• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Devět sil – 13 a 14

autor: MCKejml

XIII

Golem byl poražen.

Před sebou jsem viděl dva vyčerpané elementalisty: Jakuba a Tomáše. Tomáš klopýtal směrem k nám a Jakub seděl opřený o zeď obchodu. Zrovna se pokoušel vstát.

Z Tomášovy tváře se na nás vyloženě smála radost. Rozzářil se jak sluníčko a nedával ani pozor, kam šlape, takže se okamžitě octl zpátky na zemi.

„Konečně je pryč,“ ozvalo se odněkud zleva. Stál tam Michal, který to celou dobu sledoval.

„Hej, kluci, jste v pořádku?” zvolal jsem. „Michale, jestli už seš v pohodě, tak pomož Kubovi na nohy.“

Všechno je v pořádku… Nebo ne?

Trhlo to se mnou, když mi to došlo. Honem jsem utíkal do samoobsluhy za jedinou dívčí členkou Společenstva.

Proběhl jsem dveřmi do obchodu, kde ležela Markéta, opřená o zeď.

Zatřásl jsem jí ramenem. „Seš v pořádku?“ řekl jsem.

Pomalu se začala hýbat, když jsem si všiml, že vlastně není vůbec zraněná.

„Tak co?“

„To není možný… Já žiju!“ řekla překvapeně Markéta.

„Jo, díky Kubovi a Tomášovi,“ přikývl jsem.

„A taky našemu vůdci Společenstva, že nás dal dohromady.“

„No to vůbec,“ zasmál jsem se. „Asi už bysme měli jít, je dost pozdě.“

„Tak jo, ale mám něco s nohama, asi od toho, jak mě sem golem hodil,“ prohlásila smutně Markéta.

„No, tak to bude horší,” povzdychl jsem si. „Mich–“

„Ne. Vezmeš mě?“

Nemohl jsem se neusmát. Je velká škoda, že tu není Jirka, ten to slyšet, tak by řekl: „Vezmeš SI mě?“

„Co je?“

„Nic, v pohodě, vzpomněl jsem si na Jirku… To je jedno. Dobře, vezmu si tě,“ přebreptl jsem se.

„Cože?“ rozesmála se Markéta.

„Vezmu si tě NA ZÁDA, přece!“ dodal Tomáš, který se společně s Michalem objevil ve dveřích za mnou. Zase mi tím připomněl jeho humor, kterým mě dokázal tak rozesmát. „Pojďte, už jsme ready.”

Než odešli pryč, tak Michal ještě zvolal: „Hej, kluci, běžíme! Támhleto vypadá jako Teror! Kdo ho nedoběhne, je Pergl!“

Věděl jsem, že si ze mě jenom dělá legraci. Pokrčil jsem rameny a dřepl si zády k Markétě.

„Chyť se,“ řekl jsem.

Markéta se mně chytila za krkem a zavěsila se nohama za břicho. Byl to zvláštní pocit, mít někoho, kdo se na mě absolutně spoléhá. Chytil jsem ji za nohy, aby nespadla a vyšel ven z obchodu.

Několik desítek metrů před námi běželi Michal, Jakub a Tomáš s taškami. Zrovna zabočili za roh obchodního komplexu na cestu k Alešovi.

Teď už jsme tu byli sami.

Šel jsem dál tím průchodem s Markétou na zádech, cítil jsem, jak si na mě položila hlavu. Nejspíš už toho má dost, a potřebuje si odpočinout.

Markéta. No jo, jak dlouho už jí znám? Čtyři roky… A tolik se toho za pár hodin změnilo, stejně jako ona. Už mi nepřipomíná tu kouřící „frajerku“, ale někoho naprosto jiného.

Její hloupé a nevybíravé chování zapomněla v světě bez elementu, teď je z ní někdo jiný. Nevím, jestli dospělý, ale prostě kdo má úroveň. Element nás všechny přetvořil.

Co jsem já, co jsem nebyl?

Bitkař? Egomaniak? Melancholik?

Vůdce Společenstva.

Zrovna jsem vystoupil ze zatmělé chodby obchodního domu a přede mnou se otevřelo široké panoráma: Od nekonečného prostoru bez jakékoli šedi a panelových domů nás dělila už jen velká budova stanice metra.

Když jsem se podíval do dálky, svítily na mě paprsky z červánků a slunce, zapadajícího za horizontem přede mnou. Pod ním byl širý park, který vypadal za soumraku úplně jinak, než když jsem tam procházel jindy. Na východě jsem viděl panelové domy vedle Exilu, kterých jsem si dokonce nikdy nepovšimnul.

„Krása,“ řekl jsem si. Doufal jsem, že to říkám jen sám pro sebe.

Chtěl jsem se otočit, abych mohl jít k Alešovi, ale něco mě táhlo nepřestat se dívat do dáli.

„Ať to neskončí,“ zaslechl jsem.

„A ať jsem tady s tebou celou věčnost,“ žblebtl jsem a vůbec si neuvědomil, kdo to řekl. Asi mě to celé vzalo.

Ucítil jsem, jak mě Markéta silněji sevřela na krku.

„Ne… Sakra, já prostě –“

Už bych šel k Alešovi, ale uvědomil jsem si marnost mého snažení. I to, že Markéta si jistě vymyslela, že se nemůže pohybovat, ale to mi bylo jedno.

„Já prostě…” zasekl jsem se uprostřed věty.

„Co?“ ozvalo se z mých zad.

„Panebože, já jsem maniak,” zakroutil jsem hlavou. „Radši jdeme dál.“

„Kam bysme chodili?“

„K Alešovi…“

Jak se to chovám? Chovám se jako blbec…

„Co u Aleše?“

Už bych odpověděl otázkou „Co tady?“, ale ne, neřeknu to. Nezkazím jeden z nejhezčích okamžiků v téhle nekonečné válce.

„To je fakt. Chceš tu chvíli zůstat?“

„To bych moc ráda.“

Sešel jsem ke schodům, vedoucím na plácek, odkud to bylo jen pár kroků do parku. Posadil jsem se a Markéta hned vedle.

Podíval jsem se do dálky. Zase bych si představil ráj pro Společenstvo a pro mě, ale byl bych o to víc smutný, protože bych věděl, že se to nikdy nemůže stát.

Nevěděl jsem, co by mi pomohlo v tomhle konfliktu. Exil byl pryč a kluci se všichni změní, jako Aleš… Takový úspěch, jako s golemem, zase jen tak nepřijde.

Markéta se přisunula ke mně. Zakroutil jsem hlavou a odsunul se dál. Markéta se zase přiblížila a já se zase odstrčil. A to samé, až jsem dospěl až na konec schodů, kde byl pouze obrubník a držadlo.

Zatvářil jsem se jako by až raněně a svěsil jsem hlavu Markéta mi lehla na rameno.

Pořád se cítím tak nějak divně… Kdyby tu byl Jirka, řekl by–

Ne. Kdyby tu byl kdokoli, stalo by se všechno jinak. Ale právě proto, že se věci mají tak, jak jsou, jsme tu jen my dva.

Objal jsem Markétu a ona to opětovala.

„Nesmím o tebe přijít!“ řekl jsem. Markéta nic neříkala, jen tam ležela a dívala se se mnou.

Nádhera. Konečně cítím úlevu z těch nekonečných bojů a zabíjení. Konečně vím, že je taky někdo, komu na mě v tomhle boji záleží.

„KAMILE BEERE!“ zaslechl jsem výkřik.

Pustil jsem Markétu a postavil se na schody. Středem plácku pochodoval Marek a vytasil své dvě katany.

„Řekl jsem ti snad něco, kámo,“ zahřměl.

Došel jsem do středu schodů, abych viděl lépe na bojiště a vytasil meč.

„Dojdu pro Společenstvo,“ zaslechl jsem Markétu. Nic jsem nedal najevo, když odběhla pryč.

„Tvoji přátelé tě opouštějí, kámo,” řekl Marek. „Co plánuješ teď?“

„Si myslíš, že se tě bojim, nebo co?!” Napřímil jsem ruku s mečem a šel k němu. „Tak pojď!“

„To uvidíme,” řekl Marek a ohnal se po mně katanou. Uskočil jsem úderu včas dozadu.

„Proč tohle děláš? Proč se mě snažíš zabít kvůli tomuhle?” nechápal jsem. „Proč vlastně pomáháš Terorovi?“

„Nezáleží na tobě, kámo, Společenstvo si vždycky najde novýho vůdce. Pokaždý to tak je.“

„Ale já se Společenstva nevzdám za žádnou cenu.“

„Pak ses rozhod’!“

Marek se rozmáchl svými dvěma katanami a já sotva uhnul drtivému úderu. Rána zasáhla jeden z pilířů okolo, ze kterého se sesypalo kamení.

Ustoupil jsem dozadu a z ruky vystřelil po Markovi ledový paprsek, podobný tomu, který jsem použil v obchodním centru. Marek do jeho cesty natáhl katanu, která rozštěpila paprsek vedví, ale ani jeden proud Marka nezasáhl.

To už jsem si v levé ruce připravoval ledovou kouli, kterou jsem po něm vzápětí hodil. Marek odrazil projektil směrem ke mně a já si připravil meč, abych ho zachytil, ani nevím proč. Protivník na mě prudce vypadl, ale já včas nabral ledový projektil na meč a ťal po něm. Můj meč vypadal, jako by byl tlustší, skoro i svítil.

Marek úder vykryl svojí druhou katanou, ale efekt byl ohromující – na místě, kde se meče střetly, sršel proud bílých, až modrých světel. Blízké okolí bylo celé osvícené tou namodralou září.

Protivník se nedal ohromit barvami a svojí druhou zbraní na mě provedl sérii výpadů. Přehodil jsem meč do druhé ruky a stahoval se do středu plácku. Z levé ruky mi vyšlehla modrobílá záře, ale i tentokrát ji Marek uhnul – kouzlo zasáhlo stěnu, kde nechalo namraženinu.

Marek roztočil své dvě katany před sebou do rychlého roje čepelí a já neměl na vybranou než znovu ustoupit.

Moment… V tomhle bojovém rozlícení nemusí přece Marek dávat pozor na svou obranu…

V ruce se mi objevila ledová koule, skočil jsem na stranu a mrštil ji po Markových nohou. Elementalista přepadl dopředu, udeřil se o chodník a vypadal, že teď jsem mu doopravdy rozhodil límec.

„Je konec, Marku,“ ozvalo se za ním.

Podíval jsem se, kdo to řekl – byl to Pepa, který stál na jižním okraji schodů do parku. Vedle něj se opíral o zeď Jirka a odmítavě kroutil hlavou.

Na levé cestě z plácku jsem zahlédl Michala a Aleše s vytaženými zbraněmi. Napravo se zase připravovali k boji Jakub a Tomáš.

Zezadu ke mně přišla Markéta, a v ten moment bylo po všem.

„Marku, využij toho, že jsme tady my,” řekl jsem. „Nikdo jinej tu neni, proti Terorovi budeš sám. A já potřebuju pomoct v tomhle boji.“

„Kámo, ty bys potřeboval pomoc spíš v boji sám se sebou. No ale vypadá to, že jste v přesile.“

„Přestaň kecat kraviny a pojď k nám. My jsme ti dobří.”

„Dobří, špatní… Nic takovýho, kámo, není, jsou jen jiný úhly pohledu. A jak už to tak bejvá, k vám se nepřipojím!“

Uznale jsem pokýval hlavou a chystal se odejít, když se do hovoru vložil Pepa: „Pokud se nepřipojíš, v budoucích bojích nemusíš mít sebemenší šanci na výhru. Teror má schopné elementalisty a jako jediný bojovník neuspěješ.“

„Já už si cestu k Terorovi najdu… Tak to je nejspíš konec „Zálohy za Kamila“ ve Společenstvu.“

Marek se rozběhl, vyskočil na střechu maloobchodu na kraji plácku, odtamtud se přehoupl na druhou stranu směrem k metru, a pak už jsem ho neviděl.

Záloha za mě. Je možné, že mě Mr. Kdosi napálil a tohle měla být všechno Markova práce? A nebo si to Marek prostě vymyslel, jak u něj bylo zvykem? To všechno se asi ještě dozvím.

„Díky moc, i když tohle nebylo pro vás,“ řekl jsem smutně.

„Jak, že ne?” na to Jirka. „Řikal’ jsem ti přece, že ti krejem záda,“

„Stejně bysme se už na boj nezmohli, já teda určitě ne. To, jak jsem se vyléčil, mi sebralo všechny síly,“ řekl Michal.

„Přesně tak,“ dodal Jakub a Tomáš také přikyvoval.

„Nevadí, stejně dík,” usmál jsem se. „Hej Aleši, je všechno u vás doma v pohodě?“

„…Jo, snad jo…“

„Tak jdem.“

XIV

Když jsme dorazili k Alešovi, všude okolo už byla tma.

„… Klíče mám pod brněním, změnim se, jo…?“ zamumlal Aleš.

Celé Společenstvo náhle vyhrklo: „Ne!“

„… Proč ne?“

„Pokud se transformuješ, pohltí tě Hyperion,“ řekl Pepa.

„… No ale nedostaneme se nahoru…“

Jakub na prosklené dveře vystřelil blesk a sklo se za mohutného rachotu rozpadlo. Sám se divím, že Jakubovi ještě nějaké síly zbyly.

„Takhle to asi bude lepší, no,“ zvedl obočí Kuba.

Aleš si změřil Jakuba a vešel dovnitř. Následovali jsme ho.

Výtah z pochopitelných důvodů nefungoval, a tak jsme šli po schodech. Cesta po svých do osmého patra byla namáhavá, nicméně všichni členové Společenstva ji zdolali.

„Tak co navrhujete?“ zeptal jsem se.

„Co třeba vyrazit dveře od toho bytu vedle a balkónem tam jednotlivě přepravit lidi? Já bych vám pomoh,“ řekl Tomáš s úsměvem.

Zakroutil jsem hlavou. „Ne, to je moc šílený.“

„Já stejně nevim, proč jste tak závislí na těch dveřích, Teror by se sem dostal tak jako tak, kdyby chtěl,“ řekl Jakub.

„…Vyrazíme dveře od tvýho bytu, uvidíme, co na to řekneš,“ řekl naštvaně Aleš.

Pepa se vložil do rozhovoru: „Vím, že teď už nemám sil nazbyt, ale zítra bych mohl vyražené dveře znovu opravit. Pokusil bych se s pomocí svého elementu vytvořit nějakou pevnou hmotu, která by dveře nahradila.“

Jakub a Tomáš přikývli. Nedivil jsem se jim, vždyť byli vyčerpaní z bitvy a potřebovali si odpočinout. Jakub kulhal a Tomáš vypadal, jako by ztratil všechnu sílu v rukou. Potřebují se z toho prospat, nic víc.

„Nevim, no,” rozhlédl jsem se po partě. „Má ještě někdo nějaký návrhy?“

„Podle mě by vyrazit dveře nebylo nic hroznýho, stačí jenom zámek,“ řekl Jakub.

„No to jo, no… Aleši, nevadí teda, jo?“

„…Mě je to jedno.“

„Tak jdem na věc,” kývl jsem na Společenstvo. „Kdo to udělá?“

„…Já.“

Aleš vyndal kosu a praštil s ní do dveří jako s beranidlem. Lehce pronikl na druhou stranu. Dveře se rozsypaly na hořící třísky, které tu a tam zapálily linoleum v bytě.

Aleš do hořící krusty strčil ruku a vyhodil ji na chodbu. Jirka a Michal sotva uskočili letícím dveřím.

„…Spokojenej?!“ vyjel Aleš po Jakubovi.

„Nemusel jsi vyrazit celý dveře, stačil by zámek,“ pokrčil rameny Jakub.

Aleš zakroutil hlavou a prošel do předsíně. Díky bohu, že po ním nic nevzplálo, tím mě docela překvapil. Neříkal Mr. Kdosi, že je jeho brnění rozžhavené na velkou teplotu?

Začal jsem hasit plameny, co vznikly okolo, přeci jen i malá jiskra dokáže rozpoutat požár. Už jsem ale cítil, že slábnu, pro dnešek jsem využil element až až.

Kdyby nastala bitva, tak nevím, co bude. Já nemám dost sil ani náhodou, Jakub s Tomášem sotva jdou a o Michalovi pochybuju, že by něco po dnešním „vyléčení“ ještě dokázal.

Zbývá Aleš, Jirka a Pepa. A Markéta, ale ta ztratila křídla a taky se má kdovíjak.

„… Ložnice jsou tady ty dvě místnosti vlevo,” ukázal Aleš. „Vpravo je kuchyně a obejvák…“

Alešův byt byl jeden z těch prostornějších. Když jsme přišli zvenku do předsíně, naproti mně byly dveře na záchod a do koupelny. Prošel jsem krátkou chodbou dopředu a vlevo zahlédl Alešův pokoj se dvěma gauči a počítačem.

Dále byla v hale ložnice s velkou a pohodlnou postelí. Naproti byla dřevem vykládaná kuchyně, spojená s obývacím pokojem, kterému dominovala LCD televize a široká pohovka.

Tak to bylo místo na náš nocleh.

„Tak dík moc, že tu můžem bejt,“ poděkoval jsem Alešovi.

„…No jo,“ zamumlal Aleš a odešel do kuchyně.

„Tak jo, lidi, zabydlete se tu, potom zkontaktujeme Mr. Kdosi,“ řekl jsem vesele.

Společenstvo ani nijak neprotestovalo, proč to a ne ono, nejspíš byli všichni dost utahaní na to, aby se neptali na nesmysly. Jirka s Michalem se už tlačili na záchod a ostatní se rozlezli po bytě.

„Zkontaktovat Mr. Kdosi?” zeptala se Markéta, která mi pomáhala hasit. „To už jsi mi vysvětloval, kdo to je, ale jak se s ním domluvíme?“

„Zní to divně, ale celý Společenstvo na něj musí myslet,“ odpověděl jsem.

„A jak, když ani nevíme, jak vypadá?“

„Stačí myslet na něco s ním společnýho, třeba bílej svět, nebo, no, nic mě zrovna nenapadá. Ale jsem si jistej, že to zvládneš taky.“

„Tak jo,“ přikývla Markéta a šla si prohlédnout byt.

Mě se konečně podařilo uhasit všechny plamínky na podlaze. Spokojeně jsem si sedl a přemýšlel, jak dál…

Konečně jsem si mohl odpočinout.

První věc, co teď udělám bude, že si najdu nějakej gauč a zůstanu na něm. Jo, to už se těším.

Rozhodl jsem se podívat, kdo šel kam a kde by se dnešní den dal zapíchnout. Taky bych měl asi domluvit hlídky a toho Mr. Kdosi…

Vešel jsem do obýváku, kde se usadili Jakub a Tomáš – konečně dostali zasloužený odpočinek. V kuchyni se Aleš snažil odklopit helmu, aby se napil, jenomže to nešlo.

„Hej, Aleši, neměl bych požádat Mr. Kdosi, aby ti nějak pomoh?” zeptal jsem se. „Přece jen takhle nemůžeš jíst.“

„… To je jedno. Hlad jsem neměl, jen chuť…“

„Tak jo. Hele, chtěl jsem tě požádat, abyste s Jirkou a Pepou drželi hlídku, kdyby Teror něco plánoval. Pokud se na to teda cítíš.“

„…Jo, to pude…“

„Řeknu jim to.“

Šel jsem hledat bratry, když vtom jsem si to uvědomil: Aleš držel plastovou lahev a nic se s ní nestalo. Šel po koberci a po lině a také se nic nestalo. To je zvláštní, musím se ho na to někdy zeptat.

Podíval jsem se do Alešova pokoje, kde zrovna byli Jirka s Pepou a prohlíželi si věci, co měl Aleš na poličkách.

„Hej, kluci, v noci, až budou všichni spát, tak jsem vás chtěl požádat, abyste hlídali dveře do bytu. Bude tam hlídat i Aleš, tak se nějak domluvte,” řekl jsem bratrům. „To kdyby Teror něco vymejšlel.“

„Tak jo, no,“ souhlasil Jirka; Pepa jenom pokýval hlavou.

Na záchodě jsem slyšel šramot a za chvíli z něj vyšel Michal. Kývl jsem na něj a sám se zašel vyprázdnit. Už je fakt pozdě, nemůžu uvěřit, že jsem to tak dlouho vydržel.

Za chvíli jsem se chystal podívat i do ložnice.

„Stát,“ zaslechl jsem za sebou. Otočil jsem se a stál tam Jirka. „Špatnej nápad,“ řekl.

„Cože?” usmál jsem se. „Vo co de? Jen jsem si chtěl trochu odpočinout, já bych potom klidně držel hlídku s váma.”

„No, já si myslim, že není dobrej nápad chodit do rodičovský ložnice, když tam, no…“

„He?“

„Víš aspoň, kde je Markéta ?!” řekl naštvaně Jirka.

„No neviděl jsem jí, no, ale snad nezdrhla zpátky k Terorovi.“ Při té myšlence mnou otřásla husí kůže.

Jirka obrátil oči v sloup a protáhl si obličej dlaněmi. „Hele – tý je úplně jedno, že zabrala nejlepší postel v baráku, že zbytek musí tim pádem spát na zemi nebo na tvrdý pohovce, ale myslim, že není dobrej nápad, abys tam teď šel! To chceš chrápat vedle ní nebo co?!“

„Ty vole, můžeš mi už konečně říct pointu?“ prohlásil jsem otráveně. Už mě docela štval.

„Jede po mě – teda, po tobě, jako blázen,“ citoval Jirka hlášku z filmu.

Chytil jsem ho za ramena a zatřásl s ním. „A můžeš mi už konečně říct, proč bych tam neměl chodit?!“

Jirka si povzdychl a řekl: „Když se máte rádi, tak co by se asi mohlo stát? Kámo, já se tě tady snažim varovat, ale ty máš asi inteligenci makovýho rohlíčku! I když vim, že teď řekneš „no a co“, tak hlavně… Neblbni,“ zašklebil se.

„Ty seš maniak,” zakroutil jsem hlavou. „Je mi šestnáct, a mám tady důležitější věci na práci, než takový kraviny! Mě fakt jde jen o Společenstvo! Budu držet hlídku a tak, klidně, jenom chci vědět, jestli je všechno v pohodě. Nechápu, pročs mě zastavil, chováš se jak debil,“ zasmál jsem se.

„Ale, ale ale, nedělej blbýho, vidim to na tobě!“

Poplácal jsem ho po rameni, a řekl: „Hele.“

Otevřel jsem dveře do ložnice, kde na balkóně stála Markéta a dívala se ven. Jak jsem se tam objevil, hned se podívala ke dveřím. Přivřel jsem se. Co to dělám?!

Už je to tady, zas ten pocit v břiše, studený ruce… Zatvářil jsem se na Jirku zoufale.

„Jsi nepoučitelnej,“ řekl Jirka a zakroutil hlavou. Marně jsem se snažil vymyslet nějaký způsob, jak bych situaci zachránil.

„Řekni „promiň“, aby to vypadalo, že…,” soukal jsem ze sebe.

„Ne, já neřeknu nic, protože se chováš jak dement.“

„Ty vole.“

„Promiň, vedle,“ omluvil jsem se Markétě a zavřel dveře.

„Nic proti tobě, ale to, jak se chováš k Markétě, je pro okolí dost divný,“ zakroutil Jirka hlavou.

„No a co, nehodlám to teď nijak řešit, teď je důležitý jenom vítězství nad Terorem.”

„No jo, pořád, Teror, Teror, Teror smrdí!” řekl naštvaně Jirka. „Kouknu do obýváku na kluky, jak jim jde zprovozňování televize… Pak nějak přijdu na hlídku.“

„Tak jo, zatím,“ rozloučil jsem se.

Proč to se mnou Jirka řešil? Proč nechtěl, abych tam šel? Napadl mě jen jediný důvod, ale o tom pochybuju, že by snad Jirka a Markéta…? To určitě ne…

Odebral jsem se do Alešova pokoje si konečně odpočinout, fakt už jsem to potřeboval. Na protější posteli si stlal Michal, tak jsem si zabral tu naproti.

„Jak to jde?“ řekl jsem.

„Jo, jde to, jenom jsem pořád trochu vyřízenej… Co ty?“

„Nic moc… Teď jsem potkal Jirku, měl zase ňáký kecy na Markétu,“ zasmál jsem se.

„Jirka, jo? To se divím,” zvedl obočí Michal. „Kdyby to byl Tomáš, tak neřeknu, ale Jirka?“

„Jirka, fakt že jo. Ještě ho poznáš časem, uvidíš. A co, už seš v pohodě z tý bitvy u obchodů? A co mělo znamenat to s tou Terezou?“ zasmál jsem se.

„Je to lepší, ale… Když jsi jí zmrazil, něco mě drželo, nemohl jsem jí ublížit.“

„Jo, to tě chápu, ale vem si, že ona by tě oddělala.“

„Myslíš?“

„Jasně že jo,” zamračil jsem se. „Je posedlá Hyperionem, stejně jako Kristýna nebo Pergl… Jim je jedno, jak nás zabijou.“

„To máš asi pravdu,” přikývl Michal smutně. „Když už se bavíš o Markétě, nechceš si o ní promluvit? Pokud ti to teda nevadí, nechci se vtírat.“

„Mě je to jedno, asi bysme si měli pomáhat, tak proč ne?” řekl jsem, nadšený z Michalova nápadu. „Navíc Mr. Kdosi nám sám říkal, že neupřímnost a takový kraviny tady teď musí jít mimo nás.“

„Dobře. Tak nejdřív se mi zdá, že se změnila po tý bitvě s golemem, nemyslíš?“

„Jo, to jo, ale to už je od tý doby, co má element. Nechová se tak jako ve třídě, jestli mě rozumíš. Po bitvě s golemem ztratila křídla, ale jinak se podle mě moc nezměnila,“ ohrnul jsem ret.

„Nemusíš nic říkat, ví to o vás všichni,“ zazubil se Michal.

„Heh… Stejně byl největší mazec, jak jsi na Ohradě zabavil Marka a já si s ní moh’ pokecat,“ usmál jsem se.

„Jo, to už jsem já, ale dej si pozor, i když sám proti vašemu vztahu nic nemám, dal bych si na tvým místě bacha… A teď nemyslím jenom Marka, kterej je zjevně proti.“

„Marek, ten je někde, no, “ mávl jsem nad tím rukou. „A teď teda myslíš koho, Jirku? Nebo koho?“

„No, nemyslím tím nikoho z nás, jenom nevím, jestli se to sem teď hodí – teď, když máme za zádama Terora,“ kývl za sebe Michal.

„S tím začala ona,“ usmál jsem se křečovitě. „Ne, asi je fakt, že mi to pomohlo, Markétu jsem měl vždycky rád. A co ty, jak ty máš rád naše Společenstvo? Co třeba takovej Aleš, vždycky sis s ním užil srandy…“

„Aleš mě překvapuje, takhle ho neznám.“

„Mě taky, no. Nevím, co by s ním mohlo bejt, buď to vzal nějak moc vážně a nebo, no… Nevím co.“

„Určitě s ním něco je,” prohlásil Michal. „Mluvil jsi s ním od tý doby o samotě?“

„Ne, nebyla příležitost… Ale znáš Aleše, stejně by nic neřek’.“

„No právě, že tobě by něco říct mohl.“

„Blbost,” zakroutil jsem hlavou. „Jako jo, jsem nějakej neoficiální vůdce Společenstva, ale Aleš je prostě Aleš. Nemůžu si od něj vynucovat respekt.“

„Jo, asi ti rozumím, myslíš, že tu nechce bejt? Jako… Nikdo tu bejt nechce, ve válce, ale je tu snad nějaký pouto, co nás udržuje.“

„Tak to nevím, Aleš byl pokaždý takovej, že do něj nebylo moc vidět. Na druhou stranu si ale myslim, že kdyby mu vadilo, že je s náma, už by udělal to, co Marek, nebo Lukáš.“

„Ne, každej se tu změnil, na Alešovi je to akorát víc poznat…“

„To jo. Ale stejně, kdyby se Aleš měl změnit, nikdy by nezapomněl na jeho pravý chování. Tohle musela bejt fakt pecka.“

„Co třeba pocit, že bys už nikdy neviděl svoje rodiče a každý nádech může být tvůj poslední, když je ve hře Teror a jeho kumpáni?“

„Pokud to bereš takhle, tak se Společenstvem za zádama bych se jen tak něčeho nebál – věděl bych, že tu jsou lidi, co mi pomůžou, když to budu potřebovat. Viděls vůbec někdy Aleše v akci?“

„No, jestli myslíš v bitvě, tak to jo.“

„Já ho viděl jenom u školy, ale bojoval s Terorem. S Terorem, chápeš.“

Michal jenom přikyvoval. Zamyšleně hleděl do země a mával nohama.

„A nebo, viděl jsem ho ještě jednou, když na nás zaútočili elementalisti ve třídě,” řekl jsem. „Já jsem pro něj přece šel, víš co, ne? Tak celá jeho třída byla od ohně a na zemi bylo hodně spálenejch lidí. Uprostřed stál on a nejvíc tam Terorovce porážel,“ vyprávěl jsem otřesný zážitek ze školy.

„Myslíš, že to byl Aleš? Že je zabil?“

„No jasný… Ti elementalisti, co na nás zaútočili ve třídě, neměli moc dobrý schopnosti.“

„To je pravda, navíc tam nebyli žádní vyloženě ohniví, ne?”

„No s jedním jsem bojoval, ale tak dobrej jako Aleš nebyl,” zakroutil jsem hlavou. „A jeho třída byla spálená – to mohl udělat jedině on.“

„Jo, tak to by mělo vysvětlovat jeho chování. Představ si jeho situaci: objeví se v bílým světě, kde mu řekne neviditelná bytost a ty, že dostane schopnosti kouzlit – a hned první den s elementem zabije svoje starý přátele ze třídy, kam s nima chodil 4 roky… Třeba tě za to nenávidí, to samý Mr. Kdosi, dává vám to za vinu.“
„Heh. Hele, kdyby proti mně Aleš něco měl, už bych to věděl. S jeho elementem by si mě podal… Nebo taky možná já jeho. Pak je ještě možnost, že by zdrhnul. Aleš je prostě takovej, řek’ bych, že tady na to doplatil.“

„Nebo je taky možný, že to dává za vinu sobě – úplně se do sebe uzavřel, proto to chování.“

„To mi ale připomnělo, že od tý doby vůbec nekouzlí,” řekl jsem. „Vezmi si třeba boj s Martinem – kdyby Aleš kouzlil, Martin by neměl šanci.“

„Říkáš, že nekouzlí… Ale jo, je to tak, zatím jsem ho ani já neviděl kouzlit… Myslíš, že se bojí, aby se nestalo něco podobnýho, jako v jeho třídě?“

„Je to možný. Ví, že tady jde o dost, a druhou šanci mu už element dal.“

„Ten strach by ale měl odbourat – jeho kouzla by mohly sehrát ještě velkou roli.“

„Jo, to by mohly,” přikývl jsem. „Oheň toho napáchá dost, stačí se jenom na Aleše podívat. Uvidíme, co se dá dělat.“

„No a tvůj pohled na Společenstvo, když už jsi ho viděl v akci?” zeptal se Michal. „Nevedem si zatím špatně, ne?“

„Jo, je to na pohodu. Možná to pár lidí schytalo, jako třeba Kuba, ale nikdy jsme vlastně neprohráli ani neutekli, a o to jde.“

„Heh… To já v té dnešní bitvě s golemem docela i chtěl… Ale ne, beru zpět. Co se týká Kuby, toho jsem si zatím nijak moc nevšiml. Jak bojuje?“

„Zatím nic moc, ale umí si poradit s golemem, i když je teda pravda, že proti němu to nejlíp jde Tomášovi.“

„Jo, to jo… Když lítá.“

„Kuba se ale ještě moc neukázal, to je pravda. U školy mě ale třeba dost pomoh’, když se na mě seběhla Tereza s Kristýnou, a kdyby měl štěstí, oddělal by i Sharga.“

„To je dobrý, ale podle mě má hrozně jednotvárnej element… Respektive, co s nim může všechno dělat? Jenom blesky. Nic jinýho si od něj nedokážu představit. Ještě jsem od něj dneska viděl nějakej štít, ale to je tak všechno.“

„No, tak ten štít z něj všechno vytáh’,“ povzdechl jsem si.

„Jo, to jo… Vypadá hodně špatně. Pepa se s tím pořád snaží něco udělat, ale sám nemá dost sil na léčení všech. Vůbec, Pepa toho má hodně na starost.

Nic proti, ty seš tady šéf, ale myslím, že on s tebou snáší ty starosti a problémy velitelování.“

„Jo, to jo, Pepa je tady jedinej dospělej a jedinej léčitel, může se na nás spolehnout, jako my na něj. Kdyby se mi něco stalo, klidně bych mu velitelování nechal. Je dost starej na to, aby tady nedělal kraviny. On a Jirka, to je stejně nejlepší pár,“ usmál jsem se.

„Ale jo, myslím, že k sobě dokonale zapadají… Co nemá jeden, to má druhý, a proto jsou na sobě tak závislí. Když jsou spolu, jde jim práce od ruky, ale bojím se, že když se rozdělí, tak nezmůžou nic.“

„Tys je někdy viděl bojovat?“

„U školy, s Firenem a Magmarosem. Nádherně se doplňujou, jako by jeden věděl, co má ten druhý v plánu – jako by si četli myšlenky.“

„No jo, tak jsou to bráchové,” řekl jsem. „Takoví jsou ale i v reálu – Pepa má dobrý rady a chytrý řeči, Jirka je zas takovej… Prostě frajer, jestli víš, jak to myslím.“

„No Jirku jsem znal jen od vidění, a tady jsem s ním ještě nikdy nemluvil… Vlastně ho moc neznám. I když tuším, jaký asi je: pravý opak Pepy.

Jo a, ještě mi řekni, co jsi to tam v tom obchodě vedl s Tomášem za řeči?“

„Ale tak jak mu je, co si myslí, a taky proč tak pořád vyvádí.“

„Hm… Je pravda, že má podivně dobrou náladu na to, co se děje okolo… A co jsi zjistil?“

„Nic moc, bylo to s ním od začátku jasný – je veselej, protože to pomáhá i jemu. Nechce tady bejt, prostě se sesypal,” pokrčil jsem rameny. „Prej, že to tu není pro něj… Blbost.“

„Ať už je to jakkoli, svejma vtípkama zoceluje Společenstvo… Přivádí sem dobrou náladu, a to potřebujeme teď nejvíc.“

„No to určitě, no… To, že si ze všeho dělá srandu, je super, jinak bysme dopadli všichni jako Aleš, i když je mi blbý o něm takhle mluvit.“

„Kdoví, jak to s ním bude. Každopádně jsme je už probrali všechny, jak se zdá. Ale ještě někdo tu zbývá… Tak co já, šéfe?“

„Zatím tě snáším,“ zasmál jsem se.

Šel jsem se kouknout z okna, jestli se venku něco neděje. Díkybohu, v ulicích byl naprostý klid, možná taky proto, že bez osvětlení jsem neviděl ani ň.

„Jo… Každej, kdo má co dočinění se Společenstvem, už je v něm,“ pokýval jsem hlavou.

„Vzpomínáš na ně někdy?“

„Na koho?“

„Na rodiče… Musím myslet na to, co se s nima stalo.“

„Na tohle já nemám čas. Jenom by mě to ještě víc otravovalo. Teď tady máme práci,“ odpověděl jsem mu razantně.

„Jo, to je fakt. Je toho ještě dost…“

„Společenstvo toho musí hromadu udělat, dokud je pospolu, ne?“

„Jo. Společenstvo se nikdy nesmí rozdělit. Já se du vyspat; hlídky jsi zařídil?“

„No jasně… Jirka by tam už měl bejt.“

„Ok… Tak dobrou, Freezi.“

„Dobrou.“

Freezi? Co tím myslel? Asi nic…