• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Prokletý meč – díl 3. a 4.

autor: MCKejml

III

Spolu s Petrem jsme se vydali do naší třídy, 1.W.

„Tak jak se těšíš na tohleto speciální vyučování?“ zeptal se Petr.

„Já nevím, asi to nebude nic extra,“ zamračil jsem se, „A ‘eště budu jezdit přes polovinu Prahy.“

„Kde bydlíš?“

„Na Lužinách.“

„Není to tam, jak byla ta škola, co zavřeli kvůli tomu masakru?“

„Jo, to teda je,“ odpověděl jsem a okamžitě si vzpomněl na to, co se tam tenkrát stalo.

„Takys‘ tam chodil?“

„Jo.“

„Hele, ale ono je dost provařený, že to tam zdemolovali lidi jako my,“ zamyslel se Petr, „ty vo tom něco nevíš?“

„Já tam nic nedemoloval, to už je pravděpodobnější, že by tenkrát chtěli zdemolovat mě,“ zažertoval jsem.

To je fakt.

„Jenom, jestli o tom něco nevíš,“ řekl Petr už diplomatičtějším tónem.

„V ten den jsem chyběl, páč ‘sem byl ‘eště nemocnej z prázdnin.“

„Tak oká.“

Vykoukl jsem zespod schodů a spatřil, jak v patře nade mnou chodí samí ledoví nebo vodní elementalisté. Nebylo jich tam víc než třicet, věkem všichni tak patnáct až osmnáct let.

Soustředil jsem se na sněhovou bouři, abych se mohl transformovat. Ozvalo se prsknutí a to už jsem tam stál v podobě elementalisty, dokonce jsem měl i meč za pasem.

„Hej kámo, jak to vypadáš?“ prohlásil udiveně Petr.

„Heh… No, to je můj element,“ pokrčil jsem rameny.

Před námi se otevřela dlouhá vyzdívaná hala s okny, vedoucími do dvora. Schodiště vedlo ještě výš. Uprostřed místnosti byly zamčené dřevěné dveře do jediné třídy na patře – naší 1.W.

Vyšli jsme po schodech do třídy a okamžitě na sebe upoutali pohledy elementalistů. Tedy, my… Spíš já.

Petr se ode mě oddělil a šel na záchod, který byl vedle schodiště v chodbě.

„Tak já nebudu rušit tvejch deset minut slávy, kámo,“ řekl.

Ostatní elementalisté mě stále pozorovali. Nevypadali, že by nějak víc ovládali element, nicméně bylo vidět, že ho mají. Někteří se ho snažili zamaskovat, jiní si na sebe třeba vzali celý modrý komplet. Byl tam dokonce i mladík ve světlemodrém obleku. Všem zůčastněným element pozměnil barvu vlasů a pár i pigment na těle, ale nikdo tam ani zdaleka nevypadal tak výstředně, jako já. Můj meč dojmu neškodného studenta elementu nepřidal už vůbec.

„Vy jste učitel?“ ozvalo se z davu. Zakroutil jsem hlavou.

Bylo mi jasné, že bych do davu příliš nezapadl, tak jsem se opřel o okno u stěny. Hala se znovu rozhovořila a za chvíli se vrátil Petr.

„Image elementalisty z vršovickýho ghetta, jo?“ řekl a prohlédl si mě.

Usmál jsem se a Petr si stoupl vedle mě. Opření o dřevěné brlení jsme čekali na příchod učitele.

Netrvalo dlouho a přišel k nám vyučující. Byl to ten starý pán, který u školy vyvolával jména. Jak už jsem řekl předtím, měl brýle s bílými kulatými obroučkami a pleš s chřadnoucími šedými vlasy po stranách. Neměřil víc než metr šedesát, na sobě měl fialovou košili a tmavé kalhoty. Ani se na nás nepodíval a odemkl dveře do třídy.

Spolu s Petrem jsme se usadili vlevo v nejzadnější lavici.

„Zdá se, že s ním se element učit nebudem,“ špitl Petr.

Zakroutil jsem hlavou a čekal na to, co nám profesor řekne. Zatím jen na tabuli napsal horlivě: „Zdeněk Rožmberský“.

Praštil klíči o katedru a rozhovořil se. „Takže studenti, vítám vás na náhradní přechodné základní až střední škole. Moje jméno je Zdeněk Rožmberský a budu vás učit fyziku. Vaše třída 1.W. je uzpůsobená pro ty z vás, co ovládáte vodní živel. Tato škola ještě není oficiálně na seznamu škol, dalo by se říci, že je specializovaná pro ty z vás, kteří jste tímto stavem postižení.“

„Postižení?“ řekl jsem tiše Petrovi. Ten jen pokrčil rameny.

„Tato vaše nemoc se u nás v Praze a blízkém okolí rozšířila teprve nedávno a ministerstvo školství bylo donuceno k otevření speciální školy pro ty z vás, kteří ovládáte živel k tomu, abyste byli připraveni jej bezpečně užívat. Pokud nejsou dotazy, myslím, že můžeme začít s docházkou. Je tu pan Abrhám?“

A tak dále. Docela mě štve, že o elementu mluví jako o postižení, vždyť to není nic špatného. Na druhou stranu je pravda, že spoustu lidí to může obtěžovat a znesnadňovat jim to život.

„Beer Kamil?“

„Zde.“

Třída se otočila na „nejvyvinutějšího“ elementalistu. Profesor si mě chvíli váhavě prohlížel, poté přikročil ke zbytku docházky. Když ji dokončil, pokračoval ve výkladu:
„Výuka v této třídě se nebude vymykat učebním základům, jak spolupracovat se živlem vás bude učit pan Nejasný na hodinách živlocviku, které máte od zítřka hodinu každý den.“

„Živlocvik, to zní jak nějakej chytrej název hodiny z Harryho Pottera,“ zdvihl obočí Petr.

„Může nám tím pádem odpadnout tělák,“ rozzářil jsem se.

„To by byla škoda.“

„Nyní dostanete rozvrhy–“

Profesorovi se náhle rozezvonil mobil; když ho zvedl, všechen jeho výraz se vytratil.

„Proboha… Ano… Dobře…,“ koktal profesor.

Seděli jsme tam jako přikovaní. Učitel se poté na přístroj nejistě podíval a vypnul ho.

„Studenti, musíme se okamžitě evakuovat, škola je pod–“

V patře pod námi něco vybuchlo. Vykoukl jsem z okna; ve třídách pod námi se blýskala světla.

„Okamžitě! Za mnou!“ vykřikl.

Dostal jsem se z lavice a vytasil meč; několik elementalistů se na mě nedůvěřivě podívalo. Profesor otevřel dveře v malé uličce, která vedla ven ze třídy na schodiště. Zaslechl jsem zvenku zvuky boje a hned mi bylo jasné, která bije.

Prodral jsem si cestu ven a zahlédl několik agentů, střílející po elementalistech, kteří se náhle všude okolo vyrojili – jim podobné jsem už viděl, u nás v Brdičkově škole. To jsou… Temní Hyperionovi elementalisté!

A začíná to znovu. Budu muset bojovat, a natvrdo… Zpotily se mi ruce, ve kterých jsem nervózně svíral meč. Za mnou stálo stádo elementalistů, kteří tohle na prvním tréninku určitě nečekali a pět metrů přes halu, zleva i zprava, vybíhali po schodech další Hyperionovi stoupenci. Ovládl mě strach, ale i náhlá sebedůvěra.

Dva agenti z té hrstky, co se je snažili odrážet, už leželi na zemi. Musíme zasáhnout, abychom se odsud dostali – Hyperionovi elementalisti nás nepustí a dobře si pamatuji, že jsou zcela nelítostní.

„Petře!“ otočil jsem se na spolužáka. „Už jsi bojoval?“

„Ne, ale tyjo, kouzlil ‘sem… Pokusím se ti pomoct.“

„Lidi! Kdo už někdy bojoval, ať mi pomůže! Kdo ne, dostaňte se odsaď co nejrychlejc‘ to půjde!“ křikl jsem do davu.

Do haly přiběhlo už asi pět elementalistů; někteří byli zahaleni v černých róbách a oheň jim svítil z mezer v oblečení, stejně jako těm z Brdičkovy školy, jiní měli na těle tlusté šedé brnění, na hlavách černé helmy s průzory na oči a v rukou nejrůznější zbraně. Dva tito obrnění, které jsem zahlédl, měli meč a sekyru.

Za mnou se ozval jekot. Tady nám nepomůže žádný pan profesor, jenom zkušenosti z předchozích bojů. Zhluboka jsem se nadechl a připravil se na boj.

Suverénně jsem vystoupil ze třídy s mečem v ruce. Přiběhli ke mně dva chlapci; jeden byl ten v modrém obleku s nagelovanými vlasy a druhý vypadal velice podobně jako Petr, ale byl tak o dvě hlavy větší; na sobě měl velice dlouhou vlněnou modrou košili.

„Musíme se bránit!“ vykřikl jsem. „Zaútočíme vlevo a probijeme se ke schodům!“

Zprava se jakž takž drželi agenti, zato zleva jsme byli nekrytí – stál tam ten Hyperionovec se sekerou a dva v černém, kteří na nás okamžitě zaútočili. Jeden z těch dvou černých z ruky vystřelil ohnivou kouli.

Abych studentům ukázal, jak se kouzlí, vymrštil jsem vpřed ruku, z dlaně mi vysvitl ledový paprsek, který se srazil s projektilem. Rozprskl se po hale a to už jsem se s mečem v ruce hrnul po Obrněném Hyperionovci. Rozmáchl jsem se po něm mečem, ale dvoumetrový protivník do cesty nastavil svoji sekyru a nakopl mne do prsou.

Na chvíli mi vyrazil dech, ale nijak víc mě nepoznamenal. Z dlaně jsem po něm vypálil několik ostrých ledových úlomků, a souběžně s nimi jsem se rozběhl.

Obrněný elementalista to sice vykryl nějakou černou zdí, kterou náhle před sebe vyvolal, ale to, že mu náhle mečem bodnu dovnitř helmy, už nečekal. Spustil bariéru a skácel se k zemi.

Rozhlédl jsem se po místnosti. Petr se bravurně přetláčel s jedním z tmavých elementalistů, druzí dva chlapci porazili jejich protivníka proudy vody, kterými jej přitlačili ke zdi a „uhasili“ jeho element.

Na druhé straně místnosti vyletěl z okna ven poslední z agentů, kteří zápasili s Hyperionovci a s jedinou obranou na druhé straně pryč se čtyřem Hyperionovým elementalistům otevřela cesta. Musíme ubránit levé schodiště, aby měli studenti kam uniknout.

„Vy dva!“ křikl jsem na své spolubojovníky, „pomozte Petrovi s tím černým, zbytek, proběhněte po schodech dolů pryč, kryjeme vám záda!“

Zatímco za mnou zneškodňovali temného elementalistu dva vodní a jeden ledový, připravil jsem se na útok druhého obrněnce s mečem, který byl nejblíž. Tři ostatní ho byli připraveni jistit.

Rozmáchl se na mne svou zbraní – vykryl jsem to, ale cítil jsem, jak mne přetlačuje, měl holt větší meč.

Uskočil jsem stranou zrovna ve chvíli, kdy mě chtěl odkopnout tak, jako to udělal jeho spolubojovník – ale já nejsem včerejší. Nebo mám alespoň štěstí.

Znovu se na mě vyřítil, ohánějící se mečem a já jen ustupoval, měl jsem v plánu vystřelit nějaký ledový projektil. Náhle se za ním ozval úder; reflexivně jsem se podíval za protivníka, co že se to děje.

Na druhé straně, u schodů, stál Aleš se svou kosou. Nehledě na to, co po něm jeden z jeho ohnivých protivníků vystřelil, pochodoval proti němu a zahubil ho jednou ranou kosy. Otočil jsem se zpět na svého protivníka, který se po mě znovu ohnal mečem. A náhle jeho brnění zezadu probodly dva žhnoucí bodce.

Nepřítel vůbec nevěděl, co se děje, ale to ani já. Na protivníka, kterému předním plátem procházely dva hřeby, jsem koukal stejně nevěřícně, jako elementalisté za mnou.

Zhroutil se k zemi a v jeho zádech jsem uviděl jeho záhubu: Terezu..

„ ‚sem tě zachránila!“ culila se Tereza.

„To je toho,“ smál jsem se.

Aleš ke mně kráčel místností, zatímco skupina jeho následovníků skoncovala s dvěma elementalisty, co zbývali. „Hej, ledoborče, útočí na školu, co budeme dělat?“ řekl.

Otočil jsem se na svoje elementalisty; tři mladíci tam stáli s jejich temným protivníkem u nohou. Zbytek třídy se z patra kompletně vytratil, nezbylo po nich ani památky.

„Vy tři, následujte mě ven, odvedli jste dobrou práci!“ křikl jsem na vodní elementalisty. Přikývli a dávali pozor, co se bude dít.

Aleš byl netrpělivý. „Hele, tak co bude?“

„Jo, jasný. Kolik máte lidí? A kde máš třídu?“

„ ‚de jich s náma asi sedum, vod nás to umělo hafo lidí. Zbytek třídy utek‘ dolu,“ kývl Aleš na schodiště za nimi.

Podíval jsem se na Alešovy a Tereziny svěřence; bylo jich tam opravdu sedm, čtyři chlapci a tři dívky, všichni různě oděni a zabarveni do červena.

„A jak seš na tom ty?“ ptala se nezvykle klidně Tereza.

„Naši utekli, stejně jako vaši, a mám tu tři, co to umí,“ kývl jsem na Petra a ostatní. „Je to u vás v nejvyšším patře čistý?“

„Jo, tam šel jen ten zbytek, tak ‚sme to vybili. Jdem kam…?“ řekl Aleš.

„No, půjdem to vyčistit dolů a najdeme zbytek; řekni svejm ohnivejm elementalistům, aby šli za náma,“ kývl jsem na Aleše. „Nesmí to dopadnout tak, jako v Brdičkárně.“

Seběhli jsme do přízemí, kde v dlouhém podchodu vedli bitvu vzdušní elementalisté. V zadní části místnosti stál Tomáš, snažící se odvát projektily, které po něm a studentech stříleli Hyperionovci z druhé strany chodby. Jakub se kryl u sloupu po pravé straně, střílící z luku.

„Lidi, poslouchejte mě! Všichni ke mně!“ křikl Tomáš.

Hrst studentů se seběhla k Tomášovi. Byli bezradní a stejně jako ve mně, tak i v něm viděli nadaného elementalistu, kterého by měli poslouchat.

„Kubo, hele, zkus je na chvíli nějak zdržet…,“ zvolal Tomáš váhavě. „Já něco… Zkusím.“

Kuba kývl a vyběhl naproti střílejícím Hyperionovcům. Snažil se jejich projektily sestřelovat blesky, ale nestačilo to – zbloudilé projektily se přehnaly okolo schodů za Tomášem, kde jsme stáli.

„Hej! Nepomůžem jim?“ zacloumal mnou Aleš.

Zahradil jsem cestu do haly rukou. „Tohle chci vidět. Pak hned zaútočíme.“

„Tak fajn.“

Tomáš si k sobě svolal skupinu elementalistů a něco jim vysvětloval. Chytl je do hloučku, jako to dělají ragbyové týmy před zápasem. Za chvíli se seřadili do řady souběžně s Tomášem.

„Tak jo, lidi, jak jsem vám to řek!,“ vykřikl Tomáš. „Kubo, zalez za ten sloup, a všichni, vyvolejte pořádnej fičák!“

Spolu s větrnými studenty vymrštil ruce směrem do haly. Kuba se na poslední chvíli schoval větru, který Hyperionovým elementalistům podrazil nohy a odvál je na odvrácený konec místnosti, kde popadali na zdi.

„Jo! Dobrý!“ zavýskl Tomáš.

„A teď co?“ ptal se jeden z jeho studentů.

„No… Teď…“

„Teď to tu převezmeme my,“ řekl jsem. „Aleši, jdeme!“

Spolu s elementalisty za zády jsme se rozběhli se halou přímo na nepřítele; Hyperionovi elementalisté se nestačili vzpamatovat z náhlého šoku. Okamžitě jsme se stali středem pozornosti.

„Zabijte je, honem!“ vykřikl jsem.

Studenti se na sebe nejistě otáčeli, nikdo se neměl k tomu, aby něco takového udělal.

„Lidi, no tak!“ rozhlédl jsem se netrpělivě. „Oni by to udělali, tady nám jde o život!“

„Bacha!“ vyjekl Petr. „Za tebou!“

Jeden ze zafáčovaných Hyperionovců, které Tomáš odvál, se zvedl a jeho dlaň se oranžově zaleskla, jako by chtěl zaútočit svojí magií. Otočil jsem se, ale ohnivý projektil už letěl ke mně.

Náhle přede mě přiběhl Aleš, šrapnel splaskl na povrchu jeho brnění a temného útočníka zahubil useknutím hlavy. Všichni byli jeho činem zhrozeni.

„No co koukáte jak blbí! Sejměte je, ksakru!“ hulákal.

Elementalisté se rozptýlili po hale, aby zneškodnili Hyperionovy nohsledy. „Aleši, jisti to tady, jdu se domluvit s Tomášem a Kubou!“

Ohnivý elementalista přikývl a já se vydal za Tomášem a Kubou, kteří se rozprostřeli na konci haly u schodů a východu.

„Tomáši! Jakube!“ svolával jsem své kamarády. „Pojďte sem!“

Odněkud se ke mě přiřítil Jakub. „Teď už vím, jaký to bylo tenkrát v Brdičkárně,“ ztěžka dýchal Jakub

„To bylo jasný jako facka, že se to stane… Tomáši! Hej!“

Větrný elementalista se přátelsky bavil s jedním z jeho spolužáků. „No jo, počkáme tady, určitě pro nás někoho pošlou,“ říkal optimisticky.

„HEJ!“ chytil jsem ho za rameno a otočil si ho. „Nikdo nepříde, možná tak my! Hele – Jirka, Pepa, a Michal jsou ještě na druhý straně,“ ukázal jsem na druhý konec haly, kde se otevíral průchod do druhého pavilonu.

„Jo, uh, er, jdeme pro ně, a co uděláme s našema těma… Těmama?“ ukázal Tomáš nejistě na studenty v hale.

„Ať jdou pryč, nemaj‘ tu co dělat,“ zakroutil jsem hlavou. „Řekněte jim, ať jdou domů.“

„No jasný,“ kývl Tomáš. „Poslyšte! Běžte domů, tady se teď budou dít věci–“

Pokusil jsem se jeho rozpačitý projev zachránit. „Vy všichni, co ovládáte živly, musíte jít domů, protože na tuto školu zaútočila bytost mocnější než vy! Musíte se odtud dostat, a to rychle!“

„Hej, tyjo, oni jsou moji!“ začal mě z legrace postrkovat Tomáš. „Vel si svým!“

„No jo, jen jsem to chtěl rychle odbýt,“ pokrčil jsem rameny.

Abych se vyhnul trapné situaci, otočil jsem se ke svým třem spolubojovníkům a vysvětlil jim situaci.

„Poslyšte. Díky, jak jste spolu se mnou bojovali, ale tohle se vymklo kontrole i nám. Já a moji přátelé teď musíme pomoct zbytku a vy, kteří jste ještě tak dobře element neovládli, byste mohli přijít k úrazu a to je zbytečný,“ rozhodil jsem ruce. „Běžte domů, jinak tady umřete.“

Dva chlapci se ošívali, ale radší školu opustili, zůstal tu jenom Petr. Už jsem se chystal ho vyhnat s ostatními, když začal mluvit on sám.

„Hele, kámo, nevím, o co tady jde, ale já vám chci pomoct. Půjdu s váma a pomůžu i zbytku vaší dobrý party.“

„Fakt to tak chceš?“

„No jo.“

„Tak fajn. Vem si od nějakýho mrtvýho zbraň a poslouchej, co řeknu,“ kývl jsem na Petra. „Lidi, jdeme do druhýho pavilonu na pomoc Michalovi a bratrům! Za mnou!

IV

Skupina se odebrala do přízemí druhého pavilonu. Všude okolo byla těla jak Hyperionových následovníků, která mizela ve vzduchu, tak i mrtvoly agentů, kteří bránili školu.

„Takže kde jsou?“ ptal se Jakub.

„Asi ve třídách,“ zamračil jsem se. „Kde je ta, 1.S?“

„První spiritualistická je prej v prvním patře,“ zasmál se Tomáš.

„Fajn, jdeme tam.“

Slyšel jsem zeshora zvuky boje – jistě jsou tam. Vyběhli jsme po blízkých schodech nahoru a nestačili jsme se divit.

V patře proti sobě bojovala spousta elementalistů. Temní se od Hyperionovců nedali rozeznat, už lepší to bylo se svatými, kterých tam bylo také pár. Tady byl asi počet bojeschopných elementalistů největší.

„A do nich!“ vykřikl jsem, vrážející meč jednomu z bojujících Hyperionových obrněnců do nekrytého boku a připravil jsem se na útok dalšího, který běžel halou přesně na mě.

Měl na sobě tvídové černé brnění a v rukou šedý meč; omotaná hlava ukazovala šikmé oči. Nejspíš nějaký Hyperionův „generál“ z lidu.

Rozmáchl jsem se po něm mečem – vykryl to a sekl po mně. Uskočil jsem, připravující v ruce ledovou kouli. Přiběhl ke mně Petr s podobnými úmysly.

„Koukám, máš tu nějakýho nindžu,“ dodal a připravil se k boji.

„Hejhejhej! Stop, vy tři!“ ozvalo se za mnou. „Fajn – ok – tohle není nepřítel,“ řekl přiběhnuvší Jirka a natáhl mezi nás ruce.

Spustil jsem meč a hledal dalšího nepřítele, ale jak se zdá, náhlé posily Společenstva zapracovaly a místnost byla čistá během pár vteřin.

„No co. Jsem rád, žes to taky přežil!“ usmál jsem se na Jirku.

„Jasný, nápodobně, ale: Když uvidíš temnýho elementalistu, může bejt taky od nás, tak si dej bacha! A tohle už vůbec není nepřítel, to je Chung Van Nah, ale říkám mu Chade,“ mrkl na mne okem a poplácal svého spolubojovníka po rameni.

„Tak promiň, no,“ odpověděl elementalista lámanou češtinou.

„Nic se nestalo. Jirko, hele, kde máš bratra?“

„Jo jasný, skočim pro něj, ve třídě utěšuje ty, co to fakt nedávali,“ ušklíbl se.

„A co vaši elementalisti?“ zeptal jsem se. „Kolik z těch vašich to umí?“

„Deset. Šest temnejch a čtyři po bratrovi. Tady je vidět, kdo je nejoblíbenější, co?“ zazubil se Jirka.

„A poslouchaj tě?“ dodal jsem skepticky.

„No jasně… Čum… Lidi! Je to dobrý, patro je čistý, ale ještě neodcházejte.“

Elementalisté okolo nadzvedly pohledy, aby si ho poslechli, ale jeho slovům nevěnovali žádnou větší váhu.

„To je respekt,“ zasmál se Petr.

„Ty vole – drž –“ ukázal naštvaně prstem Jirka na Petra.

„Pojď, dojdem pro bratra,“ pobídl jsem ho. „Petře, zůstaň tu s ostatníma, hned jsme zpět.“

„Okej,“ kývl Petr.

„Hej Kubo, Tomáši, Aleši, koukám, že jste to taky přežili!“ zvolal Jirka. Aleš mlčel, Kuba ho pozdravil a Tomáš dal ruce v bok a zazubil se.

„A tato kráska je Tereza, že?“ ukázal na Alešovu spolubojovnici s tónem ne nepodobným laciným hrdinům z telenovel.

„Ježiši…,“ zamračila se.

Jirka se rozzářil na celou místnost a mě bylo jasné, že byl nejvyšší čas ho odsud dostat.

„Jirko, jdeme pro toho Pepu, jo…?“ chytil jsem parťáka za ramena a tlačil ho pryč.

„No jo, no jo, hej!“ povykoval Jirka a vyprostil se z mého sevření. „Tady je naše třída,“ ukázal na dveře na konci chodby.

Když jsme vešli dovnitř, nemohli jsme si nevšimnout Pepy, který byl u katedry obklopen ostatními studenty. Oděný ve svém bílém brnění vyvolával zvláštní pocit bezpečí.

Když uslyšel naše kroky, zvedl hlavu.

„Hele, koukni, kdo přišel,“ řekl Jirka a opřel se o rám dveří.

„Ahoj, Kamile, dobře, že jsi tady,“ pozdravil Pepa. „Jirko, je venku bezpečno?“

„Jo, asi je,“ ohlédl se za sebe jeho bratr.

Dveřmi sem nakoukl Tomáš a zběžně na Pepu zamával. „Ahoj, Tomáši,“ odpověděl mu.

„Hele, vidím, že to tu nemáte snadný, na nás taky zaútočili,“ prohlásil jsem a sedl si na blízkou lavici. „Je tu se mnou zbytek Společenstva, kromě Michala. Napadlo mě, že elementalisty pošleme domů a dáme se zas dohromady, protože nás asi bude potřeba.“

„Nic nám nezbývá,“ přikývl a otočil se ke svým studentům. „Dějí se tu věci, které můžeme zastavit jenom my, vy nejste pro tento úkol trénovaní a mohli byste dojít k úhoně. Musíte teď odejít.“

Studenti okolo něj odkývali, co jim řekl, a beze slova odešli ze třídy. Potom se Pepa zvedl ze stupínku a následoval nás ven.

Na chodbě odpočíval zbytek Společenstva.

„Studenti, rozejděte se. Cením si vašeho boje, ale nemůžete zde zůstat,“ promluvil Pepa. Stejně jako ve třídě, všichni uposlechli a odešli pryč. Měl jsem pocit, jako by jim to Pepa vsugeroval.

„Takže jo, zbývá nám Michal. Ví někdo, kde je třída 1.E.?“

„Vůbec, když to vyvolávali, nedával jsem bacha,“ pokrčil rameny Jakub.

„A co ve druhém patře?“ navrhl Pepa.

„Tam už jsem byl, a nikdo tam neni,“ zakroutil hlavou Petr.

„Super, takže to nejspíš celý pročešeme znova,“ povzdychl jsem si.

„A co tohle?“ zaslechl jsem Terezu. Ukazovala na tabulku, která ukazovala rozmístění tříd.

„1.E. – druhé patro našeho pavilonu,“ četl Jirka nahlas. „Čili nad náma, kde se byl teď podívat tadyten… Nikdo tam nebyl, co?“

„No nebyl,“ pokrčil rameny Petr.

„Tak to je blbý,“ zamračil jsem se. „Máte tu někdo na Michala číslo?“

„Já,“ usmála se Tereza.

„Ty?“ nadzvedl jsem obočí.

Elementalistka nadšeně přikývla. „Já mu zavolám, jo?“ a začala vytáčet číslo.

Tak to je zajímavé, Tereza má už i Michalovo číslo… Nejspíš jim to klape víc, než jsem myslel.

„Jé, čau Mišó, kde seš?“ ozvala se zvesela Tereza. Společenstvo se tak nějak celé uchechtlo a Jirka obrátil oči v sloup.

V mobilu jsem i přes dálku od Terezy uslyšel velmi hlasitou odpověď – asi se nestalo nic dobrého.

„Jo, jasně, jsem tu s Kamilem a zbytkem, už jdeme k tobě!“

Položila telefon a bleskurychle se rozběhla ke schodům, tahající mě za rukáv.

„Dělejte! Michal je před školou a je tam prej nějakej velkej silák!“

„No jen se nepřeraž,“ zamrmlal Jirka.

„Slyšeli jste ji – honem před školu!“ zvolal Pepa.

Společenstvo urychleně pospíchalo ven. Kdo z těch silných elementalistů tam může být? Firen? Magmaros? Bratři mi říkali, že je sice u hradu porazili, ale jejich mrtvoly najisto neviděli. Sharg? To samé. Martin… Může tam být i on..

Ale co, je nás šest, s Terezou, Petrem a Michalem devět. To by bylo, abychom ho neporazili. Abychom neporazili kohokoli, kdo tam na nás čeká.

Vyběhli jsme ven; na širokém prostranství stál sám Michal, rozhlížející se všude okolo. Nikde nebyl žádný Hyperionovec – bylo to divné.

„Je fakt dobře, že už tady jste,“ třásl se.

„Jasně,“ přikývl jsem a hledal v okolí nepřítele, o kterém Michal mluvil.

„Tak kde je ten prďola, co je prej strašně silnej?“ zasmál se Tomáš.

„To jo, no. Kde má bejt?“ dodal Aleš.

„No… Je… Je tu všude kolem a to nekecám…“

„Hergot fix! Vzpamatuj se, co je zač?“ křikl jsem na něj a zatřásl mu rameny. „Jakej element a tak?“

Michal vypadal jako pominutý, ale když k němu přiběhla Tereza, hned byl sdílnější. „Michale, kde je? Řekni nám to.“

Michal ukázal prstem někam za mě. „Támhle… To je on!!“

Ve vzduchu se vznášel elementalista, kterého jsem předtím ještě neviděl. Neměl na sobě žádné oblečení, ani žádnou zbraň nedržel. Vypadal jako mramorová socha, žlutě svítící do všech stran. Pouze oči bez víček a panenek měl čistě bílé.

Události měly náhle rychlý spád; elementalista zvedl ruku a Jirku, Petra a Aleše zasáhl kulový blesk, který je odhodil pryč.

„Sakra!“

„Ježiši!“ zaslechl jsem výkřiky.

Rozeběhl jsem se na něj. „Zabte ho!“

Vypálil jsem po něm ledový paprsek, ale neskutečnou rychlostí mu uhnul. Po areálu se pohyboval, aniž by hýbal rukama nebo nohama, bylo to jako by se jen přesouval z místa na místo.

Po plácku za ním vyběhla Tereza, ale v okamžiku byl na úplně opačné straně školy. Pepa se rozmáchl holí, ve vzduchu se zhmotnily kříže, letící na nepřítele – přeletěl těsně střechu školy, o kterou se rozbily Pepovy projektily.

„Tak tady to bude o rychlosti…,“ povzdechl jsem si. „Pepo, honem, běž za těma třema, jestli jim něco není!“

„Fajn.“

A to už se znovu náš rychlý oponent octl před námi, připraven vychrlit své další útoky. Začal rotovat neskutečným tempem, skoro jako by připomínal hurikán, když vtom náhle z víru začaly létat blesky na všechny strany.

Okamžitě jsem před sebe vztyčil ledovou bariéru a postupoval jsem za ním. Tereza a Michal se snažili se krýt, Tomáš s Jakubem se po něm bezelstně vyřítili.

„Kam jdete, proboha?!“ vyděsil jsem se.

Pokaždé, když okolo přistál vyvržený blesk, ozval se hrom, který mi rozdíral uši; když se první z nich roztříštil o moji vztyčenou bariéru, neslyšel jsem vůbec nic. Postupně se mi sice sluch vracel, ale jen abych byl znovu ohlušen dalším úderem odjinud.

V periferním vidění jsem zahlédl Tomáše a Jakuba, kteří běželi vstříc našemu nepříteli a ke zděšení náš všech, když byl Tomáš téměř u něj, elementalista ho sestřelil k zemi. Větrný elementalista se skácel na dlaždice, s jeho tělem ještě chvíli třásl blesk a sršely z něj jiskry. Kdo, když ne Tomáš, přemůže tak rychlého protivníka?

Odpověď přišla vzápětí.

Jakub už byl u nepřítele a ťal po něm sekyrou, ten pochopitelně uhnul a přemístil se jinam – jenže uprostřed přesunu se za ním stejnou rychlostí pustil i náš spolubojovník a narazil do něj!

Souboj dvou bleskových elementalistů deset metrů nad zemí působil impozantně; nikdo nestačil sledovat, jak se komu vedlo, vypadalo to skoro jako by byli uzavření v průsvitné kouli, kde se míhaly dvě rozmazané siluety.

Vzdušný útočník poodletěl ze souboje, aby zjistil, jestli se Jakub nezřítí na zem – nic takového se nestalo. Kuba své tělo přeměnil na blesk a vystřelil se po nepříteli; elementalisté prorazili okno do školy a zmizeli v nejvyšším patře budovy.

„Honem! Za nimi! Pepo, jak to jde?!“

„Aleš žije, bratr taky, Petr se musí vzpamatovat, budu muset vyléčit jeho šok.“

„Michale – Terezo – za mnou! Pepo, stíháš se postarat i o Tomáše?“

„Podívám se na něj.“

„Fajn – jdeme!“

Do vyššího patra školy vedly dvoje schody, každé do jiného pavilonu – jedny byly tam, kde jsme stáli a směřovaly do tříd ohnivých a ledových elementalistů, druhé, přes halu, vedly k třídě bratrů a Michala. Nedalo se poznat, v jaké budově skončil Jakub.

„Michale! Běž do vašeho pavilonu, já jdu sem!“

„Jo, dobře!“

„A co já?“ zeptala se Tereza.

Co teď? Času není nazbyt. Škola byla spíše do délky, takže za průchodem už nebyly další místnosti, jen tyto dva věžáky.

„Běž s Michalem, já se o to postarám!“

„Tak jo.“

Poslat je společně snad nebyla chyba.