• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Devět sil – 21 a 22

autor: MCKejml

XXI

Alešovo auto byla Škoda Fabia a při pohledu na ní vytanul hned první problém.

„Vidím to tak, že se tam vejde pět lidí maximálně,’’ namítl Jirka. „Nějakej nápad, kam dáme zbytek?“

Aleš zakroutil hlavou. “… To nevim…“

„Na to, abysme sehnali další auta je pozdě a nejbližší autoservis je kilák odsud,“ řekl jsem.

„A co utrhnout střechu?” usmál se Tomáš. „Zbytek by se posadil na sedadla, jako v nějakým tom hipísáckým kombíku.“

Aleš Tomáše probodl pohledem a z mezer na oči se z brnění vyhrnula pára.

„Můžem’ to tak udělat, bude místo pro všechny,” pochválil Kuba Tomáše. „Je to dobrej nápad.“

„… To je jedno,“ zabručel Aleš.

Společenstvo se dalo do práce a než bych řekl element, už před námi stál kabriolet.

„Tak si nastupte,“ vyzval jsem partu.

Vepředu seděl Pepa, který řídil, vedle něj jsem byl já. Na zadních sedadlech seděli Markéta, Aleš, a Michal. Jirka a Tomáš dali přednost volnému prostoru.

„Pepo, znáš, doufám, cestu,“ zeptal jsem se nejistě.

„Myslím, že jo,” zareagoval s naprostým klidem. „Nejsem blbej, ne?“

Motor zahřměl, když Pepa nastartoval vůz. Felicie nás, díky bohu, všechny unesla.

Jeli jsme si pro Terora. Nikdo si nedokázal představit, jak jsem se cítil, ale možná, že tak bylo všem. Vždyť teď se má stát naprosto přelomová událost, má dojít k boji o osud země, i když to tak na první pohled nevypadá. To nebude žádná pošťuchovaná o velké přestávce.

Když jsem se tak nad tím zamyslel, doopravdy jsme byli jediní, kdo s tím mohli něco udělat. Hlavou mi proběhla představa vojenských oddílů, bezcílně mizících ve vlně působení Hyperionu. Nikdo jiný by s tím už nic nezmohl, to můžeme jenom my.

Jsem zvědavý, jak se Společenstvu povede a jestli to nakonec celé dopadne dobře.

„Zopakujte si nová kouzla, budeme je potřebovat,“ upozornil jsem Společenstvo.

I já sám jsem se snažil rozvzpomenout, co bych tak mohl použít. Měl jsem v hlavě už asi osm kouzel, co se mi zdála užitečná. Zkontroloval jsem si i meč, byl v pořádku.

Všechna má zranění už vyléčil Pepa – dnes ho bude ještě nejspíš potřeba, tak musím doufat, že má element při sobě. I když u toho nejspíš nebudu, chtěl bych vidět, jak oba bratři bojují s Firenem a Magmarosem. To musí být podívaná.

Co se týká jiných členů Společenstva, řekl bych, že Aleš porazí Sharga levou zadní. I když jsem proti němu bojoval jen jednou, nezdál se mi Sharg nijak přehnaně silný. Pak je tu samozřejmě fakt, že oheň roztaví led.

Jak si ale povede Jakub, který celou dobu, co je tady, nijak nevynikal? Asi mu křivdím, vždyť složil plán bitvy na hradě. I když mi občas něco nebylo jasné, měl všechno zatraceně dobře promyšlené. Věci, nad kterými bych se nikdy nepozastavil, vytáhl na světlo v úplně jiném kontextu. Nejvíc se mi asi líbilo vyřešení duelu Martina s Michalem.

Michal má s Martinem nevyřízené účty, to je pravda, jenže když se nám postavil na Velké Ohradě, nestačil jsem se divit. Mě, Aleše, i Michala Martin zvládal levou zadní.

Někdo by měl Michalovi pomoct, možná Markéta? Nevím. Nechci riskovat někoho, kdo mě v tomhle boji tolik pomáhá.

A co Tomáš? Ne, s ním nebudou problémy, vždyť porazil golema a dokonce přitom použil svůj vlastní limit elementu.

Pak jsem tu já. Sám jsem zvědavý, jak se mi povede, s Terorem jsem bojoval jedinkrát a to mě ještě zachránil limit. Snad dnes znovu zvítězím.

Kdybychom porazili Terora, tak by nám měly být nějaké otázky zodpovězené, například kam zmizel Mr. Kdosi, co je to Hyperion, nebo co je zač ta látka, kterou Tomáš dostal z golema.

Co měl znamenat “Destabilizátor“, proč Lukáš ovládá jenom svatý element a co se to ním vůbec stalo.

Snad se dozvíme i to nejdůležitější: Jestli lze ještě zachránit zmizelé pražáky.

Jeli jsme dál ulicemi vylidněné Prahy. Na několika místech hořelo, jinde nabouraná auta blokovala silnici. Cesta na hrad byla ale k našemu štěstí průjezdná.

Opřel jsem se o okénko a sledoval tu scenérii.

Ani mi to nedošlo, ale část cesty jsem prospal. Když jsem se probral, už jsem poznával ulice Starého Města. Hrad byl o několik desítek metrů dál. Už se to blíží.

Kolem se otevřel široký areál a nedaleko před námi byla brána do nitra hradu. Široko daleko nebylo lidské duše.

„Zaparkujem’, a honem všichni ven!“ řekl jsem. Pepa zastavil auto prudkým smykem, až to skoro vyhodilo ty, co seděli nahoře, ven ze stroje.

Společenstvo vystoupilo z auta a bedlivě sledovalo okolí. Čekali na moje další rozkazy.

„Jdeme tam! Pokud si to někdo stačil rozmyslet, že tu nechce bojovat, ať to teď klidně řekne!“

Ticho.

„Fajn. Tak na ně!“

Rozběhl jsem se směrem k bráně a Společenstvo za mnou. Brána byla obehnaná starožitnými mřížemi, které měly uprostřed široký vchod. Už jsme byli asi deset metrů od vchodu dovnitř, když se okolím začaly ozývat zvuky boje.

„To je Marek!” vykřikl Jakub. „Honem, jdeme mu pomoct!“

Jirka zakroutil hlavou. „Ne… To na stopro není on.“

Z brány vyletěla známá postava ve vojenském s dvěma pistolemi v rukou.

„Martin!“ zavětřil Michal.

Hned za ním běžela další osoba, která pro nás byla ještě větším překvapením.

„Společenstvo!“ houkl na nás Lukáš, který útočil zdobeným mečem na Martina. Stejně jako z jeho ruky nebo kouzel, i z meče vyzařoval element světla.

„Lukáš a Martin jsou proti sobě!” znejistil Pepa. „Co to má znamenat?“

„Komu pomůžeme?“ hned se ptal Michal, ale z jeho otázky byla zároveň slyšet i odpověď.

Lukáš právě mečem odrazil Martina. „Tento boj není váš, tak se sem nepleťte!“ zvolal.

Kolem předbrání se rozprostřela světlá, průhledná bariéra.

„Společenstvo, prolomte ten štít, a jdeme po Martinovi!“

Všichni začali pálit do obalu střely jejich elementů. Aleš, stejně tak jako Tomáš, jej začal drtit svou zbraní.

Uvnitř probíhal boj, který ještě nikdo neviděl. Lukáš využíval rozmanitých projektilů a výrůstků, aby porazil Martina, který se jim ale mistrně vyhýbal – skoro to vypadalo, jako by byl gumový. Sám střílel a bil se s Lukášem takovou silou, že i svatý elementalista byl chvílemi porážen.

Nedokážu ten boj přesněji popsat, protože jsem jím byl fascinovaný. Jestli nás uvnitř čekají takoví protivníci, tak se bude muset Společenstvo zatraceně snažit.

Aleš se propadl mezi dva soupeře. „Mám to…!“ zaslechl jsem ho. Od stropu bariéry, který protrhl svou kosou, začal celou polokouli spalovat oheň.

„Společenstvo, do útoku!“ vykřikl jsem a rozběhl se vpřed, přímo po Martinovi.

Ale Lukáš velmi rychle vycítil, že je něco špatně. Ponechal štít svému osudu a vystřelil po Martinovi několik desítek bílých jehlic. Ozbrojený elementalista se náhle přeměnil na podivnou temnou trhlinu, která bleskurychle odlétla za zdi hradu. Stejně tak Lukáš vzepjal svá alabastrově bílá křídla a letěl za ním.

„Lukáši!“ naštvaně za ním volal Michal.

Lukáš se otočil. „Koukněte se kolem sebe, hlupáci!“

Rozhlédl jsem se. Okolo se rozprostřel houf temných elementalistů, podobných těm, co nás přepadli ve třídě. Muselo jich být alespoň dvanáct.

Lukáš nenávratně zmizel za hradními zdmi a jediná zábrana, co nás oddělovala od půlkruhu útočníků, staré brlení okolo brány, spadlo pod náporem Lukášovy bariéry.

„Tak, a co navrhuješ, Kubo, teď?!“ ozval se Jirka.

„Brána je za náma… Můžeme vběhnout dovnitř,“ na to Jakub.

Půlkruh se zužoval. „Je jich moc. Musíme se s nima vypořádat, jinak nám uvnitř způsobí velký potíže,“ houkl jsem na zbytek party.

„Moje řeč!“ nadšeně souhlasil Jirka a vytáhl hvězdice.

Reakce temných elementalistů byla taková, že všichni vytasili své rozmanité zbraně, připraveni se na nás každým momentem vrhnout.

„Společenstvo! Pal!“

K útočníkům se zvedla vlna projektilů. Sem tam někdo někoho zasáhl, jiný zase zamířil vedle nebo se mu útok nepovedl. Po elementalistovi přede mnou jsem vystřelil průhledný, namodralý kužel.

„A do nich!“ zavelel jsem a vytasil přitom meč.

Hlouček před branou se do sebe pustil. Po elementalistovi přede mnou, který se úspěšně vyhnul mému prvnímu útoku, jsem vrhl ledovou kouli, ale do cesty jí přišel jeho hozený meč. Odklonil dráhu projektilu a můj moment překvapení byl tentam.

Zleva přibíhal další elementalista a já už byl dost blízko svému prvnímu nepříteli. Co teď? Po druhém útočníkovi ale včas skočil Jirka se svým scimitarem – to jsem potřeboval.

Můj protivník ze svého hábitu vytáhl dvě další šavle. Potom vystřelil jakýsi tmavý projektil, ale ten jsem odrazil ledovým štítem, který jsem vyčaroval na svou dlaň.

A to už jsem byl u něj. Rozmáchl jsem se po něm mečem, sice to vykryl, ale zbraň mu vypadla z ruky a já byl připravený ho dorazit. Prudce jsem po něm provedl výpad, ale na poslední chvíli mě popálil jakousi ohnivou mřížkou, kterou před sebe vztyčil.

Vyrazil mi meč, ale druhou rukou jsem ho stačil zachytit ve vzduchu. Snažil jsem se nemyslet na žár a vykryl následující elementalistův útok. Ten zjevně nečekal, že chytím meč zpět do ruky a během vteřiny jsem po něm vymrštil ruku s dlouhým rampouchem.

Terorovec se skácel probodnutý k zemi. Pokoušel jsem se nějakým způsobem uhasit plamínky na zbroji, když jsem odněkud zaslechl: „BACHA!“

Byl to Alešův hlas. Ohlédl jsem se a spatřil nad sebou stín postavy, která se na mě blížila. Uskočil jsem stranou a zahlédl tvář útočníka. Přede mnou přistál Sharg a dlaždice pode mnou rozdrtil svou ledovou holí. Dopadl a hned po mě provedl prudký výpad.

Sotva jsem uhnul stranou, když okolo mě v setrvačnosti proběhl. Rozmáchl jsem se mečem, abych mu ťal po boku, když mě uchopila cizí ruka. Zahlédl jsem Aleše, jak mě drží.

„…Ten je snad můj, ne?!“ zavrčel Aleš.

„Cože?“

„NO DĚLEJ!” strčil mě Aleš pryč. „Už ‚sme je vymlátili! Ty ‚di na Terora!“

Sharg svým hlasem „z konve“ vykřikl: „Ohnivý elementalista nemá proti ledovému šanci, Aleši!“

„… No, dobrý, ale oheň roztaví led!“

„Ale na vodu, ty troubo, na vodu!“

„… Nevadí, VYPAŘÍŠ se odtud tak jako tak!“

Usmál jsem se nad jeho okamžitou odpovědí, kterou mi připomněl, jaký kdysi byl.

Běžel jsem směrem k bráně do hradu, když se ke mě připojili oba bratři, Michal, Jakub a Tomáš. Markétu jsem viděl pár metrů napravo; srazila jednoho ze zbývajících elementalistů k zemi.

„Tak jdeme do něj, chlapi!” vykřikl jsem. „Znáte svoje nepřátele!“

„Jaký “chlapi“?!” zasmála se Markéta.

„Jdeme si pro tebe, Terore!“ zavýskl Tomáš.

„Ať zvítěží ten nejlepší elementálník!“ přidal se Michal.

Společenstvo se odebralo do útrob hradu aniž by vědělo, co je tam potká…

XXII

Stáli jsme několik metrů za branou na malém náměstíčku s fontánou uprostřed. Rozhlíželi jsme se, jestli neuvidíme nějaké Terorovy příznivce, ale nikde ani noha. Bylo to zvláštní, vůbec mě nenapadalo, co uděláme teď.

„Divný, co?“ řekl Jakub.

„To ano, ale nesmíme polevit v naší snaze, Teror tu přece někde musí být,” řekl Pepa. „Měli bysme se nejspíš rozdělit–“

Větu už nedokončil.

Okolím zahřměly dva výbuchy a všichni se otočili tam, odkud je slyšeli. Napravo a nalevo, až u samých rohů hradu, vzduch jako by explodoval. Z ohně se vynořili dva Terorovi elementalisté, vzápětí přistávající na zemi.

Firen a Magmaros se k nám rozeběhli a vytasili své orientální zbraně. V patách jim hořela dlažba…

„Tak jo! Pojďte sem, vy srabi!“ špičkoval Jirka.

„Je to tu. Společenstvo, je nejvyšší čas se rozdělit,“ konstatoval Pepa, klidný, jako vždy.

„Tomáši, Jakube, běžte od katedrály doprava! Michale, Markéto.. Markéto!“ rozhlížel jsem se, hledající naší jedinou elementalistku.

„Tady jsem,“ prohlásila klidně.

„Jo. Běž s Michalem vlevo!” kývl jsem na ni. „Já to jdu zkontrolovat vevnitř! Hodně štěstí!“

Společenstvo se rozdělilo. Jirka a Pepa šli bojovat a zbylá pětice se rozeběhla přímo vpřed, skrz tunel ke Svatovítské katedrále. Před ní se rozdělil i zbytek party.

Roztlačil jsem ohromná vrata, vedoucí dovnitř Svatého Víta. Přede mnou se otevřel bohatě zdobený gotický chrám ve vší jeho kráse.

Viděl jsem to tady jenom jednou a to ještě v televizi. Nikdy jsem si nepředstavoval, že bych se sem někdy musel podívat kvůli něčemu takovému. Rozhlédl jsem se okolo a nikde jsem nezaznamenal nic, co by připomínalo Terora, ba ani jeho nohsledy. Všechno okolo bylo člověkem naprosto netknuté. Až na oltář.

Pomalu jsem se k němu blížil uličkou. To, co jsem viděl, bylo velice zvláštní.

Byl do něj zaražený podivný meč, určitě jsem ho už někde viděl, ale za Boha jsem si nemohl vzpomenout, kde. Z místa, odkud vyčuhoval, vytékala podivná černá tekutina, velice podobná asfaltu. Celý oltář od ní byl zašpiněný, rozteklá byla i po blízkých kobercích.

Ten meč, kdybych ho zosobnil, z toho měl ohromnou radost. Nevím, jak mě tyto myšlenky napadly, ale s nimi jsem cítil neskutečnou touhu si ten meč prohlédnout a vzít si ho do ruky. I přes jeho odpudivý zjev, i přes to, co napáchal.

Cože?

Jak, “napáchal“?

Přistoupil jsem k meči a na jeho čepeli jsem zahlédl něco vyrytého. Podíval jsem se blíž a přečetl si ten nápis… Nic zvláštního. Chtěl jsem ten meč alespoň vyrvat z oltáře! Určitě je to něco, za co může Teror a Hyperion!

A v tu ránu jsem si vzpomněl.

„Terorova hniloba zasáhla srdce. Už mu nelze pomoci.“

A Martin, probodaný nějakým mečem u školy.

„Teror vznikl neznámou silou jakéhosi Hyperionu. Stejně tak jako jeho společníci…“

„Zdá se, že Teror pomocí Hyperionu vysál jsoucno všech obyvatel…“

Řeč Mr. Kdosi.

„Ano… Jen odtamtud, z centra, moc Hyperionu efektivně zasáhla celé město.“

„Skutečný Hyperion sídlí v ruce úplně někoho jiného.“

Lukášova slova.

Nápis na meči zněl “Hyperion“. To není možné.

„Jak se ti líbí Hyperion?“ zaslechl jsem za sebou.

Otočil jsem se a u vrat jsem viděl stojícího Terora. Neslyšel jsem nikoho přijít, takže mě celou dobu pozoroval…

Vzduchem proletěly dva černé paprsky. Jeden jsem stačil odrazit pomocí ledového štítu, který mi zůstal ještě z boje s elementalistou před hradem, druhý mě však zasáhl a vyhodil do vzduchu. Přeletěl jsem oltář a těsně minul meč Hyperion…

Dopadl jsem ještě docela dobře, uválel jsem sud a ve mžiku jsem byl opět na nohou. Pevně jsem uchopil svoji zbraň a chystal se přepadnout Terora dřív, než se dostane k Hyperionu. Proto jsem taky před něj honem vztyčil ledovou bariéru, do které temný elementalista narazil a spadl na zem.

„Tu máš!“ hulákal Teror a vymrštil po mě zdálky malou fialovou kuličku.

Podíval jsem se na Terora s určitou skepsí a vypálil po něm z dlaní ledový paprsek. Protivník před sebe vztyčil neprůhlednou, tmavou skořápku, od které se paprsek odrazil pryč. V ten moment na mě dopadla ta malá fialová kulička, jen trochu pozměněná.

Obrovská tyrkysová sféra do mě narazila takovým způsobem, že jsem snad přeletěl celou katedrálu; při dopadu jsem myslel, že už nepopadnu dech.

U oltáře stál Teror a vymýšlel nějaké další kouzlo. Vypotácel jsem se na nohy a snažil se pořádně nadechnout, abych se zase dostal do formy, ale ne a ne to přijít.

Teror po mě vypálil několik tmavých projektilů. Vztyčil jsem okolo sebe kulovitou bariéru a cítil jsem, jak se o ní rozbily ty chuchvalce, co na mě poslal.

V tu ránu mi přišel nový vzduch do plic. Spustil jsem štít před Terorovými kouzly a vyčaroval před sebe světle modrou desku, od které se dál odrážela kouzla temného elementu. Do druhé ruky jsem uchopil meč.

Terorova palba neustávala, ale to ani moje vůle se bránit – za chvíli jsem už byl u svého nepřítele a hodil po něm můj dosavadní štít. Ten ho sice prorazil svojí pěstí, což mě hodně překvapilo, ale to už jsem se rozpřahoval a ťal po něm.

Jednu ruku přetvořil na štít, který postavil do cesty čepeli mého meče a druhou se chystal něco vyvolat, nicméně úder, se kterým počítal, přišel mnohem silnější. Byla to taková rána, kterou už jeho ruka nevydržela a tak přišel o dlaň, se kterou se bránil.

Chtěl jsem pokračovat ve svém drtivém útoku, ale Teror napřáhl druhou ruku a vyslal paprsek, který mě srazil na podlahu. Zatmělo se mi před očima, když mnou mrštil po podlaze až k samotným vratům do chrámu, která se náhle rozletěla.

„Terore!“ zaslechl jsem příchozího.

Vrazil jsem do zdi. Přede mnou proletělo několik fialových výbojů, které Teror zachytil do tmavé “díry”, na kterou včas zdeformoval svoji druhou dlaň.

„S tvými nohsledy si zabojujeme jindy,“ řekl Teror.

Teror vytrhl Hyperion z oltáře a vše okolo ztmavlo. Pokud jsem byl s Mr. Kdosi ve světě bílém, teď jsem se jistě na chvíli octl ve světě černém.

Za chvíli se černý opar vypařil a zjistil jsem, že jsem byl v katedrále společně s Michalem.

„Hej, Michale, co ty tady?“

„Už tradičně zachraňuju Společenstvo.“

„Fajn, jdeme najít Terora, musíme ho rychle porazit, dokud je zraněnej!“

Vyrazil jsem z budovy následovaný Michalem. Před vraty nebyla žádná známka bojů mezi bratry, veškeré zvuky jako by přicházely z prostoru za katedrálou.

„Tam je určitě Teror!” řekl Michal. „Honem, ‘dem!“

Rozběhl jsem se kolem levé strany chrámu, když mi hlavou bleskla jistá nesrovnalost.

„Našel jsi Martina?“

„Jo, našel.“

„A proč s ním teda nebojuješ?“

„Potkal jsem ho, ale… Koukni se támhle!“

Otočil jsem se, kam Michal ukazoval a znovu jsem je viděl. Vlevo od katedrály proti sobě bojovali Martin s Lukášem, obalení světlou bariérou, stejně tak jako před hradem.

Proč to vůbec Lukáš dělá? Proč nechce, abysme mu pomohli? A proč proti sobě bojují zrovna oni dva? Martin je posedlý Hyperionem, stejně tak jako Tereza, nebo Kristýna, a Lukáš je zkrátka podivín se svatým elementem. Nevím, co za tím vším je.

„Kašleme na ně, co?“ zeptal se Michal.

„Přesně tak,” přikývl jsem. „Oni vedou vlastní boj.“

„To mi připomíná, že po Markovi ani vidu, ani slechu.“

„To je fakt, ale třeba se ještě objeví… Koukni, to jsou naši!“

Před námi se otevřela zadní část hradu a prostranství téměř tak velké, jako před hradem. Viděl jsem tam Tomáše a Jakuba, bojující proti Kristýně a Tereze. Po Alešovi, Shargovi, a obou bratrských dvojicích jako by se slehla zem.

Jak to tak vypadalo, Tomáš to už od Kristýny dostal a Jakub se držel zuby nehty od drápů Terezy.

„Fajn, ty běž na Kristýnu, já jdu pomoct Kubovi!“ řekl jsem Michalovi.

„Tak dobře, ale…“

„Co?“

„No, to je jedno…“

Nechápu ho.

Vrhnul jsem se s mečem v ruce na Terezu, kterou se Jakub pomocí svých blesků snažil držet od těla. Co na tom, když se pokaždé ubránila svými drápy.

Když mě Jakub viděl, skoro se polekal. „Co ty tady?!“ vyjekl.

Rozmáchl jsem se po Tereze, ale můj útok odklonila stranou jedním ze svých ostnatých zápěstí. Druhým se mě chystala nabrat, když od Jakuba přiletěl svítící šíp, který ji zasáhl do útočící ruky.

„Potkali jsme Terora a utek’ nám – teď ho hledáme,“ odpověděl jsem mu.

Elementalistka odmanévrovala dozadu, její raněná ruka zaplála ohněm a znovu ji měla v pořádku. I šíp, vražený v ní, shořel na prach.

„Cože?!“ nevěřil jsem svým očím.

„Nějak se regeneruje, nebo co…“ řekl Jakub.

„Nevadí, opřeme se do ní! Střílej!“

Z ruky jsem po běžící Tereze vypustil ledový paprsek a Jakub nepřestával pálit ze svého luku. K našemu překvapení byla ale ohnivá elementalistka natolik mrštná, že se vyhýbala jak Jakubovým šípům, tak i mým paprskům.

A to už byla mezi námi a máchala okolo svými drápy. Jakub těsně uhnul na stranu, ale on nebyl jejím hlavním cílem – byl jsem to já.

Hned jakmile jsem uskočil zpod jejího útoku, znovu se do mě pustila. Zmatené vykrývání ran se po chvíli změnilo jen na zbrklý ústup s vyčarovaným štítem. Byla natolik rychlá, že jsem ji nemohl nijak pořádně odporovat, ale vzpomněl jsem si na někoho, kdo by mohl. Problém byl v tom, že dotyčný právě proletěl za Jakubem a zřítil se na dlaždice hradu. Tomáš dostal.

„Michale, co se tam děje?!“ houkl jsem na něj.

„Je moc silná, nevím, jestli ji zvládnu,“ vykřikl Michal.

Tak to tedy ne.

Udeřil jsem štítem před sebe a notně tak Terezu překvapil. Elementalistka spadla k zemi a když jsem se k ní přiblížil, vyslala na mě ohnivou kouli.

Na poslední chvíli jsem před sebe nastavil svůj štít, ten se ale beznadějně roztříštil a já sám jsem se zapotácel dozadu. Tereza se zvedla ze země, připravující další sérii útoků.

Náhle vyjekla bolestí a její kaštanové vlasy se naježily. Bylo vidět, jak doslova jiskří. Za ní se šklebil Jakub, držící ji za ramena.

„To je panečku element!“ zlomyslně se smál Jakub. Terezin zkroucený obličej mě však přesvědčil o něčem jiném.

„Jakube, řek’ bych, že je poražená, nechceš toho už ale nechat–“

„Dost!“ zaslechl jsem výkřik.

Po dvojici elementalistů skočil Michal a oba je shodil na zem. Tereza padla tváří k zemi, bylo vidět, jak je stále elektrizovaná Jakubovým elementem.

„Co děláš, ty debile?!“ řekl naštvaně Jakub.

Michal se zvedal z hromady, také částečně ochromený Jakubovými blesky. „Už to stačí, proboha!“ protestoval Michal.

Spíš než o jejich hádku jsem se zajímal o Kristýnu, od boje se kterou sem utekl Michal. Řítila se směrem na dva elementalisty, kteří se zvedali ze země.

„Kristýna!” vykřikl jsem. „Palte!“

Z ruky mi vyšlehla modrá záře, předznamenávající ledovou kouli. Jakub s Michalem od sebe odpadli a v poslední chvíli po útočící Kristýně vyvolali kouzla svého elementu.

Jakmile to elementalistka zmerčila, na celý útok zapomněla a dala se na zběsilý úprk z hradu. Naše kouzla se bezvládně rozletěla po areálu, ale čert to vem, vždyť jsme porazili další dva Terorovy elementalisty. Teď ale musíme pokračovat dál, směrem na samotného Terora.

„Kluci!” přiskočil jsem k nim. „Jste v pohodě?!“

Kuba si oklepával prach ze své mikiny. „Jo, jasně…“

„A kde je Tereza?“ hned se ptal Michal.

Rozhlédli jsme se po okolí. Tereza bezvládně ležela téměř až u zdi kaple a Tomáš seděl opřený o fontánu, evidentně zraněný.

„Postarejte se o Terezu, já se podívám na Toma!“ houkl jsem na kluky. Doběhl jsem k Tomášovi, zatímco Jakub s Michalem měli jinou práci.

„Hej, Tomáši… Seš v pořádku?“

„Já sakra nevim… Hodně jsem to dostal od tamtý krávy–“

„Neboj se, obě dvě jsou poražený,” utěšil jsem ho. „Tereza je támhle, a teď s ní kluci nakládaj’, jak si zaslouží.“ To je asi fakt.

„No, tak to je výborný… He, he…“

„Drž se, za chvíli s Jakubem a Michalem vyrážíme na Terora. Ty zůstaň tady, máš toho dost.“

„Kdybych si aspoň uměl na chvíli zadělat tu ránu, jako to umí Jirka, nebo ty…“

„To je nápad!” usmál jsem se na Tomáše. „Mr. Kdosi ti přece říkal jak na to, prej bys sis tam měl nafoukat vítr. I když to je asi blbost.“

„Ale jo, zkusím to.“

Tomáš kolem sebe nechal proudit jakýsi vánek. Bylo to zvláštní, cítil jsem ho jen na svojí noze, ale nikde jinde, protože jsem nebyl dost blízko.

„Tak jo, snad je všechno v pohodě,“ dodal Tomáš.

Větrný elementalista se sice zvedl na nohy, ale bolestí se okamžitě sklátil na zem.

„Asi to nepůjde,“ bědoval. „Promiň, že ti s Terorem nemůžu pomoct, fakt… Už bych to nezvlád’…“

„V pohodě, to nevadí! Bojoval jsi dobře, jako vždycky! Vzpomeneš si snad na golema, ne?“

„To jo, ale–“

„Stačí, abys to tu vydržel, a dáme dalšího golema! Bereš?“

„Dalšího už néé…“ zasmál se.

„Neboj! Všechno zase bude v pohodě a na Terora budeme leda vzpomínat,” poplácal jsem Tomáše na rameni. „Hej, Jakube! Michale!“

Elementalisté se otočili a vydali se ke mně. Michal přitom držel Terezu v náručí, spoutanou liánami. Byl to pohled jak z nějaké pohádky, na “Udatného hrdinu a princeznu, kterou sebral drakovi“.

„Tereza je v bezvědomí, ale není mrtvá,“ řekl rozmrzele Jakub.

„Není to skvělý? Pepa jí může taky osvobodit, jako Markétu!“ radostně prohlásil Michal.

„No proč ne,” řekl jsem a náhle si to uvědomil. „Kde je vůbec Markéta?!“

Vždyť šla s Michalem!

„To nevim,“ řekl Jakub. „Já jsem jí neviděl.“

„Michale! Šla s tebou, ne?“

„Já vím, ale když jsme se setkali s Martinem, tak jsem o ní ztratil přehled! Promiň, já jsem jí fakt nesledoval.“

Dal jsem obličej do dlaní. Kde je, proboha?!

„Ale možná, že šla pomoct Alešovi, nebo bratrům,” řekl optimisticky Michal. „Nebo si troufla rovnou na Terora!“

Šance, že by tohle Markéta udělala, byla minimální. Aleš by vyhrával, bratrům by překážela a na Terora by sama nešla.

„Kluci… A co já?“ zavrávoral Tomáš.

„Jo… Sakra… Takže: Kubo, byl bys schopnej tady pohlídat Terezu, aby neutekla a Tomáše, aby se mu nic nestalo?“

„To bych asi moh’, ale spíš bych vám měl píchnout s Terorem, ne?“

„Nemůžu riskovat, že se Tomovi něco stane, nebo že nás nakonec Tereza překvapí,” řekl jsem. „Můžeš to, prosimtě, pro Společenstvo udělat?“

„Klidně, a mám říct Pepovi, aby jí teda ňák osvobodil, kdyby šel okolo?“

„Určitě,” přikývl jsem. „Už je čas na to, abysme vyrazili, takže: Tomáši, Kubo, když uvidíte někoho z našich, řekněte jim, že jsme v katedrále. Kdybysme se dlouho nevraceli, museli byste na Terora sami. Tak zatím a hodně štěstí!“

S Michalem jsme se vydali ke vratům Svatého Víta.

„Asi vím, jak porazíme Terora,“ řekl jsem mu.

„Jak?“

„Viděls vevnitř ten oltář?“

„Cože? To vůbec.“

„Tak v něm byl vraženej Terorův meč, kterej se shodou okolností jmenuje Hyperion, má to na sobě vyrytý. Navíc v tom oltáři vypadal, jako by se zrovna tam odcaď, z něj, šířila ta vlna, co vysává lidi. Řek’ bych, že to je ten Hyperion.“

„Proč myslíš, že by to měl bejt zrovna ten meč?“

„Vzpomeň si na Lukáše nebo Mr. Kdosi, nebo proč se proti nám postavil Martin. Byl probodanej nějakým mečem, a pak s náma bojoval,” vysvětloval jsem horlivě. „Lukáš zase říkal, že Hyperion sídlí v ruce někoho jinýho! Ne v jeho, ale v Terorově! A Mr. Kdosi tvrdil, že to Hyperion z centra vysává lidi! Musí to bejt on!“

„Jasně, zapadá to do sebe. A my s ním teda uděláme co? Rozbijeme oltář, nebo ho vytáhneme?“

„Teď už nic, Teror si ho vzal,” odpověděl jsem. „Ale řek’ bych, že ho tam zase najdem’, protože když ho tam už jednou Teror vrazil a tohle všechno s ním napáchal, bude ho tam muset dát znova, aby nějak nepřestal fungovat.“

„Tak jdem!” dodal Michal.

Vešli jsme do Svatovítského chrámu, bedlivě jsem sledoval, odkud přijde Teror. K našemu podivení tam ale nikdo nebyl. S Michalem jsme se hned vrhli k oltáři.

„Není tu žádnej meč,“ pokrčil rameny Michal.

„Já jsem blbej!” plácl jsem se do čela. „Vždyť to vysávání lidí přece zastaví jenom smrt Terora, ne to, že přijde o Hyperion! To snad neni pravda. Musíme hned najít Terora, vzal si ho určitě s sebou!“ řekl jsem.

„Tak jo, honem!“

Zmatení elementalisté vyběhli z vrat katedrály, ale srazili se s někým jiným. Oni spadli na zem, ale on se ani nehnul.