• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Devět sil – 15 a 16

autor: MCKejml

XV

A bylo tu ráno. Přes noc se asi nic nestalo, koneckonců žiju a byt je v pořádku. Asi jsem se měl vystřídat s klukama v hlídkování, zapomněl jsem, ale to už teď nespravím. Když jsem se podíval z okna, muselo být podle mě tak deset hodin.

Pokoj byl prázdný a po Michalovi zbyla jen prázdná postel. Ploužil jsem se ke koupelně s naivní představou, že se umyju, když na mě někdo zvolal z obýváku: „Hej, Kamile!“

Šel jsem se podívat, co se děje. Společenstvo se tam o něčem bavilo, byli tam všichni kromě Markéty.

„Nazdar,” pozdravil jsem partu polomrtvým hlasem. „Když dovolíte, učešu se, umeju–“

„Haha, metrosexuál,“ žertoval Tomáš, ale Pepa ho okamžitě utnul: „Tomáši, klid, nejsme v zrovna humorné situaci,“ za což si vysloužil výsměch od uvolněnější části skupiny.

Odebral jsem se do koupelny a jak jsem čekal, tak z kohoutku nevytekla ani kapka. Pak jsem si ale uvědomil, že nic takového vlastně nepotřebuju, protože jsem necítil tu nedobuzenost, jako každé ráno.

Vzal jsem tedy aspoň hřeben a učesal se. Potom jsem se vrátil ke Společenstvu.

„Takže, o co tady jde?“ zeptal jsem se.

„Marek s Lukášem se znova objevili,“ řekl Pepa. Jediný vypadal, že má o situaci přehled.

„Dobře, kdy, kde, a co říkali?“

„Když ‘sem měl hlídku, objevil se přede dveřma u schodů,“ zamračil se Jirka. „Nechtěli bojovat, jen říkali, ať prej přijdeš na ten plácek pod metrem, na bývalý tržiště, jak ‚sme ti pomohli s Markem.“

„Kdy?“

„To poznaj sami,” dodal Jirka. „Je to prej na tobě.“

Lukáš a Marek se objevili a chtějí se sejít. Proč? Chce mě Marek oddělat po včerejším neúspěchu? A co mi tak může chtít Lukáš?

„Tak jo, díky,” řekl jsem a sedl si do křesla. „Asi bysme se měli nějak domluvit, co a jak.“

Na gauči seděli Tomáš, Jakub, a Michal. Všichni tři vypadali, že se po včerejšku ani trochu neuzdravili. Aleš stál se založenýma rukama naproti mně vedle Jirky s Pepou, kteří byli opření před televizí. Markéta pořád nikde, asi ještě spí.

„Takže se s náma chtěj’ sejít – Jirko, jak vypadali?” zeptal jsem se. „Otrhaně, nebo jako noví? Víš, jak to myslim, ne?“

„Vypadali tak, jako vždycky, jako naprostí kre–“

„Jirko, myslim to vážně. Kubo, ty zatím zkus promyslet, jak bysme na ně mohli jít, kdo by šel, a tak podobně.“

„No, jak to myslíš –“ nerozuměl mi Kuba.

„Prostě jestli tam vlezu já a Společenstvo bude okolo, nebo… Hele, popřemejšlej nad něčím, než to tady dořešíme. Prosím.“

„No tak jo, no…“

„Fajn.” Otočil jsem se zpátky na Jirku. „Jak teda vypadali?“

„Uch… No, Lukáš tak, jako když jsme se rozloučili u školy, nevypadal ani že by nějak bojoval, ale dostalo mě, že měl ruku z nějaký bílý hmoty.“

„Cože?“

„No co já vim, taky to moh bejt rukáv, ale ne, měl to i na dlani… Prostě bílá svítící paže,“ řekl Jirka.

„Napadá mě,“ zamyslel se Pepa, „že taková ruka by se dala vytvořit nějakým svatým elementalistou, jako jsem já… Samozřejmě, já konkrétně bych ji nejspíš ještě nesvedl.“

„Jo, to je fakt, ale pochybuju, že mu pomoh’ Mr. Kdosi, když už Lukáš ani není ve Společenstvu,” zakroutil jsem hlavou. „A to mi připomíná, že bysme Mr. Kdosi měli zkontaktovat, aby nám řekl, co si o tom myslí.“

„To je na nic… Zkoušeli jsme to, a nic se nestalo,“ řekl Michal smutně.

„Tak to je v tahu,“ dal jsem obličej do dlaní.. „Kubo, Tomáši, Michale, jak vám je? Pepo, co léčení?“

„Já nevim, pořád jako bych neměl element,“ skuhral Jakub.

„Pepo, jak jsou na tom?“

„To, jak je léčím, není snadné… Musím vědět, kde je to bolí a soustředit se na to, co chci udělat. Element většinou pomůže, ale když si to rozmyslím nebo ho použiju nějak neuváženě, jen plýtvám silama.

Jakub je na tom ne o moc líp než včera, za to, co se mi vrátilo elementu přes noc, jsem ani jednomu z nich nemohl dost pomoct.“

„Kubo, co tě bolí?“ zeptal jsem se ho.

„Nic moc mě nebolí, ale ten element prostě chybí,“ pokrčil Jakub rameny.

„Nejspíš proto, jak ses bránil golemovi, když po tobě sek’, ale tak snad se ti to časem vrátí. Teď nikam nespěcháme, nemůžeme hledat Terora, když nevíme, kde je.“

„Snad se ten element vrátí, no,“ dodal Jakub.

„Nojo, neměli jste včera dělat ty srandy s televizí!“ ozval se Tomáš. Ani on na tom ale nebyl nejlíp.

„No a Tomáši, jak je tobě?“

„Ehh… No, radši bych ještě dneska zůstal tady,“

„Ale no tak, Jakl, nesimuluj!“ bavil se Jirka, načež oba dva elementalisti se začali pošťuchovat. Je vidět, že dobrá nálada ze Společenstva ještě nevyprchala, a tak si přeju, aby to bylo vždycky. Nechci s sebou vodit roboty.

„Tomáši, a bolí tě něco, nebo taky necítíš element?“

„Jsem zmlácenej od toho golema. Hodně mě ještě bolí… No, všechno.“

„No tak jo, no, zůstaneš tu. Co ty, Michale?“

„Tak já jsem na tom trochu líp, ale nejsem si jistej, jestli bych po včerejším kouzlení mohl bojovat tak, jako vždycky.“

„Fajn, hlavně že je to lepší. Byla tu už dneska vůbec Markéta?“ zeptal jsem se.

„Ne, ta asi ještě spí, od rána jsem jí neviděl,“ odpověděl Michal.

„Aha, takže k tý důležitější části: Jak to uděláme s našema známejma?” Rozhlédl jsem se po Společenstvu. „Jakube, vymyslel jsi něco?”

„No, tak napadlo mě… Chtěj se sejít jen s Kamilem, žejo, Jirko?“

„Nic o nikom jiným neřikali, takže asi jo,“ přikývl elementalista.

„To by mohla bejt past, že jo, ale kdyby tam šel Kamil a poblíž by se schovalo několik členů Společenstva, tak by to bylo lepší, ale stačilo by, kdyby šli s ním. Jestli to Markovi s Lukášem bude vadit, jejich blbost, měli říct, ať přijde Kamil sám.”

Jakub přejel pohledem po Společenstvu. „Je to na vás.“

„Jo, já si myslím, že když se ti, co se mnou půjdou, schovají, tak že nic nezkazíme. No a kdo se mnou teda jde?“

Michal na mě hned vrhl sebejistý pohled.

„Teď se ještě musíme rozdělit, protože vy tři ještě nejste v pořádku a měli byste tu zůstat ještě s někým, kdo by něco ubojoval,“ řekl jsem Michalovi.

„Já můžu jít, přes noc se mi určitě nějaký síly vrátily –“ nabízel se Michal.

Ale ne, nepřišlo mi to jako dobrý nápad. Nadzvedl jsem ruku a řekl: „Ne.“

„Má pravdu, vy byste tu měli zůstat,” přikývl Pepa. „Kdybysme potkali Terora a jeho elementalisty, tak by se to mohlo změnit v masakr.“

Michal pokrčil rameny a čekal, co bude dál.

„Přesně tak, no… Bez čtyř lidí zbývají Aleš, Jirka a Pepa. Jirko, Pepo, byl bych rád, kdybyste šli se mnou,“ ukázal jsem se na bratry.

„Konečně nějaká akce!” zavrtěl se Jirka. „Bojoval jsem, ani nepamatuju.“

„Dobře, jdeme s tebou,” řekl Pepa. „Nezapomeň ale, že by se někdo měl postarat o kluky.”

„Myslím si, že to zvládne Aleš. Aleši?“

„…Jo, jasně…“

„Takže to máme tři lidi, a tady zůstanou čtyři.“

„Můžeme ještě vzít Markétu,“ uznale pokýval Jirka.

„Ne, tu asi ne,” zakroutil jsem hlavou. „Asi ještě spí.“

Jirka naštvaně obrátil oči v sloup, když se z gauče ozval Tomáš.

„Měl bych asi jít já, třeba tam bude znova golem,” nabídl se. „Kdyby se nebojovalo, nemůžu nic zkazit.“

„Tím pádem bysme asi mohli jít všichni, i když jsme s Tomášem asi ti nejpostiženější, no,“ dodal Jakub.

„No to zase ne, přece jen, když přijdeme o ubytování, tak–“

„Tak si najdem nový v jiným bytě, měli bysme se držet pospolu,“ řekl Michal.

„Ne, prostě ne a neberte si to špatně,” odmítl jsem nápad, „Tomáši! Jsem rád, žes ses nabíd’, za chvíli vyrazíme, tak se připravte.“

„Cože?“ řekl překvapeně Jirka.

„No co jste čekali, ať už to máme z krku… Jdu se najíst.“

Kluci ještě chvíli protestovali, ale já je s sebou nehodlal brát. Jakub a Michal mají oba dost ještě tak na dnešek. Už jenom brát Tomáše je riziko.

Vzal jsem si snídani. Markéta zatím nepřišla, snad s ní nic není, koneckonců všichni už byli vzhůru a pochybuju, že při těchhle podmínkách se dá v klidu spát. Napadla mě jenom jediná věc, která se mohla stát.

Okamžitě jsem vstal od snídaně a tiše vkročil do ložnice. Doufal jsem, že se nestalo to nejhorší.

Díkybohu, Markéta tam byla a pořád ještě spala. Vypadala skvěle, stejně jako včera.

Kdyby tu byl Jirka, řekl by…

„Koukni jak si vyspává v nejlepší posteli v baráku,“ zaslechl jsem ho.

Honem jsem přibouchl dveře, jak jsem se lekl, a úder dost možná i Markétu probudil.

„Ty seš…“ Obořil jsem se na Jirku.

„Co jsem ti včera říkal, haha–“

„Kluci, pojďte už, ne?“ vybídl nás Pepa, který čekal u vyvrácených dveří. Na botníku vlevo posedával Tomáš a sledoval nás.

Naštvaně jsem si změřil Jirku, který mě poplácal po rameni. Společně jsme vyšli k našim dvěma přátelům.

„Tomáši, fakt chceš jít?“ zeptal jsem se.

„Jasně! Radši tam budu překážet, než–“

„Překážet tady, co?“ zasmál se Jirka, a vybídl Tomáše k vyražení.

XVI

Tak jsme se vydali na cestu na tržiště. Šli jsme východní cestou, která se vinula okolo silnice, obepínající Alešův dům, a potom na sever po dlouhé cestě přímo k našemu cíli.

„Tomáši, kde přesně jsi říkal, že tě to bolí?“ řekl Tomášovi Pepa. Oba dva se zapovídali a skončili několik metrů za námi.

Za okamžik se ke mně přitočil Jirka. „Tak jak?“ zeptal se.

„Co jak?“

„No co asi,“ řekl zamyšleně a kývnul za sebe. Pochopil jsem, že kýve na Alešův dům.

„Já nechci řešit Markétu,“ zavrávoral jsem.

„Ale ne jí, já myslim Kubu a Tomáše!“ A ještě párkrát, teď už křečovitěji, trhl hlavou. Nejspíš nemyslel Alešův panelák, ale Tomáše, povídajícího si s Pepou.

„S Kubou se o tom moc bavit nedá, ale jestlis to zaslech’, tak jsem se ho snažil aspoň trochu zaúkolovávat.“

„Jo, no jasně, no,” zamumlal Jirka, „ale chová se tak, jako vždycky. Nechce se mu holt moc makat, no.“

„Až se s náma spojí Mr. Kdosi, pokud vůbec, a řekne nám, kde je Teror, tak mu řeknu, aby vymyslel nějakej plán, jak na něj. To by ho mělo upozornit, že je tady důležitej.“

„To bys mohl, to je fakt,” zamračil se Jirka. „No a co Tomáš?“

„S tím jsem mluvil a něco z něj i dostal… Nevím, co si o tom mám myslet.“

„Tak ven s tim.“

„Že prej to tady není pro něj.“

Jirka dal obličej do dlaní. „Tady to neni pro nikoho, jenom děláme něco, co musíme, to ještě nějak nepobral, co?“

„Fakt nevim. Pak říkal, že po tom, jak mu kdysi rodiče se mnou zakázali kamarádit, víš co, ne, měl pořád něco proti mně… Ale teď že neví, co dělat.“

„Heh, to je tak… Z toho se brzo dostane, pokud se to už nestalo. Jak tě tak poslouchám, moc se toho nezměnilo.“

„No hele, po tom, co jsem viděl, jak v unimáči porazili golema…“

„Ale za jakou cenu, viď,“ ohrnul nos Jirka a dal ruce do kapes. „Kdyby nebyl golem, tak co…”

„Podle mě to bude s lidma už jenom lepší, hlavně teďka musíme dát bacha na Tomáše na tom tržišti.“

Pepa a Tomáš se zastavili. Otočil jsem se na ně, abych zjistil, co se děje.

„Už jsme skoro tady… Tak jak to chceš udělat?“ zeptal se Pepa.

Prohlédl jsem si tržiště a pokusil se vymyslet náš plán. Dovnitř, tam, kde jsem bojoval s Markem a kde se se mnou chtěli sejít, vedla z jihu (kde jsme stáli) jediná široká cesta po vysokých schodech. Doleva i doprava od ní bylo tržiště obestavené vysokou cihlovou zdí. Z východu i ze západu se po obejití zdí dalo taky vstoupit dovnitř, to samé ze severu. Půdorys cest byl vlastně křížem.

„Tak jo. Vidím to tak, že ty, Jirko, počkáš u východního vchodu a schováš se za zdí. Pepo, běž k západnímu a počkej tam.

A Tomáši, ty zůstaň tady, kdybysme museli utýct.“

Kluci souhlasili, když jsem nahoře na tržišti zmerčil pohyb.

Byl to golem. S někým bojoval!

„Koukněte!“ vykřikl jsem a ukázal nad schody.

Všichni viděli to samé: Golema, zapáleného v boji, ale s kým, to jsme ještě netušili.

„Honem, dem’ tam!“ řekl Jirka.

Rozeběhli jsme se na bojiště, když jsem ze zorného pole ztratil Tomáše. Otočil jsem se a zahlédl ho, jak stále stojí na cestě.

„Tomáši, dělej!“ zvolal jsem na něj.

„Co jsem to proved’… Proč jsem se nabíd’,“ koktal Tomáš, když viděl, co se tam děje. Kopí se mu třáslo v ruce a vůbec nevěděl, jak dál.

„Tomáši! No tak, pojď s námi! Musíš!“ řekl Pepa.

„Pojď, Jakl, golem dostane po držce od našeho nejlepšího letce!“ podpořil ho Jirka.

„Já nevim, ještě jsem zesláblej od minule…“

Tohle vůbec nevypadalo dobře. Jirka měl beznadějný výraz a dokonce ani Pepa si nevěděl rady.

„A snaž se,“ poznamenal Jirka arogantně.

Přiběhl jsem k Tomášovi a chytil ho za rameno. „Tam nahoře už někdo s golemem bojuje a my mu musíme pomoct! Ty už jsi proti němu šel, víš, co jsou jeho slabosti a taky, že na tebe nedosáhne!” ukázal jsem na něj. „Pojď a ukaž, že golem nám už dneska neuteče!“

Tomáš s úsměvem zakroutil hlavou, jako by něčeho litoval, a řekl: „Ať to za něco stojí.“

Vznesl se do vzduchu a letěl směrem na tržiště.

„Goleme! Jdeme po tobě!“ zavýskl radostí a vyřítil se na svůj cíl.

„A do něj!“ povzbudil ho Jirka.

„Konečně,“ oddechl si Pepa.

Vyběhli jsme po schodech nahoru a před námi se otevřelo bojiště.

Uprostřed tržiště útočil golem na Marka a po pravé straně bojovali Lukáš a Sharg.

„Marku!“ zvolal jsem.

„Kámo, konečně!“ houkl na mě Marek. Otočil se a vypadal jako někdo úplně jiný, nebylo to ale jen jeho novým parťákem.

„Jirko, Pepo, jdeme na golema! Tomáši, dej bacha na Marka s Lukášem–“

„Nebudeme s vámi bojovat, teď tu máme společného nepřítele,“ ozval se Lukáš.

Jakmile to dořekl, zasáhl Sharga nějakými bílými paprsky. Ledový mág byl sražený ke stěně, ale za okamžik se zvedl.

„Takže na golema!” vykřikl jsem a tasil zbraň. „Všichni!“

Vedle mě Pepa roztočil svou velkou hůl a Jirka si připravil hvězdice. Tomáš se nad nás vznesl a čekal na svoji chvilku.

Kluci se rozeběhli na golema a já za nimi, jakmile jsem ale měl v zorném poli Sharga, Pepu a Jirku, tak jsem měl pocit, že mě někdo omráčil.

Už jsem neviděl svět okolo, ale byl jsem v nějaké „vizi“, kde byli Sharg, Jirka a Pepa. Okolí jsem nemohl vůbec poznat. Bratři byli zranění a vyčerpaní, zato Sharg byl ve formě, možná měl pár drobných šrámů.

Okolím se ozvalo: “Destabilizátor“.

Probral jsem se z té vidiny, jako by mě někdo za vlasy vytáhl z vody. Před sebou jsem spatřil Tomáše, který mi pomohl zvednout se ze země.

„Hej, Kamile! Co je?!“

„Jsem v pohodě… Řeknu vám to pak. Dem’ na golema!“

Vrhnul jsem se na obrovského nepřítele, který se právě rozmáchl po Pepovi svojí halapartnou. Svatý elementalista naproti ní nastavil svoji hůl a čepel sklouzla po bílé bariéře. Jirka obíhal golema a pokoušel se trefit hvězdicí do otvoru na zádech.

Když golem viděl, že se počet jeho nepřátel umocnil, vytáhl z pochvy na zádech další zbraň.

Do pravé ruky uchopil řemdih s obrovskou hlavou, do levé svojí halapartnu.

Golem se řemdihem rozmáchl po zemi, ale já včas uskočil a Pepa udělal úkrok ke golemovu boku. Tomáš za obrem stále manévroval a čekal na příležitost, když vtom se golem bleskurychle otočil a bodl po Tomášovi halapartnou.

Čepel sice minula větrného elementalistu o několik centimetrů, ale rozhodila ho dost.

„Ježiši!“ vykřikl Tomáš. Zděšením nezvládl trajektorii letu a skoro spadl na zem.

„Dobrý, Tome, už to bude!“ Jakmile to Jirka dořekl, černě svítící hvězdice zasáhla otvor na golemových zádech. Horší bylo, že mu nijak neublížila, ani nedal najevo, že by něco cítil.

Když jsem viděl Jirkův neúspěšný útok, tak mě napadl působ, jak golema znehybnit – přimrazit mu nohy k zemi. Přiběhl jsem k němu a soustředil se na horu ledu, obklopující jeho chodidla.

„Co to?“ zaslechl jsem odněkud zleva. Golem uchopil Jirku a vrhl jím na západ z tržiště. „NE!“ slyšel jsem Jirkův řev.

„Jirko!“ lekl se Pepa a otočil se tam, kam letěl jeho bratr. Golem ale, jak se zdá, neměl dost.

Levou nohu měl díkybohu připoutanou, tak jsem se vrhnul na pravou. Napnul jsem ruce ke svému cíli a znovu si představil, jak ho znehybním.

Golem ze země sebral svůj řemdih a zaútočil s ním na Pepu. Když se obluda rozmachovala, skoro mě zasáhla, ještě, že jsem stál o trochu dál. Pepa před sebe ještě stačil vytvořit bílou, kulatou zábranu, ale ta praskla a Pepa vyletěl z tržiště podobným směrem, jako Jirka.

Ztrácíme lidi! Čím to?!

„Jirko…Pepo…“ zíral nevěřícně Tomáš za svými vyřízenými spolubojovníky.

„Tomáši!“ křikl jsem na něj.

Elementalista se na mě s nedůvěrou podíval a viděl jsem, že na tom není zrovna nejlíp.

„Tome! Jako za starejch časů! Tenhle parchant pude!“

Golem roztočil svůj řemdih a zaútočil na mě, ale já jsem dokončil mražení jeho nohou a silně se rozmáchl mečem proti hlavě zbraně.

Útok jsem sice odrazil, ale rána mne odstrčila dozadu, kde jsem ztratil rovnováhu.

Obr se znovu otočil a vymrštil svoji halapartnu proti Tomášovi. Tentokrát zasáhl jeho vlasy a usekl mu velký trs na pravé straně hlavy. Tomáš stál jako strnulý a jen tak tak balancoval ve vzduchu. Bylo to beznadějné.

„NE!“ Vrhnul jsem se s křikem na golema.

Sekal jsem mu po nohou, po zádech, ale bez účinku.

To už jsem viděl, jak se na mě zprava řítí tlustá hlava palcátu… Následoval pokus o bariéru a rána.

Přeletěl jsem tržiště, přistál na dlaždicích a s těžkým heknutím jsem se tam rozplácl jak dlouhý, tak široký. Z nosu mi tekla krev.

Je tohle konec? Proti golemovi stojí jediný vystresovaný elementalista, který se teď sotva pohne. Otočil jsem hlavu na toho, kdo nás sem pozval, jestli tam náhodou ještě není. Sharg, Lukáš, Marek, všichni byli v tahu. Nikdo nám teď nepomůže.

Možná mělo Společenstvo jít skutečně celé. Proto se jmenuje Společenstvo, ne Sólisti. Nebo jakkoli jinak. Michal měl včera pravdu. Společenstvo musí zůstat celé, jinak ztratí svůj smysl.

Naposledy jsem se podíval na souboj. Tomáš tam stál ve vzduchu jak trouba a když se na něj golem otočil, elementalista jako by ve vzduchu škobrtl a sám spadl na zem za zdí.

Položil jsem hlavu na zem a začal s ní bít o dlaždice. Takhle dopadlo Společenstvo, jeden břídil vedle druhého? Ne, takhle by to nemělo být. Takhle bych neměl o Společenstvu mluvit.

A co se stane teď?

Teleportuje se sem Teror, aby si mě sám odkrágloval, jak by řekl Jirka, který teď někde chytá dech? Přijde ke mně golem a rozmázne mě o chodník? Ne, to teda nepřijde… Protože je přimražený… Haha.

„GOLEME!“ zaslechl jsem výkřik.

Podíval jsem se na bojiště a za golemem se znovu vznášel Tomáš, jako by chytil druhý dech. Jeho kopí neobvykle svítilo.

„ŘÍKEJ MI HURIKÁN!“

„Cože?“ zasmál jsem se.

Větrnému elementalistovi se postavily jeho dlouhé, blyštivé vlasy a z jeho očí zmizely zornice. Věděl jsem, že tohle bude něco.

Celé tržiště zachvátilo tornádo. Vzduchem se začal vířit prach, asfalt ze silnic se začal rozpadat a vypadávaly i cihly z okolních budov. Okamžitě jsem se zachytil mříží, obepínající jeden ze zavřených obchodů. Tomáš, jako kdyby zastavil čas, nadzvedl kopí nad hlavu a s ním i golema do vzduchu.

Změť prachu a sutě se vznesla daleko nad povrch a začala se točit. Uprostřed byl zachycený golem a podle jeho zkrouceného vzezření se mu to ani trochu nelíbilo.

Tomáš vyletěl do úrovně vrchu tornáda, napřímil paži s kopím a vrhl do smršti svou zbraň.

Oštěp vletěl do víru a na vrchu něco černě explodovalo. Byl to snad golem?!

Zbraň vylétla druhou stranou a padala střemhlav na tržiště, stejně tak jako její vlastník Tomáš přistával na severních schodech, kde jsem včera seděl s Markétou.

Kopí se zabodlo nedaleko ode mne a na hrotu se mu leskla jakási černá hmota. Tomáš beze slova sešel ze schodů a sledoval, co se děje.

Když tornádo doznělo, po golemovi nebylo ani památky.

Vylezl jsem z mříží ven a prohlédl se, jestli jsem v pořádku. Zahýbal jsem rukama, nohama… Všechno dobrý. Nejspíš jsem nejhorší náraz řemdihem vykryl bariérou, co já vím, ale hlavně, že jsem v pořádku.

Podíval jsem se doprava, kde jsem viděl dva zpráskané bojovníky, co se ale hrdinsky drželi při smyslech, a především, kteří přežili! Rozlámaný Jirka se držel Pepy, který se mu snažil pomáhat v chůzi. Okamžitě jsem jim běžel oznámit veselou novinu.

„Hej, je po golemovi!” řekl jsem radostně. „Je mrtvej. Zničenej!“

Bratři se na mě podívali jako na zjevení. Dokonce i Jirka vypadal, že je mu líp, když slyšel, co se stalo. Pepa se na chvíli zastavil, pak se zasmál, a pokračoval dál.

Přiběhl k nám Tomáš. „A mě se nikdo nezeptá, jak mi je! To snad není možný!“ smál se.

„Tyjo… dobrý,“ usmál jsem se na parťáka a poplácal ho po zádech.

„To je všechno co řekneš?” zamumlal znuděně.

Pustil jsem Jirku, který pronesl naštvané „AU“, a vrhl jsem se na Tomáše. Chytil jsem ho za límec a zatřásl s ním v záchvěvu radosti.

„Tomáši! Golem je v tahu! Udělal jsi svůj první limit a sejmul prvního Terorovce! Chápeš?! Nechápeš! Nevadí!“

„To je toho,“ uchechtl se Tomáš. Věděl jsem ale, že i on z toho má obrovskou radost.

Podali jsme si ruce a srazili se rameny. „Respekt plus,“ dodal Jirka.

„Jo, je to skvělé,” souhlasil Pepa. „Sice jsme se nesetkali s Markem a Lukášem, ale povedlo se nám něco mnohem lepšího. Jste všichni v pořádku?“

„Sice jsem to schytal od toho golema, ale zkusím se vyléčit sám, jak nám to poradil Mr. Kdosi,“ odpověděl Jirka.

„Pepo, co ty?“ zeptal jsem se ho.

„Je to dobré, ještě, že mám brnění.”

„Tak to je bezva,” přikývl jsem. „Tomáši, cos to měl na tom kopí?“

„Co já vim, ňákej hegeš, ale dostal jsem to dolů. Támhle to je,“ ukázal Tomáš na chodník.

Byla to nějaká podivná černá změť, která ještě ke všemu svítila. Nechám to být, třeba by se mi stalo něco, jako Martinovi.

„Kluci, jdeme domů. Tady už nemáme co dělat,“ usmál jsem se a spolu s kluky se vydal pryč.

Stále jsem nemohl uvěřit tomu, že jsme zničili prvního Terorova přisluhovače a že to dokázal Tomáš, nejvíc podceňovaný člen Společenstva.