• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Prokletý meč – díl 9. a 10.

autor: MCKejml

IX

Společenstvo odkráčelo ze služebny jako zbití psi. To, co se dozvěděli, bylo neskutečné.

Budeme trénovat elementalisty. Co to znamená, a co pro to bude potřeba? Zbudovat respekt, vymyslet účinný rozvrh, zajstit bezpečí a ubytování, vést kvalitní výuku…

Vypadá to nepřekonatelně, ale to by přece nemělo. Koneckonců, mám zde své přátele, kteří mi s tím pomohou.

Ale co oni? Můžou učit?

Nevím, jestli se dostanou přes trému a fakt, že nikdy neměli na starost nic tak velkého. A o studentech, které budou mít pod kontrolou, nemluvě.

Pochybuju, že někdo, jako jsme my, bude v učitelském oboru nějaký přeborník, ale zkusit se to musí. Říkal to i Smetana; závisí na tom budoucnost lidstva.

I když to tak na první pohled nevypadá.

Venku bylo po poledni. Na to, že byl únor, byla obloha vyčištěná, nikde ani mráček. Slunce na nás pražilo, jako by se nechumelilo. Také že ne.

„Tak co na to říkáte, kluci?“ prolomil jsem ticho.

„Fakt nevim…,“ řekl Kuba a zapálil si.

„Je to zvláštní, zrovna jsme o tom mluvili, a stalo se to,“ na to Michal.

„Stal se zázrak,“ zažertoval Tomáš a rozhodil ruce.

„Umíte učit?“ prohlásil jsem s jistou dávkou ironie.

„No jasně, že jo,“ zašklebil se do širokého úsměvu Jirka, „To je ještě lehký, temní elementalisti, nechcete, abych učil za vás?“

„Zkusit to musíme,“ pokrčil rameny Pepa. „A řekl bych i, že to zvládneme.“

„Přinejhorším to nevyjde a bude po světě. Co se může stát horšího?“ zamrkal Tomáš.

„Sbalím tady Terezu,“ řekl Jirka bezelstně a chytil Terezu za ramena. Michal se na něj nepodíval zrovna hezky, ale Tereze to evidentně bylo příjemné, jak jsem usoudil podle jejího radostného výrazu.

„Neblbněte,“ pronesl jsem ke skupince a otočil jsem se na Aleše. „Co na to říkáš ty?“

Aleš se protáhl. „… Nevim, no. Bude to divný. Co uděláme s tim… S tim mečem?“

„Zatím si ho bude muset Jirka nechat, zbavit se ho nemůžeme,“ řekl Pepa.

„To ne,“ ozval se Michal, „Je sice fakt, že nevíme, co s ním chtějí dělat, ale to neznamená, že jim ho dáme, co říkáte, kluci?“

Najednou mi hlavou bleskla spásná myšlenka. „Ty, Jirko, nechceš ho třeba zatím dát někomu jinýmu? To aby se nevědělo, u koho je.“

„To bych nejspíš moh’,“ zamračil se elementalista a přejel pohledem po meči.

„Tak fajn, kdo se ho chce svobodně ujmout?“ rozhlédl jsem se po Společenstvu. „Co ty, Tomáši?“

„Cože, já? Ne, to, tyjo… Já nevím.“

„Kdyby tě někdo napad‘, tak mu hned uletíš, jseš ve výhodě,“ pokrčil jsem rameny.

„To je fakt,“ zamyslel se Tomáš. „No tak jo, tak mi ho dejte.“

Ukázal jsem na blízký tunel pod panelovým domem. „Až támhle v průchodu.“

„Nechceš, aby to někdo viděl…,“ řekl Pepa hloubavě a podíval se nahoru. „Je mi to jasné,“ dodal a sotva znatelně zakroutil hlavou.

Kývl jsem na něj. Tomáš si oddechl, takovou doslova „tíhu“ by neunesl.

Došli jsme do průchodu, vedoucího ke stanici metra.

„Pepo, Aleši, hlídejte, jestli někdo nejde,“ ukázal jsem na východy.

„Tak mi dej meč Hyperion, Jiří Maršíčku ze Společenstva Elementálu!“ nahlas zakřičel Tomáš.

„Neblbni,“ strčil jsem do něj. „Dej Hyperion Michalovi!“ špitl jsem k Jirkovi.

„Já? Tak fajn,“ kývl Michal.

Jirka vyndal ze svého hábitu trojúhelníkovitý meč. „Kubo, Terezo, pojďte se mnou dělat zeď. Běžte z druhý strany,“ řekl jsem svým přátelům. Oba dva přikývli a snažili se tělem zakrýt událost.

Michal od Jirky převzal Hyperion a začal si ho prohlížet. „Tak jo, jenom ještě vymyslím, kam s ním,“ usmál se na nás.

A náhle se stalo něco naprosto neočekávaného.

X

Michalovo tělo se v ten moment vzneslo nad chodník. Levitoval tam, zbavený všeho citu, jako by měl všechny svaly zchromlé.

„Ježiši! Pepo, Aleši, vidíte to?!“ křikl Jirka.

Oba dva elementalisté se v tu ránu vzpamatovali. Aleš vytasil kosu a zpovzdálí sledoval situaci, Pepa se k nám okamžitě rozběhl. „Lidi, ustupte od něj!“ řekl jsem.

„Jakube, vystřel mu Hyperion pryč!“ zvolal Pepa.

Zmatený Kuba napřímil paži a po Michalovi vypálil elektrický výboj – zasáhl ho do ruky a Hyperion mu vypadl ze sevření.

V tu chvíli se z těla elementalisty vzedmul černý prstenec – stejný, jaký jsem viděl i u Martina, když se u Brdičkovy školy měnil v jednoho z Terorových elementalistů.

Tlaková vlna nás odhodila po stěnách průchodu. Jediného Pepu nezasáhla, nejspíš protože před sebou držel hůl a vytvořil tak před sebou nějakou zábranu.

Přírodní elementalista se snášel k zemi – Pepa před sebe vyhodil hůl a skočil po něm. Strhl ho na chodník a zachytil tyč, která se kutálela opodál.

Michal se pod Pepou zmítal a dokonce po něm chtěl svou neochromenou rukou použít nějaký útok. Jakub rychle zareagoval a dalším bleskem ho znehybnil úplně.

Pepa uchopil hůl a zamířil s ní Michalovi na čelo; ze špičky zbraně vysvitl bílý paprsek.

Ta scéna trvala několik desítek vteřin, během kterých jsem si uvědomil, že Hyperion je zbraň neskutečné síly.

Kdo jej drží, propadne jeho moci… Je to možné? Vypadá to tak, stejně jako Martin, Michal se vznesl, vypustil černý paprsek… To je doopravdy mocná zbraň.

A teď ho určitě Pepa osvobozuje, stejně jako osvobodil Markétu před pěti měsíci.

Vzpomínka na Markétu prolétla hlavou jako žiletka, když jsem si uvědomil, že už je po všem.

Je jen jedna věc, co se mohla stát. Marek přece zmizel, stejně jako ona. Náhoda? Blbost.

Svatý elementalista se odvalil z Michala. „Jsi v pořádku, Michale?“ ptal se.

Ticho.

Tereza klekla k Michalově bezvládnému tělu a chytila ho za ruku, jako by ho chtěla probudit stiskem dlaně.

Stiskem dlaně, tak to jo. Copak ho Hyperion zabil? Snažil jsem se nemyslet na to, co udělá Tereza, až se otočí zpátky na mě. Co by udělalo Společenstvo, kdyby se Michal neprobudil.

Koutkem oka jsem zahlédl Tomáše, jak nevěřícně pozoruje dvojici; Jirka je také sledoval, ale s arogantním šklebem na tváři.

„Lidi?“ zamumlal Michal.

Hned mi spadl kámen ze srdce. „Michale!“ vykřikla Tereza, držící ho za ruku.

Pepa si hlasitě oddechl, Tomáš uznale pokýval, prý, že by přežil taky.

Musel jsem se doširoka usmát – zdá se, že je všechno v pořádku. Michal žije a Tereza se před námi přede všemi raduje z toho, že je tomu tak. A Jirka… No, Jirka je prostě Jirka – s tím nic nenadělám.

Michal se zvedl ze země. „Pepo, co se stalo? A cos na mě, proboha, dělal?“

„Michale, chvíli po tom, co jsi uchopil Hyperion, tak tě ovládl,“ řekl Pepa. „Stejně jako Markétu, Martina, dříve i Terezu. Musel jsem tě osvobodit… Au!“

Pepa se sklátil ke zdi; Okamžitě jsme k němu s Jakubem přiskočili. „Co se stalo?“

„Tím, že jsem Michala osvobodil…, jsem použil spoustu nahromaděného elementu…, který jsem dlouho nepoužil.“ Elementalista se ztěžka postavil. „No, ale jsem vlastně v pořádku,“ zasmál se.

„Tak jo,“ přikývl jsem. „Hlavně, že všechno dopadlo dobře.“

Tereza pustila už stojícího Michala, který se po ní ani neohlédl. „Hele, a… Proč necítím obě ruce?“ zatvářil se překvapeně.

Jakub si odkašlal. „No, to jsem udělal já. Promiň, ale Pepa říkal, ať ti vystřelím ten meč z ruky, taky jsi chtěl něco vykouzlit, takže…“

„Jo, jasný, v pohodě, ale nešlo by to nějak vrátit?“

Kuba pokrčil rameny. „Nevim jak.“

„Nech to na mě,“ řekl Pepa.

„Tak jo, ale dej si bacha,“ na to Jakub.

Svatý elementalista se dotkl obou Michalových paží a paralýza byla za chvíli ta tam. Michal zatřásl dlaněmi a poděkoval. „Hele, kde je vlastně Hyperion?“ zeptal se.

“…Tady je,“ zaslechl jsem Aleše. U nohou mu ležel známý meč.

„Dobře, žes ho pohlídal,“ klekl jsem si k Hyperionu a rozhlédl se po Společenstvu. „Tak co s ním uděláme?“

„Je jasný, že Michalovi ho asi nedáme, dělá s ním blbosti,“ vtipkoval Tomáš.

„Já s Hyperionem nebo on se mnou?“ zareagoval Michal odmítavě.

„Neměli bychom ho správně dávat nikomu. Zdá se, že když se ho dotkne někdo jiný než Jirka, propadne jeho moci – Michal i Teror byli důkazem. Zkoušet ještě někoho jiného je zbytečné,“ zakroutil hlavou Pepa.

„Jak to myslíš, Teror?“

„Pamatuješ, vždyť jím byl posedlý,“ ukázal rukou Pepa. „Stejně tak, když jsi nám líčil, jak se Markéta, Tereza, nebo Kristýna staly elementalistkami.“

„To je pravda, tak co s ním uděláme?“ rozhlédl jsem se po okolo stojící partě.

„Tak Jirka ho přeci může nosit, ne?“ řekl Jakub.

„Jo, to teda můžu,“ ušklíbl se Jirka a sebral meč ze země. „Je divný, že se mnou zatím nic neudělal,“ dodal a prohlédl si meč.

„To bys měl zaťukat do dřeva, abys to nezakřik‘,“ na to Tomáš.

Jirka zaklepal Michalovi na čelo a já usoudil, že nechat v tuto chvíli událostem volný průchod by nebyl zrovna nejlepší nápad.

„Co děláš, ty–“

„Ehm! Takže lidi, co s ním provedeme?“ předešel jsem konfliktu. „Jirko, vezmeš si ho zatím k sobě?“

„Co, jo, no jasný, jasně že vemu. Co mi taky zbejvá,“ řekl Jirka.

Pojďte domů – teď už tady nic nevyřešíme,“ pokynul rukou Pepa k metru. „Hyperion zůstane zatím u nás. Musíme doufat, že nás nepřepadnou,“

„Snad ani Tomáše a Michala,“ dodal Jakub.

„A koneckonců nikoho z nás,“ povzdychl jsem si nad vzniklou situací.

„To jo, budou z nás velcí trenéři,“ odvětil cynicky Jirka.

„Jestli to odučíme, tak budu rád, fakt nevim, jak to udělám,“ prohlásil Jakub.

„Jak to uděláš? Musí tě motivovat těch šedesát sedm táců,“ chytil ho za ramena Tomáš. „Ale ne, snad na to časem všichni přijdem‘.“

„A pak už bude pozdě,“ doplnil Tomáše Jirka.

Před sebou jsme už viděli stanici metra. „Tady se asi rozdělíme… Musíme dávat bacha na Tomáše,“ ukázal jsem na Jirku s Pepou. „Na tom, jak budeme učit, se domluvíme, až tam budem‘.“

Tomáš se zatvářil nechápavě. „Hele, proč na mě mají bratři dát bacha?“

„No, máš přece Hyperion!“