• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Devět sil – Závěr

autor: MCKejml

Intermezzo

„Divný, co?“ „To ano, ale nesmíme polevit v naší snaze, Teror tu přece někde musí být. Měli bysme se nejspíš rozdělit–“ Dvě ohlušující rány, Firen a Magmaros, vyskakující z hořících děr ve vzduchu, každý na jiném kraji hradu, Společenstvo mezi nimi. „Tak jo! Pojďte sem, vy srabi!“ „Je to tu. Společenstvo, je nejvyšší čas se rozdělit.“ Kamil vbíhá do katedrály, Tomáš a Jakub obíhají zeď zprava, Michal s Markétou pokračují vlevo… A boj mezi bratry může začít.

Jiří a Josef se k sobě obrací zády, každý směrem k nepříteli. Josef má před sebou Magmarose, Firen pokračuje směrem na Jiřího. Ohniví bratři nad bratry Maršíčkovými vystřelují dva dlouhé plamenné pásy, které se nad nimi spojují v jednu svítící bránu. Náhle se z toho spojení začíná na Jiřího s Josefem snášet ohnivý déšť. Kývají na sebe a rozdělují se; Jirka se rozbíhá na Firena, Pepa se s holí žene na Magmarose.

Z Pepovy hole vysvítá bílá záře a Magmaros jako by oslepl. Nedbá na to a vytahuje dva planoucí srpy. Roztáčí se ve snaze si nepustit svatého elementalistu k tělu, dokud se mu nevrátí zrak. Zleva je slyšet řinkot zbraní, to do sebe zaklesly své meče Jiří a Firen – temný elementalista vystřihne zlomyslný úsměv, když Firena pomalu přetlačuje, ale ohnivý bojovník ho mrštným chvatem shazuje k zemi. Poté po něm tne, ale Jiří se odvalí stranou a Firenův scimitar padá na dlaždice hradu. Nepolevuje v boji a když už je připravený znovu na Jiřího zaútočit, proletí kolem jeho hlavy tmavá hvězdice, a za ní další, která projede jeho ramenem jako nůž máslem. To Jirka útočí z dálky… Josef mezitím po svém protivníkovi vymrštil jakýsi bíle svítící kříž; Magmaros je zasažen do své trojúhelníkové hlavy a zastavuje svůj bezhlavý útok. To však nic neznamená, protože na svého nepřítele vyvolává obrovskou ohnivou tlamu, velkou asi jako je sám Josef. Ten je sice zděšen, nicméně z jeho vztyčené hole vzápětí vysvítá bariéra okolo jeho postavy. Tlama ho přeletí, jako by tam vůbec nebyl.

Ale je to Jiří, kdo je zasažen ohnivým útokem, popálený natolik, že s křikem padá k zemi. Firen se na něj rozbíhá se šavlí v ruce, rozmachuje se pro ránu z milosti, kterou by ukončil utrpení temného elementalisty, ale teď pro něj ale ještě smrt nepřichází. Elementalista se vytrhne z bolesti, ve spojených dlaních je vidět tmavý záblesk – Firen letí vzad a svým čírem dělá ve vzduchu červenou čáru. Přistává na zádech svatého elementalisty, který se rozmachoval holí po běžícím Magmarosovi. Firen i Josef padají k zemi a Firen se potácí pryč, aby vyklidil cestu útoku jeho bratra. Když už by ostré zbraně přistály na Josefových prsou, elementalista mrštně nastavuje svoji hůl, do které se oba srpy zakousnou. Josef sebere všechnu svojí sílu a jako by byl někým zvedaný, tak se ze země přenese zpět na nohy. Roztočí hůl a chystá se zaskočeného Magmarose bít hlava nehlava. Magmaros ustupuje o několik kroků vzad, Josef má totiž stále v zádech Firena, který po něm právě vymrštil ohnivou kouli. Svatý elementalista je zasažen a padá k zemi, ve skoku však otáčí svoji hůl, udeří s ní do země a přenese se vzduchem znovu na nohy, do zad zákeřného Firena. Josef se krčí a míří svou holí před sebe. Firen se myslí, že se asi zbláznil, proto neváhá s útokem. Nad svatým elementalistou však náhle prolétavají hvězdice směrem na útočníka, který je hned několika ve svém bezhlavém útoku zasažen. Firen, pořezaný na mnoha místech se kácí právě vedle Josefovy nohy. Avšak tím nic nekončí. Magmaros v záchvatu hněvu spojuje paže a vtom se na bratry řítí koncentrovaný plamenný oblak, proti kterému, jak se zdá, není velké obrany. „Honem! Běž!“ křikne Josef, a spolu se svým bratrem se pouští na útěk do hradní brány, pryč z cesty hořící vlně. Oba už jsou pryč z hradu, když jim plamen olizuje záda. Skočí pryč – každý na jinou stranu, okolo se prožene dlouhý ohnivý pás, který se později ztrácí někde v oblacích. To už jsou však bratři Maršíčkové zpět na nohou a jdou se bít do brány, kde na ně číhá Magmaros. Bratři napřáhnou ruce na magmatického elementalistu a za záblesku světla se k němu vzmůžou dva paprsky – fialovo–černý a čistě bílý. Magmaros je však rozzuřen na nejvyšší míru a oba bratři se spolu s jejich paprsky ztrácí v kouři, který se náhle z lávového elementalisty rozmohl. Jiří s Josefem jsou od sebe odděleni, když je kouř náhle roztrhán paprsky světla. Je to Josefova hůl, z jejíhož vrchu pochází ta záře, která řeže opar na kusy. Josef však spatří Jiřího s červenou jizvou v zádech. Temný elementalista se zasažený belhá pryč, když se za ním vynoří jeho protivník, hrnoucí se za ním. Svatý elementalista sebere všechny své síly, zamíří na něj holí… „PILÍŘ SVĚTLA!“ ozve se před bránou.

Předhradí Pražského hradu je náhle oslněno září, hrnoucí se z vrchu Pepovy hole. Vnitřek jeho helmy je také osvětlen a odhaluje prázdný vnitřek! Oslepený není Jiří, ale Magmaros, kterého neviditelná síla záblesku prohnala okolními domy na východě. Mizí za cimbuřím blízkého ochozu a ztrácí se nám.

A potom už tu máme dva bratry vítěze. Jiří padá zády k zemi, vážně zraněný od Magmarose, dnes už nedokáže bojovat. Stejně tak Josef je ze svého limitu elementu velmi vyčerpaný a klesá k němu. „To byl limit,” vydechl Jirka. „Jdem’ píchnout Kamilovi?“ „My už nejspíš ne, jsme na tom špatně… Ale řekl bych, že tam je spousta zraněných… Možná bych se, i s tím málem, co mi zbylo, měl o něco pokusit,“ říká Pepa. „Rád bych se tam ale… Taky kouknul.“ „Dojít tam po svých bude asi veliká dřina, ale nevadí. Snad se tam nějak dostaneme.“ Svatý elementalista se spolu se svým raněným bratrem belhá zpět do hradu vstříc jakémukoli dalšímu nebezpečí, které je tam čeká…

XXIII

Tři elementalisté vycházejí z chrámu sv. Víta, aby vyhledali a zneškodnili Terora. „Takže kam jdeme?“ řekl Michal. „Nevím. Celý hrad už jsme prohledali… Těžko říct, co teď.“ „…To je jednoduchý, ne?” pokrčí rameny Aleš. „TERORE, VYLEZ, A DĚLEJ!“ Michal vybuchl smíchy. Já jsem měl zase pocit, že je to ten starý Aleš. „… Nefungovalo.“ „Pojďte, ještě jednou to obejdem’!“ pobídl jsem kluky.

Vydali jsme se kolem pravé zdi katedrály ve snaze najít našeho nepřítele. Bylo divné, jak jsem nikde neviděl ani Jirku s Pepou, ani ohnivé bratry. Kde mohli být? V zadní části hradu, tam, kde byla fontána a Tomáš s Jakubem, náhle vysvitl dlouhý černý sloup, jako když se u školy poprvé objevil… „Teror!“ vykřikl Michal. „… No jasný, to je von…“ „Jdeme tam, než se Tomášovi a Kubovi něco stane!“ řekl jsem. Skupinka se rozeběhla za paprskem. Zdálky jsem uslyšel Jakuba: „Je tu Teror!“ „…Cože?!” podivil se Aleš. „Co ten tam dělá?“ „Bojovali tam, a Tomáše pořezala Kristýna,” odpověděl mu Michal. „Kuba ho tam hlídal.“ Jakub náhle vyletěl směrem k nám, zasažený nějakým tlustým paprskem, ne nepodobným obrovské černo–fialové jitrnici. Bleskový elementalista narazil do zdi a Tomáš se potácel směrem k němu. S Terorem v zádech… „Hej, Terore!“ zahulákal Michal. Temný elementalista se otočil. Svoji ruku měl v perfektním pořádku a držel v ní svůj strašlivý meč – Hyperion… Stáli jsme proti němu jen my tři. Já, Aleš, a Michal.

„Pociťte sílu Hyperionu!“ zahřímal Teror. Rozmáchl se mečem a vyvolal na nás jakýsi černý mrak. Předstoupil jsem před naší skupinku a tmavý oblak zachytil do namodralé bariéry. Mračno se kolem prohnalo jako potok přes kámen, když na štítu přistál Teror a zabodl do něj Hyperion. Minul moji hlavu jen o dobrých pár centimerů. Spustil jsem bariéru. Michal po temném elementalistovi vymrštil hned několik fialových výbojů, které vypadaly jako malé komety. I Aleš se ujal slova a napadl svojí kosou Terora, zatímco jsem se vzpamatovával z jeho nečekaného útoku. Michalovy střely zachytil do podivné černé díry, na kterou přetvořil svoji ruku a Alešův silný úder vykryl Hyperionem. Teď mu ale teklo do bot: Na každé straně jeden elementalista. Aleš nepřestával ve svých útocích kosou a Teror musel vykrývat každý jeden jeho úder. Z druhé strany letěly čtyři Michalovy střely a já sám jsem na něj vystřelil mrazící paprsek. „Dost!“ Od Terora se náhle zmohla silná tlaková vlna, která mě srazila na zem. Zatmělo se mi před očima a pokusil jsem se po paměti najít meč. Teď jsem dočista bezbranný, musím něco udělat, aby mě Teror nenapadl, pomyslel jsem si. Představil jsem si sebe v kouli ledu, jak mě ochraňuje od okolních vlivů. A vyšlo to. Ocitl jsem se v ledovém obale, ve kterém jsem mohl bez problémů chodit, také jsem ale cítil úbytek elementu. Pokud ho budu takhle využívat ještě chvíli, budu se muset spolehnout jen na svůj meč. Co byla ale velmi příjemná změna byl fakt, že jsem hned viděl o něco líp, už méně příjemný byl pohled na Terora, jak se na mě řítí. „Tumáš!“ vykřikl Aleš. Elementalista skočil Terorovi do cesty a přitom mu vrazil takovou ránu kosou, až jeho protivník spadl na zem. Okamžitě jsem spustil svoji obranu a běžel Alešovi na pomoc. Teror převalil Aleše na zem svými paprsky a skoro by ho bodl Hyperionem, kdyby ho Michal neshodil pomocí svých fialových střel. To už jsem se ale na Terora vrhnul já. Rázem po mně vypálil tmavý paprsek, který mě zasáhl do břicha a odtlačil o několik metrů zpátky. Zvedl jsem se na nohy ve snaze nepolevit, před sebou jsem ale zahlédl Michala, jak mu Teror probodl pánev. Proboha. Aleš v ten moment sekl Terora kosou do zad, což dalo Michalovi čas se z posledních sil odplazit pryč.

Temný elementalista vydal až kovový výkřik a po Alešovi se ohnal mečem; ten to vykryl tupým koncem kosy. Z dálky jsem z dlaní vypustil světle modrý paprsek, který mířil na Terora. Zasáhl jsem ho, ale nezmrazilo ho to tak, jak bych čekal, jenom ho to vyvedlo z rovnováhy. Tak takhle ho neporazím… „Michale, seš v pořádku?!“ vykřikl jsem. Přírodní elementalista nevydal ani hlásku a jeho tělo začalo světélkovat tak, jako v nákupním středisku. Okamžitě jsem se rozběhl na Terora s ledovým štítem v ruce, kdyby na mě chtěl znovu zkoušet jeho magii. Když si mě všimnul, tak po mě honem vystřelil pruh černé hmoty, přesně jak jsem čekal. Nastavil jsem proti němu svůj štít a paprsek se neškodně odrazil do vzduchu. Uchopil jsem pevně svůj meč a ťal po něm. Vykryl to Hyperionem, stejně tak jako moje další údery. A znovu se do jeho boku zakousla plamenná kosa. Zevnitř rudého brnění se ozvalo: „… Pohoda jazz.“ Terora útok evidentně vyvedl z míry, rozpažil a ze země vyjely stříbrné bodce. Šířily se dál směrem od Terora a přitom drtily dlaždice, společně se vším dalším, co jim stálo v cestě. Jedna z těch čepelí projela mojí nohou. Vyjekl jsem bolestí a kulhal pryč od čarujícího Terora ve snaze si na nějakém bezpečném místě zacelit nohu ledem, to aby mě ta bolest alespoň na chvíli přešla. Aleš dopadl ještě hůř. Rozjetý z drtivých útoků kosou ztratil rovnováhu, dopadl přímo na jeden bodec a při zpětném rázu hned na další. Beze slova se skácel k zemi. Co se to děje? Společenstvo je znovu poráženo?! Nejdřív Tomáš, potom Jakub, teď Michal s Alešem… Co to má znamenat? Budu teď snad poražený já? Copak Teror vybije celé Společenstvo? Vtom jsem zahlédl žhnoucí zářezy na Terorově brnění. Měl bych dokončit to, co ostatní začali. Pořád je šance, že ho porazím. Rány jsem měl zamrazené, tak do akce! Teror po mě vymrštil několik tmavě fialových chuchvalců, ale ty se úspěšně rozbily o zavčas vztyčenou modrou bariéru. Protivník pevně chytil Hyperion, až se vyryté písmo stříbrně zalesklo a rozběhl se na mě. „Nazdar, kámo!“

Před Terora náhle přiskočil Marek, jako by ho poslalo samo nebe, a to myslím doslova! Jednou ze svých katan rozsekl Terorovu helmu, ale samotného temného elementalistu nezasáhl. Kus lebky odpadl na zem a z vyhřezlé Terorovy hlavy se mi zvedl žaludek. Neměl tam obyčejnou pokožku, ale rovnou mozek a nervy, jako by ani neměl kůži. „’Du pozdě, co, kámo,“ zasmál se Marek. Teror se do něj sice opřel, ale Marek svojí mistrovskou prácí katan všechny údery odrážel. No, snad nebudu pozadu! Znovu jsem začal na protivníka dotírat a jak se zdálo, tři zbraně s jediným, byť mohutným mečem nezvládal. Skrčil se před jednou z mých prudkých ran a z Terorovy dlaně po Markově břiše vyšlehly tmavé plameny. Marek odpadl vzad, držící se v pase, a já se okamžitě ujal slova. Začal jsem na Terora útočit hlava nehlava, ale nehledě na sílu a razanci mého úderu, temný elementalista se pokaždé ubránil.

Náhle začal útočit on. Nestíhal jsem vypadávat zpět, ba ani odrážet všechny údery, v jednom momentu jsem měl dokonce Hyperion v rameni. Sevřela mě palčivá bolest. To už se ale zprava řítil Marek, vyskočil a chystal se Terorovi zasadit rozhodující ránu katanou. Temný elementalista ale rychle vyhodnotil situaci a po svém protivníkovi vypálil tlustý, černý mrak. Marka vymrštil vzduchem několik metrů pryč. Stabilizoval jsem svůj krok a znovu jsem viděl čistě. Jak se zdá, tak ani Marek mi nedokázal pomoct. Společenstvo je tedy téměř do jednoho vybité… Pokud dnes Společenstvo neuspěje, a tak to také vypadá, ať můj zdejší boj konečně za něco stojí. Zrudlo mi před očima, pevně jsem chytil svůj meč a střemhlav se rozběhl na Terora. Meč jsem držel už jen v pravé ruce a na konci čepele jako by se sbíral led, který svítil modře na všechny strany… „DÉMONŮV ŘEZ!“

„Dnes jsi prohrál… HYPERION!“

Teror se proti mě rozběhl s Hyperionem v levé ruce a bylo viděl, že jeho čepel se pomalu zvětšovala. Čím blíž jsme k sobě byli, tím více sílilo ostří Hyperionu a tím víc se hromadil led na mém meči. Ať to stojí za to, i pokud mám za to zemřít. Elementalisté se srazili.

Epilog

Terorovým břichem prošla má čepel. Dostal to tak, že skoro přišel o jednu nohu. Cítil jsem ledový dotek Hyperionu, jak se prořezává mým brněním až ke kosti. Za Terorem jsem náhle viděl Jakuba se vztyčenou sekerou?! Když jsem spadl na zem, škubala mnou nesmírná bolest. Na druhé straně se jako letadlo skácel Teror. A tady jsem byl, ležící na zemi, s ranou křivě se linoucí od boku ke hrudnímu koši. Vzpomněl jsem si na Kurta Cobaina, který jakmile uspěl, zemřel. Jak to tak vypadá, to se nejspíš stane i se mnou.

Ve své hlavě jsem si vybavil, co jsem zažil: dobrodružství se svými přáteli, elementalisty, kteří mi teď nenávratně mizí z očí. Byl mezi nimi Tomáš, který zničil golema, jehož řeči mi budou sakra chybět. Patřil tam Michal, který se snažil udržet Společenstvo v jednom kuse, aby se za žádnou cenu nerozpadlo. A přece jeho snaha vyšla vniveč, protože Společenstvo právě opouštím. Aleš, co tak bravurně bojoval proti Terorovi a kterému se vracela jeho dobrá nálada, zrovna když to má skončit. Jirka a Pepa, kteří mi dělali radost už jen svým zájmem o Společenstvo. V týmu měli podstatnou roli, za kterou jsem jim odpustil i jejich “úžasné“ výkony v boji. Takoví parťáci mi budou scházet. Nezapomněl bych ani na Jakuba, který mi znovu ukázal, že i přes svůj nezájem a duši flegmatika dokáže podávat mimořádné výsledky. Možná i proto, aby mi dokázal, že je dobrý. Markéta. To jí budou patřit moje poslední vzpomínky, i když se ve finále moc neukázala. Je to proto, že to ona mě inspirovala v tomhle boji a to pro ní jsem řezal Terorovce hlava nehlava. Přijde pro mě? Setkáme se u Aleše?

Po hradních dlaždicích ke mě chvátal Marek. „Kámo! Sakra!” vykřikl. „Co se ti stalo?!“ „…PaRáda, co….? bUDEš…VůDcoVAT…“ „Ahaha, tak lehký to mít nebudeš,” usmál se. „Víš, kámo, znám jeden tríček…“ Okolím se rozvinulo žluté světlo, ve kterém se Marek náhle rozdvojil. Jedna jeho podoba, ta hmotná, měla vzhled Marka, kterého jsem znal ve třídě, ve svém fialovém triku a věčně nerozčesanými vlasy. Druhá, průhledná, znázorňovala jeho dnešní vzhled – svalnatého, vypracovaného bojovníka jenom v roztrhaných džínách a dvěma katanami na zádech. Za jeho zády jsem zahlédl pohyb.

K Terorově mrtvole přišel Martin. Podíval se na bezvládného Terora, vytáhl automat a několikrát stiskl spoušť. Proud černé krve vystříkl na dlaždice hradu a já jsem nevěřil svým očím. Chtěl jsem na to Marka upozornit, ale neměl jsem sílu. Z Terorova těla se vzedmul černý mrak, jako by to byla jeho duše. Nejspíš ho opouští jeho element, mizící ve vzduchu v podobě kouře. To už ale po mně skočila Markova elementální podoba, jako kdyby skákala do bazénu. Dopadla na mě a rozplynula se. Bolest z rány Hyperionem se začala tlumit, až už jsem jí necítil vůbec… Zlatavý opar zmizel a přede mnou stál Marek, který už neměl element.

Náhle se s ním srazila ta černá “duše“. Náraz s Markem trhnul dopředu a černá hmota zmizela v jeho zádech. Marek padl na zem, jako by znenadání omdlel, a vtom ho podivná síla zvedla na nohy. Rozhodil ruce, prohlédl si okolí… A utekl.

Terorova mrtvola byla pryč. Vše, co po něm zbylo, byl na zemi ležící Hyperion, který byl teď už k ničemu. A pak jsem tam byl já… Už jsem neměl na těle tu strašlivou ránu od Terora. Teror byl zabit a Marek mě zachránil. Jak se rozdvojil na dvě podoby a jedna ve mě zmizela… Byl to jeho element. Věděl jsem to. Síla Markova elementu mě zachránila před koncem. Vyhráli jsme. Postavil jsem se na nohy a veškerá bolest byla pryč.

„Kamile!” zaslechl jsem hlas. „To není možné!“ Otočil jsem se a zahlédl za sebou Pepu. Vedle něj postával Jirka a s nezvyklým úžasem si mě prohlížel. „Kluci!“ zajásal jsem a rozběhl se s neskrývanou radostí k bratrům. „Dobře, ty!” řekl Jirka. „Takhle naklepat Terora!“ I Pepa měl radost. „Nemožné se stalo skutečností, tobě se to vážně podařilo!“ jásal. Objal jsem oba bratry a z očí mi vytryskly slzy. „Viděli jste to?! Viděli?!“

„Masakr,“ ozvalo se za mnou. Kulhal k nám Aleš. Nás ohnivý přítel znásobil mou radost. „Aleši!” vítal jsem ho, „ty ses z toho taky dostal! Jak je to možný?!“ „No, tyjo, bylo to těsný, ale když jsi sejmul Terouše… Cítil ‘sem se zase v poho.“ Nevěřil jsem svým očím. Vlevo se sem plahočili Jakub s Tomášem, sice se navzájem podpírali, ale znova jsem na nich viděl tu jistotu, kterou měli za starých časů… „Vy!“ vrhnul jsem se po chlapcích. „Hej… Promiň, že jsem nepomoh’, ale fakt mi bylo zle,“ omlouval se Kuba. „Jo, to já se neomlouvám!“ zažertoval Tomáš. „Protože jak vidim, stejně bych jenom zacláněl!“ „Ježiši, kluci, vy byste mi fakt chyběli, “ usmál jsem se. „Hej, Společenstvo! Dobrá práce!“ ozvalo se odněkud zprava. Byl to Michal, který se opodál zvedal ze země. „Tak jsme to nakonec přece jenom dali a nejen díky našemu panu vůdcovi…“ „Společenstvo to přežilo beze ztrát!“ radoval jsem se, rozhlížející se po všech svých společnících. „Takže… Co bude dál?“ ptal se Kuba. Michal se rozhlédl. „Měli by se asi brzo vrátit lidi. Pak už nás nebude nikdo potřebovat, co myslíte?“ „To bych řek’,“ kývl hlavou Jirka. „Moment,“ zamumlal Pepa. „Co se děje, Pepo?“ „Kamile… Kde je Markéta?“

Konec první části Slovo autora

Čtenáři, právě jsi dočetl první část čtyřdílné série o dobrodružstvích Společenstva Elementálů, skupiny chlapců, kteří dostali schopnost ovládnout živly, které spojují náš svět. Ale jak je ti nejspíš už jasné, prvním dílem to nekončí, ba naopak začíná – mnoho se toho ještě má stát. Nicméně, na tomto místě bych rád napsal něco jiného. Něco z historie. Tuto knihu jsem psal již od svého raného dětství. Nejprve to byly sešítky s vymyšlenými příběhy, kde hlavní roli hráli Kamil Beer, Aleš Masák, Jakub Podlesný, a Tomáš Jakl – moji tehdejší přátelé ze školy. Jak čas plynul dál, přibyli i Jiří a Josef Maršíčkovi, poté také Michal Příhoda, Lukáš Korynta a Martin Pergl, se kterými jsem se seznámil později. Mnoho postav z této knihy je fiktivních. Ale jiní reprezentují mé známé ze skutečného světa, jako například právě vyjmenovaní kluci. Jako třeba Marek, nebo Markéta. I někteří moji knižní soci dokonce odrážejí mé skutečné nepřátele – to je ale už na vás, posoudit, kdo je z nich skutečný a kdo ne.

Tuto knihu jsem napsal proto, abych zde uchoval vzpomínky na všechny ty zážitky, které jsem s nimi měl možnost prožít: Jak jsme společně trávili čas v karetní herně “Exil“, jak každý vynikal svým osobitým projevem, jak moc jsme si spolu užili. Jak moc pro mě znamenali a jak moc mě ranilo, když už jsem se s nimi nescházel. Ani s jedním se už aktivně nestýkám – každý jsme šli na jinou školu, někteří se odstěhovali, o jiných jsem už zase vůbec neslyšel. V té době, kdy jsem dopisoval tuto knihu, jsem se s nini opět setkal a měl jsem z toho radost. Nedělám si iluze, ale pokud se s nimi budu občas potkávat, bude to skvělé. Proč vám to líčím? Nepíšu knihu proto, abyste mě litovali. Je to proto, abych někam zaznamenal to vše, čím jsme spolu prošli, všechny úspěchy i ty méně šťastné chvíle. Proto, aby byl příběh o nerozlučné partě přátel: bijce, flegmatika, věrného společníka, vtipálka, dvou sehraných bratrů a jejich tvrdohlavého vůdce ukazován dnešním i budoucím generacím.

Dále bych rád poděkoval všem těm, co mi pomáhali s vývojem této knihy. Michalovi, Jirkovi, Pepovi, za nedočkavost na další kus knihy, Andree a Markovi, spolužákům, za hodnocení všech čtyřech psaných verzí, Markétě a dalším děvčatům, bez kterých by svět nebyl takový jaký je, za inspiraci a v neposlední řadě i rodičům, že díky nim vznikl někdo, kdo to všechno sepsal ? Především ale Alešovi, Jakubovi, Tomášovi, Jirkovi, Pepovi a Michalovi za to všechno, co už nezopakujeme a co mě donutilo k sepsání této knihy. Jmen je víc, zapomněl jsem je všechny, ale kdo mi s knihou pomohl, tak to ví a i jemu patří můj dík.

„Přátelství spočívá ve výběru člověka, kterého jsme si zvolili pro jeho povahu a dali mu jednou provždy přednost.“