• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Devět sil – 19 a 20

autor: MCKejml

XIX

Nevím, jak dlouho jsem si procvičoval element, vymýšlel nějaká nová kouzla, která by se dala použít proti Terorovým elementalistům, nebo zkoušel trénink s mečem proti ostatním, ale vím, na co jsem přitom myslel: jak zapomenout na to, co se stalo.

Byly tu problémy s Alešem, ty věci, co nám Lukáš řekl, pak to, že je Marek někde pryč… Řekl bych, že jeho jsme tu neviděli naposledy, cítím, že tu svou roli ještě sehraje.

Co bude se Společenstvem, když se v něm dějí takové rozbroje? Aleše to tady zjevně štve, nejspíš jsem ho sem ani neměl brát. Asi jsem mu elementem prokázal medvědí službu.

Jakub se sice moc nezajímá o to, co se děje, ale svou úlohu tady nejspíš má – pořád mám v hlavě okamžik, když mi zachránil život před Terezou s Kristýnou a jak je zasáhl svými šípy. Snad bude mít ještě prostor se předvést.

Tomáš mě poslední dobou čím dál tím víc překvapuje. Když mluví vážně, je to jedna zajímavost za druhou, o tom, jak porazil golema, nemluvě. Jsem zvědavý, co ještě předvede, vždyť teď musí mít sebedůvěry na rozdávání.

Jirka je stále takový, jaký byl, ale jeho problémy, o kterých mluvil Lukáš, mě nenechávají klidným. Nevím, o co jde, ale pokud nám to nechce říct, musí mít pro to zatraceně dobrý důvod.

Pepa. Kdybychom ho neměli, tak už jsme všichni zmrzačení, nebo hůř. Jako jediný s Michalem zatím chápe, o co tady jde, a snaží se pomoct, jak jen může.

Z původní sestavy zbyl ještě Michal, kterému asi musí na Společenstvu hodně záležet. Možná proto, že jsme jediní “klaďáci“ v tomhle konfliktu, možná proto, že nechce dopadnout jako Martin nebo Lukáš. Pak je ještě možné, že se mu líbí ten ideál, který poutá Společenstvo… Co já vím.

Nakonec je tu Markéta. Pořád moc nechápu to, co se stalo na tržišti, nevím, jestli mám být rád, nebo nerad, jestli se mi to třeba jenom nezdálo pod tím vším, co tady snáším. Markétu jsem měl vždycky rád, byla to jediná holka, co se mi za celý život skutečně líbila jak od pohledu, ale od začátků bojů s elementy i svým chováním.

A pak jsem tady já. Je to se mnou fakt tak zlé, jak tvrdil Lukáš? Že bych pochyboval o Společenstvu a že bych dával přednost Markétě před ostatními? To je blbost.

Seděl jsem u stolu v Alešově kuchyni, kde jsem večeřel a doufal, že to není moje poslední večeře. V obývacím pokoji za mnou vládla bujará zábava, bůh ví, co si kluci, a tím myslím hlavně Kubu, přinesli z obchodů. Aspoň že se všichni tak netrápí jako já, což je samo o sobě dost k smíchu.

Dojedl jsem a chystal se svolat zbytek Společenstva do obývacího pokoje. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vstoupil do obýváku a srazil se s Jirkou, který se na mě, celý rozjařený, zasmál: „Opijeme Aleše a všechno nám řekne!“

Podíval jsem se na nebožáka Aleše, který všechno sledoval ze dveří do předsíně. S úsměvem jsem odstrčil Jirku na gauč, kde Tomáš vyprávěl “autentické“ příběhy ze školy.

Když jsem to viděl, měl jsem radost. I když máme zítra bojovat na život a na smrt a teď už nemůžeme ustoupit, všichni se tady královsky baví. Ať už je to Pepa, od kterého bych čekal, že náš humor není jeho krevní skupina, nebo Markéta, u které jsem se bál, že by naši společnost jinak než ve vážném duchu nebrala. Jediný Aleš se distancoval od jejich zábavy.

„Jo! Pan vedoucí!“ ukázal na mě na gauči usazený Tomáš.

Celá místnost uměle zatleskala a já jsem z legrace pokýval hlavou s rozpaženýma rukama.

„Zrovna vyprávím, jak jsme se v pětce mlátili, a ty jsi chudákovi Kubovi skoro rozbil hlavu!” řekl Tomáš. To zrovna vytahovat nemusel.

„Cože? Jste ho měli vidět, jak před prázdninama přehodil Lukáše přes třídu!“ bavil Michal místnost nejhloupějšími zážitky ze třídy. Markéta přitakávala Michalovu vyprávění, že si to pamatuje, a místnost se znovu rozesmála nad představou, jak v mé obyčejné podobě dělám ve třídě takové kraviny.

„A nebo, jak naše dějepisářka vyjela na Aleše: „NEVÍŠ?“, když jsme měli spojený třídy!“ řekl Michal.

Aleš tu zábavu jen nezúčastněně pozoroval. Možná, že se pod brněním taky smál. A nebo si vzpomněl, jak se ho podobně zeptal ještě někdo jiný: Lukáš.

Schoval jsem obličej do dlaní a podíval se zkroušeně na místnost. Zdá se, že si ještě chtějí užít života, narozdíl ode mě. Jim je nejspíš jedno, jestli neuspějeme, oni teď žijí tak, jako by jim bylo všechno jedno.

Ale já, jako někdo, kdo je sem přivedl, jsem měl jiné starosti, než koho kdo přehodil přes třídu. Ale proč bych jim to měl zazlívat? Oni mají radosti na rozdávání a já jsem tady ten mrzout. Znovu jsem se podíval na veselou společnost, kterou jsem tady měl. Proč se neraduju s nima?

Kde je moje víra ve stejnej úkol se svejma kámošema? Kde je moje morálka jako jejich vůdce? Kde je to, na co jsem se těšil, že s nima budu dělat? Copak jsem zapomněl na jejich jedinečnost, na to, co jsme spolu prožili, čím jsme prošli? Fakt?

Ne…

I kdyby mě měl zítra oddělat Teror, nezapomenu na to, co z nás dělalo přátele.

Ať už to byly věčné vycházky do Exilu, společná třída, společné názory, nebo prostě jen to, jak jsme se smáli stejnému vtipu. Aleš, Jakub, Tomáš, Jirka, Pepa, Michal… Jsme skvělá parta. Pokud nepadnu já, tak ať nepadne nikdo.

„Hej, Kubo!“ zvolal jsem na zaujatého Jakuba.

Jakub se na mě otočil a já spustil: „Hele, myslíš, že bys do zítřka zkusil dát dohromady nějakej plán bitvy na hradě?“

„Cože? Jako jak by tam kdo bojoval, kudy by se šlo, a…“

„Přesně.“

„Uff… No, co si pod tím představuješ?“

„Až potkáme Terorovce, tak bysme si měli rozdělit, kdo půjde na koho. Třeba.“

„No, v tý bitvě se pak těžko orientuje…“

„Aspoň bude nějakej hrubej plán, ne? Navíc nás není moc, budem’ se orientovat celkem dobře, podle mě.“

„Tak jo, no… Sice si nepamatuju, jak to tam přesně vypadá, ale zkusím něco vymyslet.“

„Super, do rána, jo?“

Jakub mi to odkýval. „A dej si na tom, prosimtě, záležet,” řekl jsem. „Závisí na tom náš úspěch.“

„Jo… Já vim,“ zamumlal Kuba a odebral se pryč z místnosti.

Oddechl jsem si, že příliš neprotestoval, protože zrovna teď pro nás bylo jeho myšlení hodně důležité.

Podíval jsem se z okna, venku už nějakou chvíli byla tma. Nejspíš bych měl svým přátelům říct, aby šli spát… Zítra musíme vyrazit brzo a celou akci provést co nejrychleji, aby Teror nezískal příliš sil z Hyperionu. Taky je důležitý, aby byli všichni dostatečně odpočatí a vrátil se k nim jejich element, hlavně k Pepovi, který ho nonstop používá.

No… Nechám je ještě chvíli se bavit, dokud je čím. Určitě to zvládnou i beze mě.

Odešel jsem z obývacího pokoje do předsíně. K Alešovi byly otevřené dveře, zahlédl jsem Jakuba, jak tam něco hledá. Nejspíš si to jde nějak sepsat. Odebral jsem na balkón, kde jsem se konečně trochu vydýchal. Být se sedmi lidmi v nevětrané místnosti je fuška.

Balkón byl maličký, vešli by se na něj maximálně čtyři, ale zase z něj byl dobrý výhled na krajinu okolo. Úplně napravo jsem na horizontu zahlédl budovy bývalého Exilu a vlevo jsem viděl část cesty na tržiště. Pode mnou byla louka, kde jsme se setkali s Lukášem.

To celé bylo pod tmavým nebem, které osvětloval měsíc, spolu s hromadou hvězd nade mnou. Bylo zvláštní vidět celé sídliště osvětlené jen zeshora, bez žádných věřejných lamp.

Opřel jsem se o zábradlí a díval se ven, jestli třeba neuvidím Marka, jak se k nám vrací. Na druhou stranu, proč by měl? I přesto, že jsme se k němu všichni dřív chovali jako přátelé, tady neměl důvod dál zůstávat. To, co jsem mu provedl, ho nejspíš odradilo natolik, že se rozhodl jednat na vlastní pěst. Za to mu patří můj respekt, protože na to já bych si netroufl.

Kdyby se nám obrátily role, nevím, co bych dělal. Asi bych čekal, až Společenstvo vyrazí.

Doufám, že dělá to samé, rád bych ho ještě viděl na správné straně, protože jen zrada může odradit elementalistu od toho, aby jím byl.

„Hej, Kamile,“ řekl někdo za mnou.

Nevnímal jsem ten hlas, a ledabyle odpověděl: „Coe?“

Dotyčný ke mě přišel a já se v samém zamyšlení ani nepodíval, kdo to je. Byla to Markéta.

„Co ty tady?“ podivil jsem se.

„Jak to vidíš zítra?” zeptala se starostlivě. „Jak to bude s náma?“

„Fakt nevim, ale ať už se má zejtra stát cokoliv, tak je to konec toho, čeho jsme doteď dosáhli.“

„Jak to myslíš?“

„Je možný, že prohrajem a potom si nás všechny najde Teror. Bude silnější než předtím, podá si nás jednoho po druhým, bez jakýkoli šance.

A kdybysme vyhráli, o co to bude lepší? Všichni se rozprchnou a nikdy už nebudem’ tak skvělá parta jako teď. Čas nás všechny rozdělí, jako předtim. Vzpomínky na naše společný úspěchy z nás zmizej dřív nebo pozdějš.“

„Proč myslíš, že to tak má skončit? Copak nejste s klukama ze Společenstva nejlepší přátelé?“

„Se všema jsem byl „jednou“ nejlepší kámoš, ale po čase to prostě zmizelo… Jeden chodil do jiný třídy, druhej na školu někde… Daleko, Jirka s Pepou dokonce odjeli do Brazílie a teď, jestli se z toho vůbec dostanem’, skončí devítka a je to.“

„Ale proč tohle pořád říkáš? Ty si nevážíš svýho Společenstva?“

„Právě, že jo, ale vážím si ho až příliš. Obdivuju každýho, kdo do toho se mnou šel, i kdyby pro ně neměl nikdo jinej pochopení. Pro mě je Společenstvo ráj, ale riskuju všechno, co si od toho slibuju.“

„Ty jsi snad zapomněl na to, proč jsi ho složil? Na to, proč jsi s nimi chtěl bejt?“

Markétiny otázky mě překvapily. „Ne, to ne,“ zakroutil jsem hlavou.

Markéta se opřela o parapet a obrátila se na mě. „Tobě nestačí, co s nima teď zažíváš? Vím, že si jich vážíš, oni ale tebe taky.“

„Jak to můžeš vědět?“ uchechtl jsem se.

„Ty přehlížíš to nejdůležitější. Seš zahlcenej svým úkolem od někoho, kdo už tady není, tak, že nevidíš, jak tě maj’ rádi.“

Nerozuměl jsem tomu. „To bych neřek’…“

„Ty to v nich nevidíš? Aleš, kterýho tady všechno štve, jde s tebou i na konec, kde může umřít, Jirka tě pořád podporuje a dělá ti toho parťáka, kterého z něj chceš mít, Michal, který dělá všechno pro to, aby se Společenstvo nerozpadlo, nebo i ten Tomáš, který ti svejma vtipama vlastně pomáhá udržet celou naší partu.“

„Nevím, jestli bych tomu měl věřit,“ zakroutil jsem hlavou. A co když má pravdu?

„Pepa, kterej se za tebe vždycky staví a riskoval sám sebe, když vás s Markem zachraňoval, nebo Kuba, kterej to s tebou táhne dál, i když má pořád samý řeči a pochyby.“

„Možná. Stejně ale, kdybych ve finále neuspěl…“ znovu jsem obrátil hlavu po větru, který d mi rozcuchával vlasy. Markéta ke mě přistoupila a stočila rukou moji hlavu k její.

„Pak za tebe všichni padneme, jako jedno Společenstvo, co neuspělo.“

„Tomu nevěřím.“

Elementalistka se na mě zahleděla. „Ty nevěříš ve svoje Společenstvo, když věří v tebe?“

„Pokud bych měl, tak uvěřím.“

„Už je načase,“ zasmála se.

Postavil jsem se k ní čelem, a nerozhodně rozhodil ruce, chystající se něco říct. Ale nic už mě nenapadalo.

„Děje se něco?“ zeptala se.

Zakroutil jsem hlavou.

„Společenstvo nepadne!“ prohlásil jsem pevně, ani nevím jak. „Ale ať už si o mě myslíš kdo ví co, pokud zejtra máme zemřít, tak chci, abys věděla, žes mi za celou tu dobu, co seš tady, hodně pomohla. Mám tě za to moc rád.“

Markéta se rozzářila tak, že jsem to ještě v životě neviděl. Zřejmě se chystá škodolibě říct: „Ale Marek, Jirka, kdokoli, je lepší.“

„Obejmi mě,“ řekla a rozpažila.

Vycenil jsem zuby a nerozhodně přešlapoval na místě. „Heh, no…” mumlal jsem si. Tohle jsem teda nečekal.

„Do toho, chci vědět, jestli je tohle skutečné!“

„Tak teď jestli mě někdo sleduje…“ Podíval jsem se zmateně z balkónu do okolí, jako bych si myslel, že mě pozoruje Marek.

„Tak co?“

Zaradoval jsem se a skočil po ní. „Tak mi prostě musí závidět!“

Téměř jsem ji vyrazil dech, jak jsem jí popadl. Měl jsem z toho neskutečnou radost, jako by se mi splnil sen.

Z ložnice se ozval nadšený tleskot. Veselili se tam Jirka a Tomáš, oba rozdovádění, jak to jen šlo.

„VEN!“ vykřikl jsem a střelil po nich ledový paprsek.

„Ježiši!“ lekl se Tomáš a skoro proletěl dveřmi. Za ním běžel Jirka se vztyčeným palcem.

Když dva výtržníci zmizeli, hned byl na balkóně klid.

„To… Markéto?“

„Jo?“

„Miluju tě a pokud bychom měli padnout, naše duše se sejdou tady. Tak přísahám.“

„Já taky. Nic nás nerozdělí, ani Teror, ani Marek…“

Naposledy jsme se na sebe podívali a začali se konečně líbat.

XX

Zvedl jsem se z postele. Krátce jsem přejel pohledem po stolních hodinkách, abych zjistil, že už je po poledni.

To je ironie. Chtěl jsem, aby se celé Společenstvo probudilo brzo, abychom včas zakročili proti Terorovi, ale sám tady spím jak zabitý…

Vydal jsem se do koupelny. Omyl jsem se a po návštěvě na záchodě jsem se zastavil pro snídani. Cestou jsem potkal Pepu.

„Čus, Pepo, neviděl jsi Jakuba?“

„Nazdar. Ten je teď v Alešově pokoji a se zbytkem tam probírá dnešní boj.

Teď se tam vracím, měl bys se mnou jít taky.“

„Jo, to pudu. Hele, a to…“

„Ano?“

„Jak to vidíš ty?“

„Ale tak, jak bych to viděl… Vždycky, když máš dobrý důvod pokračovat, musíš jít směle do toho.“ Tak nějak jsem cítil, že i přes to prázdno v jeho helmě se musel usmát. Kývnul jsem na něj a následoval ho.

Vešli jsme do pokoje, kde bylo na palandách okolo Jakuba usazené celé Společenstvo. Někdo stál, někdo seděl, ale všichni sledovali našeho parťáka, jak vysvětluje plán bitvy.

Pozdravil jsem strohým zamáváním pravice, ostatní to vzali více verbálně. Třeba Jirka si neodpustil: „Čau bejku!“

Vrazil jsem do něj a pokrčil rameny na Markétu, která stála nad Jakubem.

„Kubo, tak na co jsi přišel?” zeptal jsem se. „Jak povedem’ útok?“

Jakub se zatvářil naštvaně. „Rád bych to řek’, ale všichni mě musej poslouchat!“

„HEJ!“ zvolal jsem na místnost, která v tu ránu ztichla. „Dávejte bacha na to, co vám Kuba chce říct! Kubo, ven s tim.“

„Takže máme jít na Pražskej hrad a jak víme, vedou k němu dvě cesty…

Jedna přes to velký prostranství, druhá po zámeckejch schodech. Já ‘sem vybral tu první.

Možná bysme se měli rozdělit, ale to by Teror se svejma kumpánama přepad’ nejdřív tu první skupinu a pak tu druhou. Byli bysme v nevýhodě, takže všichni pudem’ dohromady.

Aby Teror nestačil načerpat příliš sil z Hyperionu, Kamil bude pokračovat v útoku na Terora, ať už potká kohokoliv. To samý platí pro zbytek Společenstva, a teď vám řeknu, jak to myslim.

Nepřátelé, o kterejch víme, těch je sedum: Teror – toho si vezme na starost Kamil, jestli, teda, proti tomu nic nemáš,“ otočil se na mě Kuba.

„Jasně, že ne.“

„Potom je tady Firen a Magmaros. Protože nikdo z nás proti ohni nemá žádný výhody, nemůžem’ na ně nikoho speciálně poslat. Ale víme, že to jsou sehraní bojovníci, stejně tak jako Pepa s Jirkou – vezmou si je na starost právě tihle dva.“

Jirka ohrnul ret a přikývl, Pepa řekl: „Zatím jsme s nimi bojovali jen jednou, ale rádi si to zopakujeme.“

„Fajn. Potom je tady Sharg, a toho by si vzal na starost Aleš.“

Aleš se vzpamatoval a hned protestoval: „Cože?… Vždyť je vodní!“

„No, právě, že ne,” vysvětlil Jakub. „Je jenom na led, protože nic jinýho, co jsem viděl a slyšel, ještě nepoužil. I Mr. Kdosi nám kdysi řek’, že je to elementalista ledu, ničeho jinýho. No a led roztaví oheň.“

„… Hmh… Tak fajn.“

„Super. Potom je tu Martin–“

Michal se okamžitě přihlásil. „No tak ale Pergla si beru já.“

„Jo, jasně, chtěl ‚sem to říct, protože–“

„S Martinem máme nevyřízený účty, já se o něj postarám. Už proto, že mu z tohohle chci pomoct.“

„No jo furt, ale tak mě aspoň nech říct, proč ty,“ řekl mírně naštvaně Jakub.

Michal souhlasil a Kuba se otočil zpátky na Společenstvo. „Jak víme, Martin je dost pohyblivej, a Michal, když ho dostatečně spoutá liánama, by z něj měl mít lehkej cíl.“

Michal uznale přikyvoval. Jak se zdá, zase se dozvěděl něco nového.

„Zbývají holky, který teď nevim, jak se jmenujou; půjdu na ně já, protože už s nima mám nějaký zkušenosti z boje před školou, no a pomoct by mi moh’ Tomáš, protože má se svým elementem ve fyzickým boji převahu, stejně tak jako ony. To ‘sou všichni, má někdo nějaký otázky?“

Už jsem viděl Tomáše, který chtěl něco říct s očima upřenýma na Markétu, ale když se srazil s mým pohledem, radši si to rozmyslel. Nehledě na to si ale Jakub uvědomil, že na ni zapomněl.

„Jo, jasný… Ještě Markéta. Nevím, no. Máme početní výhodu, tak je na ní, kde pomůže.“

Markéta nic neřekla jako dostatečný znak vlastního rozumu.

„Kubo, pokračuj,“ protrhl jsem trapné ticho.

„Jo, jasně, takže: Jestli se na nás vrhnou všichni najednou, každej zaútočíme na nepřítele, o kterým jsem vám teďka řek’; musíte si to pamatovat. Má to svoje pochopitelný výhody, protože i kdyby třeba Sharg pořád útočil na Tomáše, tak Aleš to bude mít lehčí, protože na něj Sharg nebude dávat bacha.“

„A když zaútočí postupně?” ozval se Pepa. „Měli bysme si pořád stát za jedním nepřítelem?“

„No tak se pokaždý odpojí jen ten člen Společenstva, kterej je proti tomu, kdo nastoupí, nejlepší, zase podle toho, jak jsem teď řikal. Zbytek půjde po Terorovi, aby se nestačil posilnit tím Hyperionem.“

„Tak jo,” přikývl jsem. „Máš nějakej nápad, kde bude Teror?“

„No, když projdeme z toho prostranství, jak jsem řek’, hlavní bránou, co je hned před náma, tak narazíme na Svatovítskou katedrálu,” gestikuloval Jakub. „Tam by moh’ bejt, protože je to vlastně centrum hradu. Pokud tam nebude, tak bys asi měl pomoct ostatním s jejich bojem. Ale je to blbost, protože jestli se neobjeví sám, tak by si nechal zabít vlastní spolubojovníky. To pochybuju, že udělá.“

„No jasně. Ještě něco?“

„No, myslim, že je to všechno, až na to, jak se tam rychle dostanem’?“

„Pěšky by to trvalo dlouho,” řekl jsem. „Možná pár hodin, a to by už o nás Teror moh’ vědět.“

„Co třeba tunelem metra?“ zazubil se Tomáš.

„Nezní to moc dobře, ale nakonec to tak nejspíš stejně budeme muset udělat,“ odpověděl Pepa.

Ticho bylo náhle protrženo nejméně předpokládanou větou: „…Vezmeme auto našich.“

Všichni se za hlasem ohlédli. Vypadá to, že Aleš znovu přiložil ruku k dílu.