• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Devět sil – 17 a 18

autor: MCKejml

XVII

Trmáceli jsme se z jižních schodů a společně s Pepou jsme podpírali Jirku. Tomáš šel za námi a hlídal nám záda.

A vtom jsme to spatřili. Uprostřed louky, která se rozprostírala za silnicí před Alešovým domem, stálo několik postav – zdálky jsem rozeznal Alešovo sytě červené brnění.

„Koukněte! To je Aleš!“ vykřikl Tomáš a ukázal na místo, na které jsem se právě díval.

„Jo, a ještě někdo,” přikývl jsem. „U Aleše zůstalo kolik lidí – tři?“

„On, Kuba, Michal a Markéta, čili čtyři,“ opravil mne Pepa.

„No ale je jich tam celkem šest, jestli nevidím blbě,“ zamračil jsem se.

„Tak honem, pomůžem’ jim!” Jirka se rozběhl ke skupince. „Třeba s někým bitkujou!”

„Jirko?“ zeptal se Pepa nejistě.

„Léčím se elementem, jak ‘sem vám řek’, Mr. Kdosi nám to říkal!“ zaslechli jsme ho, než odběhl pryč.

„A vy ho ještě táhnete,” dodal Tomáš.

„Dobře, kluci, jdeme!“ zavelel duchapřítomně Pepa.

Zdálky to vypadá, že skupina nebojuje. Vidím jen dva elementalisty, obklíčené čtyřmi jinými.

Kdo to může být?

Pak mi to došlo. Je jasné, že to budou Lukáš a Marek, kdo jiný. Jak jsem se k nim blížil po jižní cestě, okamžitě jsem je poznal.

Když jsem tam tak běžel, zamyslel jsem se nad tím, co měla znamenat ta vize, když jsem viděl Sharga za Jirkou a Pepou. “Destabilizátor“? Zvláštní. A proč Jirkova hvězdice nezpacifikovala golema? Zřejmě byla nějak nasáklá Jirkovým elementem, který golemovi pochopitelně nevadil.

Doběhli jsme na místo, kde stáli obklíčení Lukáš s Markem. Okolo nich v rozích jako by čtvercové formace stáli Jakub, Michal, Aleš a Markéta. Všichni měli vytažené zbraně, až na Markétu, která ozbrojená nebyla.

Marek si byl nejistý a sledoval Společenstvo s katanami v rukou, zato Lukáš stál v naprostém klidu a vyhlížel náš příchod.

Tomáš, bratři a já jsme se rozmístili do mezer ve formaci a zahradili Markovi s Lukášem zbývající cesty ven. Nyní tam stál téměř pravidelný osmiúhelník.

„A výslech může začít,“ jízlivě poznamenal Jirka.

„Co jste nám chtěli?“ zeptal jsem se.

Čekal jsem, že uslyším hromadu naprostých hloupostí nebo nějaké nesouvislé breptání, na které jsem byl od Lukáše přes školní roky zvyklý, ale to, co na mě vybalil, mě zcela vyvedlo z míry.

„Lukáš, tak se mi kdysi říkalo. Tys sis bývalého Lukáše vybral do Společenstva, aby ti pomáhal, když už nebylo zbytí. Teď se z něj ale stalo něco úplně jiného, je z něj bytost, kterou si nedokážeš představit.“

„Hyperion!“ zvolal Jirka a se svým scimitarem se rozběhl na Lukáše.

Marek se okamžitě jal akce a Jirku zpacifikoval rychlým chvatem po rameni.

„Poslechni si ho nejdřív, Maršál, ne?“ řekl Marek. Jakmile to Společenstvo vidělo, začalo se se zbraněmi v rukou přibližovat k Markovi.

„Neútočit!“ křikl jsem.

Marek skočil zpátky tam, kde byl předtím. Jirka sice vypadal, že se na něj vrhne, ale nakonec se také stáhl na své původní místo. Šavli ale nechal v ruce.

Jak se to naučil? Marek, jak to tak vypadá, je ve skutečnosti schopný bojovník, ale tak rychle se do toho přece nemohl dostat!

„Já Hyperion nejsem, a nikdy jsem nebyl,” arogantně zakroutil hlavou Lukáš. „Skutečný Hyperion, popřípadě Hyperionové, sídlí v ruce úplně někoho jiného. A v někom jiném.“

„Pak bys moh’ bejt ten, jak nás sem povolal,” řekl Jakub. „Mr. Kdosi.”

„S tím jménem jsem se setkal a dotyčný je mi také známý. Bohužel o přítomnosti Mr. Kdosi nevím zhola nic.“

Lukáš se naprosto změnil! Mluví jako nějaký filozof, to se zbláznil, nebo co?

„Proč ses s námi chtěl sejít, Lukáši?“ zeptal jsem se rázně.

„Mám nějaké informace, které by vás určitě mohly zajímat, jako například: kde se nachází Teror, jaké má důsledky Hyperionova moc, nebo, co je pro vás klíčové: Jak ji zlomit.“

Odkud to, proboha, všechno může vědět?!

„To by nás zajímalo,” přikývl jsem. „A řekneš nám to?“

„I když si vážím tvého zapálení pro věc, nejprve se ptám já,“ na to Lukáš.

„No tak jo,” pokrčil jsem rameny. „I když teda nevim, co bys zrovna ty od nás chtěl vědět.“

„Řekni mi, proč si myslíš, že bys měl zrovna ty vést Společenstvo? Není to žádná rivalská otázka, zajímá mě jen tvoje přesvědčení. A upřímně, jinak nedostaneš svoje odpovědi.“

Pokud se mě chce vyptávat na tohle, ví, kde je Teror a další věci, tak jsme na jeho hřišti. Mr. Kdosi se odmlčel a tohle by byl náš jediný zdroj informací.

Horší bylo, že jsem na Lukášovu otázku nemohl jednoznačně odpovědět. Vím, že bych měl, ale odpověď bude těžší, než jsem si myslel. Po chvíli přemýšlení mě už ale napadala vhodná slova.

„Proč chci výst Společenstvo… No, je to něco, co jsem vždycky chtěl, co jsem nemoh’, ale teď můžu. Protože tady z toho mám radost a vidím, co s dobrejma přátelema dokážu.“

„Pokud je to tvoje konečná odpověď, dobře… Co budoucnost Společenstva, jak ji vidíš?“

„Jestli budem’ držet jako jedna dobrá parta a odložíme stranou všechny naše bejvalý problémy, tak budem’ moct zvítězit.“

Lukáš vypadal zaskočeně. To, že mu předvedu tak optimistickou odpověď, nejspíš nečekal. „A nemyslíš, že by na tvoje místo vůdce měl nastoupit někdo jiný?“ zeptal se.

Rozhlédl jsem se po Společenstvu a můj zrak spočinul na jediném člověku. „Možná Pepa,” zamyslel jsem se. „Je dospělej a tak celkově zkušenej.“

Jirka se uchechtl a Pepa razantně zakroutil hlavou.

„No ale protože jsem složil Společenstvo já, tak je pozdě na to, aby se tohle vůbec řešilo,“ dodal jsem sebejistě.

„A co kdyby bylo jiné Společenstvo?“

Odpověděl jsem rychle a rozhodně. „Pak bych tu neměl co dělat.“

„Přesně to jsem čekal, protože tvoje účast tady je už teď všelijaká, jen ne přínosná. Tvůj boj, jak ho zatím vedeš, je chybný. Tvoji přátelé jsou biti, jeden po druhém, a zde to vidíš. Každý už tvé mrzké rozhodování odnesl. Už šest z nich, a raněné nepočítám.“

„Jakub, Pepa, Jirka a Tomáš to sice dostali, ale kdo je těch šest?“ odporoval jsem Lukášovi.

„Nevzpomeneš si na Martina, kterého jsi zanedbal ve svém velení tak, že zemřel a je z něj něco mnohem nebezpečnějšího, než se mohlo kdy zdát?

Aleš, který je…“

Při Lukášových slovech Alešovo brnění vystydlo, vybledlo a sám nejsilnější bojovník jako by ztratil řeč.

„Ne, jeho náturu poznáš sám a to brzo. Další z těch, co to pod tebou odnesli, je moje přechozí inkarnace, která ti tvůj problém řekla pěkně zpříma a odešla ze Společenstva, dále Marek, který kvůli tvému prostopášnictví radši sám odstoupil, Markéta, která teď neví, která strana je správná, a ten poslední, je to absurdní… Jsi to ty.“

Překvapeně jsem se na Lukáše podíval. Netušil jsem, co tím může myslet.

„Problémy, které sem vůbec nepatří,“ probodl pohledem Markétu a než jsem stačil cokoli namítnout, pokračoval razantním tónem dál: „Pochybnosti o smyslu Společenstva, jestli to, co tady neděláš, není marné, nebo jsi o tom na tržišti nepřemýšlel?“ dodal a ostře si změřil Michala.

Počkal jsem, než se Lukáš vymluví. Nevěděl jsem, co na to říct.

„I to, že tě někteří už zklamali,“ pokračoval. Tentokrát se díval jenom na mě. „Nebudu nikoho zmiňovat, ty sám přesně víš, kdo to je. Kdo tě podrazil a v kom ses zklamal.“

Napadlo mě jedno jméno, ale nesmím se tím nechat ovlivnit. Vážím si všech členů Společenstva stejně!

„Společenstvo tak, jak ho znáš ty, je jedna velká chyba. Když se pozorně podíváš, každý z nich má v sobě něco špatného, čemu se nemůže postavit. Každý elementalista, kdo ti s tvým osudem pomáhá, je zahuben–“

„Nechápu něco jinýho, a to, že Lukáš řekl slovo „element“ správně!“ zasmál se Jirka.

„Třeba zrovna tenhle elementalista temna, Jiří. Něco v hlavě ti říká, abys ses zachoval jinak, abys využil něčeho, co ti je odepřeno a na čem se už kdekdo spálil, je to tak?“

Jirka si dlaněmi protřel obličej a přitom se smál, ale mě bylo jasné, že to je jen falešná zástěrka.

„Jeho bratr Josef. Nemyslíš, Pepo, že tady je to na tebe moc těsné, že se mezi samými puberťáky necítíš dobře, jako by tě tady nepotřebovali?“

„Já tady mám svoje místo, a jestli sis toho nevšiml, taky nejsem zrovna nejstarší – aspoň oproti tady klukům,” ukázal na nás Pepa. „Lukáši, vždyť se podívej, co jsi ty. Pokud jsi tak mocný, tak si vytvoř i souměrné tělo.“

„Moje tělesná schránka nemusí značit moji opravdovou identitu, na to bys měl být dost chytrý…” ohrnul Lukáš nos. „Chytrý, ano, kdo je tady podle vůdce Společenstva dost chytrý? Jakub. Jeho problémy jsou víc než jasné, jako bys tady ani nebyl, viď, Kubo?“

„Cože?“ reagoval probuzeně Jakub.

„No tak,” pousmál se Lukáš. „Cigára nejsou, chlastu je málo, je to nuda, co?“

Než se Jakub na cokoli zmohl, pokračoval Lukáš rázným hlasem, aby okomentoval dalšího člena party. Vtom jsem si uvědomil, že Marek, který stál vedle Lukáše, se ještě sám do diskuze nepřipojil. Se svým pohledem zarytým do země a rukama v bok jako by na něco čekal. Tak přece jen se tihle dva spojili…

„Vedle něj je hned Tomáš, mám pravdu?” ukázal na něj Lukáš. „Ten je na tom ještě hůř… V boji sotva udrží zbraň a bez podpory je ztracený, stejně tak jako v celém tomto boji. Nechceš tu být, že ne?“

Lukáš se vlastně zeptal na tu osudovou otázku, kterou jsem mu položil v samoobsluze, ale Tomáš na ni neodpověděl. Ohlédl jsem se na Tomáše a viděl, že jeho obličej nebyl ani rozradostněný, ani vážný. Skoro jako by byl mimo, odpověděl: „Po dnešním boji na tržišti…“

„Ano?“

„Jsem si uvědomil, že i když všichni z nás zklamou, až třeba jen na jednoho, i ten může sám udělat něco velkýho. Něco, čeho by třeba ani celá skupina nebyla schopná. Proto jsem ve Společenstvu rád,“ dořekl to, sjel pohledem ze země na Lukáše, kývl hlavou a usmál se. „A ty seš kus debila, co boří tuhle partu,” řekl sebejistě.

„Hmm… Zajímavé.“

„Lukáši, co má tohle za smysl?“ řekl jsem ostře. Lukáš, jako by mě neslyšel, pokračoval dál.

„Ohnivý elementalista. Co je jeho pointou a smyslem tady? Hořet, nebo ne? Tak lehké to jistě není, vidím, že živel a vše okolo něj, i loajalita svému vůdci, tě odměnili. Řekni nám, co ti element udělal,“ řekl provokativně Lukáš.

Vyhaslému Alešovi se v tom momentu rozžhavilo bledé brnění doruda a na jeho kose vysvitlo zlatým písmem psané “ULTIMA“. Vypadalo to, jako by se měl každou chvíli na Lukáše vrhnout. No, aspoň by Jirka nebyl sám.

„Nevíš?“ zeptal se Lukáš zvučně a upřel drsný pohled na Aleše. Lukášovy zornice jako by bublaly, to jsem v životě neviděl.

Aleš se chytil za hlavu a padl k zemi. Slyšel jsem od něj nějaká slova.

„Uvnitř… Brnění…“

Lukáš odtrhl pohled a zakroutil hlavou. „Říkal jsem vám to… Na to přijdete časem sami.“

„Pepo, zkus nějak Alešovi pomoct!“ řekl jsem okamžitě.

Lukáš, jako by mě vůbec nevnímal, mluvil dál, zatímco Pepa příběhl k rozhozenému elementalistovi, který klečel na zemi.

„Teď přijdu já, co?” řekl Michal. „Tak mi řekni, co mi vytkneš, starej kamaráde.“

„Já už nejsem tvůj kamarád. A ano, teď přijdeš na řadu ty, i když ty neseš asi nejmíň hříchu. Vždyť ty se “jenom“ snažíš uchovat Společenstvo v jednom kuse.“

Michal nasadil znuděný výraz a Lukáš pokračoval.

„Ale ty víš, že to není možné. Časem přijdou ztráty, je více než jasné, že někdo padne za obět téhle dlouhé válce. Řetěz je silný natolik, jako jeho nejslabší článek. Je to ve Společenstvu případ Tomáše? Jirky? Nebo dokonce samotného pana vedoucího?“

Michal se nezmohl na slovo. Lukáš se rozhlížel po Společenstvu, a ukazoval prstem.

„Tichá bomba, která jednou vybuchne, líný flegmatik, slabomyslný, dva o samotě neschopní bratři, nadšený sebemrskač… A ty, jejich vůdce. Je tohle tvoje Společenstvo?“

„No to teda,” usmál jsem se. „Nevyměnil bych ho za jiný.“

„Ale počkej!” houkl na mě Lukáš. „Zapomněl jsem na Markétu…“

Lukáš se otočil, změřil si ji a začal uměle odříkávat: „Ale tu sis ani nevybral do Společenstva, tak proč se jí zabývat?“

„Pro mě je každej člen Společenstva stejně důležitej, ať už v něm byl od začátku, nebo ne,“ řekl jsem.

„Jak by ne,“ odtrhl Lukáš s úšklebkem pohled od Markéty. „A nyní se dostáváme k meritu věci: Pro tebe je každý z nich důležitý, nevyměnil bys je, a co oni? Myslíš, že oni zastávají ten stejný postoj ke svému vůdci?“

Neodpověděl jsem, ale to on asi ani nechtěl…

„Přátelé, o co je lepší Kamil, než řekněme tady Marek?“

„Tyy vole!” vybuchl Jirka. „Já to věděl! Chce prosadit tady toho žárlivýho debila,” ukázal na Marka. Nechybělo moc, aby se do sebe pustili.

A mě v tu ránu došlo, o co Lukášovi jde. On chce, aby Marek vedl Společenstvo.

„Tak třeba ty, Kubo. Řekl bych, že tvoje odpověď bude znít: mě je to jedno.“

„Nevim, no… Tak jednou máme vůdce, tak se ho držíme, ne?“ odpověděl mu nejistě Jakub.

„Aha, fajn. A co ty, Tomáši? Jaký je tvůj názor?“

„Má tam bejt, protože tady jsme všichni staří kámoši, ne?“ řekl Tomáš směrem ke mně.

„A vy dva?“ ukázal Lukáš na Jirku s Pepou.

„Podle mě odvádí Kamil ve funkci vůdce dobrou práci,” odpověděl jednoznačně Pepa, „Nevidím důvod, proč ho nahrazovat.“

„A podle mě by se tahle diskuze měla ukončit, protože já bych už rád šel,“ naštvaně odvětil Jirka.

„Michale?“

„Všichni už tady řekli to, co je pravda: že jsme staří přátelé, že už je jednou stanovenej vůdce… Neřekl bych nic novýho.“

Lukáš ukázal na Aleše. „No, a teď ty,“

„… Na takovouhle dementní otázku ti neodpovim…“

„Měl bys, pokud něčeho chcete dosáhnout,“ odpověděl mu Lukáš. Zablesklo se mu v očích, pocítil svou šanci.

„… Tak třeba: Chci to takhle nechat. Stačí?“

„Fajn, fajn,” řekl Lukáš. „Napadá mě vhodná otázka pro vašeho vůdce.“

Podíval jsem se na Lukáše a čekal, na co se zeptá. Chtěl jsem už říct: „Tak ven s tím!”, nebo: „Řekni mi jí!“, ale něco mě přesvědčilo, abych počkal.

„Tedy Kamile…

Co může elementalistu odradit od bytí jím?

Odpověz jedním slovem, a mohu ti slíbit, že pro dnešek to bude moje poslední otázka.“

Otázka jako by měla větší váhu než se zdá. Jako by ji neříkal Lukáš, ale někdo, kdo tady „tahá za nitky“.

Zamyslel jsem se. Co může donutit elementalistu, jako jsem já, k tomu, abych elementalistou přestal být… Jedno slovo.

Láska… Ne. I z nešťastné se někdo může stát mstitelem nebo jemu podobným, kvůli tomu přece neodložím schoposti, když bych je potřeboval.

Smrt… Když kolem mne umírají spojenci, může to být hrozné, ale právě proto mám víc odhodlání k tomu snažit se dál, bojovat dál za něco, co by za to stálo, třeba i za ně… Pokud by měla smrt postihnout mne, už s tím nic nenadělám.

Svět… Možná. Pokud mě budou lidé přemlouvat, abych přestal být elementalistou, možná jím přestanu být, ale pokud budu rozumný, nechám si schopnosti tak jako tak, pro případ.

Úspěch, Neúspěch… Pokud neuspěju, záleží na tom, jak. A úspěch, pokud někdo zpychne tak, že by se vzdal všeho, co mu pomohlo a vlastně svého skutečného já, je buď blázen, nebo druh člověka, který zase brzy spadne na dno.

Válka… Ano, někdo může být zděšený strašnými boji nebo svým okolím, třeba i tím, co zbyde z jeho přátel, ale může dostat náboj to všechno ukončit a projednou vyhrát, pokud je natolik silný. Nebo, pokud je dost loajální, může setrvat: doufat v přežití a konec trápení.

Ale je tu ještě jedna možnost…

Zrada…?

Nad vším tím, co jsem tu řekl, je zrazení někoho, komu věřím. Pokud ode mě lidé, se kterými jsem celou dobu držel za jeden provaz, se kterými jsem sdílel své radosti a starosti, utečou, pokud ode mě někdo, na koho jsem spoléhal, upustí a budu nucený bojovat proti němu… Jsem ztracen.

Než abych s ním bojoval, tak radši ztratím své schopnosti… Nebo se nechám zabít, jako by na tom potom záleželo. Radši tomu budu utíkat, než abych to chtěl pochopit.

„Zrada,“ řekl jsem skálopevně Lukášovi.

„Vybral sis tohle… Dobře tedy,“ odvětil mi, jako by ani nebyl překvapený tím, co říkám.

„Můžu už se ptát?“ zeptal jsem se rázně.

„Právě ses zeptal, tak fajn. Mám odpovědi na několik otázek.“

„Kde sídlí Teror a kam pokaždé ustupuje z bojů?“

„Terorovo místo je na Pražském hradě,“ odpověděl mi suše Lukáš, jako by mi oznamoval, že je dneska venku ošklivo.

Společenstvo vypadalo překvapeně, zdá se, že je velmi zvláštní usídlit se zrovna tam.

„Proč tam?“

„Jen odtamtud, z centra, by moc Hyperionu efektivně zasáhla celé město. Bude se šířit dál, přes celou republiku, skrz Evropu a další státy. Je to jen otázka času.“

„Co by se stalo, kdybychom nezasáhli?“

„Terorova moc roste. Za určitý čas, po vstřebání dostatečného počtu lidí, se stane neporazitelným a vy už nebudete mít tu moc tomu zabránit. A až tomu tak bude, vyhledá si vás a porazí.

A to je důvod, proč je tu i Marek. S ním se zformuje nová vlna odboje proti Terorovi a brzy nad ním zvítězí. Vůdce Společenstva nejsi ani ty, ani tenhle “svatý Josef“.“

„A kdo mu jako bude pomáhat?“ řekl jsem pochybovačně.

„Tvoje Společenstvo.“

„Fakt?” usmál jsem se. „Tak kdo tam chce, ať tam jde,” dodal jsem jízlivě.

Díkybohu, nikdo se ani nepohnul. Všichni mi byli věrní i po tomhle pohovoru, ještě že tak. Lukáš pokrčil rameny a řekl: „Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém.“

Marek se konečně napřímil, vyndal své dvě katany, a vypadal jako by byl dočista mimo.

„Kamile, nastup proti Markovi.“

Obrátil jsem oči v sloup. „Ne. A Marku, jestli nejseš blbej, nebudeš ho poslouchat.“

„Pak tě Marek zneškodní sám!“ zvolal Lukáš. Marek se dal do pohybu a nastoupil na jižní stranu bývalého osmiúhelníku. Čekal snad na další příkazy?!

Povzdychl jsem si, přešel na severní okraj a vytasil meč.

„Já ti pomůžu,“ ozvalo se za mnou. To ke mě přišel Pepa a vyndal hůl.

Jakmile to viděli, tak se k němu přidali ještě Jirka, Markéta, a Tomáš. Už by se přidal i zbytek Společenstva, ale Lukáš rozzlobeným hlasem zahřměl: „NE! Nikdo ti teď nepomůže!“ a čtyři členy Společenstva, stojící u mě, odhodil podivnou silou stranou.

„Do boje, vy dva! Ať se nikdo neopovažuje narušit jejich boj!“ burácel.

Jak to ale viděl Michal, v tu ránu se ujal velení: „Lukáši, už tě máme dost! Společenstvo, jdeme na něj!“

Zatímco napravo ode mě propukl boj, Marek se rozpohyboval a chystal se na mě zaútočit.

Vyskočil prudce dopředu a provedl na mě výpad. Uskočil jsem na stranu, abych se vyhnul, ale svou druhou zbraní mě Marek donutil ustoupit ještě dál. Vzápětí jsem si vzpomněl na nějaká ledová kouzla – a na Marka už letěl světlý paprsek. Ubránil se mu stejným trikem, jako na tržišti, rozdělil proud vedví svou katanou. V momentě, kdy to udělal, jsem provedl výpad zase já, ale ten odklonil svou druhou zbraní. Uchopil jsem svůj meč oběma rukama, dokud byl Marek v bránícím postavení a pevně po něm ťal.

Uskočil mi z cesty a zatímco jsem proletěl volným prostorem, jeho katana se mi zakousla do boku. Zatřásla mnou náhlá bolest, ale rychle jsem se stačil obrátit zpět ke svému nepříteli a zatímco jsem odrážel jeho výpady, druhou rukou jsem se pokusil zamrazit ránu. Věděl jsem ale, že to mi může pomoct jen na chvíli.

Když jsem se tak bránil Markovým útokům, zamyslel jsem se, jestli jsem element ovládl do takového stádia, abych dokázal vytvořit ještě něco jiného, než jednoduché projektily a štíty, na které si vzpomenu… Jak jsem tak sledoval Marka, neměl žádný element, takže by se dal třeba lehce připoutat k zemi, jako jsem to udělal golemovi. Hned by potom byl lehčí kořistí.

Kořistí? Vždyť to byl bývalý spolubojovník. Ale ne, Lukáš mu musel nějak zakalit mysl a na takové tu máme Pepu.

Pokusil jsem se jednou rukou udržet meč a druhou jsem namířil na Marka – snad to vyjde. Jeho nohy se zapustily do země, spoutané ledem. Marek se natáhl na zem, a ještě cestou dopadl ramenem na můj meč. Honem jsem vytáhl svoji zbraň z Markovy paže, protože jsem byl nekrytý. Obešel jsem ho po straně, kde bojovalo Společenstvo. Letmo jsem se ohlédl a uviděl téměř nemožné.

Společenstvo bylo poráženo Lukášem, který užíval svatý element! Marně kdokoli z nich útočil nebo se dral ven, když Lukáš veškerý odpor pokryl nejrůznějšími bariérami a zábranami. Zato Marek se vytrhl z ledových námraz s naprostou lehkostí a vypadal, že je zase fit. Připravil jsem si meč, když se na mě vyřítil.

To už jsme byli v jednom klubku. Rána střídala ránu, sem tam i nějaký ten úspěšný zásah – ani jeden bojovník ale nedal najevo bolest. Meče do sebe znovu a znova narážely, jako bych se ani já, ani Marek nemohl unavit.

Za chvíli už jsme se od sebe potáceli, oba pomlácení, jak jen to šlo. Když jsme jeden od druhého byli asi deset metrů daleko, otočili jsme se na sebe. Skoro to vypadalo, že jsme se obrátili najednou.

V hlavě se mi znovu udělal nepořádek, jako u školy, ale tentokrát jsem myslel na něco jiného. Co když má Lukáš pravdu v tom, že nedokážu vést Společenstvo a ti, co se mnou jdou, budou poraženi? Pokud je to tak, ať si mě pamatují aspoň za dnešek!

„DÉMONŮV ŘEZ!“ vykřikl jsem. Můj protivník nevypadal nijak rozhozeně, protože se také chystal něco říct.

Marek zkřížil katany pod obličejem a zahřímal: „ROZČTVRCENÍ!“

Kov na Markových katanách se změnil na obsidiánově černý a jejich stín se začal červeně lesknout. Bojovník vymrštil katany vzad a započal svůj limit elementu. Oba jsme se na sebe rozběhli, jeden víc posedlý zabitím svého nepřítele než ten druhý. Nemohlo to skončit dobře.

Věděl jsem, že z tohohle nevyjde ani jeden elementalista živý, vždyť jsme oba vyčerpaní do posledního. Tenhle útok je to poslední, na co se k našemu oponentovi zmůžeme.

Dělilo nás posledních pár metrů, když vtom mě napadla osudová otázka.

Kdo povede Společenstvo? Budu to já, nebo Marek?

Jediná pravdivá odpověď ale byla šokující. Nebyl by to ani Marek, ani já. Byl by to Lukáš, cokoli z něj zbylo. Můj a Markův souboj nemá vítěze, jenom odstraní silné jedince.

Prohra tady by byla ztráta všeho, za co jsem do téhle chvíle bojoval.

A vtom, jako blesk z čistého nebe, vyběhl jediný člen Společenstva z Lukášova sevření.

XVIII

Pepa vrazil mezi dva elementalisty, rozmáchl ruce a jako by se zvedal do vzduchu, vyvolal nějaké kouzlo.

Narazil jsem do jakési neviditelné zdi a spadl na zem. Když jsem se rozhlédl, co se děje, zahlédl jsem, že Marek dopadl podobně. Pepa evidentně přerušil svými bariérami limit jak můj, tak Marka. Element se mnou ještě krátkou chvíli smýkal na zemi ve snaze se “vybít”, když se to nezdařilo při limitu.

„Tuto zkoušku jsi tedy splnil,“ ozvalo se odněkud zprava. Lukáš zmizel v paprsku světla a překvapené Společenstvo za ním nevěřilo svým uším.

Přede mnou se svalil Pepa na kolena, opřel se o svoji hůl a těžce oddechoval. Společenstvo se na něj okamžitě sesypalo ve snaze mu nějak pomoci. Marek, který byl na druhé straně od něj se sice zvedal na nohy, ale nevypadalo to, že by byl schopen jakkoli dál bojovat.

Díkybohu, i já jsem se z toho dostal. Jak se zdá, fakt, že limit elementu byl přerušen, si na mně nevzal žádnou daň – zato Pepa vypadal na umření, protože vypadal, že podpírat se holí moc dlouho nevydrží.

Stalo se téměř nemožné, přestože jsem věděl, že to jeden z nás dvou odnese. A přece se tak nestalo. Lukáš se nás jenom chtěl zbavit a i když nevím, jak se to Pepovi povedlo, tak tomu zabránil.

Většina Společenstva si ve snaze pomoct Pepovi vůbec nedávala pozor na Marka, ale já si svého bývalého rivala stále držel na očích. Můj protivník se, když nikde neviděl Lukáše, dal na útěk, jenže Michal mu i k mému překvapení spoutal nohy vyčarovanými kořeny. Šel jsem k Markovi z něj dostat vysvětlení.

Vytrhl se z lián a znovu stál naproti mně.

„Tak co, Marku, pořád se k nám nechceš přidat?“

„…“

„Vidíš, co byl Lukáš zač, ne? Chtěl se nás akorát zbavit.“

„Kámo, ty doopravdy nic nechápeš,” osobitě bědoval Marek. „Copak jsi nepřemejšlel nad tím, co jsem ti řek’ na tržišti? Nebo jak se Lukáš dozvěděl tolik věcí o Terorovi?“

„Co s tím? A jak jsi ho vlastně potkal?“

Marek schoval obličej do dlaní a zasmál se. „Kámo, neříkej mi, že seš fakt tak blbej, že ti to nedošlo!“

„A co? Kdo to měl bejt, Marku?!“

Marek zakroutil hlavou. „Rozeber to se Společenstvem,” prohlásil jízlivě. „No ale každopádně se omlouvám za tuhle akci, asi mě Lukáš skutečně ňák donutil do toho, co jsem tu teď předved… A sám to tady zatáh‘. Kámo, opatrujte se, a dej mi bacha na Masínka.“

Když mě Marek minul, ještě mě poplácal na zádech. Nezmohl jsem se na slovo.

Otočil jsem se na Společenstvo, připravené k odchodu. Jirka a Jakub nesli Pepu, zavěšeného za ramena.

Marek si to už pádil parkem někam do neznáma. Sledoval jsem ho, jak pomalu mizí v domech na obzoru. Setkáme se ještě někdy? Třeba u Terora?

„Hej, Kamile… Jdeme?“ slyšel jsem Tomáše.

Otočil jsem se s úsměvem zpátky na Společenstvo. „Jo, asi jo. Ale kam?“

„No tak na hrad ještě asi ne,” pokrčil rameny. „I když, Společenstvo na hrad, to je jasný.“

„Ne, to určitě ne, Pepa, Jakub, Jirka i já jsme dost vyčerpaní,” povzdychl jsem si, „Ale všichni jste to slyšeli, musíme se připravit. Viděl bych to tak, že kdo se na to cítí, by po zbytek dne trénoval. Tady je to perfektní,“ rozhlédl jsem se po louce.

„Jo, Kamil má pravdu, měli bysme tady potrénovat element,” souhlasil Jirka. „Sám si nevybavim víc než tak tři dobrý kouzla.“

„Ani já ne,“ dodal Jakub. Zbytek Společenstva to odkýval.

„Tak jo. Vy dva, odneste Pepu k Alešovi –“

Vyčerpaný Pepa odporoval: „Ne, zůstanu tady s váma… Dejte mě na támhletu lavičku.“

„A dejte mi nějakej drink, docela mi vyprahlo,“ doplnil ho jeho bratr.

„Pepo, jseš si jistej, že tu chceš zůstat?“

„Jo, hlavně se neptej proč,“ řekl Pepa odmítavě.

„Tak fajn, než ale začnem’ trénovat, musíme probrat, co a jak.“

Společenstvo se přesunulo k lavici poblíž místa, kde jsem bojoval s Markem. Jirka a Jakub opatrně posadili Pepu na jeho místo, když se ozval bok. Znovu jsem ho musel zaplnit čerstvým ledem. Přestože se rána nejspíš pomalu hojí, bude to ještě chtít nějaký čas.

Jirka si sedl vedle Pepy a v dobrém rozmaru by si tam sedl i Tomáš, pokud by zrovna nepředběhl Markétu.

„Tomáši, no tak!“ podíval jsem se na Tomáše. Ten s grimasou zakroutil hlavou a chytil se lavičky.

Chytil jsem ho za ruku a nekompromisně vyhodil z odpočívadla. Hlasitě protestoval, ale “bylo to přece ze srandy”. Kývnul jsem na Markétu, aby si sedla.

„Klidně postojím,“ řekla, když na lavičku s nadšeným výrazem znovu vtrhnul Tomáš.

Zakroutil jsem hlavou. „Takže, všichni jste slyšeli Lukáše, jak si s náma hrál, a tak. Co víme je, že Teror sídlí na Pražským hradě,“ řekl jsem.

„Stejně se mi to zdá jako blbost… Proč zrovna tam?“ řekl Jakub.

Odpověděl mu Pepa. „Ty důvody, co nám Lukáš řekl, se mi zdají jako docela pravděpodobné. My češi jsme ve středu Evropy a hrad je zase v centru Prahy.“

„Může to bejt ale past, neměli bysme radši Terora vypátrat sami?“ navrhl Michal.

„No hele, jestli s pomocí Hyperionu pohlcuje „duše“, nebo cokoli, to s tím centrem bych mu docela věřil,” řekl jsem. „Navíc to, že je Teror na hradě, je jediná stopa, co zatím máme. Celou tu dobu nás hledali vždycky jen oni.“

„Asi jo, a co nás tak může potkat horšího, než co už ‘sme viděli, hm?“ dodal Jirka.

„Lépe připravený Teror a jeho elementalisti,“ odpověděl Pepa.

„A proč by on nemohl potkat zase líp připravený Společenstvo?“ na to Michal.

„Přesně. Proto ještě dneska budem’ trénovat a zítra se vydáme na Terora,” přikývl jsem,

„Snad vyhrajem.“

„Jo hele, to jste asi nikdo nepřišli na to, co to tam leží na tržišti po golemovi,” usmál se Tomáš. „Taková ta černá kaluž.“

Někteří ze Společenstva ani ještě nevěděli, že je po golemovi, tak se Tomáš mohl jen těžko dočkat odpovědi. Nehledě na to ale byla ta hmota zvláštní – co to může být?

„Fakt nevim,” odpověděl jsem mu. „Moc bysme se ale k tomu neměli přibližovat, přece jen to může bejt něco, čím ho Teror ovlád’.“

„To je fakt, radši to necháme bejt,“ řekl Jirka.

„Kluci, co si myslíte o tom, co nám řekl Lukáš?“ ptal se Michal.

Nikdo se netvářil vesele, když to Michal zmínil, asi to všechny docela vzalo. Přeci jen to byl rozhovor, který nemohl nechat nikoho ze Společenstva klidným. Ticho protrhl až za chvíli Jirka.

„Tak zaprvý sem moc nepochopil, jak na konci Lukáš řek’: „Tuto zkoušku jsi tedy splnil“.“

„Jo, to je pravda. Řek’ to nejspíš mě, to taky vůbec nevím proč,” pokrčil jsem rameny. „Nemluvě o tom, jak mě Pepa zachránil – fakt dík moc.“

„Pepo, jak ses dostal z toho, co na nás Lukáš vyčaroval?“ poprvé do diskuze přispěla Markéta.

Byla to dobrá otázka, také mě to zajímalo.

Oslovený se nadechl a řekl: „S tím jsem se ještě nesetkal. Jak jste asi všichni viděli, Lukáš naší cestu zamezil nejrůznějšími bariérami, přes které jste se nemohli dostat, ale já jsem jimi prošel, jako by nic. Stalo se to nejspíš proto, že podle Mr. Kdosi na mě byl jeho element neůčinný, a jak všichni víme, jsem svatý elementalista–“

„A Lukášova ruka je z nějaký bílý hmoty, takže by moh’ mít stejnej element jako ty, Pepo?“ Jakub udeřil hřebík na hlavičku.

Tomáš položil řečnickou otázku: „Jsou teda Lukáš a Pepa oba svatí elementalisti?“

Pepa neměl slov, zato jeho bratr Jirka měl připomínku: „No ale Lukáš, jak ho známe, uměl se všema elementama, ne? A ještě špatně.“

„Leda, že by něco maskoval,“ napadlo Michala.

Opět začal mluvit Pepa: „To ne, Michale, proč by to dělal. Vezmi si, že aby si s elementem uměl vytvořit náhradní ruku, což se i v mém případě zdá jako nemožné, a to jsem “čistě“ svatý elementalista, musel by element ovládnout na mistrovské úrovni. Proč by tedy zastíral dovednost s jinými elementy? A i kdyby je nedokázal ovládnout tak jako tento, proč by si na začátku vybíral jako nejlepší element světlo? Oheň nebo vítr se mi zdají v tomto případě mnohem praktičtější.“

Michal pokrčil rameny, ale hned ho napadlo něco jiného. „Tak fajn, nejspíš se Lukáš nějak “předělal“ na svatýho, ale jak by ten něco takovýho dokázal? Jediní, o kterejch víme, že můžou dát schopnosti, jsou Mr. Kdosi a nebo ten… Hyperion.“

„No, nevím, my to asi nevyřešíme. K čemu by byl Mr. Kdosi, nebo Hyperionu, Lukáš?” řekl jsem. „Je ale fakt, že Mr. Kdosi se odmlčel a my jsme tady na vlastní pěst. Ať už nás Lukáš podved’, nebo ne, dal nám důležitou informaci, a to, kde je Teror. Koneckonců to, co od nás zjistil on, nás nijak nemůže ovlivnit, ne?“ řekl jsem.

„Co po nás vlastně chtěl? Celou tu dobu jsem to nějak moc nepobral,“ ozval se Jirka.

„Pořád jenom jakej je Kamil vůdce a jiný nedůležitý věci,“ vtipkoval Tomáš, „Ne, taky nevím, proč se nás ptal na takový věci. Nezdálo se mi ani, jak si tam z nás dělal srandu.“

Jirka se uchechtl. „Ale musíme uznat, že to znělo pěkně tajemně, co?”

„Ve tvým případě bych taky rád věděl, o čem mluvil,“ řekl jsem z legrace.

„Ježiš! To je snad jedno, ne?“

„No tak, nejspíš by to všechny zajímalo, stejně jako to, o čem mluvil s Alešem,“ prohlásil Michal. Škoda, že to kluci vzali vážně.

„… Tak to fakt ne,“ zavrčel Aleš. Tohle bylo asi citlivé téma.

„Jirko, řekni nám, o čem Lukáš mluvil,” navrhl Pepa. „Měli bysme to vědět, když už to zmínil i on.“

„Podrazáku,“ osočil se Jirka na svého bratra. „Ne, nedostanete to ze mě. Ale fakt to není nic tak důležitýho, aby to rozbořilo tým.“

„Jak chceš, ale jestli se kvůli tomu v budoucnu něco pokazí…“ řekl Michal naštvaně.

„Vždyť říkám, že ne, ne?“ dodal Jirka spokojeně.

„No tak ne,” pokrčil rameny Tomáš. „Další pán na holení je Aleš, takže o co jde ve tvým případě?“

„… Jak řikal… Třeba se to dozvíte časem.“

To nebyla odpověď, kterou jsme čekali. „No tak, sakra! Aleši! Celou dobu ani nemukneš, nijak se neprojevuješ, jako bys tu nebyl!” naštval se Michal. „Já jsem tady chtěl starýho Aleše, a když jsem se to od Mr. Kdosi a Kamila dozvěděl, byl jsem rád, že tu seš s náma! Ale ne, teď tu musí bejt místo starýho Aleše takovejhle debil!“

Okolí zmlklo a všichni se podívali buď na Aleše, nebo na Michala. Ten se po chvíli zatvářil, jako by vlastně ani nic neřekl. Každopádně vyslovil něco, co bylo potřeba a co už delší dobu Společenstvo trápilo.

Poklidná diskuze náhle nabrala netušené obrátky.

„… Do finále s váma pudu, vo to nejde…“

„To já vím,” řekl jsem. „Chtěl jsem do toho všeho jít s touhle partou, ale taky s tebou, proto jsem si tě vybral. Když nám řekneš, o co mu šlo, třeba ti bude líp.“

„… Něco už nevrátíme, tak klid…“

„Pokud je co vrátit, tak se o to budeme snažit,” prohlásil Pepa. „Potřebujeme ale vědět co.“

„Jo. Proč už třeba nepoužíváš element?“ dodal Michal.

„…“

Tomáš započal netušenou řeč: „Hej, Aleši, je mi jasný, že se ti tu teď nechce projevovat, ale Společenstvo a Teror není žádná sranda. Neni to žádná hra, kterou bys mohl vypnout, až tě přestane bavit, musíš se na nás spolehnout, protože jsme to jediný, co tu máš.“

Všichni se podívali na našho vrchního vtipálka a ani on sám nevěřil tomu, co řekl. Protáhl obličej a přenechal slovo někomu jinému.

„… Ale tak co pořád chcete, abych řek’…“ zamumlal Aleš.

„Chceme vědět, proč ses tak změnil,” řekl jsem, „I to, o čem s tebou Lukáš mluvil.“

„I když tě neznám, určitě ti nějak Společenstvo může pomoct,“ dodala Markéta.

„…Nechcete toho už nechat…?“

„Co ti tady chybí?“ zeptal se rozhodně Michal.

„…Moje normální podoba,“ řekl reflexivně Aleš.

Nikdo nevěděl, co to může znamenat, ale konečně jsme se někam hnuli. Bohužel to bylo tam, kde číhalo něco, o čem jsme neměli ani ponětí.

„SAKRA UŽ!“ zaklel Aleš. Jeho brnění zrudlo a na kose znovu začal svítit nápis “ULTIMA“. Museli jsme ustoupit od toho neskutečného žáru, který Aleš rozdmýchal svým rozčilením.

„CO JEŠTĚ CHCETE PROBOHA SLYŠET?! VŠECHNO SE MI TADY–“ A najednou přestal, jak když utne.

„Řekněte mi, až se pude pro Terora,“ ukázal na nás a odešel domů.

Společenstvo bylo šokované. Něco takového nikdo nečekal.

„Tak snad radši pudem trénovat…“ řekl Jakub rozmrzele.