se, ukazující prstem. „Ne, kámoš akorát teď píše, že tam jsou nějaký zabijáci–“ „Fajn; jde o skupinu lidí, jako jsme my, co chce celou Prahu srovnat se zemí.“ „Je to silnej nepřítel, proti kterýmu jsme už jednou bojovali, a pokud do něj nepůjdem všichni, tak je po nás,“ dodal Jirka. Podporu od něj jsem už téměř nečekal.

Členi Společenstva v transformovaných podobách vypadali ve srovnání s nimi neskutečně; to byla také jediná naše větší opora k přesvědčení. „Cože?“ zašklebila se na červeného hopera jeho dlouhovlasá partnerka. „Ale fakt. Ráno zaútočili na školu na Invalidovně, víte to?“ řekl Michal. Elementalista na něj ukázal prstem. „No jasně, tam zařval můj kámoš! Pojďte, jdeme s nima!“ pokynul na své dva přátele okolo. Bylo to fajn. Alespoň v tom už nejsme sami.

„Takže jo, vystupujem na Můstku, je to nejblíž k Václaváku,“ na to já. Skupina to odkývala a Jirka ještě dodal: „Umíte to s živlama?“ „Jako jestli umím něco udělat? No jasný,“ dodal ohnivý elementalista a znovu si zapálil dlaň. „Ale nějaký projektily, kterejma byste je oddělali. Tady se bude zabíjet,“ řekl Michal. „Já s tím svým žádný neumím, ale jsem celkem rychlej, nemáte někdo nějakou extra zbraň?“ ozval se větrný elementalista, který vypadal, jako by o tom věděl víc, než je obvyklé. Otočil jsem se na Jirku. „Vyrob mu z temný esence nějakej meč, mě by to asi nešlo,“ Jirka přikývl a mezi dlaněmi začal tvaroval nějaký objekt. Úporně se na něj soustředil – obličej měl zkroucený v grimase, jako by tlačil nějaké břemeno. „Vy dva si poradíte?“ podíval jsem se mezitím na hopera s partnerkou. „No, eh, jak se nějak pořádně, to, kouzlí, víte co,“ řekl mladík. „Musíte si představit to, co chcete vytvořit a co s tím udělat – a když to chceš vypálit třeba z dlaně, tak před sebe vymrštit tu ruku, a tak. Víš, co myslím?“ „Jo, jasný. Chápu. Ty taky?“ přikývl na svou partnerku.

„MŮSTEK.“ „Fajn. Michale, ty víš, kde je východ na Václavák, veď nás, rychle!“ „Uff, tak fajn,“ řekl přírodní elementalista, rozeběhl se do blízkých schodů a my za ním. Na stanici byl chaos. Lidé pospíchali do blízkých vagónů, aby se odtud rychle dostali. Nebylo těžké rozeznat v davu i prchající elementalisty. „To jsou srabi, ti elementalisti, koukni na to!“ křikl Jirka. „Kamile, co ještě někoho rychle zrekrutovat?“ „To bysme měli,“ přikývl jsem. „Ujmeš se toho, prosím? Ale až nahoře.“ „Že já blbec se nabízel… Ale jo, jdem na to.“ „Michale, přemůžeš se nějak a budeš je shánět taky? Terezo?“ „Jo, pokusím se,“ kývl na mě Michal. Tereza souhlasila, že mu také pomůže.

Prodrali jsme se k vestibulu. Před námi byly zaplněné vchody na odvrácenou stranu náměstí. Nikde ani známka po Hyperionových elementalistech, nejspíš nahoře bojují s policií. „Lidi, zkuste někoho ještě sehnat, snad není pozdě!“ sám jsem chytil okolo běžícího elementalistu. Blonďatý mladík vypadal, že je elementu země. „Jak to tam vypadá?“ „Chaos, jsou tam… Policajti, všude, zasahujou–“ „Jdeme na ty parchaty, pojď s náma, je nás dost!“ „Eh… Ale já neumím to, co oni– A kdo jste vy–“ „Jirko!“ chytil jsem svého přítele za rameno. „Vysvětli mu, jak se kouzlí!“ „Okej, jdu na to.“ Chystal jsem se zachytit ještě někoho, když jsem zprava zaslechl Terezin hlas: „Kamile! Za tebou!“ Ohlédl jsem se a spatřil jednoho z Hyperionových obrněných elementalistů, jak se na mě chystá zaútočit sekyrou. Na poslední chvíli jsem vytasil meč, skrčil jsem se jeho úderu a probodl Hyperionovci nohu; vtom nepřítel dostal zásah ohnivou koulí. Projektil jím mrštil přes celou místnost. Vytvořil ho náš známý červený hip–hoper, který postával u schodů. Kývl jsem na něj v poděkování. A náhle jsem zaslechl hlas Jirky. „Vy všichni, co umíte s živlama! Jdeme to vrátit těm parchantům u sochy, ne?! Ničej nám to tady, tak jdeme do nich!“ křičel z jednoho z vrchních schodů, zatímco kolem něj obíhali lidé. „Jo! Za nima!“ zvolal jsem a pozvedl meč. Musel jsem mu pomoct, třeba doopravdy někoho strhneme. I Michal pochopil situaci a Jirku nahlas podpořil. „Tak jdeme na ně, ne?“ vykřikl jsem na celou halu a rozpřáhl ruce.

Několik hlasů z davu mi odpovědělo – ani ne tak vulgárně, jak jsem si myslel – ba naopak se mnou souhlasili. Přitočil se ke mně další elementalista, podle bílých svítících šatů nejspíš svatý. „Tak na co čekáme?“ zeptal se. Kývl jsem na něj a oběhl své přátele. „Michale, Terezo, Jirko, jdeme!“ „Jdeme, lidi!“ naposledy se do davu rozkřikl Jirka a mávnul rukou, aby ho následoval.