Prokletý meč – díl 7. a 8.

autor: MCKejml

VII

„Jdeme?“ otočil jsem se na partu.

„Asi ano,“ řekl Pepa. Jakub pokrčil rameny, Tomáš, šklebící se, kývnul, Michal si jen těžce oddechl. Aleš neříkal nic, jako vždy.

„Třeba nám zrovna jdou nabídnout nabídku na vytvoření akademie,“ zasmál se Jirka.

„Fajn. Jdeme za vámi,“ řekl jsem agentovi.

A už si nás spolu s kolegy vedl na stanici. Bylo to zvláštní, co po nás může organizace jako BIS chtít, zrovna od nás? Museli nás nejspíš vidět, když jsme bojovali ve škole, ale to stále nevysvětlovalo, proč by o nás měli zájem.

Lidé, co byli v ulicích, se na nás dívali s velkým překvapením – vidět Společenstvo doprovázené státními agenty není zrovna všední zážitek.

Nezašli jsme snad ani sto metrů, když se před námi objevila místní policejní stanice. Agent Smetana ji odemkl a pokračoval s námi dál. Nebyla to nějaká řadová služebna – měla kromě vlastních kanceláří i konferenční místnost. Nejspíš se jednalo o nějakou pobočku kriminální policie.

Zastavili jsme v oném jednacím sále.

„Sedněte si na tuto stranu,“ agent pokynul rukou doleva.

Místnosti dominoval dlouhý dřevěný stůl ve tvaru mandle, usazený na dálku od vchodu. Zvenčí se sem dalo bez problémů nahlížet, čemuž ale v tuto chvíli bránily agenty stažené rolety. Po levé straně bylo přesně sedm křesel, naproti stejný počet; zdá se, že všechno bylo předem připraveno. K našemu údivu byly i předepsané jmenovky – vyměnil jsem si místo s Jirkou, který byl mylně posazen doprostřed.

„Mě se veprostřed sedělo tak hezky,“ řekl a se zatvářil se jako zbitý pes

„No ale moment… nás je osm,“ řekl Michal.

Agent Smetana se otočil. „Se slečnou Pískovou jsme nepočítali,“ řekl a beze slova zasedl ke stolu.

„Terezo, sedni si,“ obratně vyskočil ze židle Michal.

„Ne, to je dobrý–“

„No tak.“

„Tak dobře,“ a usmála se na přírodního elementalistu. Ten nevěděl kam jít, ještě že měl za sebou stěnu, o kterou se mohl opřít.

Když jsem viděl, že na Terezu nezbylo místo, měl jsem z ní neodbytný pocit pátého kola od vozu. A Michal to ještě takhle zazdil. Každopádně na tom nesejde, asi myslím moc negativně.

Pepa byl po mé pravé ruce, Aleš po levé. Proti mně seděl agent Smetana, který nás sem přivedl.

„Pane Beere. Jistě vám, i vašemu Společenstvu přijde divné, proč jsme si vás sem pozvali,“ řekl Smetana. „Jak jistě víte, našemu oddělení neunikly vaše extraordinární výkony v nově postavené škole pro elementalisty.“

Tomáš se nadšeně přihlásil. „Co je extraordinární?“ usmál se.

Agent se nedal rozhodit a ledově pronesl: „Výjímečné,“ Tomáš dělal, jako by nic.

„Takže, jak jsem zmínil, neunikly nám vaše výkony v pomoci studentům a bojů uvnitř školy. Nepřehlédli jsme ani váš bravurní výkon, když byla republika v ohrožení.“

Pepa si překvapeně odkašlal a řekl: „Máte na mysli boj na Pražském hradě s elementalistou Terorem a zločinci, spolčenými s ním?“

„Ano, pane Maršíček, a nejen to,“ agent sedící po Smetanově pravici se významně podíval na Tomáše. „Víme i o sklácení bytosti, vámi zvané golem a jevy, jež je provázely.“

„Víme téměř o celém vašem počínání od útoku na Brdičkovu školu až po střetu v centru Prahy,“ promluvil agent naproti Alešovi.

„U nikoho jiného jsme v září tohoto roku toto chování nezpozorovali, kromě vašich nepřátel. Soudíme tedy, že po tom, co jste předvedli jak dnes, tak před pěti měsíci, jste zralí na naši žádost,“ prohlásil Smetana.

Nestačil jsem se divit. Co po nás můžou chtít?

„To jako že bysme vstoupili do BIS?“ nadzvedl obočí Jirka.

„V žádném případě,“ zakroutil agent hlavou. „Váš úkol je mnohem důležitější.“

„No a co po nás chcete?“ ptal jsem se.

„V poslední době se po Praze a blízkých regionech začali množit vám podobní mladiství jedinci, kteří ještě nejsou schopni zcela ovládnout živel, kterým byli postiženi. Vaším úkolem je vycvičit z nich profesionální armádu elementalistů.“

VIII

„Já to říkal!“ zakuckal se Michal.

„No to snad není možný!“ zasmál se Jirka a založil ruce. Tohle tedy nikdo nečekal.

Agenti zachovali naprostý klid a čekali, než se uklidníme. Pepa vstal a křikl: „Ticho! To určitě není všechno!“ Pod jeho hlubokým hlasem utichla celá místnost.

„Nás zajímá, zda jste toho úkolu schopni. Měli byste vědět, že nikdo kromě vás v tuto chvíli neovládá živel natolik, aby byl schopen vyučovat. Paranormálními schopnostmi jsou obdařeni pouze mladiství, z nichž je mnoho nezpůsobilých vůbec výuku podstoupit. A jak jistě víte, proti koncentrované moci jednoho či více uživatelů živlu jsou konvenční metody boje víceméně neúčinné. Pokud se neujmete úkolu jejich výchovy, může dojít nejen zde v Čechách, ale i kdekoli po světě k anarchistickému převratu. Ve vašich rukou, jinak řečeno, spočívá osud–“

„Světa?“ řekl znuděně Jirka.

„Ano.“

„Výborný,“ založil ruce Michal.

Dali nám čas na rozmyšlení. Smetana měl pravdu; něco takového se může lehce stát a je to jen otázkou času, než si nějaký studentík uvědomí sílu toho, co ovládá, a je kocour v troubě.

Nedá se nic dělat, jdeme do toho.

„No,“ povzdechl jsem si a otočil se ke Společenstvu, „teď se musíme rozhodnout, jak to uděláme. Pokud bysme měli cvičit armádu z lidí jako jsme my, potřebuju každýho z vás. Bude to dřina, ale v sázce je dost. Já za sebe prohlašuju, že trénovat elementalisty budu.“

„Nejspíš to dá práci, ale tohle není otázka, to je povinnost,“ řekl okamžitě Pepa, který měl smysl pro pořádek už vrozený. „Jdu do toho s tebou. A ty, Jirko?“

„Uh… Tak… Nejspíš jo. Vlastně jo. Určitě jo, jsem si jistej, že to zvládnem. Říkali jsme přece, že ti krejem záda,“ vztyčil palec Jirka. To, že se zachová tak, jako jeho bratr, jsem sice čekal, ale že přijme takový úkol už ne.

„Já neumím učit,“ zakroutil hlavou Jakub. „Asi nebudu ani moct.“

„Na tom není nic složitýho, ne? Vždyť jim jen ukážeš, jak kouzlit a jak se přitom soustředit, přesně tak, jako to děláme my. Nic víc,“ řekl jsem.

„A co u nich mít respekt a vybudovat u nich disciplínu?“ na to on.

„Myslím, že většina studentů se podvolí důležitýmu cíli a poslechne,“ řekl jsem.

„A problematický jedince ošéfujem my,“ Jirka stlačil pěst a podíval se na bratra. Pepa přikývl.

„Když se o to postaráte, tak to bude asi v pohodě,“ řekl Jakub. „Jdu do toho asi taky, podle toho kde to bude.“

„Tomáši?“

„Tyjo, já nevím. Učitele vzduchu už máte,“ mávnul rukou na Jakuba. „Ale jo, tak budem učit spolu, to bude aspoň lehčí.“

„A co Michal?“ řekl Pepa.

„To je pravda. Půjdeš do toho s náma?“

„Hm… Tak bych byl asi jedinej přes přírodu, co?“

„To asi jo,“ přikývl Jirka.

„Kolik tak může bejt elementálníků, co ovládaj‘ zemi?“ zeptal se Michal a podepřel si obličej.

„Tak to nechtěj vědět,“ zasmál se Tomáš.

„Těžko říct…“

„Ale myslím, že bych je dovedl trénovat,“ usmál se Michal. „Je důležitý, aby jich nebylo tolik.“

„Tak bys sis je rozdělil na skupiny, nebo něco,“ dodal Jakub.

„Snad jich nebude tolik, abychom to to tak dělali všichni, co?“ na to já.

„Doufejme,“ oddechl si Tomáš.

„Ale no tak jo,“ pokrčil rameny Michal. „Budu je učit, v nejhorším řeknu Jirkovi a Pepovi, aby mi vypomohli…“

Bratři se na Michala okamžitě otočili. „… S trénikem!“ dodal šibalsky.

„Super. Ještě zbývá Tereza a Aleš,“ řekl jsem. „Takže jak to máte vy?“

„Hej tyjo… Já nevim,“ zamručel ohnivý elementalista.

„A ty, Terezo?“

„Jé – no tak to ne – já myslela, že by učil jen Aleš, protože to umí líp –“ usmála se Tereza na Aleše s vidinou úniku z celkového podniku.

„Ale element máš už taky delší dobu, ne? Měla bys to umět,“ kývl jsem na Terezu. „Navíc kdyby učil Aleš, tak bys mu měla pomoct,“ řekl jsem.

„Noo. Hmm. Tak možná, no,“ zavrtěla se.

„Aleši, měl bys ses rozhodnout, jsi dobrý ohnivý elementalista, co by učit rozhodně měl,“ Podíval se na Aleše Pepa a založil ruce.

Po chvíli ticha Aleš pronesl: „… No tak jo, no.“

A je to. Všichni se rozhodli, že budou trénovat mladé elementalisty… Nečekal jsem to, obzvlášť ne po té dlouhé době, po kterou jsme se neviděli. Jak to bude náročné a jestli si to někdo nerozmyslí, je věc druhá.

Měl jsem velkou radost z toho, že se Společenstvo znovu spojilo za jedním cílem a bude za něj bojovat. Že Aleš, Jakub, Tomáš, Jirka, Pepa, Michal, Kamil, ale i nově příchozí Tereza táhnou za jeden provaz a jdou Hyperionovcům po krku.

„Takže jste to slyšel,“ řekl jsem a otočil se na Smetanu, „budeme je trénovat.“

„To rád slyším,“ lehce se usmál Smetana. „Ale čeká nás ještě spousta práce. Váš trénink bude probíhat v…“

Agent naproti Tereze vzal dálkový ovladač a zamířil s ním na promítačku na stropě. „V fakultní základní škole Brdičkova,“ dodal agent.

Tak to je překvapení. Budeme trénovat na místě, které se stalo terčem Terorova útoku před pěti měsíci.

Smetanův kolega přepnul z pohledu na profil školy na různé záběry tělocvičen. „Ve škole jsou prostorné tělocvičny a i vnitřní areál, je to ideální místo pro výcvik, už proto, že jste schopni se v něm efektivně zorientovat a zužitkovat možnosti výuky za krátký čas. Jaké jsou vaše podmínky tréninku?“

Rozhlédl jsem se po Společenstvu. „Co potřebujem‘ na kvalitní trénink?“ zeptal jsem se.

„Dobrý zbraně,“ řekl Jirka.

„Středověké,“ přikývl Pepa. „Takové, co máme my.“

„Potom vysílačky a krejčovské služby na uniformy. Kuchaře, aby vařili studentům,“ hovořil jsem dál.

„To lze zajistit,“ bez mrknutí přikývl Smetana. „Co vyžadujete dál?“

„No, uh, asi nějakej rozvrh hodin,“ na to Jakub.

„S tím se nezabývejte, pane Podlesný,“ řekl agent naproti němu. „Výuka by probíhala formou internátu, nebo, chcete–li, koleje.“

Byl jsem zmatený. „A to myslíte jak?“

„Veškeří studenti jsou v akademii ubytováni, my jsme se tak rozhodli i pro učitele.“

„Takže to tam jako máme bydlet i my?!“ rozhodil rukama Jirka.

„Ano,“ kývl agent.

Jakub se zatvářil vyděšeně a Tomáš dal obličej do dlaní.

Nevím, jestli bydlet zrovna tam je obrat k dobrému, nebo špatnému. Rodičům budu chybět, ale když řeknu, že tam jdu jenom studovat, nebo něco podobného, nemělo by se stát nic špatného.

„Pro vaše rodinné přislušníky budete jedni ze studentů, vaše skutečná identita vyjde na povrch pouze před vašimi studenty,“ řekl Smetana. „Jak jejich mlčenlivost zvážíte, je jen na vás. Samozřejmě nejsou povinni vědět vaše soukromé detaily mimo fakt, že jste jejich učitelé v jistém živlu.“

„To je dobře, ale já bych stejnak chtěl vědět rozvrh, jak máme trénovat,“ zamračil se Jakub.

„Jak si rozvrhnete hodiny je čistě na vás, přesto je doporučené vaše elementalisty trénovat alespoň třikrát denně. V poledne, odpoledne, a večer, například.“

Kuba uznale pokýval hlavou a Pepa už pokládal další otázku: „Kdy má výcvik začít?“

„Pro studenty začíná výuka pondělí třináctého v osm hodin, ode dneška za sedm dní, vy tam však už musíte být v sobotu jedenáctého, ať máte dostatek času se připravit.“

„A to jako bude probíhat před očima všech lidí okolo? To je blbost!“ rozhazoval rukama Jirka.

„I na to bylo myšleno. Obyvatelé Lužinské čtvrti budou přesunuti do okolních zón, jako jsou například Nové Butovice nebo Hůrka, nejbližší obyvatelná sídliště.“

„To je fér. A jsme nějak hlídaní, aby k nám lidi nelezli?“ ptal se Tomáš.

„Ano,“ řekl agent naproti Tereze a znovu se zmocnil dálkového ovladače. „Zde, jak vidíte, povedou vojensky hlídané hranice okolo vašeho výcvikového prostoru. Nikdo, vyjma vás a vámi pověřených, není oprávněn odejít, stejně tak jen málo osob má povolení vstoupit.“

Na promítacím plátně se objevil mimo jiné most na Velkou Ohradu, nebo tržnice, kde Tomáš svedl vítězný boj s golemem.

„Takže to bude něco jako Area 51,“ dodal smutně Tomáš.

„Ano, pane Jakl. Byl by proto velmi rozumný krok odebrat uchazečům mobilní telefony,“ napřímil se agent proti němu.

Tomáš se agenta zalekl; před až příliš pečlivě upraveným veřejným činitelem se pestrobarevný elementalista i přes svůj element cítil tak nějak menší.

„Dobře,“ odkašlal jsem si, „v tom případě počítáme i s nějakými GPS rušičkami?“

„Naši lidé je do školy právě teď instalují.“

Jirka ohrnul ret. „A co nějaký zásoby jídla, hm? Jak budeme živit tolik lidí a i sebe? Taky potřebujem administrativní věci, papíry, fax, telefony, obraz Komenskýho do každý třídy?“

„To nám asi budou dovážet,“ řekl Kuba. „Nebo ne?“

Smetana přikývl. „Ano. V časných ranních hodinách k vám pokaždé přijedou ze zásobovacího. Kancelářská i třídní opatření se od stávajících nemění.“

„Tak fajn,“ rozhlédl jsem se kolem sebe. „Máme vědět ještě něco?“

„Třeba velikost honoráře?“ roztáhl úsměv Tomáš od ucha k uchu.

„Každému z vás bude vyplacena mzda šedesát sedm tisíc měsíčně.“

„No tak to je luxusní brigádka,“ zasmál se Jirka a založil ruce. Tomáš byl také radostí bez sebe.

Plat byl sice fajn, ale věděl jsem, že to nebude nic lehkého.

„Taky to bude dřina jak…,“ dodal Jakub a protřel si obličej.

„V sobotu jedenáctého buďte připraveni v deset hodin u Brdičkovy školy,“ řekl Smetana. „Vaše výcviková akademie je veřejnosti prezentována jako vědecké centrum. A je imperativní, aby výcvik elementalistů byl úspěšný. Záleží na tom budoucnost lidstva jako takového.“

Smetana mi podal papírek. „Toto je moje vizitka s číslem, kdybyste cokoli potřebovali.“

Tomáš se přihlásil. „A co je impe–“

„Důležitý,“ znuděně prohlásil Jirka a povzdychl si.