• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Prokletý meč – díl 5. a 6.

autor: MCKejml

V

Vyběhl jsem schody do prvního patra a okamžitě šel zkontrolovat třídu vodních studentů. V učebně nikdo nebyl. Byl jsem na odchodu, když jsem cosi zaslechl.

„Kdo to je…?“ ozval se mužský hlas.

„Kde jste?“

„T…Tady..“

Muž se znovu ozval; byl nejspíš schovaný za katedrou. Když jsem přišel blíž, zahlédl jsem krčícího se profesora, který nás uváděl.

„Vy?“ zíral na mě nevěřícně.

„Honem! Musíte se odsud dostat, a to hned, ve škole se vedly boje a nebezpečí tady pořád je!“

„Já nevím, jestli…“

„Patro pod vámi je čistý a venku to jistí moji přátelé. Měl byste okamžitě odejít!“

Když jsem mu řekl, jak se věc má, učiteli se vlila krev do žil. „Ah! Studente, pokud se s někým setkám, tohle mi neuvěří! Byl jsem zachráněn živlem postiženým žákem!“

„Ne, to jim neřeknete, protože element není žádné postižení. A teď už běžte odsud!“ máchl jsem rukou ven ze třídy.

Profesor se vyplahočil ze třídy a já běžel zkontrolovat druhé patro, jakmile jsem ale zdolal první schod, přede mnou se otevřelo známé panoráma.

Hala, ze které se vcházelo do dvou tříd, byla celá sežehnutá ohněm. Okamžitě jsem si vzpomněl na obdobnou scénu v Brdičkově škole, že by i zdejší studenti měli problémy jako Aleš?

Nebyl čas nad tím přemýšlet, ale docela jsem byl překvapený. Vytasil jsem meč a dal se v ústrety nejbližší třídě.

Ticho. To nepředznamenává nic dobrého.

Skočil jsem do třídy, ze které se vyvinula prostorná jídelna. Připravenou ledovou kouli jsem bez většího přemýšlení mrštil někam před sebe – a pak mi to došlo. Pokud je to natolik prostorná jídelna, jako v každé škole, musí sem vést oba dva vchody…!

Reflexivně jsem se otočil, ale nezvládl jsem ani svůj vlastní pohyb. Zapletl jsem si nohy a skácel se na zem.

Když jsem se znovu postavil, spatřil jsem před sebou oba bojovníky.

Na druhé straně jídelny stál Jakub nad jeho protivníkem, který měl sekeru klikatých tvarů zaraženou v prsou.

Nepřítel jako by se vypařoval do vzduchu, stejně jako Hyperionovci po škole. Jediná vyjímka byla ta, že po sobě nechal žlutý opar. Dalo by se říct, že obsahoval zvětšené šroubovice lidské DNA – a měl jsem pocit, že jsem podobný už někde viděl…

„Hej, Jakube…“

Člen Společenstva se otřásl a podíval se na mě. K tomu, aby vyjádřil svou momentální náladu, nebyla potřeba slova.

„Tady jsem.“

Prokličkoval jsem k němu mezi stoly, a stále si prohlížel našeho zákeřného nepřítele.

„Dobrá práce,“ řekl jsem.

Jakub si tam něco mumlal.

„Cože?“ zeptal jsem se.

„Hele, myslíš, že pudem proti Terorovi znova?“ řekl najednou.

„Neblblni, Teror je mrtvej.“

„Ale ne… Já myslím takový ty všechny jeho elementalisty… Nevím, jak se jmenujou.“

„Je to možný, jako – stát se to může.“

„Ne, není to možný,“ zakroutil hlavou Jakub. „Je to jasný, řek’ mi to.“

„Co ti řek?“

„Že na nás zase zaútočej, když jim nedáme tamten meč.“

„Jakej meč?“ nevěděl jsem. „O jakým meči mluvil?“

Jakub se přestal drbat a vrhl na mě nejistý pohled. „Ten na H. Jak ho Jirka sebral na hradě, vždyť víš jakej, ne?“

„Hyperion?“

„Jo, no, to je von.“

„A co s ním máme udělat?“

„Prej jenom jednoduše ztratit, aby ho Jirka přestal tahat s sebou.“ „Nechápu proč, ale zní to dost blbě.“

„Já nevím, no, asi se ho nezbavíme, co?“ mumlal Kuba.

„Musíme to probrat se Společenstvem,“ rozhlédl jsem se. „Každopádně by to znamenalo jedno.“

„Co?“

„Že se musíme dát znova všichni do jedný party, jinak nás postupně oddělá.“

„…“ Jakub nevypadal moc šťastně, zato mě se při té myšlence nálada ihned zlepšila.

„Hele… nenapadá tě, co je támhleto?“ ukázal jsem na žlutý oblak, který zůstal po bleskovém elementalistovi. „To nevim,“ pokrčil rameny Jakub. „Asi nějakej zbytek z něj.“

A najednou jsem si vzpomněl, kde už jsem podobnou věc viděl. Když na tržnici na Lužinách Tomáš porazil golema, podobná želatinová hmota tam po něm také zůstala.

„Hej, vím: víš jak Tomáš zabil golema před pěti měsícema? Když jsme ještě bojovali proti Terorovi a jeho partě.“

„No jasně,“ přikývl Jakub.

„Tak po něm na tržišti zůstala podobná hmota.“

„Takže to jsou asi fakt nějaký ostatky po elementalistech.“

„Zkusím, co to je zač,“ sáhl jsem po té hmotě, ale ničeho jsem se nedotýkal, přestože jsem v tom měl viditelně ruku. „Nic. Nic necítím. Zkus to ty, třeba ti to jako bleskovýmu elementalistovi půjde líp.“

„Tak jo, no,“ Jakub do toho hrábl rukou a v ten moment se to stalo.

Vznášející se žlutý řetěz se nadmul a vyletěl nad Jakuba.

„A do…“

„Uteč!“ křikl jsem.

Na veškerá varování už ale bylo pozdě. Žlutá hmota vletěla do elementalisty, ani se nenadál. Trhla Jakubem dozadu, jako by do něj někdo vrazil. Zapřel se za stůl a snažil se se vzpamatovat.

„Hej, Kubo, jseš v pohodě?!“

„Ugh…“

Když jsem viděl, jak na tom byl Jakub, vůbec jsem nevěděl, co dělat. Mám zavolat Michala s Terezou? Nebo celý zbytek Společenstva? Tohle nevypadalo dobře. Co se stalo s mým parťákem? Nevěděl jsem, jak mu pomoct. Nezbylo mi než čekat až, jestli vůbec, se dá dohromady.

„Co to bylo…?“ vzpamatoval se Jakub.

„Neviděl jsem o víc než ty, takže vůbec netuším.“

„No ale…,“ přemýšlel Jakub, „cítím se silnější.“

„A v jakým smyslu?“

„Asi to, co po něm zbylo, mě nějak posílilo. Prostě, jako bych vstřebal to, co uměl on.“

„Myslíš, že to, co po něm zbylo a co do tebe vletělo, byl jeho element?“

„Je to dost možný,“ Jakub zvedl svojí sekeru a přehodil si ji přes rameno.

„Doufej, že to nebude mít žádný vedlejší účinky.“

„To je fakt,“ Jakub si protáhl nohy a ruce a povyskočil. „Nic.“

„Proč jsi skákal?“

„Jsem myslel, že budu mít i to jeho lítání,“ cynicky pronesl Jakub.

„To by bylo dost fér, no…“

Náhle k nám vtrhli Michal a Tereza, oba s vytasenými zbraněmi a připravenými kouzly.

„Klid,“ pokynul jsem rukou. „Všechno je v pořádku.“

„A kde je tamten bleskovej parchant?“ vykřikla Tereza.

„Tady by jeden byl,“ žertoval Jakub.

„Ale ne ty… Ten, jak jsi s ním bojoval,“ řekl Michal.

„Tak to bude trochu nadlouho,“ povzdychl jsem si. „Jdeme k ostatním a zatím vám to povyprávíme…“

Až později jsem zjistil, že se stala obrovská chyba.

VI

Před školou už čekal zbytek Společenstva. Jediný, kdo chyběl, byl Petr.

„Takže ty máš teď lepší bleskový schopnosti, jo?“ řekl Michal.

„No asi jo, ještě uvidím, co z toho bude. Snad nic.“

„Hej, Pepo!“ zvolal jsem na něj. „Všichni zdrávi?“

„No, dalo to trochu práce, hlavně s, jak se… S Petrem, ale zase jsou všichni v pořádku.“

„Tak fajn,“ přikývl jsem. „Představte si, tamten umřel a Jakub vstřebal jeho schopnosti!“

Skupina na nový objev vyvalila oči. „A jak?“ ptal se Jirka.

„Zabil ho a vyletěla z něj nějaká podivná hmota, kterou potom Kuba vstřebal… Ani nechtěl, co?“

„No jo, no,“ ušklíbl se Jakub.

„A teďka je prej silnější! To je, co?“

Vůbec jsem nevěděl, proč jsem z toho měl takovou radost. Možná protože Jakub trochu posílil, taky se raduju z kdejaký pitomosti.

„Hej, moment: zbyla po něm nějaká hmota, žejo?“ ptal se Tomáš.

„Jo, zbyla,“ přikývl jsem.

„No a Jirko, Pepo, pamatujete na to, jak umřel golem, po kterým zbyla ta obrovská černá mazlavá hrouda?“

Jirka se začal neovladatelně smát, ale Pepa zachránil situaci: „Máš pravdu. Myslíš, že to má nějakou spojitost se smrtí toho bleskového elementalisty?“

„No… Golem umřel, a zbyla tam po něm ta hromádka –“

Jirka se začal řehtat ještě víc nahlas. „Jirko, co je? Já to nechápu,“ zatvářil se Tomáš rozpačitě.

„Na tom nesejde,“ odvětil Pepa. „Pokud to samé zbylo i po tom bleskovém elementalistovi a Kuba, jak říkáš, vstřebal jeho sílu…“

Jirka se z toho v tu ránu dostal. „Potom by vstřebání zbytků golema mohlo dát někomu i jeho sílu?“ Vypadal, že přemýšlí na plné obrátky.

„Nejspíš jo,“ kývl jsem.

„Jenže to může taky dopadnout pěkně blbě,“ dodal Aleš.

„Může. Golem byla Terorem stvořená bytost na zabíjení, která by mohla mít i dost zvláštní element,“ řekl Pepa.

Souhlasil jsem s ním. „A navíc, když jsem se toho, co zbylo po tom bleskovým, dotkl, nic to se mnou neudělalo. Mohl s tím něco udělat asi jen Jakub,“ a pak jsem si uvědomil, že jsem řekl něco velmi nebezpečného.

Jirkovi zasvítily oči. „Cože?!“

„Ať tě to ani nenapadne udělat,“ řekl jsem klidně.

„Ale chápeš… Že kdyby… Hej, to musím mít!“ radoval se.

„Nesmíš to udělat,“ zakroutil hlavou jeho bratr.

„Asi bys neměl…Golem byl dost divnej sám o sobě, a kdybys chtěl vstřebat, co po něm zbylo–“ nedokončil větu Jakub.

Už jsem měl toho handrkování dost. Jirka byl dost zásadový a tvrdohlavý a k látce z golema se nesměl dostat.

„Tak moment. Vážně si myslíte, že to tam po golemovi ještě zůstalo?“ položil jsem řečnickou otázku.

„Neni to tam. Denně tamtudy chodim domu a nic tam z něj nezbylo. Nevim sice, kde to mělo bejt, ale asi bych k tomu ceduli „zbytky z golema“ nepotřeboval,“ zakroutil hlavou Aleš. Těžko říct, jestli to jen se mnou hrál, nebo měl pravdu.

Jirka se zklamaně plácl do dlaně.

„No, myslím, že to bylo uprostřed toho tržiště,“ upřesnil Tomáš.

„Dobrý, tak to tam nic není,“ řekl Aleš.

„Jo, Jirko!“ zvýšil tón Jakub. „Máš tady Hyperion?“

„Jasně, že jo,“ Jirka vytasil Terorův meč nad hlavu. Vypadal stejně děsivě jako před pěti měsíci.

„Tak ho moc nevytahuj!“ přiskočil jsem k němu, rozhlížející se okolo.

„Uh… Proč to?“ Jirka vypadal zmateně.

„Kubo, řekni mu přesně to, cos řekl mě.“

„Co? Jo, tohle. Než ten bleskovej umřel, tak řek, že se buď zbavíš toho meče, nebo nás přepadnou znova.“

„Znova? Jako, že ten útok na tuhle školu byl mířenej na nás?“ ptal se Michal.

„Je to dost pravděpodobný, no,“ řekl Kuba

„Jako na Brdičkárně,“ řekl jsem.

„Každopádně,“ dal ruce v bok Pepa, „vypadá to, že ten útok byl především mířený na Hyperion. Na naši třídu jich zaútočilo okolo patnácti, kdežto Tomáš říká, že u nich jich bylo jen šest.“

Tomáš přikývl. „Tak je jasný, že se ho asi nezbavíme. Nebo ne?“

„Já bych se ho za žádnou cenu nezbavoval,“ zavrtěl jsem hlavu.

„No já si ho nechám,“ usmál se Jirka.

„Taky jsem pro. Vždyť víte, jak to dopadá ve filmech,“ řekl Michal.

„Nechat si Hyperion by bylo v tuto chvíli správné řešení,“ pokynul rukou Pepa. „Ale abychom ho ochránili, měli bychom znovu spojit síly, což je teď dost nepravděpodobné.“

„Moje řeč,“ přikývl jsem. „Pokud to bude jen na vás dvou, tak si pro vás v tu ránu přijdou v přesile.“

„Kluci – teď mě napadla hrozná blbost – co si otevřít něco podobnýho, jako je tady? Nějakou výukovou školu pro elementalisty?“ řekl Michal.

Rozmohlo se nenadálé ticho. Bylo jasné, že zazněl výborný nápad, jak se spojit k ochraně Hyperionu a zároveň výcviku našich následovníků, ale pro nás to byla představa natolik nesplnitelná, že bychom vlastně nad ní ani přemýšlet neměli.

A náhle, jako blesk z čistého nebe, odkudsi přišla věta: „Jste Společnost Elementálu?“

Před námi stálo několik agentů ze školy, všichni v dokonale padnoucích oblecích a slunečních brýlích. Bylo jasné, že někdo, kdo ví o Společenstvu a nepatří do něj, musí být zatraceně dobře informovaný.

„Jste Společnost Elementálu?“ zopakoval svou otázku agent v popředí.

„Je to Společenstvo Elementálů,“ cynicky poznamenal Jirka.

„Ano, jsme,“ řekl jsem.

„Agent Smetana, BIS,“ řekl a vytasil na mne průkazku. „Máme pro vás nabídku.“