• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Prokletý meč – díl 1. a 2.

autor: MCKejml

„Druhé housle neodmyslitelně patří k dokonalému orchestru.“

Lukáš, osmý ze Společenstva a odpadlík

„Tu jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat, už jenom tím, že tu jsem a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Je to něco, pro co lze žít.“

Erich Maria Remarque

Věnování

Všem svým přátelům, se kterými jsem kdy měl tu čest.

Poznámka Autora
Beer Kamil, Masák Aleš, Podlesný Jakub, Jakl Tomáš, Maršíček Jiří, Maršíček Josef, Příhoda Michal a David Marek jsou skutečné osoby, které jsou v knize zastoupené těmito jmény.
Většina zmíněných čtvrtí a místních názvů je reálná. BIS je skutečná organizace státní policie. Všechna ostatní jména jsou smyšlená a veškerá podobnost s reálnými osobami je čistě náhodná.

Úvod

Píše se rok 2007. Je to už pět měsíců od posledního boje Společenstva elementálů, ve kterém porazilo Terora, prvního z těch, které ovládl Hyperion – prastarý meč, skrývající v sobě moc temného elementu.
Teror pomocí Hyperionu vstřebal obyvatele Prahy a kdyby Společenstvo nezasáhlo, jeho síla by se rozšířila po celé Evropě a meč by pohltil vše živé. Teror a jeho společníci tak byli pojistkou, že se Hyperionu nic nepostaví do cesty.

Když byl Teror poražen, stačil způsobit Kamilovi smrtelné zranění. Na poslední chvíli se však Marek David, další z elementalistů, bojujících proti Terorovi, vzdal své moci ve prospěch Kamilovy záchrany.
V tu chvíli jeden z protivníků Společenstva, Martin Pergl, z neznámých důvodů zabil už tak těžce raněného Terora, ze kterého unikla podivná látka. Marek v průběhu léčení dostal tou látkou přímý zásah, poté utekl a nikdo neví, co se s ním ve skutečnosti stalo.
A poté, když se Společenstvo sešlo, chyběl jim jeden jejich člen. Markéta, která byla pro Kamila ze Společenstva velkou motivací v bojích.

V tom osudném boji byla většina elementalistů, kteří následovali Hyperion, poražena. Někteří se přidali ke Společenstvu, jiní však spřádají své plány i nadále.
Po porážce Terora se lidé vrátili zpět, jako by se nic nestalo, ale něco bylo shnilého ve státě českém. Spousta se toho se za dobu nepřítomnosti lidí změnila a nešlo pro to najít příčinu.
Když ale jednou vnikl element do našeho světa, nemohlo to zůstat bez následků. Spousta mladých lidí se probudila jako elementalisté, některým byl živel na obtíž, jiným k užitku. Existují takoví, co své schopnosti propůjčili policii, armádě a do veřejných služeb, jiní si své schopnosti nechávají pro sebe a někteří je zneužívají k loupení a osobnímu prospěchu.

Stát je v jednom ohni. O Praze se píše dnes a denně, metropole zažívá příval pozornosti jako nikdy jindy.
A v této zmatené době se historie znovu opakuje.

Prolog

Pražský Hrad, po smrti Terora.

„Měli by se brzo vrátit lidi a asi už nás nebude nikdo potřebovat, co říkáte?“
„To bych řek’.“
„Moment.“
„Co se děje, Pepo?“
„Kamile… Kde je Markéta?“

Ledový elementalista Kamil s sebou trhnul a rozhédl se, jako by se mu snad jeho spolubojovnice někde schovávala. „No, kde je?! Jak to, že tu není? Musíme prohledat Hrad!“
„A co uděláme s tímhle?“ řekl muž v bílém brnění. Jeho rukavice ukazovala na meč Hyperion, ležící na zemi.
„Někdo to… Asi vezměte, ale bacha, abyste se nenakazili – já nevím –“
„Kamile, klid. Nejprve by sis měl ujasnit základní věc: všichni jsme naprosto vyčerpaní. Tomáš sotva stojí, Jakub už zase pozbyl elementu, můj bratr má rozseklou lopatku a–“
„Jasně. Takže, Pepo, postarej se o nemohoucí, pokud na to ještě máš sílu,“ řekl Kamil. „Je někdo, kdo se mnou půjde hledat Markétu?“

Marně se Kamil dovolával pomoci vyřízeného Společenstva. Každý byl na pokraji svých sil.
„Tomáši! Tebe už ty nohy přešly, ne? Aleši, řekl’s, že jsi zase v pořádku!“
Tomáš pokrčil rameny. „Já se sice cejtím líp, ale asi bych v boji nestál za moc…“
„Já bych řek’, že by za náma přišla sama, ne?“ prohlásil jeho červený spolubojovník. „Celou dobu bojujem‘ jenom tady.“
„No ale co když je někde, odkaď se nemůže dostat, nebo něco,“ nedal si říct vůdce party.
Když Aleš viděl, že Kamil nedá pokoj, vzdal se. „Tak já klidně pudu, no. Kam mam jít?“
„Jo. Běž to zkontrolovat u brány, Tomáši, vem to z druhý strany k fontáně,“ ukazoval Kamil na různé strany. „Všichni nepřátelé už budou pryč.“
„Ještě než s Alešem půjdete, co uděláme s Terezou?“ zajímal se přírodní elementalista Michal.

Vůdce se náhle zarazil. Zapomněl na zajatkyni Společenstva, kterou v bitvě jeho kamarád Jakub znehybnil a téměř ji i zabil, kdyby Michal včas nezasáhl. Elementalistka v rudém kabátě se krčila u nedaleké fontány, stále v bezvědomí. Bylo nutné vymyslet plán, jak s ní naložit.
„Pepo, jak jsi na tom s elementem?“
Oslovený ze sebe vydal nesouhlasné mručení. „Je vyloučeno, že bych jí teď mohl nějak pomoct.“
„Takže, co teď s ní?“
„Já bych jí aspoň rozvázal. Víte jak, teď, když už je po Terorovi, tak by už nemusela bejt pod vlivem Hyperionu,“ ukázal Michal na zem, „kterej je támhle.“
„To je fakt,“ přikývl vůdce party. „Michale, Kubo, Pepo, běžte osvobodit Terezu, uvidíme, jak je na tom. Hyperion, hm… Co s ním uděláme?“
„Hej, eh, já bych se ho ujmul,“ přihlásil se s šibalským úsměvem Pepův bratr Jirka.
Kamil si ho skepticky prohlédl. „Nemáš mít náhodou rozseklou lopatku?“ zeptal se.
„Je to divný, ale když jsi porazil Terora, už jsem o ničem nevěděl, jako by to zranění už nebylo.“
„Cože,“ zakroutil hlavou vůdce. „Nejspíš sis ho vyléčil esencí svýho elementu.“
„Já nevim, je to docela i možný. A teď, šup sem s Hyperionem.“
„Seš si jistej? Mě přijde, že je nějakej zvláštní, moc bych na něj nesahal.“
Temný elementalista se prstem dotkl jílce meče a uškubl. Potom to udělal ještě jednou. Nakonec jej zvedl a začal si ho prohlížet. Vůdce party byl zmatený tím, kolik jeho příteli zbylo sil.

„Pohoda, nic se neděje,“ usmál se Jirka. „Asi neni zlej meč tak zlej, jak si myslíš.“
„No, jen jestli. Pojď, dem‘ se podívat, co kluci vymysleli s Terezou.“
Když se Jirka s Kamilem otočili, spatřili ostatní, jak obkličují Terezu. K jejich překvapení vypadala, že je zase při smyslech.
„Co je s ní?“ podivil se Jirka. „Pepo, copak’s jí osvobodil?“
„Ne!“ vykřikl Pepa. „Dejte si pozor!“
A to už okolo ní stálo celé Společenstvo, připraveno každou chvíli zaútočit. Tereza se otřásla a prohlédla si okolo stojící elementalisty.
„Kluci, co se stalo?“

I

Metro Lužiny, únor 2006

Tak to bylo tady. Konec flákání se, nástup do nové školy, přesně tak, jak to má být. Postával jsem na Lužinském nástupišti, kde jsem čekal na metro, a kdyby mi do uší nehrála hudba, asi bych usnul opřený o blízký sloup.
Bylo to už pět měsíců po boji na Hradě. Pět měsíců jsem neviděl Markétu. Nikdo o ní neslyšel, po zavření Brdičkovy školy se všichni rozutekli a já byl sám, přesně tak, jak jsem myslel. Lidé se vrátili, byl to ale doopravdy takový úspěch?
Metro přijelo. Usedl jsem na potrhanou sedačku a podíval se, kam až to vlastně jedu – mojí konečnou byla stanice Invalidovna, která byla skoro na druhém konci města. To zas bude dřina neusnout.

Kde jsem to skončil? Jo. Jak nám Pražáci poděkovali? Nikdo neměl o Společenstvu ani ponětí, pořád se akorát někdo šťoural v tom, co se to “náhle“ stalo na Lužinách a na Hradě. Instituce si to mezi sebou přehazovaly jako horký brambor.
Nakonec byla naše škola zavřena kvůli masakru 5. září, v den Terorova útoku na Společenstvo. Mnoho rodičů přišlo ten den o své potomky, vždyť i já si pořád živě vybavuji ohořelou 9.B. – a Aleše v ní.
Dodnes si nikdo neuměl vysvětlit, kdo byly ty osoby, které ovládaly nadlidské schopnosti a bojovaly ve škole. Možná je lepší, že nikdo nemá o Společenstvu ani tušení, ještě by na nás hodili globální oteplování nebo válku v Iráku.
Doufám, že se věci změní… Zajímalo by mě, s kým budu ve třídě. Bude to ještě někdo ze Společenstva? Kéž by, od boje na Hradě jsme se moc nepotkávali. Někdy se mnou šli Jakub nebo Michal hrát karty, ale to bylo všechno. Chyběli mi.
Proč hrdinové, i když dosáhnou svých cílů, nakonec sami nemají radost?

„Hej!“
Otočil jsem se doleva, kde jsem spatřil, jak ke mě vagónem chvátá známá osoba. Ozvalo se zatroubení a cestujícími ve vlaku to trhlo dopředu.
„Tomáši?“
„OJ!“
Reflexivně jsem napřáhl levou ruku a jen tak tak letícího kamaráda zachytil, přičemž mi paže skoro vypadla ven z pantu. Metro zpomalilo na původní rychlost a s Tomášem jsme dosedli na lavici.

„Čus, Tomáši,“ zasmál jsem se. „Dobrej příchod.“
„Hej, čum sem!“ řekl Tomáš a položil přede mě noviny, rozdávané ve stanicích metra. Velký nadpis hlásal: “Uživatelé paranormálních schopností působí rozruch v centru“
„Co jste zase blbnuli?“ vtipkoval jsem. „Jste byli ožralí, nebo co?“
„Právě že ne! Mluvil jsem s Kubou i s Jirkou a nikdo nic neřikal!“ Tomáš působil vyděšeně, až jsem z něj měl strach i já sám.
„Že by to byli Aleš s Michalem? To je blbost,“ zakroutil jsem hlavou.
Najednou jsem začal uvažovat mimo Společenstvo. Co když…?
Tomáš se na mě vylekaně podíval. „Víš co to může znamenat? Že, co když to je někdo z tý Terorový bandy, koho jsme eště neoddělali!“
Přikývl jsem. „Budem‘ muset zase bojovat?“ zněla moje řečnická otázka.

Jakmile jsme dorazili na Karlovo náměstí, nastoupili cestující a s Tomášem jsme spatřili něco neuvěřitelného.
Do vagónu si to štrádoval vysoký mladík se světlemodrými vlasy na ramena a stejně zabarvenou kůží, brýlemi a taškou.
Tomáš se zazubil a podíval se na mě. „Že by nějakej nakalenej punker?“
„Napadá mě něco horšího.“
Chlapec na sebe nepřivábil příliš pozornosti. Uprostřed nástupové haly se protáhl a zívnul. Z úst mu vyšel modrý oblak, který nechal námrazu na skleněných dveřích. Uprostřed pohybu se zarazil a otočil se směrem na nás.
Nevydržel jsem to a zeptal se: „Hele, ty máš element?“
„Element?“ zamračil se.
„Že ovládáš nějakej živel… Nebo jen vypadáš tak blbě?“ zažertoval Tomáš.
„No dovol; jo, ovládám. Proč se ptáte?“
„Jen tak, my totiž taky,“ dodal Tomáš.
Klesl jsem hlouběji do lavice. Jak je tohle možné? To už má element kdo chce? A hlavně proč, copak jim ho někdo dal? Odpověděl jsem si sám.
Hyperion je znovu ve hře.

Transformoval jsem se a vytasil na mladíka meč. Ten vylekaně ustoupil dozadu a nechápavě si mě prohlížel.

„Co to ksakru děláš?!“ bezradně se zeptal Tomáš.
„Hyperion mu dal element, ne?“
„Hyperion?“ zatvářil se mladík pochybně.
„No – Sharg – Firen – Magmaros – víš kdo, ne?“
Elementalista se zasmál. „Kámo, já vážně nevím, o čem to mluvíš. Kdo to je?“
Připadal jsem si trapně. Je možné, že blafuje, ale nevypadal na to. Někde vevnitř jsem věděl, že dělám pitomosti, tak jsem zastrčil meč zpátky do pochvy a otevřenými dlaněmi ukazoval omluvu. „No tak nic, no. Zapomeň na to, to je… Blbost.“
„Já fakt nevím, o čem jsi mluvil,“ zamračil se mladík a přisedl si. „To byl nějakej gang, nebo co?“
„To je jedno,“ řekl jsem. „Divím se, že jsou ještě nějací elementalisti kromě nás.“
Hoch stále nechápal. „Elementalisti?“
Tomáš se praštil do čela. „To je… Někdo, kdo ovládá živly, jako je voda, země a tak,“ pomohl mu.
„Tak oká… Kam jedete? Taky na Invalidovnu?“
Přikývl jsem.
„Tam jedu taky. Říká se, že tam maj‘ chodit lidi jako my.“
„No dobře – já jsem Kamil,“ představil jsem se, zatímco můj parťák na mladíka zasalutoval prstem. „Tomáš.“
Elementalista mi potřásl rukou. „Petr Weether.“

II

Tomáš se zasmál. „Pítr vítr!“
„Jo, Pítr vítr,“ dodal nezávazně Petr.
„Vlak za chvíli dojede do stanice,“ prohlásil jsem, „Tomáši, asi to ze sebe shodíme, všichni nemusej vědět, že ‘sme Sp–“
Vtom mi došlo, že vedle nás stojí Petr. Chybělo málo a mohla se stát katastrofa.
„Elementalisti,“ doplnil mě Petr. „No, to se máte, když se můžete měnit.“
„A to ty nemůžeš, nebo co?“
„Vůbec… Jak to děláte vy?“
„Myslíme na to, jako by z nás, no…, vyletěl element,“ usmál se Tomáš.
„Odletěl pryč, uplynul, víš co myslíme, ne?“
„No jasný, prostě zmizel,“ přikývl Petr. „Tak já to zkusím.“ Petr zavřel oči a podle stahovaných svalů jsem usoudil, že se asi soustředí. Nic se ale nestalo.
„Tak nic, no.“
Sedli jsme si zpátky na lavici, když vlakem zazněl název stanice, do které jsme přijeli.
„Florenc.“
Lidé se na jedné z frekventovaných stanic nahrnuli do vagonu jako vždy. K našemu překvapení se v davu objevilo několik dalších mladistvých, kteří vypadali, jako by měli element. Od naší nové školy nás dělily celkem ještě dvě stanice podzemky.

„Támhleten chlap má hranatý břicho!“ začal povykovat Tomáš.
Otočil jsem se na Petra. „Toho si nevšímej, Tomáš je vtipálek.“
„To už jsem si všim‘. Hele, co vlastně máte za element vy dva?“
„No já mám led a Tomáš je přes vítr.“
„Ty máš led? Já taky,“ usmál se Petr. „To je mazec, no…“
„No a jak jsi vůbec přišel k elementu?“
„Jako je to divný, ale jednou se do mě prostě pustil chlad–“
„Aby ne, když je zima,“ dodal cynicky Tomáš.
„Zkrátka mi byla jednou asi minutu strašná kosa, ale bylo mi jasný, že to není nic normálního. A když to skončilo, tak jsem věděl, že se něco změnilo, chápeš. Věděl jsem, že mám element a co to znamená, jako bych se za vteřinu naučil učebnici něčeho, o čem jsem nikdy neměl páru…“
„A nikoho jsi přitom neslyšel?“
„Ne, to vůbec. Jak jste k tomu přišli vy?“
Podívali jsme se na sebe s Tomášem a hned věděli, která bije. Nemohli jsme mu říct o Společenstvu, to bylo víc než jasné.
„Tak nějak podobně, ale už před sedmi měsícema,“ odpověděl jsem.
Což byla vlastně pravda.
„Aha…“
„Invalidovna.“
„Tak pojďte, vystupujem,“ vybídl nás Tomáš.

Vystoupili jsme z eskálatorů na povrch a uvědomili si, že nevíme, kam dál. Tomáš také vypadal, že je jeho orientační smysl tentam.
„Ty, Petře, víš, kde to je?“
„Eh… No, asi, vy to nevíte?“
Tomáš se usmál. „Jen tě zkoušíme.“
„Fakt?“
„Ne.“
„Tomáši, kolik je?“
„Tři čtvrtě.“
Rozhlédl jsem se okolo a hledal, kde by asi mohla být naše nová škola. Bez úspěchu.

„Tak už vím, kde to je, asi,“ řekl Petr.
„Co že tak najednou?“
„Koukněte.“
Petr ukázal na partu asi pěti elementalistů, která právě zahnula za roh bloku.
„‘dem za nima?“
„Co nám zbejvá,“ pokrčil rameny Tomáš.
Pustili jsme se za skupinou a doufali, že míří k naší škole. Netrvalo dlouho a před sebou jsme měli cíl svého snažení.
Před zašedlou školou byl velký dav a hned jsem poznal, že to jsou samí elementalisté. Někteří tam měli rodiče, jiní své sourozence nebo přátele.
Tady bylo něco hodně v nepořádku, tolik nových uživatelů elementu… Něco se muselo stát, původně to přece měla být záležitost jen nás, Společenstva, a Terora.
Kdo, nebo co dalo vzniknout takovému zvratu? Byl to Hyperion, nebo Mr. Kdosi? Nebo nějaká třetí, neznámá síla, jako je… Lukáš?
„Ty ve… Tomáši? Chápeš to?“
„Co myslíš?“
„To nemůže znamenat nic dobrýho, co?“
„Se koukni, element maj‘ jen mladý lidi,“ ukázal na dav rukou Tomáš. „Nebo jak někdo sehnal tolik elementalistů, dal je učit sem a hlavně, jak přišli na NÁS? Vždyť o nás absolutně nikdo nevěděl! Nechápu to.“
„To ‘sme dva, a s těma mladejma lidma tomu taky moc nerozumím. Jak přišli na nás není těžký, vzpomeň si na boj před školou.“
„Já to myslím jako že na nás jako na nás,“ řekl Tomáš a ukázal na sebe.
Došlo mi, co se mi tady snaží říct. Že nás viděli přeměněné, o tom není pochyb, ale jak přišli na to, že to jsme my, Kamil a Tomáš?
„Já vás, chlapci, nechápu,“ zakroutil hlavou Petr, na kterého jsme v hovoru tak nějak zapomněli.
„Z toho si nic nedělej, to je normální,“ zašklebil se Tomáš. „Bysme se mohli do toho davu kouknout, jestli tam není ještě někdo ze Sp… Z toho našeho spolku.“
„Další lidi z vaší party radši ani poznat nechci,“ zasmál se Petr.
„Chyba,“ ozvalo se za mnou.

Mezi nás vstoupil menší mladík s vlasy do obličeje, oblečený v zašlém šedém tričku a batohem na zádech.
„Nazdar, Michale.“
„Zdarec.”
„Čus… Koukám, že vy dva jste taky přijatý, co?”
„Jo, to jsme! Neviděl jsi tu ještě někoho z party?“ ptal se Tomáš.
„Ne,“ zakroutil hlavou Michal, „ale je fakt, že by tu mohli bejt.“
Petr zatím jen tak nějak pasivně poslouchal, tak mě napadlo, že ho představím.
„Ehm! Petře, to je Michal, Michale, Petr.“
Kluci si potřásli rukou. „Nazdar, ty elementalisto!“ zasmál se Petr.
Michal vypadal překvapeně, zřejmě tomu, že ho Petr nazval elementalistou, moc nerozuměl.
„Hele, kluci, vypadá to, že si tam někoho volaj, tak jdem, honem!“ navrhl Petr a rozběhl k davu.
„Běž napřed,“ zazubil se Tomáš.

„Tak co, Markéta se ještě neukázala?“ ptal se Michal.
„Ne…“
„To je škoda, možná se objeví někde tady. Zato já jsem si včera povídal s Terezou a–“
„To. Je. Super,“ pronesl jsem znuděně.
„Ne, tak sorry.“
„To je jedno.”
„… A řekla mi, že jsem moc super a milej!“
„Takže po ní jedeš, jo?“ zasmál se Tomáš.
Obrátil jsem oči v sloup. „Tak radši jdem, dozvíme se aspoň, co se tam děje,“ dodal jsem.
Měl jsem toho plné zuby. Vrazil jsem ruce do kapes a odešel k davu.
Z těch Michalových řečí jsem byl zase přešlý. Nevím, proč se přede mnou musí pořád probírat Tereza a Michal. Asi taková témata nenesu moc dobře od té doby, co jsem ztratil Markétu.
V davu jsem zahlédl Petrova záda, tak jsem zamířil rovnou k němu.

„Hele, Petře, co se tu děje?“
„Vyvolávaj jména a rozřazujou do tříd.“
„To je fér,“ řekl Tomáš. „U jakýho písmena jsou?“
„Teprv u A, je to v cajku.“
Lid byl nakupený okolo stolu, kde seděli dva muži. Jeden byl v montérkách, vypadal na třicet let a něco zapisoval, druhému bylo dobrých šedesát, byl plešatý a měl brýle. Ten vyvolával jména. Velmi zvláštní na celém shromáždění bylo, že okolo obcházel bezpočet “agentů“, na které jsme zvyklí z nejrůznějších filmů – oblek na míru, bílá košile s černou kravatou, sluneční brýle a dráty v uších. Neměl jsem z toho dobrý pocit.
Jména vyvolávali po dvojicích, takže to odsýpalo rychle. Netrvalo dlouho a zaslechl jsem své jméno.
„Beer Kamil, Benda Martin. Třída 1.W. Doleva a po schodech nahoru.“
„Aha,“ podivil jsem se a ohlédl se na kluky, „a proč w, proboha?“
„Asi w jako vodní. Nebo water,“ řekl Michal.
„Nebo Weether,“ zažertoval Petr.
„Vodní?“ zamračil se Tomáš. „To jako že nás členěj podle elementu?“
„Řek‘ bych, že budeme mít netradiční tělocvik, co myslíte?“ ozval se Petr.
„Bych řek,“ přikývl Michal, „ale jestli budou trénovat nás… Jako …Nás všechny, tak nevím, jak to utáhnou.“
„Oni si poraděj,“ řekl jsem. „Hele, zůstanem tu a poslechnem si, jestli tady bude studovat ještě někdo známej, jo?“
„No jasný, třeba tady bude i Markéta,“ usmál se Michal.
Určitě.
„Jakl Tomáš, Jandera Pavel. Třída 1.A. Rovně chodbou a je to přímo naproti vám.“
„Fíha,“ uchechtl se Tomáš, „a jako ér. AIR.“
„Tak to asi nebudem chodit spolu,“ pokrčil jsem rameny. „No, škoda.“
„Ani my,“ zakroutil hlavou Michal.
„Zato my jo, žejo, Kamile?“ ukázal na mě Petr.
„No, už to tak vypadá.“

„Masák Aleš, Mašek Tomáš. Třída 1.F. Je hned vedle jídelen v nejvyšším patře.
„Hej! To je Masák!“ vyjekl Michal.
„Aleši, hej, tady ‚sme!“ křikl Tomáš do davu.
„Hlavně neřvi, ty idiote,“ zaslechl jsem hlas za sebou.
Aleš, postávající poblíž, nebyl stejně jako Michal v podobě elementalisty.
„Nazdar, Aleši,“ potřásl si s ním Petr rukou. Aleš to zjevně nepochopil.
„… A tohle je kdo…?“
„Petr, ten se na nás pověsil už u metra,“ zasmál se Tomáš.
„Jak, pověsil?“ zamračil se náš přítel volnomyšlenkář.
Přikročil jsem k Alešovi. „Je dobrý tě tu vidět. Taky ti přijde divný, jak na nás přišli?“
„Jo, no, je to divný.“
„Maršíček Jiří, Maršíček Josef.“
„Tu som!“ vykřikl Jirka.
„Za kaktusom,“ dodal jeho bratr.
V davu jsme spatřili dvě nám známé postavy – Jirku a Pepu. Jirka na sobě měl černou košili a kapsáče, Pepa slušňácký svetr a tmavé kalhoty.
„1.S., přejděte do druhého pavilonu a třída je v prvním patře.“
„Hele, nespletli si písmena? A lidi? Pepovi je 20!“ řekl nevěřícně Michal.
„Maj v tom pěknej bordel,“ zabručel Aleš.
„Moment, skáknu za bratrama.“
Jak jsem se za dvojicí prodíral davem, musel jsem si dát zatracený pozor na okolní elementalisty, abych do nich nějakým způsobem nenarazil a nezranil se. Kdo ví, jak na tom jsou s elementem.
Už jsem viděl bratry. „Hej, Jirko!“
Ze strany do mě někdo vrazil. Zatmělo se mi před očima a celé tělo mě rozbrnělo. Necítil jsem ani ruce, ani nohy a zřítil se bezvládně do davu.

„Hej kámo, žiješ?“
„…Kamile?“
„Ty seš–“
Zaslechl jsem praskot. „Moment!“
„Jo, přesně tak, ‘dem pryč–“
„Ticho! Potřebuju klid!“
Za chvíli se mi znovu vrátil zrak a spatřil jsem Pepu, jak nade mnou stojí a svítí na mě svou holí. Okolo byl ještě transformovaný Jakub, Petr, Jirka a vůbec celý zbytek Společenstva.
„Piňos Jan, Písková Tereza–“
„Hej cože?!“ vyděsil se Michal.
„Né to je fatál, jde tam i Tereza, né,“ dělal si Aleš legraci z Michala.
Sice mě ještě bolela hlava, ale už mi bylo líp. Vůbec nechápu, jak se mi to mohlo stát.

„Kamile, seš v pohodě? Já fakt nechtěl!“ přiskočil ke mně Jakub.
„Jak se ti to, proboha, povedlo?“
„Jsem do tebe vrazil vlasama, sorry…“
„Vlasama?“ nadzvedl obočí Petr.
„A co tě to vůbec napadlo, pobíhat tady transformovaný?“ řekl Pepa.
„Všichni okolo měli element, tak jsem si ho taky vzal,“ pokrčil rameny Jakub.
„Petře – Kuba má elektrický vlasy. Jo… Kluci, to je Petr, Petře, to je Kuba, Pepa, tamten u Michala je Jirka.“
„A to už je celá vaše povedená parta?“
„Jo, to už jsme všichni,“ oddychl jsem si.
„Jeden lepší jak druhej,“ na to Petr.
Zrovna vyvolali Jakuba a Michala. Michal byl přidělen do nějaké třídy „1.E“, Kuba šel do třídy s Tomášem.
Takže tu budeme všichni, i s Terezou. S ní to je vůbec celé zvláštní, v bitvě u Hradu s ní kluci něco udělali a nějakým podivným způsobem ji připravili o poslušnost Hyperionovi. Stejně jako Markéta si nic z minulosti nepamatovala.
„Seznamte se,“ zasmál jsem se a odešel k Michalovi ve snaze zjistit, co s Jirkou řeší opodál.

Zaslechl jsem kus jejich hovoru.
„Hej tyjo… Mám jí zavolat?“ řekl Michal.
„Můžeš, ale radši jí k nám netahej,“ odpověděl Jirka.
Chytil jsem kluky za ramena. „Co řešíte, vy baliči? Terezu?“
Michal se zakuckal. „Joo… Terezu,“ jízlivě prohlásil Jirka.
A jak to dořekl, Michalovi se hned udělalo líp „Asi půjdu zabít Masáka,“ zasmál se.
„Proč zas?“
„Chodí s ní do třídy!“
„Třeba budete mít společný těláky,“ snažil jsem se mu spravit náladu.
„Ale to je pravda!“
Jirka se zašklebil. „No jasný, ohniví elementalisti se budou učit střelbu na živý keříky.“
„Ty seš–“
Už jsem toho měl plné zuby. „Přestaňte se chovat jak dementi, vždyť je to jen Tereza.“
Jirka s podlézavým pohledem pokynul rukou. „Slyšels šéfa.“

Svolal jsem si k sobě Společenstvo a Petra.
„Heleďte. Nevím, co nás v tý škole čeká, ale je jasný, že to nebude žádný normální učení. Teď budeme mít asi jen nějakou úvodní hodinu, tak se pak všichni sejdem‘ před školou a proberem to, jo?“
„Weether Petr, Zíka Jakub, třída 1.W. Doleva a po schodech nahoru.“
„A je to tady,“ uchechtl se Petr, „takže, Kamile, chodíme spolu.“
Tomáš se chystal pronést nějaký hloupý vtip na téma “Petr a Kamil spolu budou chodit“, ale naše nerudné pohledy mu stačily k tomu, aby držel jazyk za zuby.
„A to jsou všichni!“ ozvalo se z megafonu. „Kdo jste ještě tak neučinili, přesuňte se do svých tříd!“
Trochu mi to připomnělo „Kdo chybí, ať se přihlásí.“
Rozloučil jsem se a směřoval ke vchodu do školy.
Kdybych věděl, co mě tam čeká, tolik bych se tam nehrnul.